Růžový advent a vánoční rytíři Jedi

Uznávám, že tenhle nadpis je blbina. Ale mě už to kvůli všemu tomu povánočnímu rozruchu, hluku a jídlu přestává myslet. Doháním restíky a už se těším na klid a pohodu, co budu mít mezi svátky v práci. Ale už ne na to, jak budu shazovat ty dvě kila, co jsem nabrala, a jak budu muset dodělat všechnu tu práci, co jsem si odkládala na úplný konec roku. Koncerty a kino. 

Pink Floyd Night 

„We don´t need no education. We dont need no thought control. No dark sarcasm in the classroom. Teachers leave them kids alone. Hey! Teachers! Leave them kids alone!“ 

Kamarád je členem vokálního kvarteta Q VOX, které letos (v průběhu celého roku nutno dodat) slaví svoje jubileum (dvacáté), a v jejich repertoáru je všechno od středověkých chorálů až po zlatou éru rocku. A možná i něco navíc. Jedním z jejich nejúspěšnějších počinů je Pink Floyd Night, což je projekt spojující rockovou legendu se zvukem filharmonického orchestru (Hradec Králové) a mužskými vokály. Sono Centrum je pak skvělým místem pro takový počin, neboť je to opravdu místo, kde je výborný zvuk. Musím přiznat, že až na pár opravdu hodně známých písniček moc hudbu Pink Floydů neznám. Respektive jsem si konkrétní písničky neuměla přiřadit právě k nim. Je to konec konců trochu jiná generace. Ale to nakonec vůbec ničemu nevadilo. Pan dirigent má evidentně smysl pro humor, jeho kanárkově žlutý frak toho byl důkazem, i to, že si některé party rád zazpíval i sám. Moc se mi samozřejmě líbil i saxofon, který měl několik vlastních sólo momentů, a pak elektrická kytara, která v Sonu zní určitě lépe, než když jsem ji slyšela ve špatně ozvučeném sále. Bylo to super a hezky mi to sedlo do nálady. Ani mi pak nevadilo, jak strašně jsem promrzla cestou na noční spoj. 

Facts: „Pink Floyd Night“; Sono Centrum (Brno), 2017 

Asonance – Adventní koncert 

„Říkal jsi, můj milý, že jsem tou pravou. A domů tě přináší s krvavou hlavou. Říkal jsi, můj milý, že o mě stojíš. Teď přede mnou zabitý na trávě ležíš. Říkal jsi, že mám být nevěstou tvojí. A zatím na poslední cestu tě strojí.“ 

Už se to pomalu stává tradicí. Myslím, že letos to bylo počtvrté, kdy jsem se vydala na adventní koncert Asonance. Ale bylo to poprvé, kdy jsem přišla pozdě. A to o skoro půl hodiny. Stalo se to tak, že jsem si říkalo, že když už mám oficiálně dovolenou, takovou tu povinně nařízenou, byť jsem šla normálně do práce, že bych si jeden den přeci jen mohla dodělat všechny ty vánoční přípravy a zůstat doma. Takže jsem zůstala doma a stále mi něco říkala, že na něco nesmím zapomenout. A tím něčím byl právě večerní koncert Asonance. No stane se. Ale i tak jsem si užila dvě hodiny keltských pozitivně naladěných balad a irských lidových štěstím naplněných písníček. Což je samozřejmě sarkasmus, protože pokud někdo někdy slyšel nějakou keltskou či irskou lidovku bez krve a mrtvol, pak si dám tu práci a naučím se jí hrát na dudy 😉.

