What you (don´t) need - 8.

V pátek ráno jsem se hezky protáhla s odhodláním, že je čas na pěknou ranní rozcvičku a najednou ... křup. ... Takže poslední dva dny jsem proležela v posteli ve snaze najít nějakou polohu, při níž by mě nebolela záda. A nepřišla jsem na ni. Ale aspoň jsem měla čas udělat si trochu pořádek ve fotkách a přitom mě napadlo podělit se o tohle.

*

Gelové rtěnky Kailijumei byly na všech možných beauty blozích obrovský hit. Jedná se gelové průsvitné rtěnky, které uvnitř zdobí sušená kytička a zlaté třpytky. Jejich největší lákadlo ale spočívá v tom, že intenzita barvy je dána teplotou Vašeho těla, respektive rtů 😉. Čím vyšší teplota, tím tmavší odstín. Prostě se Vám barva přizpůsobí.

Vymysleli je v Číně a vyrábí se myslím ve čtyřech barvách (červená, růžová, fialová a žlutá). Není to ale klasická, plně krycí rtěnka. Jen dobarvuje rty a vytváří přirozený odstín rtů. Mám dvě barvy - červenou (Flame Red) a fialovou (Dream Purple). Což se pozná podle kytiček uvnitř 😊 (ta červená je hezčí).

Balení je stejné jako jsou rtěnky od Dermacolu, tedy zatlačí se na perko a druhá část rtěnky vyskočí. Cena se pohybuje kolem 22 dolarů, u nás myslím je asi od 450,- Kč, což je tedy na rtěnku podle mě opravdu moc. Já jsem tedy udělala to, co dělám vždycky, když si nejsem jistá, jestli to vážně funguje. Objednala jsem si na ebay velmi povedenou kopii za 5 dolarů.

Vypadá opravdu hodně podobně a hlavně ... vážně funguje 👍. Opravdu rty zabarví, jak má. Zkoušela jsem i originály, a jediný rozdíl byl v tom, že jejich barva byla jen o trošinku intenzivnější. Ale je také pravda, že všechny, bez ohledu na barvu kytičky, zabarví rty v podstatě plus mínus stejně. Je to taková blbina, ale roztomilá. A ty kytičky jsou prostě rozkošný. Voní taky pěkně, jen trochu divně chutnají, trochu gumově 😉. 

Bloudění po Brně, problémy se svatbou a Malá mořská víla po česku

Polovina prvního měsíce nového roku je za mnou. Špatně spím, vlastně úplně strašně špatně, taky jsem si prožila povinnou chřipku, přestála jednu opravdu nechutnou migrénu, ještě se nepřinutila zajít do tělocvičny, namohla si na tancování rameno a v práci se ještě nevypořádala s nedodělky z minulého roku. Jo a taky mi přestal fungovat fén. Takže je všechno více méně v pořádku 😎. Protože jinak se mi daří fajn. 

Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka
„Já jsem se prosím asi ztratil.“ „A jak se ráčíte jmenovat, mladý pane?“ „Jakub.“ „A kde bydlíte, pane Jakube?“ „V Brně.“  

To si jeden pětiletý kluk jménem Jakub, co ještě neumí psát a číst, hrál s tatínkem na letiště, a nějak se přitom ztratil. A byl zrovna Štědrý den a on namísto toho, aby utíkal co nejrychleji domů, začal se courat po Brně, a přitom potkal spousty zajímavých postaviček. Třeba holčičku se zápalkami, posledního lampáře na chůdách, poštovního doručovatele s koníkem, který mluví, čerty, co válejí sudy a soudruhy strážníky, co chtěli vědět, kde v tom Brně bydlí. „Chlapce našel soudruh nestraník Klement.“ Ale jemu se domů moc nechtělo. Tahle klasika Divadla v Dlouhé se nově objevila na repertoáru Mahenova divadla a myslím, že se moc povedla. Příběh odehrávající se v 60.letech je vtipný a pro většinu z nás dříve narozených současně velmi nostalgický (byť já se narodila až o dvě desetiletí později 😊). Na jevišti zazněly vánoční koledy, stejně jako hity Václava Neckáře a dalších populárních hvězd, a to všechno živě. Nejvtipnější mi přišli příslušníci Veřejné bezpečnosti, kteří na služebně na Štědrý den večeří sardinky v oleji a provádějí výslech pětiletého kluka, který je úplně zklamaný z toho, že je ten jejich vánoční stromeček skládací. „Sardinky to mají těžší než kapři. I když plavou i po smrti. Ale jen v oleji.“ V divadle byla spousta dětí, ale zdálo se mi, že právě díky všemu tomu retru si divadlo nejvíc přeci jen užívali ti, kdo pochopili všechny narážky a vybavili si svoje vlastní dětské vánoční zážitky.

