Imagine Dragons a španělské flamenco

Na tanec mě užije vždy. Na živou hudbu zase až tak moc ne, ale tohle byla bomba. 

Imagine Dragons – Evolve 

„Just a young gun with a quick fuse 

I was uptight, wanna let loose

I was dreaming of bigger things

And wanna leave my own life behind

Not a yes sir, not a follower

Fit the box, fit the mold

Have a seat in the foyer, take a number

I was lightning before the thunder“.

Asi nejlepší zážitek za poslední dobu bylo právě tohle. Koncert Imagine Dragons v Praze. Většinou na koncerty moc nejsem, tedy na koncerty skupin či sólistů hitparádové hudby, ať už jde o rock, pop nebo cokoli, co se hraje v rádiu. Většinou mě koncerty naživo trochu zklamou, protože nebývám zase až takový fanda, abych byla unesená z toho, že někde budu šest hodin stát a přitom účinkující ani neuvidím. Ale Imagine Dragons jsem si nemohla nechat ujít. A měla jsem i veliké štěstí, že jsem asi už tedy naprosto naposledy mohla jít na koncert do SkyBoxu, což je zcela a úplně V.I.P. 😎. Šla jsem hlavně kvůli kapele, kterou jsem si moc oblíbila, protože má naprosto nejchytlavější refrémy, dá se na ní dobře pařit, hraje takový rock pop se vším všudy, a přestože někdy jsou její texty trochu moc o Bohu a o tom, jak se mají mít všichni rádi, i když ne zase až tak moc, jsou fajn. Koncert měl skvělou atmosféru, Imagine Dragons zahráli v podstatě všechny svoje hity, Dan Reynolds naživo zpívá prostě super a na jevišti řádil jen do půl těla, a všechno to doplňovala světelná show a videoprojekce, ale nebylo to přehnané, jak se často stává. Během koncertu mi to ani nepřišlo, ale poté jsem zjistila, že nemůžu skoro mluvit.

Facts: „Imagine Dragons – Evolve Tour“; O2 Arena (Praha), 2018 

*62 JWM 6 A3 Flamenco: Pérez & Rivera & Pérez 

Flamenco, flamenco, flamenco. Emoce, emoce, emoce. Krev, krev, krev. Španělský tanec je plný emocí a stoupá Vám z něj krevní tlak. A to ani nemusíte tančit. Stačí se na to jen dívat. Od kamarádky jsem k Vánocům dostala lístky na koncert, resp. taneční vystoupení Davida Peréze, kterého uchvátilo flamenco nejen v té klasické podobě, ale přidal k tomu nové moderní prvky. A hlavně všechen ten testosteron 👄. Protože tady ženy netančily. Doprovázela ho kytara (Miguel Pérez) a zpěv klasických flamenco songů (Jeromo Segura). Bylo to temperamentní  a nespoutané, fyzicky náročné a technicky obdivuhodné. Jen je škoda, že v Besedním domě není možno sedět tak, aby bylo dobře vidět na pódium ze všech řad. Je to totiž klasický sál s klasickými židlemi a pódium je jen minimálně vyvýšené. 

Facts: „*62 JWM 6 A3 Flamenco: Pérez & Rivera & Pérez“; Besední dům – Filharmonie Brno, 2018

The Best of … kulturní deník 2017 (část II.)

Koncerty 

Letos budu víc chodit za hudbou, což jsem minulý rok nedělala skoro vůbec. Až na pár výjimek jsem si vystačila se svým iPodem. Protože jsem ale začala chodit pravidelně cvičit do fitka, tak mám bohužel docela přehled o tom, co zrovna letí za hudbu. Pokud tedy takovou hudbu hrají na stanici Óčko (asi jedno jakém), protože to je televizní stanice, která tam má výsadní postavení. Taky díky tomu vím i spousty drbů z hudebního showbusinessu. Třeba že Justin Bieber to dal dohromady se Selenou Gomez (zase). Nebo že existuje kapela Slza. To jsem třeba vůbec netušila. A hned jsem byla chytřejší. Co kdyby to bylo v nějakém testu. Jeden nikdy neví. Byla jsem jen na 7 koncertech + tedy na Lord of the Dance, což je v podstatě taky trochu koncert. 

