Nová
divadelní sezóna začala. A nejen divadelní sezóna, ale prostě skončily prázdniny
a začaly všechny pravidelné kurzy, škola a kluby. Už teď mám ten podzim nějak nabitý.
Což je asi dobře. Taky mě čeká krásná exotická dovolená a říkám si, že určitě i
nějaké překvapení. Léto nebývá akcí zrovna plné, ale nějaké střípky ještě mám.
Orfeus
„V tom nehybném bodě světa, jenž se točí. Ani tělesném,
ani netělesném a ani odkud, ani kam. V tom nehybném bodě, tam je tanec,
ani však zastavení, ani pohyb. Pohyb ano odkud, ani kam a ani vzestup, ani
sestup. Až na ten bod, nehybný bod, nebyl by žádný tanec, a je to jenom tento
tanec.“
Přemýšlím, co mám vlastně napsat. I po dvou dnech mám v sobě
stále ten úžasný pocit z první divadelní návštěvy nové sezóny. Ten pocit
se znovu zavrtat do sedačky divadla, nasát tolik typickou vůni a zaposlouchat
se do šumu hlediště je prostě skvělý. A tentokrát to navíc bylo prostě úžasné.
Už na jaře jsme si s kamarádkou koupily lístky (ano, z vlastní peněženky)
na událost podzimu. Tedy událost baletní. Bratři Jiří a Otto Bubeníčkovi jsou v baletu
pojmy podobné jako třeba Jiří Kylián. Nebo se tomu alespoň hodně blíží. Po
letech strávených na jevištích se loučí se svou profesionální taneční kariérou,
a to způsobem, který je jim nejbližší, tedy tanečním představením, které není
tolik o baletu, jako o nich samotných. Spojuje v sobě moderní pojetí baletu,
scénický tanec a vizuální zážitek. Příběh Orfea, syna boha Apollóna, který se
po smrti milované Eurydiky vydává za ní do podsvětí, aby poprosil pána
podsvětní říše Háda, aby mu ji vrátil, je klasickou řeckou bájí o lásce a
ztrátě našich milovaných. Tady se jí autoři volně inspirují a kladou si otázku,
zda se máme ohlížet do minulosti a jak moc se máme dívat sami do sebe. V představení
bylo tolik nápadů, že jsem je ani nestačila všechny vstřebat. Nejen tanečních,
ale i hudebních a scénografických. Bubeníčci samozřejmě tančili skvěle, ale
klobouk dolů před jejich taneční partnerkou, o kterou se střídali. Anna
Herrmann byla prostě něco, co jsem dlouho neviděla. Všichni tři byli úžasně
přirození, sžití s jejich rolemi a pohyby, kterými se vyjadřovali. Navíc
bylo znát, že je to jejich, něco, co tančí podle sebe, že ztělesňují vlastní
nápady. Na jevišti měly také svoje party dvě hudebnice (housle a violoncello), které
se stávaly součástí představení, a pak Csongor Kassai, který tu měl mluvenou
roli průvodce, rozumu i smrti. Klidně bych tam seděla dál. Lepší začátek jsem
si přát nemohla.
Facts: „Orfeus“;
Les Ballets Bubeníček-Tour (Janáčkovo divadlo v Brně), 2016; autor: Jiří a Otto
Bubeníček a SKUTR, choreografie: Jiří a Otto Bubeníček, režie: SKUTR
Pigmalion
O divadelním
představení Pigmalion jsem už psala (odkaz zde), jelikož je to titul, který se
uváděl loni v rámci Smetanovy Litomyšle. Jenže každé představení je jiné,
zejména pak, pokud se hraje v jiném prostředí. Tentokrát se uvádělo v malém
zámeckém divadle na zámku Valtice, které je nově postaveno z evropských peněz.
Má však velmi autentickou atmosféru, jelikož je třípatrové, pro poměrně málo
lidí, ve dřevě a s klasickými divadelními kulisami. Má poměrně hluboké
jeviště, což je vždycky výhoda. Snad i právě proto bylo představení zase jiné,
něčím nové a zábavné. Je to poměrně krátký kus, má necelou hodinku, takže to
vydržel i můj dvouletý synovec. Seděli jsme až úplně nahoře (lístky zdarma od
produkce za příznivou recenzi :-) ), a jeho ta výška fascinovala. Tak
moc, že úplně zapomněl kopat do dřevěného obložení. Musím říct, že v onom prostoru
skvěle vyzněly některé hlasy, zejména ten Jaroslava Březiny v roli Pigmaliona,
který zpíval úplně úžasně. Je to opera-ballet, takže napůl taneční záležitost,
a osobně se mi zdálo, že to tanečníkům místy trochu prokluzovalo. Což mi pak
potvrdili a sama jsem si to i vyzkoušela. Člověk měl co dělat naboso. Jedinou
nevýhodou divadla se mi zdálo opravdu maličkaté orchestřiště, kam se sotva
poskládalo deset muzikantů. Někteří proto museli sedět kolem. Součástí vstupného byl pak
i malý raut a ochutnávka zámeckých vín, takže takové dost pohodové sobotní
odpoledne. Mimochodem titul byl tentokrát uveden jako "Pygmalion", ale myslím, že moje "i" je správnější, přeci jen je to původně francouzské jméno.
