Nedělní pečení a tak 42

Tohle pečení byla zábava, jelikož jsem pekla dort bez nějakého velkého plánu stran toho, jak bude vypadat a co do něj dám. Prostě jak to přišlo pod ruku. Byl k narozeninám a snědl se za chviličku. Ale pár fotek jsem udělat stačila :-))

Pracovně jsem si ho nazvala Trojbarevný dort, protože má opravdu tři barvy. Čokoládový korpus vespodu, vanilkový korpus nahoře, a mezitím jahodový krém s kousky jahod. Také placka z pravého marcipánu, kterou dávám do dortů ráda, jelikož se pak nejen dobře polévají čokoládou, ale hlavně dodávají dortu opravdu povedenou chuť.

Dort jsem polila čokoládovou polevou, jen tak halabala, žádné ostré rohy, jelikož jsem stěny dortu nepokrývala krémem, ale nechala jen tak. Bohužel jsem neodhadla úplně teplotu a nalila jsem polevu trošinku teplejší, takže udělala mapy. Pak jsem dort dozdobila ovocem, jahodami, malinami, borůvkami a ostružinami (všechno ovoce jsem koupila v Lídlu a vypadalo opravdu pěkně), a přidala jsem čokoládové ozdoby, které jsem vyrobila z čokotransferu.

 Myslím, že vypadá dobře :-))

What you (don´t) need - 3.

Asi před půl rokem jsem měla možnost být u toho, když se fotil profesionální kalendář, v němž hlavní roli hrály slečny a drahé prádlo. Upozorňuji, že opravdu vkusný a luxusní, žádný škvár. Bylo vážně zajímavé vidět, jak to vypadá v zákulisí takové akce, povídat si se stylistou nebo modelkami, zejména s těmi, které měly už letité zkušenosti. Byla to sranda. V teamu samozřejmě byla i vizážistka, která slečny líčila. Byla v sedmém měsíci těhotenství a byla moc milá. Vůbec jí nevadilo, že jsem jí tu její velikou sbírku dekorativky okukovala a ptala se jí na všechno možné. Většina produktů, které používala byly poměrně drahé značky, takže když mi napsala seznam toho, co by mi doporučila k mému typu pleti, protočily se mi panenky :-). Ale na některé rady jsem dala. Zejména si nemůžu vynachválit tekutý rozjasňující korektor.

Jedná se o značku Dior z řady Diorskin Star v odstínu 002 Beige. Balený je stejně jako většina věcí od Diora v modré krabičce a samotný korektor je ve skleněné čtyřhrané nádobce s uzávěrem, v němž je ukryta i nanášecí houbička. Je to elegantní a hlavně festovní provedení, takže se nemusím bát, že se mi někde otevře nebo o něco ostrého poškodí a obsah vyteče.

Konzistence je opravdu krémovitá, ale roztírá se až do ztracena. K dostání jsou čtyři odstíny, já mám druhý nejsvětlejší. Nejdřív se mi zdál na mě trochu tmavý, ale zdání klame, protože jsem chtěla hlavně něco na kruhy pod očima, a to splňuje dokonale. Když se líčím na běžný den, tak ho nanáším prakticky jen pod oči (na tmavé kruhy) poté, co použiji make-up, nikoli před. Když si mám dát na make-upu záležet, tak ho použiji i na některá další místa, drobné pupínky, kořen nosu, koutky úst. Nanesu několikrát vedle sebe a pak zaklepu prsty nebo houbičkou na make-up. 

Není ho velké balení a je jasné, že čím víc je produkt tekutý, tím víc se ho spotřebuje, ale balení si myslím vydrží docela dlouho. Mám ho půl roku a ubyla tak polovina. Jedinou nevýhodou je cena. Já ho kupovala ve FAan na Svoboďáku v Brně asi za 950,- Kč, jelikož na parfums byl můj odstín neustále vyprodaný. Což byla škoda, protože tam by vyšel o dvě stovky laciněji.