Facts: „Adventní koncert Asonance“; Semilasso (Brno), 2017 

Přání k mání 

„Co takhle tři přání, kouzelný dědečku?“ 

To bylo tak. Měla jsem narozeniny. V prosinci. Což je i období, kdy jsou Vánoce. Chtěla jsem to nějak oslavit, ale zároveň jsem si chtěla užít předvánoční trhy a všechny ty světýlka kolem. Tak jsem to s kamarádkami z práce spojila v jedno a udělaly jsme si hezké odpoledne s tím, že si projdeme trhy, dojdeme si někam na večeři a pak si zajdeme do kina na nějakou blbost, u které se pobavíme. Ale bohužel nebylo moc z čeho vybírat (vzhledem k času), tudíž jsme volily mezi „Matkami na tahu o Vánocích“ a „Přání k mání“, o němž FFFilm napsal, že to je vlastně moc hezký a povedený film, až na pár drobností. A má to vánoční atmosféru, takže jsme se rozhodly podpořit tuzemské tvůrce, a i když se to trochu stydím přiznat, neměly jsme to dělat. Ty malé drobnosti totiž nakonec byly poměrně zásadní. Vizuálně ten film vypadal opravdu pěkně. Časově neukotvený, připomínající filmy Wese Andersona (Grandhotel Budapešť), se vší tou retro tématikou a triky, co vypadají jako triky. A postavičkami. Tady bylo postaviček taky dost. Ty dospělé byly fajn, jak herecky, tak jejich tematickou linkou. Kámen úrazu ale byli dětští představitelé, kteří nejen že neuměli pronést svoje dialogy alespoň s trochou přesvědčivosti, ale celá ta jejich zápletka byla poněkud bizarní. Nejvíc obdivu zaslouží ten, kdo mám hodně peněz, šikana je výsadou bohatých, nějaké to vydírání a underage drinking are ok. No nevím, asi jsem prostě čekala něco kouzelně vánočního nebo mám stále naivní představu, že se natočí noví „Páni kluci“. „Když máš doma kouzelníka a celý byt po strop nacpaný kouzlama, tak už prostě na nějakej zázrak nevěříš.“ Takhle jsem měla celou dobu v hlavě jediné přání – skončí to už? Za mě 60% (a to hlavně za ten vizuál).

Facts: „Přání k mání“; ČR, 2017; režie Vít Karas 

Hvězdné války: Poslední z Jediů 

„Vím jen jedno. Čas Jediů se nachýlil.“ 

Poslední počin ze série Hvězdných válek byl „Rogue One“, a to se mi líbilo. Možná právě proto, že to vlastně nebyly ty „pravé“ Hvězdné války. Protože ty pravé Hvězdné války jsou něco, co si vlastně nijak zvlášť neužívám. Vždycky se na další díl vydám, takže je jasné, že celý ten humbuk a marketingové strategie fungují, nicméně pokaždé se musím svého doprovodu vyptávat, kdo je kdo, a kde se tam vzal. Jednoduše řečeno jsem nikdy tomuto fenoménu nepropadla natolik, abych si dala tu práci a zapamatovala si celou tu bohatou mytologii. A pak je tu ta věc, že je to pohádka pro dospělé se vším všudy. Zlí jsou zlí a hodní jsou hodní. Všechno je tam takové roztomile černobílé, a to mě zase až tam moc nebaví. Některé ty postavičky jsou na můj vkus až moc bizarní a nemůžu si pomoc, ale mám ten dojem, že kdyby tenhle film (nebo i jiný v novějších sériích) neměl nálepku Hvězdných válek, ale jmenoval se třeba „Vesmírní kovbojové“ nebo tak něco, ale jinak to bylo dějově úplně stejné, tak ti stejní diváci, kteří na Hvězdné války pějí ódy, tak ti stejní diváci, by chudáky kovboje roztrhali na kusy jako blbost. Protože ona to blbost je, ale i tak má v sobě tenhle příběh něco milého. A vizuálně vždycky vypadá super. Nicméně mi přijde, že se to celé dějově opakuje, neboť chvílemi jsem měla pocit známého, i když ne tak silný jako u posledního dílu. „Co vidíš?“ „Světlo. Temnotu. Rovnováhu.“ „Sahá to mnohem dál.“ … A je to dlouhý film. Za mě 80%.

