Určitě se to stalo už každému. Naplánujete si nějaké aktivity ve stylu "nic moc nebudu dělat, je přeci jaro", ale najednou zjistíte, že jste si zapomněli zapsat tohle nebo tohle a nějak se Vám toho v tom diáři sešlo víc. V nejhorším případě všechno ve stejný den. Nebo je prostě konec divadelní sezóny a Vy nemůžete odolat lístkům za pusinku (což není myšleno doslova samozřejmě, nejsem taková nějaká, že), případně nemůžete odolat hezkému počasí a i přes únavu vyrazíte na Noc kostelů a ohňostroj (mimochodem úplně úžasný). Pozor, bude to dlouhé.
Podivný případ
se psem
„Vyšetřuju,
kdo zabil Wellingtona. To byl pes paní Shearsové.“ „Já žluté jídlo nejím“. „Nemám
rád, když mě někdo drží za ruku“. Aneb jaký je život a vnitřní svět
patnáctiletého autistického kluka jménem Christopher Booth. Pro mě zatím
nejlepší činohra, kterou jsem v brněnském Městském divadle viděla. Vojtěch
Blahuta byl v hlavní roli dítěte, které sice umí z hlavy spočítat
kolik je 2 na 40, ale které se nikdy nesměje, nesnáší lidské dotyky a neumí
projevovat city, naprosto úžasně uvěřitelný a svoji roli propůjčil jak dětskou
zranitelnost, tak přesvědčivost jedince trpícího duševní nemocí. Nelze
opomenout ani herce všech dalších rolí, kdy každý z nich si vystřihl hned
několik postav, které Christopher během vyprávění potká. Rozhodne se totiž
vyřešit záhadu vraždy psa své sousedky, ale následkem toho odkryje záhady své
vlastní rodiny. Naprosto skvěle celý příběh doplňuje hudba a zejména pak scéna,
která se v první polovině vůbec nemění, stejně jako zažité a přísně
logické stereotypy hlavního hrdiny, aby se v druhé polovině, kdy se
Christopher ocitá mimo to, co je mu známé, proměňovala až s nepříjemnou
rychlostí. Příběh o tom, že soužití s postiženým dítětem může být i přes
všechnu rodičovskou lásku složité a bolestivé, když jediný kontakt, který Vám Vaše
dítě dovolí, je přitisknutí Vaší dlaně na jeho. Přesto není depresivní, ani
tragický, je lidský a překvapivě vtipný, neboť Christopher si svůj přísně logický
náhled nese s sebou všude a zachovává ho ve všech situacích.
Facts: „Podivný
případ se psem“; Městské divadlo Brno (činoherní scéna), 2014; autor: Mark
Haddon a Simon Stephens, režie: Mikoláš Tyc
Jules a Jim
„Ale já Vás
miluji oba“. Milostný trojúhelník mezi Julesem, Jimem a Katty, kterou bych si
neoblíbila, ani kdyby byla poslední ženská na světě. Taková Daisy v trochu
jiném podání. Hra byla velikou improvizací tří protagonistů, kdy se sedělo
přímo na jevišti a scéna byla ze ¾ obklopena publikem. Člověk tak mohl herce
sledovat z naprosté blízkosti, což bylo nesmírně zajímavé, a někdy
nepřímo, někdy přímo byl zapojen do hry. Já jsem zapojena byla, tedy já jako
Lucie, které Jules věnoval telefonní číslo i krásnou růži. Představení bylo bez
přestávky, ale dějově zde bylo jasné vymezení první a druhé poloviny příběhu,
kdy dělítkem byl odchod obou hrdinů do války. Musím říct, že ono předválečné
období bylo úžasné a nabité energií, u druhé části jsem se ale chvílemi trochu
ztrácela a pravdou je, že i trochu nudila. Ale už jen kvůli té krásné růži to
stálo za to.
Facts: „Jules
a Jim“; Národní divadlo Brno - Reduta, 2012; autor: Henri-Pierre Roché, režie: Anna
Petrželková
Víkend
s Bohem
„Ale to
můžeš, Tomáši, stačí jen chtít“. Nemám problém s náboženskými tématy, mám
problém s náboženskými dogmaty. Moc jsem chtěla, aby se mi tohle divadlo
líbilo, ale bohužel mi to celé nesedělo. Jako kdyby autoři věděli lépe než Bůh
sám, co si on myslí a o čem přemýšlí, co je správné a co ne, co si lidé mají
myslet a jak se chovat. Žádné otázky. Celkově to bylo bohužel dějově
nedotažené, kdy na jedné straně vtipy bez vtipu, na straně druhé až nepříjemná
vážnost, která ale vyzněla poněkud ploše. Hercům jako kdyby některé repliky ani
nešly z úst, navíc hudební kulisa byla opravdu zoufalá. Pokud by to bylo
ochotnické představení, které napsal principál, brala bych to. Takhle to však
bylo velké zklamání.