Facts: „Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka“; Mahenovo divadlo (NdB), 2016; autor: Ludvík Aškenazy, Jan Borna, režie: Martin Františák 

Milena má problém

„No já nevím, Miluško. Jak vypadá hezký manželství? To máš těžký, no.“  

K Vánocům jsem dostala lístky na představení, které má pro mě skrytý vtip. Ten se trochu těžko vysvětluje, pokud někdo nezná vedoucí mojí kanceláře, která má s hlavní hrdinkou shodné křestní jméno. S kolegyněmi jsme si říkaly, že bychom ji mohly lístek koupit k Vánocům, ale nakonec jsem ho dostala já 😎. Příběh jako takový nemá ale s paní Milenou společného nic. Je to one woman show s místem pro klavírní doprovod. Ve hře hraje sama autorka a v podstatě je o tom, že Milena se má vdávat, ale nějak si není úplně jistá, zda do toho opravdu chce jít, a proto se s různýma otázkama obrací na všechny ženy ve svém životě. Na mámu, na babičku, na sestru, na kamarádky a na nevlastní matku. Chce vědět, jak se vlastně pozná dobré manželství, jak má na té mužské osobě vedle sebe zapracovat, aby po sobě uklízela, jestli zamilovanost pomine a co má dělat, když vlastně nechce jen vařit, prát, žehlit, uklízet, umývat podlahy, umývat záchod, prostě být žena v domácnosti. A chtěla by na všechny svoje otázky najít odpověď předtím, než řekne „ano“. Musím říct, že jsem se vcelku dobře bavila, zejména při rozhovorech s maminkou a babičkou, protože tam jsem poznala pár lidí ze svého okolí, a kamarádky taky byly docela výstižné. Jenže tomu něco chybělo. Dělat divadlo sám, stát na scéně a nemít parťáky je určitě náročnější, než když má člověk oporu v někom dalším. Ale je taky zapotřebí velké charisma, aby to člověk sám utáhl. A tady byl asi kámen úrazu, protože hlavní představitelka sice byla sympatická, ale kdyby to sehrál někdo s výraznější osobností, třeba někdo jako byla Eva Holubová ve Hvězdě, bylo by to představení par excellence. „Nemyje nádobí! Jako vůbec nikdy! Jak si mám někoho takovýho vzít?“ 

Facts: „Milena má problém“; Divadlo Bolka Polívky, 2016; autor: Šárka Vaculíková, režie: Šárka Vaculíková

Rusalka 

„Měsíčku na nebi hlubokém, světlo tvé daleko vidí, po světě bloudíš širokém, díváš se v příbytky lidí. Měsíčku, postůj chvíli, řekni mi, kde je můj milý.“ 