Facts: „Star Wars: The Last Jedi“; USA, 2017; režie Rian Johnson 

zdroj: zde, zde

Divadelní podzim a poslední střípky roku 2017

Vánoce jsou téměř za námi a já mám pár hodin klidu, po všem tom předvánočním shonu, dopsat svoje divadelní resty. Do divadla chodím tak nějak konstantně stejně, k čemuž dosti přispívá skutečnost, že mám několikeré abonmá. A že mám divadlo ráda. Mnohem raději než třeba hraní počítačových her nebo sport. I když oboje se mi sem tam taky přihodí. Ale teď to divadlo. 

Nápoj lásky 

„Zamilovat se a nepřijít o rozum – to je umění vztahu.“ 

Jedna z premiér letošní operní sezóny, která se musí uskromnit, co se prostorů týče, byl Nápoj lásky režisérky Magdalény Švecové, kterou mám tu radost znát osobně. Proto jsem si samozřejmě nemohla její brněnský počin ujít. Jelikož je to osoba nesmírně milá a hravá, věděla jsem, že i opera se bude nést v tomto duchu. Je to navíc kousek, který je sám o sobě docela zábavný, byť stejně jako většina operních komedií má poměrně naivní hlavní děj. Tady jde například o to, že zamilovaný hlavní hrdina touží po lásce své vyvolené tak moc, že je ochoten utratit poslední peníze za stoprocentně fungující nápoj lásky pochybné kvality i původu, jen aby si tu její lásku zajistil. Ale i z jinak ne příliš originálního a na zvraty chudého děje se dá vytvořit zábavné dílko. Autoři této inscenace si poradili tak, že celý děj zasadili do prostředí Itálie 50. let, a berličkou pro uvěřitelnost celého děje bylo, že se tu natáčí film, přičemž hlavní hrdinka je hlavní hereckou hvězdou filmu, hlavní hrdina je asistent režie a jeho protivníkem je šarmantní herecký playboy hrající hlavní mužský part. V mnohém mi inscenace připomněla Hraběte Oryho, což je podobně laděná inscenace, která se mi také moc líbila.

Facts: „Nápoj lásky“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2017; autor: Gaetano Donizetti, libreto: Felice Romani, režie: Magdaléna Švecová 

Hubička 

„Jde opravdu jen o hubičku?“ 

Stará dobrá česká klasika. Jedna z nejznámějších českých oper, kterou si dovolím tvrdit, v podstatě téměř nikdo osobně nezná, ale téměř každý ví, že je to dílo Bedřicha Smetany. Přiznám se, že ani já jsem si nebyla jistá, v čem tkvěla hlavní zápletka a proč se to vlastně jmenuje Hubička. Dějově je to možná pro dnešního diváka takové trochu podivné. Hlavní hrdinka má k tomu, aby svému nastávajícímu (vdovci) odepřela předmanželský polibek, poněkud netypický důvod, který, jak jsem však pochopila, jsem měla vnímat jako nesmírně ušlechtilý a ohleduplný vůči jeho již zemřelé manželce. Navíc jsou tam takové až úsměvné narážky na to, že žena jest bytostí ušlechtilou, zatímco muž … tak moc ne 😋. Nicméně jako u většiny oper tu o nějaký sofistikovaný děj zase až tak nejde, protože hudba je to krásná a v prostředí Mahenova divadla, kde má divák k interpretům opravdu fyzicky blízko, se pozornost upírá k jiným věcem. Scéna byla zajímavě řešená, složená ze spousty oken a dveří, v druhé polovině pak nastoupil černý les. A všem interpretům to také moc hezky zpívalo. Hlavní roli Vendulky zpívala Daniela Straková-Šedrlová a Lukáše pak Aleš Briscein. Na operu jsem šla s kamarádkou a měly jsme moc hezká místa v jedenácté řadě, kde bylo na jeviště dobře vidět, a ještě lépe slyšet. Tak dobře, že nešlo přeslechnout pána o dvě řady za námi, který uprostřed opery začal strašně nahlas chrápat, což se neslo skoro až do první řady. To jen taková zábavná vsuvka do kulturního okénka.

