Líný květen s vláčky, soudci, Tarantinem i dvojníky

Mám líné období. Nevím přesně čím to je, jelikož květen je takový ten krásný jarní měsíc, kdy mám chuť procházet se venku, setkávat se s lidmi, grilovat na zahradě a líbat se pod rozkvetlou třešní ☻, ale jsem jak tuleň na sluníčku. Možná to trochu způsobuje skutečnost, že v práci mi absentuje po celý květen šéf, který by mi zadával práci. Paradox trochu je to, že se mi na ni lépe soustředí a jde mi překvapivě dobře od ruky. Ale pak už se mi nic moc nechce dělat. Což vysvětluje tuhle třítýdenní pomlku tady na blogu. Nebylo tak nějak o čem psát, jelikož jsem se ven za kulturou moc často nevydávala, nic zajímavého nepodnikala (alespoň nic, o čem tu můžu psát ☻), nic moudrého mě nenapadalo a pekla jsem jen to, co už jsem zdokumentovala. Tedy za zmínku může stát snad jen to, že na konci dubna jsem byla na taneční soutěži Světlo orientu, nicméně naše umístění už za zmínku nestojí (poslední jsme sice nebyli, ale na vítěze jsme mávali z velké dálky ☻). Soutěže pro mě mimochodem opravdu nejsou. Zajímavá věc ale rozhodně byla Noc kostelů. Prošli jsme skoro všechny v okolí a bylo to fajn. Celá tahle akce je výborný nápad a některé z kostelů mají opravdu zajímavý program. Někde se rozdávaly i malé dobroty, takže pro ateistu jako já ta nejlepší motivace ☻. A co jsem v květnu viděla? Tedy kromě všech možných filmů na netu?   

Ostře sledované vlaky 

Ostře sledované vlaky

„Víte co jsou to Češi? Smějící se bestie!“ Knižní podobu Ostře sledovaných vlaků jsem četla před mnoha a mnoha lety, snad někdy v prvním ročníku na gymplu, i když tu filmovou, se slavnou scénou razítkování zadečku krásné slečny výpravčí, jsem viděla naposledy loni. Divadelní hra byla nastudována jako pocta Bohumilu Hrabalovi a drží se více knihy, než oscarového filmu. Moc se mi líbila scéna, která v sobě zahrnovala nádraží, kancelář, čekárnu i pokoj hlavního hrdiny. Doprovázely ji jak hudební vložky, tak digitální projekce, což bylo povedené. Herecky byl zádrhel jenom v hlavním představiteli, respektive v jeho dikci. Michala Daleckého mám ráda, zejména když účinkuje v Improvozovně, a myslím, že fyzicky se do role hodil, ale jeho projev byl pro vážnější téma trochu strojený a ne úplně přirozený. Hlavně to bylo znát v monolozích. Stejně jako kniha je i hra vtipná, ale takovým tím smutnějším způsobem („Inspektorská zahrádka je v prdeli!“), který je typicky hrabalovský. Celkově bych hru hodnotila pozitivně, přestože chvílemi jsem ztrácela pozornost.  

Facts: „Ostře sledované vlaky“; Mahenovo divadlo, 2014; autor: Bohumil Hrabal, režie: Ivo Krobot 

Loupežníci 

Loupežníci  

„Ten, kdo nemá z ničeho strach, má stejně velkou moc jako ten, kterého se všichni bojí.“ Bratři, krev, Tarantino, cigarety, otcovrah, výčitky, pistole. Dva bratři soupeřící o lásku svého otce i přítelkyni z dětství. Jeden se stane „loupežníkem“ a spolu s pár kumpány (kteří by se mohli z fleku přidat k Reservoir Dogs) se ukryje v lese. Chtějí trestat zlo a pomáhat spravedlnosti, nicméně jsou vlastně těmi, kdo zlo páchají. Jeho bratra zatím ničí, že jejich otec stále upřednostňuje nepřítomného bratra před ním, což ho nakonec vede k činu, který se neodpouští. A pak dojde na zúčtování. Zpracování bylo rozhodně ojedinělé. Scénu vlastně tvořily jen zavěšené černé boxovací pytle a povedené světelné efekty. Kostýmy byly jednoduché a jak vystřižené z Tarantinových filmů, „loupežníci“ v kvádrech a bílých košilích, ostatní v saténu (bratr silně připomínal majitele striptýzového baru ☻). Co mě ale opravdu zaujalo, byl živý hudební doprovod – punková kytarová sóla. Ale nebylo to rušivé, prostě to dohromady pěkně klapalo. 

