Milanovy ledvinové kameny a jiné zážitky

Znáte to. Ještě v polospánku a s výrazem někoho, koho po deseti dnech samotky pustili na světlo, stojíte ráno na zastávce a čekáte na spoj, jímž s největší pravděpodobností jedete zcela nedobrovolně směrem škola či práce. Zatímco přemlouváte svůj zrak, aby přestal vysílat rozmazané obrázky, přijede autobus nebo šalina (nepleťte si to s tramvají, ty jezdí jen v zapadákovech :-)) a Vy nastoupíte. A teď to začne. Paní vedle Vás, která pravděpodobně vstává o tři hodiny dřív než Vy a stihla už upéct dvě vánočky a vyluxovat obývák, zvedne s výrazem mlsné kočky svůj „smartfoun“, většinou poté, co Vám přehraje se zvyšující se hlasitostí nějaký hit od Michala Davida, a s hlasitým "no ahój" začne. Mladík s vizáží hipstera (ale může to být taky jenom „pozér“, často se to nepozná) přestane na svém mobilu číst ranní zprávy a započne svůj rozhovor, kde ujišťuje jakéhosi „vola Máru, že to fakt nedává, ale jako že vole tam bude snad včas, vole, snad teda jo“, což vůl Mára asi nechápe nebo je na tom ráno stejně jako já, jelikož se mu to musí několikrát zopakovat. Slečna s řasami, kterými by mohla zametat chodník, vedle které jste si trochu neuváženě sedli, zahřívala hovorem svůj mobil i před Vaším nástupem, ale zrovna měla tlumenou přestávku, takže to první, co uslyšíte, když si sednete, je něco ve stylu „je to fakt kráva, já ty její blbý kecy fakt jako už ignoruju“. Bohužel ignorovat některé věci, zejména jsou-li ve Vaší těsné blízkosti, prostě nejde. Paní zatím vysvětluje jakési Květě, že „s tím Milanem se to prostě nedá, nehledě na to, že má ty ledvinový kameny, že jo, a pak mu taky doktor řekl, že musí na to cévkování, ale znáš Milana, že jo, to je jak s těma jeho hemeroidy loni“. Květa na druhé straně musí mít o Milanovi hemeroidy taky starost, jelikož rozhovor pokračuje ještě poté, co vystoupíte. Přeháním jen maličko. Ano, přiznávám, že když jedu v autobuse nebo šalině, vyzvánějící mobil zvednu. Podle akutnosti pak vedu s druhou stranou rozhovor, nicméně 90% případů je „jedu zrovna v šalině, zavolám Ti, jen co budu doma“. Protože upřímně řečeno, většina těch rozhovorů prostě může počkat, až budete někde sami bez publika. Protože to stejně většinou není nic důležitého. Nemyslete si, že jsem netolerantní. Třeba mi vůbec nevadí, když vedle mě stojící mladík zvedne mobil a oznámí, že tam bude za tři minutky. Jasné, stručné a k věci. Ani to nemusíte zaznamenat. K čemu by celá ta moderní komunikační technologie byla, že, kdyby nám neměla ušetřit čas a zlepšit spojení? Ale proč bych měla ve veřejné hromadné dopravě vyslechnout dvaceti minutový rozhovor o něčích hemeroidech? Nebo o tom, že Jiřina je kráva a ještě další věci, které se tu bojím napsat? Nebo jakousi story o tom, co jako on řekl na to, co řekla ona, jak teda jako ona neví, co tím on myslel, chi chci chi, fakt jako děsně hezkej, ale Lůca říkala, že asi dělá do Simči? Promiňte, ale mě to opravdu nezajímá. Opravdu ne. Stejně jako si myslím, že nikoho v šalině nezajímá, jak daleko jsem na tom s rozvodem nebo jestli na mě nejde střevní chřipka. Jezdím do práce někdy kolem porodnice. Nastávající maminky často nastoupí a vzrušeně začnou hned sdělovat anonymním hlasům na druhé straně všechny novinky z posledního vyšetření. Mám z jejich nastávajícího mateřství radost a moc jim to přeju, ale sdělovat někomu do telefonu v šalině plné lidí výsledky rozboru moči, nepovažuji ani za trochu roztomilé, natož podnětné pro jejich okolí. Problém je, že nemám na výběr. Musím to nějak přetrpět, jelikož se mi nechce jít půl hodinu pěšky. Taky si nijak nepomůžu tím, že vystoupím. Že zním jako haštěřivá důchodkyně? Tak ať. Nechtějte, abych Vám sdělila svůj názor na ty, co mluví za chůze do speakeru …