Facts: „Hubička“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2015; autor: Bedřich Smetana, režie: Linda Keprtová 

West Side Story 

„Maria.“ „Oh, Tony.“ 

Jestli jsem se letos na nějakou premiéru opravdu těšila, pak to byla West Side Story, ale nikoli v té klasické muzikálové verzi, ale v baletním podání. Což je poměrně ojedinělá věc, jelikož brněnský soubor je jediným na světě, kdo dostal zelenou uvést tohle dílko jako balet. Důvod k tomu byl především praktický, protože Janáčkovo divadlo se opravuje a balet tedy musel využít industriální halu na Brněnském výstavišti, což není rozhodně místo, kde by si jeden představil baletky v labutích sukýnkách. Jenže příběh Marie a Tonyho je příběhem odehrávajícím se v chudé newyorské čtvrti v padesátých letech, kde se na hřištích a v tančírnách mezi sebou hašteří partičky Tryskáčů a Žraloků a pro ránu se nejde daleko. Nosí se tu barevné šaty a džíny s teniskami, a k balkónu Marie přijede Tony autem. Jeviště je uprostřed a diváci sedí po obou stranách stejně jako třeba na hokeji. Ačkoli sedačky byly poněkud nepohodlné, v propozicích bylo napsáno, že na dres codu se výjimečně netrvá a hlavní je divákovo pohodlí. Musím říct, že prostředí industriální haly se k celému tématu hodilo a bylo zřejmé, že autoři vytvářeli celé představení přímo pro tenhle netypický prostor. Možná i proto to působilo velmi přirozeně. Tanečníci reagovali nejen na hudbu, ale i na mluvené slovo, které je příležitostně doprovázelo. Některé scény, zejména pak v druhé polovině, pak byly dějově trošinku matoucí, protože se jednalo o emočně dosti protichůdné prvky. Byly to ale jen drobné nedokonalosti, jinak se mi to celé opravdu moc líbilo. Byla jsem z toho opravdu nadšená. Zejména taneční duet Marii a Tonyho, rvačky mezi oběma gangy a pak parodie na policisty Officer Krupke, scéna, která se pro úspěch přidávala. Rozhodně moc doporučuji využít jen pár posledních termínů v lednu, pak už se představení uvádět nebude, je totiž omezeno jen na 15 představení.

Facts: „West Side Story“; Janáčkovo divadlo v Brně (Pavilón P BBV), 2017; autor: Leonard Berstein, Arthur Laurents, choreografie a režie: Mário Radačovský 

Odyssea 

„Já jsem Odysseus, Laertův syn, všem na světě lidem známý, všemoužnou ctí, má sláva až do nebe sahá.“ 

Někdy mi představení sednou do nálady a někdy ne. Když nemám zrovna to správné rozpoložení, jsem pak bohužel asi více kritická k představení samotnému. O čemž vlastně tyhle moje recenze-dojmy jsou, protože jsou osobní. Nejsem žádný divadelní expert nebo filmový kritik, jen mám oboje ráda a zajímá mě to. Na poslední premiéře činohry Mahenova divadla se mi stalo právě to, že jsem neměla na nějakou sofistikovanou zábavu zrovna náladu. Honička před Vánocemi, únava a trocha toho fyzického vyčerpání, a k tomu skutečnost, že kino bylo samá depka, způsobily, že bych uvítala něco trochu veselejšího či barevnějšího. Ale pravdou je, že pokud se na Odysseu podívám objektivně, tak je to velmi sugestivně pojaté představení, se skvělými hereckými výkony a jak moje kamarádka poznamenala, prostě to byla Odyssea, v níž se Odysseus snaží dostat zpátky na Ithaku a oprostit se od všeho, co ve válce prožil. S trolly, sirénami, krvavými lázněmi a brutalitou. Představení využilo celé hloubky jeviště, včetně technického zázemí, což bylo zajímavé vidět. Dokonce i nápověda seděla v podstatě na kraji jeviště před zraky všech diváků. Fyzicky to bylo pro herce dost náročné, jelikož tam bylo množství fyzicky náročných partů. Už jen z toho věčného padání mě za herce bolela kolena. Možná sem osobně neměla tu správnou náladu na takhle náročný kus, ale povedenost mu rozhodně upřít nemohu.