Nedělní pečení a tak 41

Rozhodla jsem se, že budu jíst zdravě. Takže jsem místo klasických dortů upekla v poslední době pár slaných koláčů se slaninou, sýrem a šlehačkou :-)). Ne, nepopadla mě žádná snaha o velkou změnu životního stylu, jen jsem den předtím, než měla přijít na návštěvu kamarádka, otevřela ledničku a došlo mi, že jsem si koupila kdeco, ale k pořádnému jídlu vlastně nic. Žádné těstoviny, žádné maso, žádné brambory, žádná pořádná zelenina. A při pohledu do hlubin lednice mi došlo, že jsem už dlouho slaný koláč nedělala.

*

Když mám náladu udělám spodní část z křehkého těsta a dám si na všem záležet, takže je to v podstatě francouzský quiche. Když jsem líná, což jsem většinou, použiji listové těsto a klasický eidam. Tomu pak je lepší říkat jen slaný koláč :-)).

*

První jsem dělala s čerstvým špenátem a petrželí a sypaný sýrem grana padano.

Ten druhý jsem pak udělala s pórkem a klasickým uzeným eidamem a přidala jsem jen kolečka červené kapie.

Nejlepší jsou uležené a znovu ohřáté. Nemusím péct přeci jenom sladké ...

Podoba slzy

Slzy jsem nikdy nevnímala jako slabost. Slzy jsou totiž velmi zvláštní věc. Jsou špitlavé, slané a bezbarvé. Zčervenají Vám z nich oči, naskákají Vám po nich na tvářích červené skvrny, někdy se jimi doslova zalykáte, ale když odezní, uleví se Vám. Slzy mají takovou zvláštní vlastnost. Díky nim se zbavíme emocí, které se v nás nahromadí. Prostřednictvím slz jako bychom se zbavovali všeho přetlaku, se kterým se pere jak náš rozum, tak naše srdce. Jak v tom špatném, tak v tom dobrém. Proto jsou nejen slzy bolesti, smutku a beznaděje, ale i slzy vzteku, pokoření a studu. A pak jsou ale i slzy štěstí, radosti a hlavně smíchu. Pláču ráda a přiznám se, že pláču poměrně často. Rozpláče mě totiž kdeco. Happyendy ve filmu, dobrá zpráva, která můj život vlastně vůbec nezmění, roztomilost dětí, které ani neznám, dojemná slova, která vůbec nejsou určena pro mě, bezpráví, které se mě sice osobně nedotýká, ale prostě mi vadí, bezmocnost, kterou nezměním, zlomený nehet v půli lůžka. Je toho hodně. Někdy jsem schopna rozplakat i sama sebe, jen prostě tím, že moc o něčem přemýšlím. Nebo vzpomínám. Poslední rok a pár měsíců jsem nicméně smutkem, beznadějí nebo bolestí neplakala. Vzteky snad, smíchem či radostí určitě. Ale psychická bolest a pocit beznaděje jakoby se mi vyhýbaly. Něco mi nicméně říkalo, že to není zase až tak úplně v pořádku, jelikož k životu tak nějak patří, byť si je člověk neužívá. Je to už taková životní jistota, že když mají přijít nějaké nepříjemné zprávy, přijdou hezky najednou. Navalí se na Vás a někdy máte pocit, že Vám ani slzy stačit nebudou. Ale slzy mají ještě jednu zvláštní vlastnost, a to, že nikdy nedojdou. Když Vám tečou slzy smíchu či radosti, jakoby se ve Vás hromadila odolnost pro chvíli, kdy zaútočí bolest či smutek. A to se mi v mnoha ohledech v posledním měsíci hodilo. Slzičky bezmoci nad tím, že nemůžu udělat nic, abych věci změnila, vzteku, že rány osudu dopadají do stejných míst, a že to, co vypadalo, že mě už nezraní, dokázalo znovu bodnout do těch nejcitlivějších míst, se hezky prostřídaly se slzami radosti, že někomu, koho mám ráda, se splnilo velké přání a že se mi povedlo pár věcí, co na tvářích jiných vyvolalo úsměv. A po tom všem jsem si prolila ještě dvě velké slzy. Jednu slzu naděje, že všechno dobře dopadne, a jednu slzu úlevy, že mám kolem sebe tolik lidí, kvůli kterým stojí za to ty slzy prolévat. Slzy prý léčí, a já tomu chci věřit.