Facts: „Loupežníci“; Divadlo Reduta, 2014; autor: Friedrich Schiller, režie: Thomas Zielinski 

Rozbitý džbán 

Rozbitý džbán

„K pádu někdy stačí, abys měl dvě nohy…“ Poslední představení v rámci studentských úterků a kromě Černé labutě asi jediná trochu komediální hra. Vlastně je to komedie od začátku do konce, ale nemá ten prvoplánový humor, jehož příznivkyní zrovna nejsem. Je v něm právě ten humor, který mám ráda - ukrytý v dialozích a nespoléhající se na fyzickou pantomimu. Příběh soudce, který se ráno probudí potlučený ve své posteli. Bez paruky. Jako na potvoru přijede kontrola a soudce musí pod jejich dozorem projednat případ, v rámci něhož žalobkyně hodlá ztrestat toho, kdo jí v noci rozbil vzácný džbán, když se pokoušel pokoutně opustit pokoj její dcery. Má za to, že viníkem je dceřin snoubenec, ale soudce moc dobře ví, že viníkem je on sám. A snaží se z toho dostat. Trochu mi trvalo se do hry ponořit, ale pak se děj i dialogy hezky rozjely. Jediná opravdu zarážející a pro mě i opravdu nepříjemně rušivá věc, byly pěvecké vložky, které asi navíc byly v holandštině. Jejich začlenění do hry jsem moc nepochopila. Celkově to ale byl hezký závěr studentských úterků.   

Facts: „Rozbitý džbán“; Mahenovo divadlo, 2015; autor: Heinrich von Kleist, režie: Martin Františák

Dvojník 

Dvojník

„Všiml sis na něm něčeho zvláštního? Nepřipomínal Ti někoho?“ „Koho jako?“ „Mě.“ Filmový klub má jednu velkou výhodu. Donutí mě jít i na filmy, které by jinak úplně unikly mé pozornosti. Nebo bych na ně prostě neměla odvahu. Dvojník je přesně takový druh filmu. Je totiž trochu podivný, ale zábavný. Děj vychází z Dostojevského novely stejného jména, ale je zasazen do zcela jedinečně vypadajícího světa, který mi ze všeho nejvíc připomínal reálný socialismus, respektive socialistickou továrnu, kde navíc nikdy nesvítí přírodní světlo. Simon James je ušlápnutý a zcela přehlédnutelný mladík, který nemá žádné přátele a stará se o nemocnou matku („Vím, jaké to je cítit se ztracený, osamělý a neviditelný“ je věta, která ho zcela vystihuje). Jednou se v práci objeví jeho tělesná kopie James Simon, který je jeho charakterový opak. Zatímco Simona si nikdo nepamatuje, Jamese každý miluje. A oba mají zájem o stejnou dívku. I když je vizuální stránka zajímavá, jsou to herecké výkony, které film charakterizují (především skvělý Jesse Eisenberg). Nebudu předstírat, že jsme pochopili konec, tedy každý jsme to pochopili jinak, ale to bylo to kouzlo. Za mě 75%. 

Facts: „The Double“; Velká Británie, 203; režie Richard Ayoade   

      

Nedělné pečení a tak 27

První květnový týden, respektive minulý víkend, kdy se nicneděláním slavil Den práce. Nicneděláním jak u koho, protože já pekla v rámci projektu "domácí kavárna" dva dny ☻. Jen pár ukázek, které jsem stačila vyfotit.

Vanilkový cheesecake s čokoládou a jahodový dort s pudinkem - učíme se dělat ovocné dorty ☻

Mrkvový dort s ořechy a cukrovou polevou - vzala jsem starý recept a trochu ho upravila

Osvědčený - Čokoládový dort s marcipánovou plackou, banánovo-kakaovým krémem a banány - tentokrát ve dvou variantách - jednou s kandovanými pomeranči a podruhé s čerstvými jahodami

Po nedělním obědě - Věnec z odpalovaného těsta s jahodovou šlehačkou - zkoušela jsem poprvé a mohlo to tedy dopadnou lépe, ale chutnal moc dobře. Dala jsem do něj i pár čerstvých jahod a polila ho čokoládou.

Fighting against ...

Dnes je 8. května, tedy tzv. Den vítězství, který, jak všichni dobře vědí, se pojí s koncem 2. světové války. Shodou náhod byl pro mě konec dubna a začátek května stran kina i divadla více či méně spojen s tématem válčení, boje nebo přímo války. Války jako takové jsou nemilé téma, stejně jako válčení či boj proti čemukoli, ale všechno může mít mnoho podob. Tu reálnou a na skutečných událostech založenou válku jsem viděla v Městě 44. Válku intrik i boj s přírodou a předsudky jsem pak v té nejméně reálné podobě viděla v Králově zahradnici ☻. Boj o přežití v době války, ale hlavně boj se sebou samým byl hlavním tématem Hostiny dravců. Jednu zcela (super)fiktivní válku za záchranu lidstva vedli Avengers a umělá inteligence pak vedla inteligentní boj o vlastní svobodu v Ex Machina. A pak že nenajdu mezi všemi tituly žádnou spojitost ☻. 