Nejlepší koncert: *61 FJD *5 A Čarodějná láska (Filharmonie Brno) 

Nejpohodovější záležitost: Rocky Leon (na Špilberku) 

Zvuková klasika: Pink Floyd Night (v Sono Centru to vždycky zní dobře) 

Staré známé: Asonance (adventní koncert)

*  

Music 

Minulý rok byl pro mě ve znamení Imagine Dragons, BTS a Eda Sheerana, což byly tři alba z pěti, které jsem si koupila celá. A taky Kendricka Lamara a nahrávky symfonického orchestru. Já totiž většinou kupuji jen přímo písničky, co se mě něčím zaujmou. 

Evolve od Imagine Dragons prý podle kritiků není nic moc, ale mě přijde super, a moje nejoblíbenější písnička z alba je Roots.

 BTS jsou taková moje malá úchylka. Protože K-pop. Teď jsou z těch kluků hvězdy hvězd, což potvrzuje můj vytříbený hudební vkus, nebo chcete-li čuch, jelikož mne zaujali už při vydání první desky, což se mi tedy v tomhle žánru vážně nestává. No dobře, mně se líbily jejich choreografie přeci jen víc, než ta hudba, protože se na to dobře trénuje. Ale i tak. Koupila jsem si Love Yourself: Her, což tedy asi fakt není jejich nejlepší album (podle mě je tedy hodně nepovedený ten samotný název), ale jelikož pro mě jsou K-popová alba většinou naprosto nezajímavá (maximálně sáhnu po jedné písničce), byla to na mne docela odvážná volba. A song? Mic Drop … protože má cool choreografii. A taky má docela vtipný remix. A taky je i verze v japonštině. Je to srandovní.  

 

 Ed Sheeran byl všude, zejména pak loni, když vydal album Divide. Shape of You nebo Perfect zněly odevšud. A i já jsem podlehla, i když moje nejhranější písnička je Galway Girl.

A Kendric Lamar a jeho Humble má nejlepší taneční verzi vůbec (Kinjaz).

 A pak mi na iPodu stále dokola zní Rag'n'Bone Man a jeho Human a Skin. To dělá ten hlas.

A podle iPodu mi nejčastěji do sluchátek znělo Kichai - Tails, soundtrack k Akatsuki no Yona, Vivaldiho Čtvero ročních období, BTS a I See Fire z Hobita. Nějak mezi nimi nemůžu najít souvislost 😉.

*  

Knihy

Četla jsem, četla jsem. Skoro samé oddechovky – romantika a detektivky. Je to nejspíš důsledkem mé profese. Asi mám těch vražd málo 😒. Ještěže existují nemoci ... aspoň mám čas na čtení. 

Jiří Hájíček – Rybí krev (fiktivní příběh obcí, které zanikly, aby mohl vzniknout Temelín, a současně příběh jednoho života)

Michael Třeštík – Jen aby, řekla moje žena (krátká pousmání a postřehy prostřednictvím omezeného počtu znaků na Facebooku)

Jussi Adler-Olsen – Marco (severská detektivka z případů oddělení Q)

David Foenkinos – Něžnost (neromantická romantika neboli realita vztahu)

Julia Quinn – Because of Miss Bridgerton (nefalšovaná romantika v kostýmech) 

Horimiya – jedna z nejmilejších manga, tak trochu o lidech, tak trochu o ničem ... a taková nostalgie mládí 

* 

 A co si ještě zaslouží zmínku. Tak určitě výstava Kmeny 90, návštěva Technologického muzea a pak taky výstava Magický Himaláj. Rozhodně i jazzové večery ve Staré pekárně na Lidické, lektorské úvody Národního divadla, festival Smetanova Litomyšl a pohoda v Mariánských lázních se vším všudy.

*

Růžový advent a vánoční rytíři Jedi

Uznávám, že tenhle nadpis je blbina. Ale mě už to kvůli všemu tomu povánočnímu rozruchu, hluku a jídlu přestává myslet. Doháním restíky a už se těším na klid a pohodu, co budu mít mezi svátky v práci. Ale už ne na to, jak budu shazovat ty dvě kila, co jsem nabrala, a jak budu muset dodělat všechnu tu práci, co jsem si odkládala na úplný konec roku. Koncerty a kino. 

