Minule jsem psala, že mám ráda podzim. Těžko se mi věří, že je už polovina listopadu. Zrovna dneska je kupříkladu super ošklivo. Asi to tak trochu odpovídá náladě, kterou poslední dva dny mám. Ani nevím proč. Že by přeci jen podzimní depka? Možná to má něco společného s tím, že jsem na chviličku podlehla iluzi, že horoskop na tento měsíc, který jsem si četla u gynekologa v čekárně, splní to, co sliboval. Tedy že mě čeká vzrušující měsíc plný novinek. ... Možná to vlastně nebylo v horoskopu. Když nad tím tak přemýšlím, asi si to pletu s katalogem od Avonu. No hned je mi líp☻.
A co jsem tenhle měsíc zatím stačila? Procestovat Evropu a taky kousek Asie. Bohužel jen jako divák.
Polská krev
 |
|
|
„S jednou ženou
rady si vím, ale dvě!“ Moje babička za svého mládí zpívala v operetě. Její
nejoblíbenější operetou prý byla Polská krev, což těžko někoho překvapí,
protože je to i dnes nejhranější opereta na českých jevištích. Autorem je Oskar
Nedbal, který českou hudbu našrouboval na rakouské libreto, které ale vychází z ruské
předlohy a vypraví příběh z polského venkova. Taková nefalšovaná, skoro
100% slovanská směska ☻. Celý příběh je sice poměrně naivní, ale zábavný, místy
opravdu vtipný a hlavně pozitivní. Obnovená premiéra v Janáčkově divadle
se nesla v poetickém duchu, čemuž odpovídala i scéna – bílé stěny, pastelové
barvy a hromady tylu. V první části to nevadilo, bylo to snové a odpovídalo
to atmosféře popelkovského plesu, ale v druhé a třetí to už možná působilo
až moc nevýrazně. Přeci jen má být Polská krev trochu živočišná. Taky celý text
byl osekán a nějak se ztratila pointa, proč se to vlastně jmenuje Polská krev.
Co mě trošinku zklamalo, byla skutečnost, že se zejména mluvené slovo ztrácelo
a nebýt titulků, i některé zpívané party bych nerozuměla. Nevím, jestli je to
akustikou sálu nebo zda byla chyba jinde, ale slyšet zrovna nejlépe nebylo. Ale
i tak to bylo příjemné představení.
Facts: „Polská
krev“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo), 2014; autor: Oskar Nedbal, libreto:
Leo Stein, režie: Tomáš Pilař
Co jsme komu udělali
„Nejsem
rasista, ale tohle nezvládnu.“ „Vynecháme kontroverzní témata: Izrael,
dalajlámu, burku…, a ani muk o národní fotbalové reprezentaci.“ Komedie s tím
nejlepším francouzským humorem, tentokrát na téma rasismus. A také nejspíš francouzský
multikulturalismus. Claude a Marie Verneuilovi jsou spořádanými katolíky žijícími
na francouzském venkově a také rodiči čtyř dospělých dcer. Svým založením spíše
konzervativní manželé jsou ale díky svým dcerám nuceni přehodnotit své
představy o staré dobré Francii. První dcera si totiž vezme muslima, druhá Žida
a třetí se vdá za Číňana. Rodinná setkání jsou tak jedna velká pohroma. A pak
přijde nejmladší dcera s tím, že se bude vdávat, a i když je její nastávající
Charles katolík, jak si rodiče přáli, je trochu tmavší, než čekali. Musím říct,
že tohle mě opravdu bavilo. Nikdo není rasista, ale stejně tak nikdo není 100%
tolerantní, a i když se snaží, jak může, nějaké ty předsudky se vždycky objeví.
Tři švagři si cestu k sobě navzájem hledají stejně obtížně, jako si rodiče
hledají cestu k nim. Nakonec je to o lidech samotných a o rodinných
hodnotách. Pro mě rozhodně jedna z nejlepších komedií roku, takže dávám
90%, ale prý ji nebudou uvádět v Británii a US, jelikož je „politicky nekorektní“.
A pak, že mají Britové smysl pro humor.
Facts:
„Qu'est-ce qu'on a fait au Bon Dieu?“; Francie, 2014; režie Phillipe de
Chauveron
Edith the Show
 |
|
|
Mám moc ráda
Edith Piaf a její šansony. Vždycky mě příjemně mrazí, když slyším „Milord“, „Hymne
á l’amour“, „Padam…Padam…“, nebo snad nejznámější „Non, je ne regrette rien“. Lístky
na představení jsem si koupila na slevomatu a seděla jsem proto od jeviště
daleko, ale ono to u zpěvu zase tak nevadí. Zejména pokud je to hlas jako zvon.
Všechny ty úžasné šansony ožily díky Jil Aigrot, francouzské zpěvačce, která
mimochodem nazpívala snad všechny party ve filmu Edith Piaf s Marion Cotillard
v hlavní roli. Ta sice za svou roli dostala Oskara, kterého si určitě
zasloužila, ale nemůžu se zbavit pocitu, že by se o něj měla s Jil Aigrot
podělit. Hudební doprovod zajišťoval kvartet francouzských hudebníků a musím
říct, že byli naprosto úžasní. Představení bylo doplněno o projekci dobových
snímků a fotografií samotné Edith Piaf, což dotvářelo nejen celou scénu, ale
zejména spojovalo jednotlivé písně se zlomovými okamžiky jejího života. První část
byla pojata jako procházka po Montmartre a odkazovala na pohnuté začátky, druhá pak zachycovala poválečná léta její největší slávy. S jednou přestávkou,
kdy jsem si koupila banán v čokoládě, mělo představení dvě hodiny.
Facts: „Edith
the Show“; Jil Aigrot v Janáčkově divadle Brno, 2014
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za všechny komentáře ♥