Nejsem
si jistá, že si v Brně pamatuji takovou kosu, jaká tu byla v únoru.
Až se mi z toho rozbilo moje malé autíčko. Je smutnou pravdou, že se o něj
nijak zvlášť nestarám, ale když takhle onemocní, je mi to vždycky moc líto. Teď
už je v pořádku. I když po týdnu jarního počasí mně při pohledu z okna
napadá, jestli to rádoby jarní počasí nebyla jen zástěrka pro další zimní
invazi. A protože se mi nechce chodit v tomhle nečase ven, tak jsem si
řekla, že se podívám na blog. A překvapivě nic od mé poslední návštěvy
nepřibylo 😕. Opravdu
zvláštní. Mám pro změnu zpoždění. Hlavně s divadlem. V únoru jsem
byla znovu na Tosce, ale tentokrát
na Výstavišti, a musím říct, že se mi to asi líbilo ještě víc než v Janáčkově
divadle. Bylo to i tím, že všechny tři hlavní role byly opravdu skvěle obsazené
a protagonisti se do svých rolí hodili. Zajímalo mě, jak to skončí, když na
Výstavišti není propadliště, do kterého by se nešťastná Tosca zřítila (v
originále skočí z Andělského hradu), ale dopadlo to dobře. Zemřela tím, že
se vrhla do moře 👍.
Hoří v sadě
rodném květ
„Kabaret české
státnosti …. hodně hodně sprostých slov.“
První
divadlo nového roku bylo pro mne dosti velkým rozčarováním. Nemám nic proti
moderním kusům nebo experimentálnímu přístupu k nadčasovým tématům, ale
mám obecně trochu problém s mozaikami ve vyprávěních. Tím myslím, že až
na pár výjimek mi nikdy nepřišlo jako dobrý nápad, když nějaké obecné téma
zpracuje vícero autorů a režisérů, kdy je představení rozděleno na jednotlivé
segmenty a každý je tvůrčím počinem někoho jiného. Ani ve filmu to často dost
dobře nefunguje, protože jednotlivé části či příběhy mají povětšinou velmi
odlišnou kvalitu. Tady to bylo taktéž. Zamyšlení se nad tím jaký je český národ
a jaký vztah mají Češi ke svému vlastenectví, pět pozastavení nad posledními
sty lety českých dějin. Nevím, nevím. První zastavení bylo opravdu sprosté, což
nevadilo, protože v tom byla pointa, nicméně na můj vkus se možná až moc
tlačilo na pilu. Zastavení druhé „Co Čech to architekt?“ se mi líbilo, byť
některé scénické vložky mi přišly nadbytečné. O přestávce bylo loutkové
divadlo, které odhalilo tajemství Přemyslovců, a to velmi vtipně. Zastavení
čtvrté bylo podle mě opravdu povedené a zasloužilo by si samostatné přestavení,
případně film. Postava ženy tu vzpomíná na svůj život v mnoho národnostním
pohraničí od dob Rakouska-Uherska po první roky po světové válce. Pak už se
mělo jít domů, protože uběhly víc jak dvě hodiny a bylo to tak akorát. Nicméně
nás čekala ještě poslední část „Diviš“ s básněmi Ivana Diviše a hlasitou elektrickou
kytarou a skřeky coby hudebním doprovodem. Přiznám se, že kdybych neseděla
uprostřed řady, nejspíš bych divadlo po mnoha letech poprvé opustila ještě před
jeho závěrem. Bez té poslední části bych se úplně obešla.
Facts: „Hoří
v sadě rodném květ“; Divadlo Reduta, 2018; autoři a režiséři: Jan Antonín
Pitínský, Jan Nebeský, Jiří Jelínek, Jan Frič, Martin Františák
Piková dáma
„Tři karty. Trojka. Sedmička. Eso.“
Klasická
opera o třech dějstvích o hráčské vášni až za hrob. Doslova. Ruská opera je
něčím specifická. Velké emoce a epické tragédie jsou vlastní většině velkých
oper, nicméně ruská opera má něco navíc. Prostě se tak trochu jinak zpívá.
Mužské hlasy jsou hluboké, ty ženské letí až do oblak a do toho sbory. A jak
jednotliví interpreti, tak sbory často zpívají přes sebe. A to já nemám moc v oblibě.