Pink Floyd Night 

„We don´t need no education. We dont need no thought control. No dark sarcasm in the classroom. Teachers leave them kids alone. Hey! Teachers! Leave them kids alone!“ 

Kamarád je členem vokálního kvarteta Q VOX, které letos (v průběhu celého roku nutno dodat) slaví svoje jubileum (dvacáté), a v jejich repertoáru je všechno od středověkých chorálů až po zlatou éru rocku. A možná i něco navíc. Jedním z jejich nejúspěšnějších počinů je Pink Floyd Night, což je projekt spojující rockovou legendu se zvukem filharmonického orchestru (Hradec Králové) a mužskými vokály. Sono Centrum je pak skvělým místem pro takový počin, neboť je to opravdu místo, kde je výborný zvuk. Musím přiznat, že až na pár opravdu hodně známých písniček moc hudbu Pink Floydů neznám. Respektive jsem si konkrétní písničky neuměla přiřadit právě k nim. Je to konec konců trochu jiná generace. Ale to nakonec vůbec ničemu nevadilo. Pan dirigent má evidentně smysl pro humor, jeho kanárkově žlutý frak toho byl důkazem, i to, že si některé party rád zazpíval i sám. Moc se mi samozřejmě líbil i saxofon, který měl několik vlastních sólo momentů, a pak elektrická kytara, která v Sonu zní určitě lépe, než když jsem ji slyšela ve špatně ozvučeném sále. Bylo to super a hezky mi to sedlo do nálady. Ani mi pak nevadilo, jak strašně jsem promrzla cestou na noční spoj. 

Facts: „Pink Floyd Night“; Sono Centrum (Brno), 2017 

Asonance – Adventní koncert 

„Říkal jsi, můj milý, že jsem tou pravou. A domů tě přináší s krvavou hlavou. Říkal jsi, můj milý, že o mě stojíš. Teď přede mnou zabitý na trávě ležíš. Říkal jsi, že mám být nevěstou tvojí. A zatím na poslední cestu tě strojí.“ 

Už se to pomalu stává tradicí. Myslím, že letos to bylo počtvrté, kdy jsem se vydala na adventní koncert Asonance. Ale bylo to poprvé, kdy jsem přišla pozdě. A to o skoro půl hodiny. Stalo se to tak, že jsem si říkalo, že když už mám oficiálně dovolenou, takovou tu povinně nařízenou, byť jsem šla normálně do práce, že bych si jeden den přeci jen mohla dodělat všechny ty vánoční přípravy a zůstat doma. Takže jsem zůstala doma a stále mi něco říkala, že na něco nesmím zapomenout. A tím něčím byl právě večerní koncert Asonance. No stane se. Ale i tak jsem si užila dvě hodiny keltských pozitivně naladěných balad a irských lidových štěstím naplněných písníček. Což je samozřejmě sarkasmus, protože pokud někdo někdy slyšel nějakou keltskou či irskou lidovku bez krve a mrtvol, pak si dám tu práci a naučím se jí hrát na dudy 😉.