Facts: „Víkend
s Bohem“; Divadlo u Hasičů (Hostování v Divadle Bolka Polívky
v Brně), 2013?; autor: Zdeňka Kafková a Mario Kubec, režie: Mario Kubec
Ze života
hmyzu – OH! Jaká podívaná!
„Vždyť je to jenom hmyz“. Jako všechno od Vladimíra Morávka, trochu těžko se to celé popisuje.
Tentokrát byl hracím prostorem celý sál, včetně balkónů, schodů a propadliště.
Herci chodili kolem i dokola, šplhali po zábradlí, hasičské tyči, používali
žebříky i zábradlí, akrobatické kousky byly chvílemi dechberoucí. Divák proto
vnímá inscenaci opravdu všemi smysly. Herci hrají na maximum, pot se
z nich lije a jdou až na dřeň, střídají role i kostýmy. Hlavně bylo znát,
jak si to užívají, jak je to baví. Podívaná je to vskutku velkolepá. Nicméně i
ta má své chybičky. Možná až časté opakování symboliky, replik i hudebních
partů, které jsou sice jako vždy zcela přesné a výstižné, ale stejně jako vždy
i trochu uřvané, kdy druhá polovina namísto toho, aby gradovala, trošinku
ztrácí na síle. Pro ty, kdo mají rádi předlohu, mravence tam bohužel nenajdete.
Facts: „Ze života hmyzu – OH! Jaká podívaná!“;
Divadlo Husa na provázku, 2013; autor: Josef a Karel Čapkovi, režie: Vladimír
Morávek
Lazebník
sevillský
Přiznám se,
že opeře moc nerozumím. Nicméně už jsem jich pár viděla i slyšela a podle
poměrně vlažného potlesku na konci bych řekla, že jsem se nezmýlila v tom,
že tomu něco chybělo. Hudba krásná. Provedení ve stylu comedie dell´arte trefné.
Kostýmy povedené. Scéna poměrně jednoduchá, ale přehledná. Ale možná díky tomu,
že celý ten příběh je tak trochu nudný, nebo proto, že to bylo nastudováno v originální
italštině, kterou nikdo z interpretů očividně moc nevládne, zdálo se nám představení
už poměrně dlouhé. Klobouk dolů, když se někdo naučí operu v cizím jazyce z paměti,
ale chvílemi jsem měla pocit, že text je spíše odříkáván. Moc tomu nepomohlo
ani to, že „herecky“ se snažila snad jen polovina, kdy druhá vypadala mimo svoje party
tak trochu znuděně. Jak říkám, na operu nejsem velký expert. Příště to bude
určitě lepší.
Facts: „Lazebník
sevillský“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2007; autor:
Gioachino Rossini, libreto: Cesare Sterbini, režie: Santo Santillo –
nastudováno v italštině
Shen Yun
– 5000 let civilizace znovu ožívá
O Falun Gong
nebo také Falun Dafa toho moc nevím, ale rozhodně vím, že se jedná o náboženský
směr, jehož vyznavači jsou v Číně nehezky pronásledováni. A taky vím, že
v Číně proběhla tzv. kulturní revoluce, která mnoho starých čínských
tradic pohřbila. Shen Yun je organizace, která sídlí v New Yorku a zabývá
se zachováním tradice klasického čínského tance. A při té příležitosti
seznamuje veřejnost s problematikou lidských práv v Číně. Představení
bylo mimochodem pekelně drahé, a to i když jsme měli lístky hezky na bidýlko.
Ale nakonec to stálo za to. Představení se nám líbilo moc, bylo super krásně
barevné, obrazné a exotické. Mezi jednotlivými vstupy byl vždy komentář, hezky
česky a čínsky, takže se člověk v obrazech neztratil, navíc byla zapojena
i projekce v pozadí, která scénu vždycky zajímavě dotvářela. Nechyběla
živá hudba, kombinace západního orchestru s tradičními čínskými nástroji, a
dokonce i nějaký ten operní zpěv. Bylo to akorát tak dlouhé, a i když bychom
uvítali trochu méně politického apelu (zejména v úplném závěru), byl to
moc hezký večer.