Koukám,
koukám, že jsem měla trochu větší pauzu. Asi tak skoro dva měsíce 😔. Nu což. Pravdou je, že původním
smyslem tohoto blogu byla taková moje osobní terapie psaním a zabavením se.
Později jen zábava, zejména v tom, že jsem mohla psát cokoli jiného než
právní argumentace. Stejně s mým kulturním deníčkem. Z každodenních
zápisků se staly týdenní, pak měsíční a teď jsem tam dokonce zapomněla zapsat i
bratrovu svatbu. Takže slouží hlavně jako sbírka mých vstupenek. A je to tak
asi dobře. Pořídila jsem si totiž vážně moc pěknou vázu, se kterou si každý
večer povídám, a vzájemně si sdělujeme zážitky z uplynulého dne, takže …
jako velký krok kupředu 😇. Anebo … jsem s jarem
zlenivěla ještě víc. Taky možnost.
*
Byla
jsem znovu na Labutím jezeře,
tentokrát v Mahenově divadle. Od příští sezóny bude nově krojované, takže
se asi zase půjdu podívat. Taky to byla premiéra Hany Abram v hlavním sólu.
Poznat to trochu bylo, vlastně docela dost, ale ty nervy by asi zvládal
málokdo.
Rozmarné léto
„Způsob tohoto léta
zdá se mi poněkud nešťastným …“
Mně se každý způsob léta zdá poněkud nešťastným.
Buď je vedro, že se nedá ani chodit ven, nebo slovy klasika: chčije a chčije. Naštěstí
uvedení tohohle kusu v rámci cyklu „Cirkus žije“ vůbec nešťastným nebylo.
Klasika od Vančury, která je nejspíš neodmyslitelně spjata s její filmovou
podobou s Rudolfem Hrušínským jako Antonínem Důrou a Jiřím Menzelem coby
Arnoštkem provazochodcem se povedla. Musím říct, že převést takovou klasiku na
divadelní prkna shledávám dosti obtížným. Představení se odehrávalo v cirkusovém
šapitó, které se pro účely nejen této inscenace postavilo v Lužánkách, kde
za doprovodu živé kapely (Sandonoriko) herci rozehráli rozmluvy tří přátel,
kterým trochu nevlídné léto zpestří příjezd provazochodce Arnoštka s jeho schovankou
Annou. Celý příběh v podstatě odpovídal své knižní předloze, která se
trošinku liší od filmového ztvárnění. Nad rámec tu byly dvě postavičky mimů,
kteří tomu dodávali nejen správnou cirkusovou atmosféru, ale především humor.
Fyzický a chytrý humor nutno říci. Osobně mi to přišlo jako opravdu chytrý tah,
který celé představení příjemně oživil. Herecky kromě mimů v podání Hany
Brešťanské a Martina Siničáka utkvěla v paměti zejména Tereza Groszmannová,
legračně vycpaná a elegantně na hrazdě cvičící 😉. Myslím, že příští rok by mohli
šapitó zopakovat.
Facts: „Rozmarné
léto“; Mahenovo divadlo (Šapitó v Lužánkách), 2018; autor: Vladislav
Vančura, režie: Jakub Nvota
4 Elements
„Čtyři strhující
choreografie o ženách i mužích, o řádu i živelnosti.“
S balety to
letos původně nevypadalo zase až tak růžově, ale po opravdu skvělém West Side
Story jsem si přestala dělat starosti. Další letošní premiérou bylo představení
4 Elements, které se skládalo ze čtyř kusů představujících práci významných
choreografů moderního baletu. První byl
Hidden Order od slovenského choreografa Lukáše Timuláka, kde se tanec
skloubil s vizuálními prvky, hrou světel a stínů a kontrasty. Někdy mi
přišlo, že forma začala převažovat nad obsahem, zejména díky poslednímu obrazu s kuželem
světla, ale nedá se tomu upřít to, že to bylo opravdu vizuálně strhující. Druhá
část patřila Jiřímu Kyliánovi a jeho pojetí světa mužů a žen. V mužské části
nazvané Sarabande podle Bachovy
skladby, která ji doprovází, se ukazuje mužská síla i slabost. V ženské části
za doprovodu bubnů nazvané Falling
Angels se odehrává strhující a stále více gradující symfonie těla a rytmu.