Facts: „Adventní koncert Asonance“; Semilasso (Brno), 2017 

Přání k mání 

„Co takhle tři přání, kouzelný dědečku?“ 

To bylo tak. Měla jsem narozeniny. V prosinci. Což je i období, kdy jsou Vánoce. Chtěla jsem to nějak oslavit, ale zároveň jsem si chtěla užít předvánoční trhy a všechny ty světýlka kolem. Tak jsem to s kamarádkami z práce spojila v jedno a udělaly jsme si hezké odpoledne s tím, že si projdeme trhy, dojdeme si někam na večeři a pak si zajdeme do kina na nějakou blbost, u které se pobavíme. Ale bohužel nebylo moc z čeho vybírat (vzhledem k času), tudíž jsme volily mezi „Matkami na tahu o Vánocích“ a „Přání k mání“, o němž FFFilm napsal, že to je vlastně moc hezký a povedený film, až na pár drobností. A má to vánoční atmosféru, takže jsme se rozhodly podpořit tuzemské tvůrce, a i když se to trochu stydím přiznat, neměly jsme to dělat. Ty malé drobnosti totiž nakonec byly poměrně zásadní. Vizuálně ten film vypadal opravdu pěkně. Časově neukotvený, připomínající filmy Wese Andersona (Grandhotel Budapešť), se vší tou retro tématikou a triky, co vypadají jako triky. A postavičkami. Tady bylo postaviček taky dost. Ty dospělé byly fajn, jak herecky, tak jejich tematickou linkou. Kámen úrazu ale byli dětští představitelé, kteří nejen že neuměli pronést svoje dialogy alespoň s trochou přesvědčivosti, ale celá ta jejich zápletka byla poněkud bizarní. Nejvíc obdivu zaslouží ten, kdo mám hodně peněz, šikana je výsadou bohatých, nějaké to vydírání a underage drinking are ok. No nevím, asi jsem prostě čekala něco kouzelně vánočního nebo mám stále naivní představu, že se natočí noví „Páni kluci“. „Když máš doma kouzelníka a celý byt po strop nacpaný kouzlama, tak už prostě na nějakej zázrak nevěříš.“ Takhle jsem měla celou dobu v hlavě jediné přání – skončí to už? Za mě 60% (a to hlavně za ten vizuál).

Facts: „Přání k mání“; ČR, 2017; režie Vít Karas 

Hvězdné války: Poslední z Jediů 

„Vím jen jedno. Čas Jediů se nachýlil.“ 

Poslední počin ze série Hvězdných válek byl „Rogue One“, a to se mi líbilo. Možná právě proto, že to vlastně nebyly ty „pravé“ Hvězdné války. Protože ty pravé Hvězdné války jsou něco, co si vlastně nijak zvlášť neužívám. Vždycky se na další díl vydám, takže je jasné, že celý ten humbuk a marketingové strategie fungují, nicméně pokaždé se musím svého doprovodu vyptávat, kdo je kdo, a kde se tam vzal. Jednoduše řečeno jsem nikdy tomuto fenoménu nepropadla natolik, abych si dala tu práci a zapamatovala si celou tu bohatou mytologii. A pak je tu ta věc, že je to pohádka pro dospělé se vším všudy. Zlí jsou zlí a hodní jsou hodní. Všechno je tam takové roztomile černobílé, a to mě zase až tam moc nebaví. Některé ty postavičky jsou na můj vkus až moc bizarní a nemůžu si pomoc, ale mám ten dojem, že kdyby tenhle film (nebo i jiný v novějších sériích) neměl nálepku Hvězdných válek, ale jmenoval se třeba „Vesmírní kovbojové“ nebo tak něco, ale jinak to bylo dějově úplně stejné, tak ti stejní diváci, kteří na Hvězdné války pějí ódy, tak ti stejní diváci, by chudáky kovboje roztrhali na kusy jako blbost. Protože ona to blbost je, ale i tak má v sobě tenhle příběh něco milého. A vizuálně vždycky vypadá super. Nicméně mi přijde, že se to celé dějově opakuje, neboť chvílemi jsem měla pocit známého, i když ne tak silný jako u posledního dílu. „Co vidíš?“ „Světlo. Temnotu. Rovnováhu.“ „Sahá to mnohem dál.“ … A je to dlouhý film. Za mě 80%.

Facts: „Star Wars: The Last Jedi“; USA, 2017; režie Rian Johnson 

zdroj: zde, zde

Irská jiskra, síla hlasu a Happy Summer Music

Můj letošní plán chodit víc na živou hudbu mi zatím moc nevychází. Je to asi atmosférou, na kterou jsem citlivá. Nemám příliš v oblibě davy. A když jsem mezi lidmi, jsem spíše pozorovatel. Mám raději intimitu davu, takže mi více vyhovují koncertní síně s plyšovými sedačkami, oddělené boxy a malé koncertní místnosti, než velké fesťáky, narvané hokejové haly a řev. Ten fakt nemusím. Ale nakonec je asi nejdůležitější, na jakouže to hudbu vlastně jdu. A já se v posledních měsících vydala do Irska, napříč časem a do světa sluníčka, kde vládlo ukulele, ukulele, ukulele … 