Je to hudbou? Je to zpěvem? Tou lehce noblesní atmosférou? Kultivovaným projevem publika? Asi všechno dohromady. Operu mám prostě raději a raději. A jsem náročnější a náročnější, ale i otevřenější různým novým pojetím a neokoukaným provedením. Nové zpracování Rusalky Národním divadlem Brno v režii Vladimíra Morávka, dlouholetého režiséra Klicperova divadla v Hradci Králové a Husy na provázku v Brně, je právě takovým „trochu jiným provedením“. Evokovala mi obrázky ze starých pověstí českých, ruské pohádky a severské příběhy o tajemných jezerech a skřítcích. A nejvíc ze všeho mi to připomínalo zpívanou verzi klasického provedení Labutího jezera. A to bylo dobře, protože Rusalka je v podstatě česká verze Malé mořské víly, což je v podstatě taková Bílá labuť 😉. Vladimír Morávek tu pracoval nejen s klasickými kulisami, ale i s promítacím plátnem nebo světélkujícími tyčemi. Z hlediska formy by to možná nebyl ten pravý kus pro nováčka v opeře, ale ta hudba je prostě geniální. Dvořákovy Slovanské tance jsou moje oblíbená záležitost a tady je to hodně podobné. I když jsem stran hudby naprostý nevzdělanec, tohle je prostě krása. Pavla Vykopalová v roli Rusalky byla jako vždy skvělá, a naprosto mě nadchnul představitel prince Peter Berger. Celá Rusalka je taková lyrická, zpívaná vysoko, jako kdyby člověk poslouchal meziválečné zpěvačky. Jen je to tedy opera 😅. Byla jsem nadšená. Předtím jsme si ještě zašli na running sushi a to bylo taky bezva. Co víc si přát?

Facts: „Rusalka“; Janáčkovo divadlo (NdB), 2012; autor: Antonín Dvořák, libreto: Jaroslav Kvapil, režie: Vladimír Morávek  

 

zdroj: zde, zde, zde

The Best of kulturní deník 2016 (hudba, knihy a kde co)

Už bych chtěla začít psát o všech akcích, které se staly v tomhle roce, a proto pro klid vlastní duše musím nejdříve udělat tečku za tím uplynulým. Tedy hezkou kulturní tečku. Na začátku roku jsem si říkala, že budu víc sportovat a cestovat a meditovat a chodit do veggie restaurací a tak všechno to, co je podle módních časopisů mnohem víc in, než nějaká opera nebo výstavy. Prostě že budu dělat všechno to, co by prý měla dělat každá správná moderní žena žijící naplno, ale asi správná a moderní nejsem a žiju na půl plynu, i když to, že jsem žena, je docela jistý. Vážně bych chtěla, aby mě bavila jóga a běhání, a aby mi chutnaly karbanátky s hlívou nebo kus-kus s chobotnicí, ale jsem nudná, a tak mi víc chutná holandský řízek s bramborovou kaší a rizoto s kuřecím masem, a raději se zavrtám do sedačky v divadle nebo se courám po městě. Ale myslím, že i tak jsem vyzkoušela pár zajímavých věcí, a navštívila pár zajímavých míst a akcí. Takže možná, že zase až tak nudná nebudu 😃. Tak teď k tomu poslednímu restu.

* 

Hudba

Hudba je můj každodenní společník. Hudbu poslouchám vlastně denně. Uklidňuje mě a dělá mi ve chvílích samoty společníka. Taky mi dělá kulisu tam, kde je spousta lidí, se kterými si nechci povídat 😃. Nebo si ji pouštím, abych lépe usínala. Můj hudební vkus je obecně znám jako „všeobjímající“. Poslouchám téměř všechno, jen na to musím mít tu správnou náladu. Před spaním nebo při vaření si poslouchám Vivaldiho Čtvero ročních období nebo Dvořákovi Slovanské tance, abych si pak v autobuse pouštěla korejský Big Bang nebo nějakou rockovou klasiku a lá Joan Jett, a cestou v autě nasadím keltskou hudbu od Asonance a blockusterové soudtracky. Je to totální směska 😄. Bohužel loni jsem moc na živou hudbu nechodila, což bych letos ráda změnila. Ráda bych hlavně tedy na klasickou hudbu, protože na letní fesťáky a zakouřené rockové kluby nejsem ten správný typ. Ale malé kluby jako takové mám moc ráda 😄. 

Nejlepší koncert: Paul McCartney – One on One - Jeden z nejlepších koncertů vůbec. Poslední z Beatles a úplně naživo. Odehrál se v O2 Aréně v Praze a já měla krásný výhled, pohodlí, úžasné jídlo a skvělé víno. A sira Paula McCartneyho jako kulisu. Jak by takový večer neměl být bezva? 

Nejlepší zvuk: Vangelis – 1492: Dobytí ráje – Koncert v Sono Centrum v Brně za doprovodu Hradecké filharmonie a Pražského komorního sboru. Venku sněžilo a vevnitř to bylo trochu jako ve vesmírné lodi, jen tam asi není taková skvělá hudba 😄. 

