Italská krev, polské sychravo a tajemství při společné večeři

Jarní filmový klub. Na příští sezónu nemám do filmového klubu žádného parťáka. Ale i tak budu chodit i příští rok, třeba si to ještě někdo rozmyslí. Je pravda, že moc komedií a akčních záležitostí se v něm nevidí, což mnohé může odrazovat, ale většinou je program seskládán velmi pestře. Filmy jsou z různých žánrů, různého ražení a úplné podivnosti se v něm objevují opravdu sporadicky. Jedna klasika, jeden český snímek a určitě aspoň jedna komedie. Škoda jen, že kino Art, které mám od práce jen kousíček, už tenhle cyklus nejspíš hostit nebude, a tak cyklus zůstává v kině Lucerna. 

Suburra 

„Byls to Ty?“ „Byl to Řím.“ 

Filmy z mafiánského prostředí nejsou moje oblíbené. Hlavně proto, že je v nich spousta násilí, které, pokud je film aspoň trochu realistický, je také hodně realistické. A pak je tam spousta beznaděje, hlavně pro ty, kteří se do spár mafie dostanou. Což jsou většinou obyčejní lidé, jako jsem já. Je to prostě nějak osobnější, protože na rozdíl od vesmírných hrozeb, tohle je v mnoha koutech světa realita, a nejde jen tak mávnout rukou jakože sranda. Není to jednoduše řečeno čistá fikce. Osobně mám italskou mafii spojenou s Kmotrem a všemi těmi italskými filmy jako Chobotnice. Tedy, že je to sicilská záležitost rodinných klanů, kde skoro všichni nosí oblek a jedí lasagne. Suburra je ale v tomhle jiná. Je to neonová noční jízda Římem, kde vedle tisíců turistů existuje podsvětí, kde nejde o rodinnou čest, ale jenom o peníze a vliv. Provázanost politiky, Vatikánu a staré dobré ulice. Uvedení tohoto filmu mě v rámci filmového klubu trochu překvapilo, ale možná je to obrázek dnešního Říma, který je prostě turistům skrytý. I když se mi to chvílemi zdálo přehnané, nevím, jak moc přehnané to vlastně je. Nebo třeba není. Což je trochu děsivé. Film je to hodně brutální, a na můj vkus chvílemi trochu moc akční. Všechno začne smrtí jedné slečny, kterou nikdo nepostrádá, a plánem udělat z části Říma takové italské Las Vegas. A jedno vede k druhému a každý chce svůj díl a svoji pomstu. A to nikdy nedopadne dobře. Za mě 80%.

Facts: „Suburra“; Itálie, 2015; režie Stefano Sollima 

Agnus Dei 

„Je to zkouška. A naším posláním je v ní obstát, i když to se to může zdát příliš velkým břemenem.“ 

Polsko v prosinci 1945. Část pod správou Rudé armády a francouzská polní nemocnice. Mladá francouzská lékařka je jednoho dne požádána jeptiškou místního kláštera o pomoc. Po chvilce váhání souhlasí s návštěvou, přičemž se ukáže, že jejím pacientem je mladá žena v porodních bolestech. Je jí řečeno, že se jedná o dívku, které se rodina zřekla poté, co přišla do jiného stavu. Jenže takových dívek je v klášteře víc, a ukáže se, že všechny nosí stejný černý šat a stejný bílý šátek. Zrůdností, kterých se Rudá armáda na nově osvobozeném území dopouštěla, byla celá řada. Znásilňování nevyjímaje. Nebyly ho ušetřeny ani kláštery s jejich obyvatelkami, pro které bylo dotýkat se vlastního těla téměř tabu, natož, aby se jich dotýkal kdokoli jiný. Děj filmu se odehrává v zimě, což atmosféře dodává ještě ponuřejší náladu, a symfonická a minimalistická hudba zároveň to vše dokresluje. Ačkoli se jedná o příběh inspirovaný skutečnými událostmi, o kterých hlavní postava francouzské medičky psala ve svých zápiscích, nemohla jsem si pomoc, ale přišlo mi, že příběh nebyl podán příliš věrohodně. Nemyslím samotnou premisu, ale třeba chování abatyše nebo některých dalších postav nebylo příliš uvěřitelné. Polská herecká elita však dokázala přesvědčit, o tom žádná. Film z nové polské vlny je pak další ukázkou toho, že i přes některé nedostatky, točí Poláci zajímavé filmy. Za mě 80%.  

Facts: „Agnus Dei“; Polsko/Francie, 2016; režie Anne Fontaine 

Naprostí cizinci 

„Každý z nás má tři životy. Ten veřejný, ten soukromý a ten tajný. Kolik toho o sobě nesmíme vědět, abychom mohli zůstat přáteli, milenci, manželi, rodiči...?“ 

Poslední snímek letošního cyklu byl jako každý rok věnovaný komedii. Překvapivě se jednalo o další italský titul, ale musím říct, že velmi povedený. Ačkoli čistokrevná komedie to tedy nebyla. Parta přátel ve středních letech, kteří se důvěrně znají a pravidelně se schází, by si u další společné večeře při příležitosti zatmění slunce mohla jen nostalgicky klábosit. Ale zrodí se na první pohled nevinný nápad. Dát na stůl své mobilní telefony, malé černé skříňky střežící naše nejtajnější tajemství, a s ostatními u stolu sdílet všechny příchozí sms a hovory. Co se ukáže jako nevinná hra k pobavení má ale trochu jiný spád, než protagonisté čekali. Najednou se o sobě dozví věci, které nečekali, a otázkou je, zda jsou schopni všechna ta tajemství pobrat. Je to hodně konverzační film, a musím říct, že italština se k tomu skvěle hodila. Samotná večeře, tolik atmosférou odlišná od toho, co je zvykem v našich končinách, byla sama o sobě super zajímavá. Některá odhalení byla milá, některá trochu šokující a některá prostě jen prozrazující naše skryté bolesti a nenaplněné touhy. Je pravdou, že mobilní telefony mají za svou krátkou dobu existence na triku více rozvodů a rozchodů než všechny ty nevěry, aférky se sekretářkami a dopisy adresované do tajných P.O.boxů. Mobil je skříňka našeho tajného života, pro mnohé možná i úplně jiná identita. O důvod víc, proč s tím smartphonem ještě počkám. Za mě 90%.

Za mě 90%. Facts: „Perfetti sconosciuti“; Itálie, 2016; režie Paolo Genovese

zdor: zde