Facts: „Pigmalion“;
Feste teatrale – Opera na cestách (Zámek Valtice), 2016; autor: Jean Phillipe
Rameau, režie: Magdalena Švecová
Hovory o štěstí
mezi čtyřma očima
„Situační komedie o lásce a sexu na nábytku IKEA.“
V rámci letních představení Divadla Bolka Polívky jsem měla možnost zajít
si na klasické divadelní představení i mimo sezónu. Musím říct, že divadlo mi
hodně chybělo, ale současně se přiznám, že představa, že v letním horku
sedím v malém neklimatizovaném divadle, a když vyjdu ven, je stále ještě
světlo, pro mě není moc lákavá. Tohle představení bylo ale venku, konkrétně na
nádvoří Staré radnice v Brně. Koupili jsme si vstupenky na jakési boční
přístavky, což se ukázalo jako fajn, protože jsme seděli na samostatných
skládacích židličkách a nemuseli se tísnit na lavičkách s dalšími lidmi.
Představení jako takové bylo do letní nálady. Byla to komedie, jejíž podtitul
zní: I mladí a krásní lidé mají své problémy. Tři
milenecké dvojice a rozmazlená čivava svedou na rozkládací skandinávské pohovce
boj o štěstí. Což je trefné. Ikea tam hrála poměrně zajímavou roli,
nejen jejich sedačka, na které se souložilo, rozcházelo a v podstatě i
vraždilo. První dva příběhy dopadly tak nějak hořce, ale podle mě správně. Ten
třetí byl opravdu hlavně pro zasmání, už jenom proto, že mileneckou dvojici
představovali Filip Blažek a Kryštof Hádek, a musím říct, že jim ty gaye moc
věřit nešlo, o což se ani nesnažili. Navíc právě jejich příběh měl v sobě i
onu rozmazlenou čivavu a vraždu nešťastnou náhodou. A vlastně jako jediný dopadl
dobře. Ale na rozdíl od těch dvou, nebyl ten v podstatě šťastný konec moc
uvěřitelný. Tak jako tak jsem se nasmála a byl to příjemný večer.
Facts:
„Hovory o štěstí mezi čtyřma očima“; Divadlo Studio Dva, 2014; autor: ?, režie:
Patrik Hartl
Cantate Mourinae
2016
Každoroční
soukromé hudební setkání se i tentokrát neslo v duchu improvizace a zcela
nezávisle na jakémkoli původně domluveném časovém harmonogramu. Už je to asi
zavedená praxe, ale každý rok se končí až nad ránem. Já jsem se letos odebrala
do své postýlky o něco dřív, asi tak o třetí ráno. Loni jsem psala o „Cantate“,
jak zkráceně všichni říkáme, samostatný post, kde jsem se svěřila s historkou
stran mého prvního veřejného samostatného vystoupení se šavlí (odkaz zde). Jak
jsem původně měla vystupovat společně se všemi švagrovými, abych nakonec
vystupovala sama. Ale asi se to líbilo, jelikož jsem byla oslovena i letos,
abych vedle všech těch hudebně nadaných muzikantů a zpěváků, kteří se na pódiu
promění buď vážně, nebo nevážně v hlavní hvězdy večera, zase něco
odskákala. Vzala jsem to letos tak nějak sportovně a rozhodla jsem se dlouho
netrápit ani sebe, ani publikum, a takříkajíc z paty jsem vytáhla
poupravenou choreografii ve stylu Bollywood. Bollywood je tanec, který tancuji
teprve pár měsíců, v té době jsem to tančila asi měsíce dva, je to tanec z indických
filmů, který má ale základy v klasickém indickém chrámovém tanci, tedy
hlavně je to o gestech rukou a výrazu tváře. Technicky může být složitější i
jednodušší, ale většinou se tančí na nějakou rychlou veselou melodii. Což ta
moje byla. Dokonce jsem si kvůli tomu půjčila sárí. Bylo sice trochu zima, ale
nakonec dorazila i Madonna. Vzala to cestou na koncert do Tokia a měla čas jen
na jednu písničku. Ale nikdo si neztěžoval, přeci jen, na jakém jiném festivale
letos byla, že?
Facts: „Cantate
Mourinae“; hudební setkání Zámek Nové Hrady, 2016
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za všechny komentáře ♥