Nejpohodovější záležitost: Cantate Mourinae 2016 (vlastně stejně jako loni, jen tentokrát s bollywoodem) 

Nejhranější písnička: letos nemám žádné nejhranější album, protože jsem vlastně asi ani žádné album jako komplet nekupovala. Můj iPod trvá na tom, že mnou nejhranější písnička byla Mahi Ve, což mě asi až tak moc nepřekvapuje, protože je to indický song, který jsem si musela naposlouchat, abych na něj vymyslela vystoupení na festival. 

Moje oblíbená určitě byla keltská balada Tesař od Asonance. 

Pak jsem si oblíbila River Lee od Adele.

A taky Bang Bang Bang od Big Bang. Jak říkám, úplná všehochuť.

 

*

Knihy

Jeden z mých plánů na rok 2016 bylo, že musím víc číst, což tedy bylo z mé strany splněno, zejména v druhé půlce roku. Jelikož jsem byla víc nemocná, než se mi líbilo, tak čtení přišlo tak nějak automaticky. Když jsou lidé nemocní, tak přeci čtou, ne? Navíc tedy odebírám časopis Téma, který čtu cestou do práce a z práce, za týden ho většinou přečtu celý, a pak o víkendech čtu Respekt (který už celý nepřečtu), a pak samozřejmě knihy. Přiznávám, že nejraději čtu něco lehčího, protože v práci si těch mordů a psycha užiju až až. A pak manga! Na to nesmím zapomenout 😄.

Takže jsem přečetla znovu celou sérii Čekanky od Lisy Kleypas a ságu Bridgertonů od Julii Quinn (a ano, to je červená knihovna 😄).

A co bych jinak vybrala?
Khaleen Hosseini – Tisíce planoucích srdcí (dostala mě ještě víc, než jeho prvotina Lovci draků, to asi proto, že je to příběh ženy, vlastně dvou výjimečných žen, a takové příběhy jsou mi prostě bližší) 
Radka Třeštíková – Bábovky (vlastně takové trochu drsné mini příběhy žen, které bych mohla ze svého okolí znát nebo jimi dokonce i být) 

Julie Červená – Je mi třicet a jsem singl (vtipné a trefné postřehy, se kterými se určitě může kdejaká „třicítka“ ztotožnit, i když single není) 

Mark Haddon – The Curious Incident of the Dog in the Nighttime (byla jsem na divadelním představení – Podivuhodný případ se psem – a pak jsem dostala originál knihy a je to stejně dobré) 
Evžen Boček – Aristokratka na koni (přečetla jsem předchozí dvě, takže jsem si další díl nechtěla nechat ujít, i když je to vlastně tak trochu stále dokola 😃)

*

Výstavy

S výstavami to mám tak, že většinou prostě jdu tak nějak kolem. Ať je to galerie nebo nákupní centrum, nejsem vybíravá. Nejlepší letošní výstava byl určitě Tiziano Vanitas – básník obrazu a odstínu krásy, a to přesto, že jsem čekala větší sbírku. Už ale jen to, že člověk se (ne doslova samozřejmě) mohl dotknout těch slavných obrazů, které už tu jsou stovky let. A pak byla skvělá i výstava A klobouk zdobí dámu (na hradě Špilberk), protože mě klobouky baví.

*

A za zmínku určitě ještě stojí všechny ty návštěvy nových kavárniček a bister, o nichž plánuji už nevím jak dlouho napsat nějaký příspěvek, a pak třeba moje první návštěva hokejového zápasu HC Sparta Praha v Bílí tygři Liberec. To bylo super. A super pak byla třeba i návštěva brněnských vánočních trhů, prohlídka brněnského podzemí nebo všechna ta malá taneční představení. Doufán, že se poštěstí i tento rok 😄.

*

Čím to, že poslední dobou nemůžu vůbec vstát z postele?

Obávám se, že za to může moje nová a naprosto úžasně pohodlná a teploučká peřina. Ježíšek mi to vstávání tedy moc neulehčil.