Facts: „Odyssea“; Mahenovo divadlo, 2017; autor: Homér, dramatizace: Martin Františák, režie: Julia Wissert 

Faust a Markéta 

Industriální hala pavilonu P na Brněnském výstavišti je náhradní scénou Janáčkova divadla, takže i poslední operní premiéra byla vytvořena pro tuhle neobvyklou prostoru. Faust a Markéta je velkolepá a opravdu dlouhatánská opera, s úžasnými operními party a davovými scénami. Ty tedy záleží na samotném zpracování, nicméně jak je u Jiřího Heřmana zvykem, davové scény jsou vždy ve stylu čím větší, tím lepší a žádné jeviště není dost veliké. Tady se tedy mohl režisér vydovádět opravdu stylově. Jevištěm tu totiž byla v podstatě celá industriální hala, což si vyžádalo detailní koordinaci sboru i sólistů, které ještě doprovázely čtyři dvojice tanečníků. Představitelé se tu opravdu naběhali, a to doslova. Jednoduché řešení scény bylo nutností, protože otevřený koncept celého představení nedovoloval příliš detailů. Ty by totiž mohl divák snadno přehlédnout, což by mu ubralo na zážitku. Vedle fyzické náročnosti ale nezaostávalo ani samotné zvládnutí prostoru prostřednictvím hlasu. Představitel doktora Fausta zejména z počátku nebyl dostatečně slyšet, a to jsem seděla ve třetí řadě. Také ve chvíli, kdy představitelé zpívali na druhé straně jeviště ode mne, byla slyšitelnost trochu horší. Ale i tak klobouk dolů, protože některé scény, i díky světelné expozici, byly strhující. Pavla Vykopalová jako Markéta byla skvělá, zejména pak v druhé třetině, kde měla nejvíce partů a své závěrečné árii ve třetí třetině, Jan Šťáva coby Mefistofeles svým basem navodil správnou atmosféru, a Pavoľ Remenár jako Valentin nezklamal. Co mě překvapilo, byla určitá intimita, kterou bych jinak v tak velikém prostoru nečekala. Bylo to zejména díky skutečnosti, že jsme seděli ve třetí řadě a hned před první řadou už začínalo jeviště jako takové. Orchestr byl totiž stranou, na naší straně, což také přispělo k tomu, že jsme všechno měli takříkajíc blízko. To, co člověk jinak nemá moc šanci vidět, tedy výrazy v obličeji a herecká gesta, tady bylo rozpoznatelné velice dobře. Po skončení bylo na všech účinkujících velmi dobře patrné fyzické vyčerpání. Byla jen škoda, že představení bylo až od sedmi večer, jelikož u tak dlouhého představení by byla vhodnější nějaká odpolední hodina.

Facts: „Faust a Markéta“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo – Pavilon P BVV), 2017; autor: Charles Gounod, libreto: Jules Barbier, Michel Carré, režie: Jiří Heřman 

zdroj: zde, zde, zde, zde, zde

  

Pohádka se zajdou, drsná zima a mrazivý srpen + první láska

Jsem zpět. Po dlouhé době. V posledních měsících řeším úplně jiné věci, než jsem řešila doposud a potřebuji se na to soustředit, tedy blog je pak něco, co tak úplně nestíhám. Vlastně ani nevím, jestli ho stále ještě někdo čte 😟. A jelikož jsem ve svém pracovně soukromém harmonogramu udělala pár změn, a musela jsem proto obětovat čas, který jsem většinou trávila v kině nebo někde za kulturou, popřípadě posedáváním v kavárně, nemám zdaleka tolik materiálu ke psaní. Rozhodně mě neomrzelo divadlo, ale kino šlo trochu stranou. A já na blogu nepíšu o filmech, které jsem viděla doma, což je momentálně většina filmů. Takže mám jen tři. A možná příští týden přidám čtvrtý - pozn. přidala jsem 😀. 