Lord of the Dance – Dangerous Games

Kdo by neznal národní irský tanec. Michael Flatley, americký tanečník a choreograf, ho díky své show Lord of the Dance proslavil po celém světě. Záznamy jsem viděla v televizi mnohokrát, ale vždycky jsem tuhle show chtěla vidět na vlastní oči. A pokaždé jsem příliš dlouho váhala, takže než jsem se rozhoupala, bylo vyprodáno. Tentokrát jsem si ale říkala, že si to ujít nenechám a lístky jsem koupila už na podzim. Vyrazila jsem s kamarádkou, která na tom byla úplně stejně. Letošní show nesla název Dangerous Games, ale abych byla upřímná, bylo to příběhem velmi podobné všem ostatním. Ono tam o nějaký příběh zase až tak nejde, je to o tanci, zejména tom skupinovém, a toho tam bylo hodně. Ačkoli Michael Flatley osobně netančil, nijak to nevadilo. Všichni ti krásní mladí lidé v zářivých kostýmech, houslistky i irská zpěvačka byli šikovní a hudba úderná. Bylo to pěkné a většina lidí to také ocenila. Až na ty čtyři burany, co seděli před námi. Přišli po začátku, polovinu času projížděli zprávy na facebooku nebo si četli výsledky toho, jak Švýcarsko hrálo hokej, přičemž těmi svými mobily osvětlovali půlku tribuny, o přestávce se po sobě váleli, aby si udělali selfíčka, a ven se hnali uprostřed potlesku. Proč tam lezli, když je to nezajímalo, nevím, ale ta blondýna na facebook psala, že je na „super show, fakt nářez“. Podle mě si ten nářez nezasloužila ta show, ale někdo jiný.

Facts: „Lord of the Dance – Dangerous Games“; DRFG Arena Brno, 2017 

Od Banchieriho po Beatles  - Q VOX 

Q VOX je brněnské mužské vokální kvarteto, a je prostě super. Obecně jsou vokální seskupení pro mě nesmírně přitažlivá, protože sama zpívat neumím. Většinou tomu lidé nevěří, protože existuje taková představa, že lidé, kteří tančí, a já tančím už léta, mají smysl pro rytmus, který jakž takž mám, a proto i hudební nadání spojené se schopností svými hlasivkami vyluzovat zvuky, které okolí vnímá jako libé. Tedy, že umí zpívat. Ale já jsem dle mého názoru právě ta výjimka, která mnoho lidí překvapuje. Zpívám jen v sebeobraně a myslím, že to funguje. Minimálně mně nehrozí, že by mě napadla nějaká divoká zvěř. Pro jistotu nezpívám ani květinám. Zpátky ke koncertu. Bylo to moc příjemné, přestože už začínala ta velká letní vedra. Koncert měl dvě poloviny a začínal pozdní renezancí a končil klasickými hity od Beatles. Zazněl také Janáček a spousta dalších hezkých písniček. Pokud někdy narazíte na plakáty, určitě vyrazte na hezký večer.

Facts: „Od Banchieriho po Beatles  - Q VOX“; Barokní sál Místodržitelského paláce (Brno), 2017 

Rocky Leon – koncert na Letní scéně 

Nejsem fesťákový typ. Nejsem ten typ, který by si užíval fronty na pivo v kelímku, blátíčko, opilé teenageři nebo rockery za zenitem a spaní ve stanovém městečku bez koupelny a fénu na vlasy. Jsem prostě pohodlná, ale to neznamená, že bych nerada pařila. Živou hudbu mám nesmírně ráda, a pokud k tomu můžu tancovat, jsem spokojená. Nepotřebuju k tomu alkohol nebo cokoli jiného, protože mě takové spojení vážně nebaví. V rámci letních koncertů na Špilberku probíhala spousta akcí, vedle promítání filmů i koncerty a výstavy. Na jeden z koncertů mě pozval můj kamarád, což od něho bylo vážně moc milé. Věřila jsem jeho úsudku, že to bude zábavný večer, protože zase až tak moc se v hudbě nevyznám. Vím jen, co se mi líbí. A jméno Rocky Leon mi nic neříkalo, protože to není rozhodně žádný mainstreamový umělec. 