Nemyslím, že je to jazykem, ruština je velmi hezká a dokáže být zpěvná. Ale
něčím mi to vždycky připomene armádní přehlídku. Nemůžu si pomoc. Dějově je
Piková dáma zajímavá, i když začátek byl trochu rozpačitý, zejména druhé
dějství se mi moc líbilo. Hlavní roli zpíval rodilý Rus, takže po téhle stránce to bylo opravdu
skvělé. V opeře se také objevuje legenda operní scény Soňa Červená, která
hraje onu starou dámu údajně znající tajemství tří karet, které vyhrávají. Po
jevišti se pohybovala s chodítkem, což k její roli sedělo, a ve své
roli nezpívala. Byla stínem, který hlavnímu hrdinovi utíká spolu s tajemstvím
výhry v kartách. Co se mi líbilo moc, byla scéna, která se měnila jen
jednoduchými manipulacemi s rekvizitami, přičemž hlavní scéna připomínala
sanatorium, jakousi vypolstrovanou celu evokující omezený uzavřený svět
hlavního hrdiny, který je uvězněn ve vlastní hlavě. Navíc spoustu času posedával
na posteli. Nijak sympatický hrdina to není, ale takových je v ruských operách
obecně poskrovnu. Osobně sice nejsem fanynkou ruské opery, na rozdíl od ruského
baletu, ale kdo má raději klasiku, rozhodně doporučuji.
Facts: „Piková dáma“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2018; autor: Petr
Iljič Čajkovkij, režie: Martin Glaser
Něco za něco
„Hřích má být
souzen a hříšník ne?“
Představení
na motivy hry Williama Shakespeara o tom, že „něco shnilého je ve Vídni“. Jak
se má chovat člověk, který rozhoduje o tom, co je morální a správné? Je možná
náprava morálky prostřednictvím trestu? Mají lidé pykat za to, co je sice
zakázáno, ale všemi přehlíženo, či dokonce tajně schvalováno? Něco za něco je
frází, která evokuje situaci, kdy jsme ochotni přehodnotit naše postoje, zásady
a mravy, pokud dostaneme jako protislužbu něco, po čem toužíme. A tak se ve
Vídni jednoho dne ujme úřadu Angelo s pověstí bezúhonného a mravného muže,
který neváhá zákon dodržovat do puntíku. Pro Claudia to znamená trest smrti za
to, že přivedl svou milou do jiného stavu ještě před zásnubami. Když jeho
sestra Isabela, novicka v klášteře, jde Angela prosit o jeho život, ukáže
se, že i ti na pohled nejčestnější jsou ochotni slevit ze svých zásad, pokud tím
získají to, co chtějí. Je v podstatě jedno, kde se odehrává děj, může to
být klidně v dnešní Praze, protože pointa je stále stejná. Vážení občané
mají svá temná tajemství a neváhají udělat kdejakou ošklivost, aby zůstala
skryta. Lidé v úřadech a s mocí rozhodovat o životech jiných často nabudou
pocitu, že pro ně jimi tvrdě vymáhaná pravidla neplatí, a ti, kteří stojí na
samém spodku společenské hierarchie, jsou často těmi, kteří nemají jak se
bránit. S kamarádkou jsme si říkali, že pro nás právníky, je to docela
trefně napsaná hra a navýsost aktuální.
Facts: „Něco
za něco“; Mahenovo divadlo, 2018; autor: William Shakespeare, režie: Martin
Glaser
Věra
„Spousta lidí si
na Věře Čáslavské cení hlavně její skromnosti. Já si na ní cením hlavně toho, že
je mistryní světa ve sportovní gymnastice. Vžil se u nás jakýsi záhadný
požadavek, aby vynikající jedinci byli především skromní. Aby se jakseříká nevyvyšovali
nad ostatní. Žádají to zejména lidé, kteří div nepuknou pejchou, když si koupí
automobil.“ (Vratislav Blažek)
Druhá
návštěva Reduty v novém roce se ukázala jako velmi povedená. Hra na motivy
života Věry Čáslavské, naší asi nejznámější a také nejúspěšnější olympioničky,
je vyprávěním o jednom velmi barvitém životě jedné velmi inspirativní a
nezlomné osobnosti. O olympiádách a sportovní gymnastice toho opravdu moc nevím
a z hry jako takové se toho člověk také moc nedozví, ale není to pro děj
jako takový podstatné. Tahle hra je o době a o tom, jak se době můžeme, ale i
nemusíme přizpůsobit. Zda jsme ochotni slevit z našich zásad a
přesvědčení, abychom mohli stát na vrcholu, nebo nikoli. Hra pro mě byla velmi
příjemným překvapením, nejen proto, že Věra Čáslavská byla zajímavá osobnost, ale
na jejím životě se velmi dobře ukazuje absurdita komunistického smýšlení,
stejně jako mrazivá brutalita socialistického zřízení. Je jedno, jak
talentovaný člověk byl, pokud nezapadal do doktríny poslušného občana, byl k němu
komunistický režim nekompromisní. Drž hubu a krok ale nebylo Věře Čáslavské
vlastní a jak poznamenává postava jejího syna, zdálo se, že každý dobrý skutek
jeho maminky byl po zásluze potrestán. Hra to není nijak vážná, není to ale ani
komedie, je to prostě povedený kousek.
Facts: „Věra“;
Divadlo Reduta, 2018; autor: Simona Petrů, režie: Tereza Karpianus