Který je ten pravý? 

„Víš, že mi je 40, že jo?“ „Jo, to už mi nějak došlo.“ 

S kamarádkami si sem tam děláme naše líné barové večery, ke kterým patří i filmy, na které bychom se jinak se svými drahými polovičkami nevydali. A upřímně řečeno jsou to často také filmy, které bych po jejich zhlédnutí asi ani nedoporučila. Pokud totiž půjdete do kina jednou za tři měsíce, určitě vyrazte na něco zábavného, inspirujícího či obohacujícího. Podle nálady. Tenhle film tak nějak nesplňuje ani jedno, aniž by s ním však bylo něco vyloženě špatně. Matoucí? Film je moc hezký na pohled, ale je prázdný jako žvýkačková bublina. Kdo má ale rád žvýkačky, ten bude spokojen. Příběh čtyřicetilété matky dvou dcer, která se vrací do rodného domu poté, co se rozejde s manželem. Na oslavě narozenin pak trochu neplánovaně hodí všechno za hlavu a ráno se probudí v posteli s mladíkem, který by věkem možná mohl být i jejím synem. A protože nemá tenhle koloušek kde bydlet, a ani jeho dva kamarádi, co s ním náhodou píšou a režírují film, a ona má po otci filmovém producentovi super barák, začnou bivakovat v jejím zahradním domku. A tak mají kluci bydlení zadarmo (a koloušek i večerní sex). No a pak se vrátí její manžel, a to je asi ta nejzábavnější část, kdy se tihle dva její nápadníci začnou vzájemně špičkovat. Ale je to celé takové dokonalé, slaďoučké a naprosto nerealistické. Všichni jsou bohatí, krásní, dokonale oblečení a rozumní. Mají krásná auta a krásné bílé zuby a nikde nejsou žádní černoši. Hlavní hrdina byl sice fešák, ale měl charisma lenochoda, a ani Reese Whiterspoon to nezachránila. Na dámský večer fajn, ale jinak je to spíš film na nedělní odpoledne. Za mě 70%.

Facts: „Home Again“; USA, 2017; režie Hallie Meyers-Shyer 

Wind River 

„Uběhla deset mil. Celých deset mil. Bojovala.“ 

V odlehlé indiánské rezervaci je uprostřed mrazivé zimy objeveno tělo mrtvé indiánské dívky. Mladá agentka FBI je vyslána, aby se ujala případu, který vlastně nikoho kromě pár místních obyvatel zase až tak nezajímá. Pro indiánské ženy totiž není vedena žádná statistika, ať už se staly obětí vražd nebo se jedná o pohřešované osoby. Všem je jasné, že jeden nováček FBI a šest policistů, kteří mají na starost oblast o rozloze Moravy, by o vraha museli zakopnout, aby se jim vraždu podařilo vyřešit. K ruce má pak poměrně sympatická agentka svérázného nájemného lovce, který dívku našel a zná celou tu liduprázdnou oblast jako své vlastní boty. Příběh možná není nijak zvlášť originální, odhalení vraha není nic šokujícího, ale o to v téhle mrazivé story zase až tak nejde. Je to celé o atmosféře. Mrazivé nekonečné sněhové pláně evokují zmar, prohnaný boj s čímsi větším a silnějším, ale i sílu místních lidí, pomalé tempo odhaluje soudržnost i nefunkčnost izolované komunity a šokující výbuchy násilí nabourávají romantické pohledy na život „daleko od civilizace“. V poslední době na kino nemám moc čas, ale tenhle film mě potěšil. A Jeremy Renner byl fajn. Jako vždycky. Za mě 85%.