Město 44 

Miasto 44

„Kdo si myslel, že povstání potrvá tři dny, ten se spletl.“ Film o Varšavském povstání obohacený o epickou love story? Válečné filmy sice nejsou můj nejoblíbenější filmový žánr, ale po zhlédnutí ukázek jsem věděla, že tohle vidět chci. A strašně moc a moc jsem chtěla, aby to byl úplně úžasný film. Jenže jsem z filmu trošinku rozpolcená. Je to velkolepé, detailní, historicky akurátní, bravurně zahrané, jenže na druhou stranu je to trochu neukotvené a chvílemi divně experimentální. Naivita do odboje zapálené mládeže, nedostatečná vyzbrojenost, válečné scény z ulic, kanálů, nemocnic, následky náletů a výbuchů, to všechno bylo natočené bravurně, klobouk dolů. I ona epická love story představující milostný trojúhelník nebyla vůbec rušivá. Některé pasáže byly možná klasicky „hollywoodské“ (postava umírá dost dlouho, aby ještě stačila sdělit něco hlubokého), přesto jsem neměla pocit, že by tam bylo příliš hrdinského patosu. Ale třeba zpomalené záběry a lá matrix (klasicky u scén typu romantický polibek či sex) doprovázené elektronickou hudbou (co hůř, zazněl tam dubstep), to už bylo trochu horší. Navíc tam jsou všichni krásní, mají dokonale vyrýsované svalnaté postavy (v okupované Varšavě jsem to nečekala) a někoho nad třicet abys pohledal. Navíc hlavní hrdina má divný kukuč. Vyřešila jsem to tak, že jsem se prostě rozhodla tyhle nedostatky ignorovat. Protože Poláci filmy točit umí. Protože tohle je obraz něčeho, co se stalo a co lidé ve Varšavě prožili. Protože ty emoce byly skutečné. A protože si upřímně řečeno neumím představit, že by se něco takového povedlo natočit u nás. Takže za mě 90%. 

Facts: „Miasto 44“; Polsko, 2014; režie Jan Komasa 

Králova zahradnice 

A Little Chaos

„Versailleský palác by měl být srdcem našeho království, s jedinečnými a nevyslovitelně krásnými zahradami. Tak by mělo vypadat nebe.“ Jsem hrdou, leč už převážně neaktivní, členkou klubu červené knihovny. Mám totiž slabost pro romantické příběhy s ne příliš realistickým dějem, ale za to s předvídatelným koncem, s jasně vykreslenými bídáky a hrdiny, a svatbou na konci (tedy ta někdy pravda chybí). Ale moderní romance mě moc nebaví, nejraději mám ty zasazené do nějakého pěkného historického období. Jsou totiž šíleně osvobozující. Klidné. Pohodové. Snové. Nereálné. A film Králova zahradnice všechny tyhle pocity vyvolává. Film z období budování Versailles (cca 1678) by snad měl být na první pohled o tom, jak se jedna šikovná žena v podání Kate Winslet podílela na vzniku části oněch velkolepých zahrad, ale jedná se spíše o hezké kostýmní drama s milostnou linkou. Ale to mně osobně vůbec nevadilo, a i přestože je to vlastně trochu kýčovitá podívaná, já se u ní docela spokojeně usmívala, nejspíš i trochu snově, a tak dávám 85% ☻. 

Facts: „A Little Chaos“; Velká Británie, 2014; režie Alan Rickman 

Hostina dravců 

Hostina dravců

 