Nutno říci, že obě tyto části byly fyzicky pro tanečníky opravdu výzva, ostatně
jako většina autorových projektů z tohoto období. Zejména se mi líbil
ženský opus, nicméně mužskou část jsem viděla v premiéře, takže skvělé.
Poslední část nejspíš představovala onu živelnost z úvodu. V choreografii
Španěla Nacho Duata (snad se tak
skloňuje) obživly rytmy Severní Afriky a souznění člověka a přírody. Gnawa je nejen tanec, ale i rytmus, který
je spjat s Marokem. Ženský a mužský prvek se tu prolíná se s spiritualismem
muslimského světa ve Středomoří. Bylo to super, a rozhodně bych to doporučila
všem, kteří se nebojí moderního baletu.
Facts: „4 Elements“; Mahenovo divadlo v
Brně, 2018; choreografie: Lukáš Timulák, Jiří Kylián, Nacho Duato, režie: Lukáš Timulák, Jiří Kylián, Nacho Duato
Kdo je pan Schmitt?
„Tak co bych Vám
o sobě ještě řekl? … Jsem rasista.“
Některé věci se prostě a
jednoduše ztratí v překladu. A to dokonce i humor. Když jsem si přečetla,
že v rámci činohry mám lupeny i na komedii, tak jsem byla nadšená. Je to
asi jako s filmovým klubem, kde jsou taky komedie vzácné. Většinou je to
dráma a dráma. Přestože nemám komedii příliš v lásce, ani v kině a
ani na divadelních prknech, po všech těch dramatech si vždycky ráda dám trochu
oddech. Navíc se má jednat o dílo jednoho z nejúspěšnějších německých dramatiků,
mistra humoru a satiry. Nevím, ale někde se mi ten humor ztrácel. Neříkám, že
jsem se nebavila. Hlavní představitelé svoje party náležitě představili, ale
možná to je tím, že německý humor má jiné polohy, nebo se prostě při překladu
ztratí i to základní kouzlo bezprostřednosti a slovních hříček. Jako komedie mi
to totiž zase až tak nefungovalo, zejména pak v závěru, kde se rozehrávala
jakási psychologická hra, která mi namísto potřebného vysvětlení, kdože to ten
pan Schmitt vlastně je, a kde se tady vzal, přinesla další otázky, na které
jsem už odpovědi vůbec nedostala. Soudě podle mnoha trochu zaražených tváří v hledišti,
jsem asi nebyla sama.
Facts: „Kdo je pan Schmitt?“; Mahenovo
divadlo, 2018; autor: Sébastien
Thiéry, režie: Jana Kališová
Zázrak
v černém domě
„Jenže Vás
nezajímalo nic, nic než tenhle barák, co nám teď padá na hlavu.“
Tam, kde pan Schmitt humor neměl, tam ho rozhodně v nenápadné formě,
ironický a sarkasmem protkaný, mělo představení z pera Milana Uhdeho
uvedené v rámci cyklu Spílání Brnu. Titulním němým hrdinou je zde dům, funkcionalistická
vila patřící prominentní brněnské rodině, která je poznamenána starými osobními
křivdami, tajemstvími a sváry, nevyslovenými omluvami a pohnutými osudy. Je to vlastně tak trochu autorova autobiografie, v rámci níž se
vypořádává s pohnutým osudem své rodiny, zejména pak rodičů, židovské
matky a otce, který nikdy nevyslovil to, co by on potřeboval slyšet. Možná
právě proto, že se jedná o původní českou hru, jsou jazyk a veškeré dialogy
zvláštně známými, kdy si umím představit, že nějaká taková podobná situace se
může odehrát v mé vlastní rodině. Možná proto jsou interakce mezi
postavami tak přirozené a reakce postav očekávané. I ty rozdíly mezi mladší a
starší generací se zdají známé. Nebo jsem už prostě starší a věci vnímám jinak?
Nevím, ale tohle je taková typická černá komedie. A česká. Chvílemi černá až
moc, ale přeci jenom komedie. S humorem skrytým i v těch nejsmutnějších,
nejtragičtějších a možná i nejnevhodnějších místech.
Facts: „Zázrak v černém
domě“; Divadlo Reduta, 2018; autor: Milan Uhde, režie: Břetislav Rychlík
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za všechny komentáře ♥