Ale je nesmírně zábavný, energický a naprosto neuvěřitelně pozitivní. Ta energie a pozitivita se díky jeho osobnosti i hudbě přenáší na publikum, což bylo rozhodně strašně zajímavé pozorovat. Dokonce i taneční dřeva začala mírně pohupovat koleny a roztomile trhavými pohyby napodobovat rytmus. Ale skákat umí asi každý a tady nakonec každý skákal a poskakoval docela bez zábran. Rocky Leon si vystačil sám a stačila mu k tomu kytara, ukulele a synťák (nebo jak se to zařízení, co v sobě mělo nahranou hudbu, jmenuje). Počasí vyšlo akorát, koncert trval dvě hodiny a vešel se přesně mezi dvě dešťové přeháňky. Ačkoli jsem pak musela v noci jít na noční rozjezd v pěkném lijáku, nevadilo mi to. Měla jsem v sobě ještě spoustu sluníčka z koncertu. 

Facts: „Rocky Leon“; Letní scéna hradu Špilberk (Brno), 2017

zdroj: zde, zde, zde

The Best of kulturní deník 2016 (hudba, knihy a kde co)

Už bych chtěla začít psát o všech akcích, které se staly v tomhle roce, a proto pro klid vlastní duše musím nejdříve udělat tečku za tím uplynulým. Tedy hezkou kulturní tečku. Na začátku roku jsem si říkala, že budu víc sportovat a cestovat a meditovat a chodit do veggie restaurací a tak všechno to, co je podle módních časopisů mnohem víc in, než nějaká opera nebo výstavy. Prostě že budu dělat všechno to, co by prý měla dělat každá správná moderní žena žijící naplno, ale asi správná a moderní nejsem a žiju na půl plynu, i když to, že jsem žena, je docela jistý. Vážně bych chtěla, aby mě bavila jóga a běhání, a aby mi chutnaly karbanátky s hlívou nebo kus-kus s chobotnicí, ale jsem nudná, a tak mi víc chutná holandský řízek s bramborovou kaší a rizoto s kuřecím masem, a raději se zavrtám do sedačky v divadle nebo se courám po městě. Ale myslím, že i tak jsem vyzkoušela pár zajímavých věcí, a navštívila pár zajímavých míst a akcí. Takže možná, že zase až tak nudná nebudu 😃. Tak teď k tomu poslednímu restu.

* 

Hudba

Hudba je můj každodenní společník. Hudbu poslouchám vlastně denně. Uklidňuje mě a dělá mi ve chvílích samoty společníka. Taky mi dělá kulisu tam, kde je spousta lidí, se kterými si nechci povídat 😃. Nebo si ji pouštím, abych lépe usínala. Můj hudební vkus je obecně znám jako „všeobjímající“. Poslouchám téměř všechno, jen na to musím mít tu správnou náladu. Před spaním nebo při vaření si poslouchám Vivaldiho Čtvero ročních období nebo Dvořákovi Slovanské tance, abych si pak v autobuse pouštěla korejský Big Bang nebo nějakou rockovou klasiku a lá Joan Jett, a cestou v autě nasadím keltskou hudbu od Asonance a blockusterové soudtracky. Je to totální směska 😄. Bohužel loni jsem moc na živou hudbu nechodila, což bych letos ráda změnila. Ráda bych hlavně tedy na klasickou hudbu, protože na letní fesťáky a zakouřené rockové kluby nejsem ten správný typ. Ale malé kluby jako takové mám moc ráda 😄. 

Nejlepší koncert: Paul McCartney – One on One - Jeden z nejlepších koncertů vůbec. Poslední z Beatles a úplně naživo. Odehrál se v O2 Aréně v Praze a já měla krásný výhled, pohodlí, úžasné jídlo a skvělé víno. A sira Paula McCartneyho jako kulisu. Jak by takový večer neměl být bezva? 