„Já Vás nenutím, abyste dva ze svého středu obětovali, ale abyste jich pět zachránili.“ Nervozita, zkrácený dech, studený pot ztékající po těle, bušení ve spáncích, třes v rukou, napětí .. napětí … napětí. Kdo zradí? Kdo uteče? Jaké staré křivdy vyjdou najevo? Jaká tajemství se prozradí? Jaké výčitky a obviněná zazní? Kdo se zhroutí první? Takhle nějak dusivě a syrově jsem si atmosféru téhle divadelní hry představovala. Rok 1942, okupovaná Paříž a sedm přátel slavících narozeniny v jednom z bytů. Na ulici zazní výstřely, které usmrtí dva esesáky a jako odveta jsou vybráni dva lidé z každého bytu, kteří s největší pravděpodobností už domů nepřijdou. Důstojník dá ze známosti sedmi přátelům dvě hodiny na to, aby si ona dvě rukojmí mezi sebou vybrali sami. A hra o přežití začíná. Tahle premisa má v sobě takový potenciál, že by to mohlo být drama jdoucí až do krve. Ale bohužel. To dusivé napětí, ten fatalismus volby mezi dvěma zly, ta drtivá tíha svědomí, dilema vlastní volby, to všechno se nějak výrazněji neprojevilo. Všichni byli až moc klidní, až moc umírnění, tak nějak příliš smířliví na to, že jim šlo o život. Musím říct, že kvůli mému očekávání to bylo trochu zklamání, ale špatné to rozhodně nebylo. „Bohužel, žádní přátelé mezi nepřáteli.“ 

Facts: „Hostina dravců“; Mahenovo divadlo, 2014; autor: Vahé Katcha, Julien Sibre, režie: Iva Krejčí 

Avengers: Age of Ultron 

The Avengers: Age of Ultron

„Tak tu všichni stojíme s ničím více než s naším důvtipem a s vůlí zachránit svět. Takže se postavme a bojujme.“ Nový Avengers jsou metaforou … Tak nic. Nic duchaplného není namístě. Avengers jsou blockbusterová popcorn nakládačka a pokud by se snad chtěli někdy tvářit jinak, jejich snaha je pohřbena hluboko pod haldou suti, která zbyla ze všech výbuchů, demolic a bitek, ať už mezi všemi těmi superhrdiny navzájem nebo mezi good guys a bad guys. Pointou tu je, že se pár postav v divných kostýmech a s divnými přezdívkami, z nichž si většina zahrála ve svých vlastních filmech, sejde na jednom místě, jejich ega a povahy se dostanou do konfliktu, oni se to snaží překonat a fungovat jako jeden tým, mezitím se někde z temných hvozdů vynoří ne nijak zvlášť charismatický padouch, superhrdinové se spojí, k tomu naverbují pár jeho bývalých poskoků a společně padoucha porazí. Respektive zachrání civilisty nebo rovnou celé lidstvo, prostě tu anonymní masu, kterou většinou představuje skupina panikařících lidí a jedno zapomenuté či ztracené děcko, jehož záchrana někoho vždycky přijde draho. Ale je to sranda. I přestože je těch postav už nějak moc a některé akční sekvence jsou super nepřehledné, přestože víte, že nikdo z nich neumře a dobře to dopadne, přestože je to chvílemi roztomile naivní nebo bolestně patetické. Ale je to film o superhrdinech se superschopnostmi, kteří bojují se superpadouchy s umělou super inteligencí nebo z jiných dimenzí (které jsou nejspíš taky nějak super), takže nějakou střídmost jsem nečekala. A přestože mám raději sólové Avengers, dávám 80%. „Když Vás zraní, vraťte jim to. Když Vás zabijí, rozchoďte to.“ 

Facts: „The Avengers: Age of Ultron“; USA, 2015; režie Joss Whedon 

Ex Machina 

Ex Machina

„Máš nějaké jméno? Ava.“ Caleb vyhraje týdenní pobyt v šéfově utajeném sídle in the middle of nowhere. Jeho šéf je programátorský a vědecký génius, který ho seznámí s Avou, jejíž tvář se zdá zcela lidská, ale její tělo tvoří průhledný skeleton odkrývající komplikovanou technologii. Jeho úkolem je otestovat, jak „lidská“ Ava opravdu je. Vizuálně je to opravdu povedené. Nejen technická stránka představující Avino tělo, ale za zmínku stojí i symbolický kontrast strohých interiérů a střídmých barev lidského světa a divoké přírody kolem utajeného sídla. Stejně tak je kontrastní i zvuková stránka. A pro mě i vyznění filmu. Film mě totiž tak trochu převezl, jelikož ze všech možných scénářů, které se postupně klubaly, se nakonec ubírá tím nejméně okázalým. Film není ničím revoluční, ani konec není nijak šokující, ale jeho vizuální stránka a volné tempo vyprávění je podivně fascinující. Nevím, jestli je to dobré nebo špatné znamení, když je to film o umělé inteligenci, ale k žádné z postav jsem si nedokázala vytvořit jakýkoli bližší vztah (a to Caleba hraje Bill Weasley ☻). V rámci žánru 85%. „Jednou se za námi umělá inteligence ohlédne tak, jako se my ohlížíme za zkamenělinami.“ 

Facts: „Ex Machina“; USA, 2015; režie Alex Garland