Nevím.
Možná bych si měla přát, aby už tenhle rok skončil, ačkoli ani pořádně nezačal
a já bych bez jeho prožití tak jako tak byla o rok blíž čtyřicítce (což zní
naprosto strašně), ale zatím se neuskutečnilo nic moc, co by mě přesvědčilo o
tom, že se od něho dá očekávat něco pozitivního. Například jsem už zase
nemocná. Od Vánoc je to se mnou jako na houpačce. Dva týdny klidu, pak týden
chřipka, a stále dokola. Díky tomu v práci nestíhám, nestíhám se současně
ani z těch chřipek pořádně dostat, špatně spím a musím vynechat spousty
akcí, na které jsem se chystala a vyznačila si je v kalendáři. Takže
vlastně kromě neustálých nespokojeností nemám moc o čem psát 😄. Ale ne, není to zase vůbec tak
zlé. Jen už mě prostě nebaví to smrkání 😜.
Peer Gynt
„Někde na
severu, kde vše běží v kruhu …“
Jestli je někdo, kdo chce
tvrdit, že tenhle příběh v baletním provedení se vší tou symbolikou
pochopil bez jakýchkoli problémů, aniž by si musel přečíst program, pak
s největší pravděpodobností trpí bludy. I když sice dílo podle jména znám,
respektive vím, že se jedná o dílo Henrika Ibsena s hlavním hrdinou jménem
Peer Gynt, to, že je to vlastně původně báseň, jsem opravdu netušila. O ději
nemluvě. Děj to má opravdu barvitý a velmi velmi spletitý. Ne snad proto, že by
se tam objevovalo až tak moc postav, ale prostě proto, že se tu do sebe vlévá
pohádkový příběh s trolly, milostný příběh jako takový, vnitřní duševní
svět hrdiny, jeho představy a nakonec i jeho pobyt v blázinci. A do toho
tam pobíhá bílý jelen. Asi tak k ději. K baletu můžu pak říct jen …
famózní. Jednalo se o hostování Slovinského národního baletu, a musím říct, že
stylově je to úplně něco jiného, než na co jsme v naší kotlině zvyklí.
Neříkám lepší nebo horší, je to prostě jiné, navíc velmi moderní a novátorské.
Celé představení bylo hravé, chvílemi až bláznivé, a ač jsem byla
z počátku trochu zaskočená, v průběhu představení jsem tomu všemu
propadla. Není to nic, na co bych vzala někoho, kdo o baletu ví houby, případně
má rád klasiku a moderní balet považuje za divný. Tanečníci, zejména představitel
hlavního hrdiny, byli všeobecně skvělí. Objevovala se tam i spousta fyzických
interakcí, které se v baletu moc nevidí. Jako třeba obyčejná facka.
Představení je prý symbolem tanečního divadla 21.století. A s tím se nedá
než souhlasit.
Facts: „Peer
Gynt“; Balet Sloviského národního divadla Maribor (Janáčkovo divadlo v Brně
– 22. 1. 2017); hudba: Edvard Grieg, choreografie: Edward Clug
La Gioconda
„Ó, matko má, na
ostrově osudovém potlačila jsem kvůli tobě krvelačnou touhu zavržené sokyně.
Teď strašnější je oběť má …, ó, matko má, já ji zachráním pro něj, pro něj,
který ji miluje!“
Po všech povedených operních počinech, které jsem
od začátku sezóny viděla, začínám mít trochu obavy, že najednou přijde nějaké
velké zklamání. Ale ani tentokrát se nekonalo a nová premiéra se povedla.
Brněnské opeře se prostě daří a vedle méně známých oper uvádí i klasická díla,
byť někdy pojatá vskutku originálním způsobem. La Gioconda je klasickou
italskou operou konce 19.století s velkými áriemi, milostným
víceúhelníkem, poněkud náhlými a překvapivými zvraty a zejména pak tragickým
koncem. Giocondu chce protřelý Barnaba a neváhá využít hrdinčiny slepé matky a
inkvizice k tomu, aby ji získal. Jenže Gioconda miluje Enza, který ji sice
má rád, ale ve skutečnosti miluje Lauru, svou dávnou lásku, proti své vůli
provdanou za Alvise, který ale na naléhání své ženy zachrání Giocondinu matku,
a proto ji Gioconda nemůže nenávidět a rozhodne se Enzovi a Lauře pomoci… je to
opravdu celé propletené, ale na druhou stranu se to všechno hnedle vyřeší, až
je to poněkud komické. Scéna byla tvořena velkými kamennými kvádry, které se
díky posouvání či otáčení měnily na různá pozadí. Zejména vynikaly ve scéně, kdy
se Gioconda v jedné ze svých hlavních árií prochází v zelených šatech
a s dlouhými rusými vlasy na pozadí šedého kamene s reliéfem portrétu
dívky s vlajícími vlasy. Ačkoli možná orchestr ten den neměl úplně svůj
nejlepší den, rozhodně se to nedalo říci o zpěvácích. Zejména Scilla Boross
jako Giconda a Sung Kyu Park jako Enzo utkvěli v paměti. Takové hlasy
pohledat. Ale ani místní interpreti se nenechali zahanbit. Takže to opravdu
doporučuji k návštěvě.
Facts: „La Gioconda“;
Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo), 2017; autor: Amilcare
Ponchielli, libreto: Arrigo Boito, režie: Tomáš Pilař
*61 FJD *5 A Čarodějná láska
Flamenco, španělská
živočišnost a Filharmonie Brno v rámci cyklu „Filharmonie v divadle“.
Poslední velký koncert, který měla Filharmonie Brno v Janáčkově divadle
před jeho rekonstrukcí. Janáčkovo divadlo totiž čeká velká rekonstrukce,
zejména technického zázemí, takže na 18 měsíců budu mít utrum, což znamená, že
si nejspíš budu muset najít nějakou další večerní zábavu. A ne, myslím to zcela
ve smyslu kulturního vzdělávání J. Koncert byl bezvadný,
přestože jsem na něj šla s teplotami a chřipkou a druhý den už jsem
z postele nevylezla vůbec. Na programu totiž byla nejen hudba, ale také
tanec, pravý nefalšovaný vášnivý španělský tanec. A na to já slyším. Zejména
poté, co jsem se snažila poslední půlrok proniknout do tajemství flamenca. Ne
vůbec úspěšně, abych byla upřímná. První část koncertu byla suita z opery
Mezkař a klavírní koncert Noci ve španělských zahradách, což bylo super. Klavír
zklame málokdy. V druhé části pak Filharmonie doprovázela balet o jednom
dějství nazvaný Čarodějná láska, tedy klasický španělský balet, tedy klasické
taneční flamenco. Člověk musí sice uvyknout velmi specifickému zpěvu lidové
španělské tvorby, ale i když jsem nerozuměla ani slovo, ty emoce jde slyšet
zcela jasně 😍. A stejně tak byl vidět ve všech gestech tance. Pro více informací,
jelikož nejsem v tomhle žádný znalec, zde.
Facts: „*61
FJD *5 A Čarodějná láska“; Filharmonie Brno (Janáčkovo divadlo), 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za všechny komentáře ♥