Nejlepší zvuk: Vangelis – 1492: Dobytí ráje – Koncert v Sono Centrum v Brně za doprovodu Hradecké filharmonie a Pražského komorního sboru. Venku sněžilo a vevnitř to bylo trochu jako ve vesmírné lodi, jen tam asi není taková skvělá hudba 😄. 

Nejpohodovější záležitost: Cantate Mourinae 2016 (vlastně stejně jako loni, jen tentokrát s bollywoodem) 

Nejhranější písnička: letos nemám žádné nejhranější album, protože jsem vlastně asi ani žádné album jako komplet nekupovala. Můj iPod trvá na tom, že mnou nejhranější písnička byla Mahi Ve, což mě asi až tak moc nepřekvapuje, protože je to indický song, který jsem si musela naposlouchat, abych na něj vymyslela vystoupení na festival. 

Moje oblíbená určitě byla keltská balada Tesař od Asonance. 

Pak jsem si oblíbila River Lee od Adele.

A taky Bang Bang Bang od Big Bang. Jak říkám, úplná všehochuť.

 

*

Knihy

Jeden z mých plánů na rok 2016 bylo, že musím víc číst, což tedy bylo z mé strany splněno, zejména v druhé půlce roku. Jelikož jsem byla víc nemocná, než se mi líbilo, tak čtení přišlo tak nějak automaticky. Když jsou lidé nemocní, tak přeci čtou, ne? Navíc tedy odebírám časopis Téma, který čtu cestou do práce a z práce, za týden ho většinou přečtu celý, a pak o víkendech čtu Respekt (který už celý nepřečtu), a pak samozřejmě knihy. Přiznávám, že nejraději čtu něco lehčího, protože v práci si těch mordů a psycha užiju až až. A pak manga! Na to nesmím zapomenout 😄.

Takže jsem přečetla znovu celou sérii Čekanky od Lisy Kleypas a ságu Bridgertonů od Julii Quinn (a ano, to je červená knihovna 😄).

A co bych jinak vybrala?
Khaleen Hosseini – Tisíce planoucích srdcí (dostala mě ještě víc, než jeho prvotina Lovci draků, to asi proto, že je to příběh ženy, vlastně dvou výjimečných žen, a takové příběhy jsou mi prostě bližší) 
Radka Třeštíková – Bábovky (vlastně takové trochu drsné mini příběhy žen, které bych mohla ze svého okolí znát nebo jimi dokonce i být) 

Julie Červená – Je mi třicet a jsem singl (vtipné a trefné postřehy, se kterými se určitě může kdejaká „třicítka“ ztotožnit, i když single není) 

Mark Haddon – The Curious Incident of the Dog in the Nighttime (byla jsem na divadelním představení – Podivuhodný případ se psem – a pak jsem dostala originál knihy a je to stejně dobré) 
Evžen Boček – Aristokratka na koni (přečetla jsem předchozí dvě, takže jsem si další díl nechtěla nechat ujít, i když je to vlastně tak trochu stále dokola 😃)

*

Výstavy

S výstavami to mám tak, že většinou prostě jdu tak nějak kolem. Ať je to galerie nebo nákupní centrum, nejsem vybíravá. Nejlepší letošní výstava byl určitě Tiziano Vanitas – básník obrazu a odstínu krásy, a to přesto, že jsem čekala větší sbírku. Už ale jen to, že člověk se (ne doslova samozřejmě) mohl dotknout těch slavných obrazů, které už tu jsou stovky let. A pak byla skvělá i výstava A klobouk zdobí dámu (na hradě Špilberk), protože mě klobouky baví.

*

A za zmínku určitě ještě stojí všechny ty návštěvy nových kavárniček a bister, o nichž plánuji už nevím jak dlouho napsat nějaký příspěvek, a pak třeba moje první návštěva hokejového zápasu HC Sparta Praha v Bílí tygři Liberec. To bylo super. A super pak byla třeba i návštěva brněnských vánočních trhů, prohlídka brněnského podzemí nebo všechna ta malá taneční představení. Doufán, že se poštěstí i tento rok 😄.

*

Čím to, že poslední dobou nemůžu vůbec vstát z postele?

Obávám se, že za to může moje nová a naprosto úžasně pohodlná a teploučká peřina. Ježíšek mi to vstávání tedy moc neulehčil.