Facts: „Wind Riveraier“; USA/VB/Kanada, 2017; režie Taylor Sheridan 

Mlha v srpnu 

„Budu potřebovat malinovou šťávu.“ „Na co?“ „Barbituráty mají hořkou chuť. Děti je snáze přijmou, pokud se rozpustí v malinové šťávě.“ 

Filmové obrázky mají někdy až překvapivou sílu vyvolat v lidech emoce, aniž by se to „něco“ přímo na plátně ukázalo. Po zhlédnutí druhého filmu v rámci filmového klubu jsem se doma rozbrečela. Prostě jsem si nemohla pomoci. Naši tvůrci v poslední době rádi sahají do naší historie a točí podle ní filmy. A nevede se jim to (Masaryk, Lída Baarová). Němci filmy o své historii točit umí a dělají to se zvláštní směsicí citlivosti, otevřenosti, syrovosti a naléhavosti. Příběh dvanáctiletého Ernsta, který je v roce 1940 umístěn coby dítě bílých cikánů do sanatoria pro společensky nepřizpůsobivé a nechtěné. Tedy do sanatoria, kde jsou osoby se všemi možnými formami mentálních a fyzických poruch. Takoví, kteří nemají v rasově čistém německém národu co dělat. Takových, kterých se v rámci programu T4, spíše známém pod názvem "program euthanazie“, plánovitě zbavovali, aby se zamezilo dědičným chorobám. V prostředí krásného zámečku, pod dohledem jeptišek a sympatického usměvavého primáře, se tu dospělí i děti zbavují života. Krásná sestřička podle seznamu rozdává malinovou šťávu, po níž už se ráno tihle vyvolení neprobudí. A Ernst tuší, ale je to jen dítě. Nic tu není násilné, nikomu se tu vlastně neubližuje, nikdo se tu netrestá, lidem se tu „pomáhá“. Jako když se srnečkovi zlomí noha. Je přeci správné pomoci mu ukončit jeho trápení. Kdopak by se chtěl dívat na to, jak se srneček trápí, copak by měl za život v té bolesti? Mrazivé zlo pod maskou humánnosti a konec, který zabolel. Za mě 90%.

Facts: „Nebel im August“; Německo/Švýcarsko, 2016; režie Kai Wessel 

V sedmnácti 

„Musím to vědět. Jestli mě prostě přitahují chlapi, nebo jenom ty.“ 

V rámci prosincového filmového klubu jsem si připomněla, jak u nás v Čechách vlastně vůbec nevznikají filmy, které by se daly označit jako romantické (aniž by to byly „komedie“) nebo romanticky dramatické bez toho, aby byly směsicí depresivních a rádoby romantických situací. „V sedmnácti“ je film o první lásce, o hledání sama sebe a coming outu, čímž by se tématicky mohl zařadit do programu festivalu Mezipatra, nicméně jsem ráda, že je v širší distribuci. Je to nejen uvěřitelný příběh, ale zejména pak velmi zručně natočený, skvěle zahraný a hlavně citlivý. Není to příběh o předsudcích, je to příběh o lásce, byť zpočátku se hlavní představitelé nemůžou vystát. Pocházejí z jiných sociálních poměrů, ale ani jednomu z nich neschází láska rodičů, zázemí a představa o tom, kým jsou. I rodiče tu pak hrají své role a prožívají vlastní příběhy. Matka jednoho z nich pak je často spojovacích článkem mezi nimi. Příběh je rozdělen na třetiny, v rámci nichž se mění nejen počasí, ale i vzájemný vztah obou kluků. Od zjevné antipatie a šikany, a to i fyzického rázu, přes vzájemné opatrné oťukávání, až po jistotu citů, která je sice zaskočí, ale ne zdaleka tak, jak by si někdo s předsudky mohl myslet. Bonusem je vedle příběhu a skvělých hereckých výkonů i prostředí, kam je příběh zasazen. Malé město sevřené v údolí Pyrenejí dodává filmu velmi netypickou atmosféru, zejména scény ze zimy jsou sami o sobě dramatické, ostatně jako část příběhu, který se v zimě odehrává. Škoda, že se u nás něco takového netočí. Za mě 90%. 

Facts: „Quand on 17 ans“; Francie, 2016; režie André Techiné

zdroj: zde

Jsem marná