Divadelní koktejl

Poslední moje divadelní návštěva uplynulého roku byla poslední den roku. Překvapuje to někoho?😜 

Roky a kroky

„A Zlatého slavíka pro rok 1978 získává… pan Karel Gott.“ „Tak to je opravdu překvapení, to jsem vůbec nečekal.“  

Braňo Holiček režíroval pro divadlo Reduta už dva projekty a oba patří podle mne k tomu nejlepšímu, co jsem v Redutě viděla. „Černá labuť“ a „Kmeny“ jsem viděla opakovaně. Představení „Roky a kroky“ si místo dějinných náhod a mapování subkultur bere na paškál českou popovou scénu od optimismem oplývajících šedesátek, přes straně a době poplatné sedmdesátky a osmdesátky, do divokých porevolučních devadesátek a jaksi vyčpělých let nedávno minulých. Vztahy popového světa plného falešného pozlátka s bulvárem, polosvětem zločinu, a taky kamarádíčkování s politickou scénou. Vždycky to bylo hlavně o penězích a kontaktech. A vždycky tu byla anketa Zlatý (Český) slavík, kterou téměř vždycky vyhrál Karel Gott. Inscenace rozhodně není pro nostalgiky typu „za komunismu bylo líp“, resp. vždycky bylo líp, než teď. Takovým ani není určena. Je plná nekorektního humoru, který dokonce i mě chvílemi přišel trochu za hranou. Nejsem fanynka Karla Gotta, ale jeho nemoc a jeho dcery nebylo podle mne nutné do inscenace zařazovat, i bez nich by člověk celou tu absurditu pochopil. Nicméně pár diváků „na Karla nám nesahejte“ sedělo přímo přede mnou, a ti to brali dosti osobně. Což je špatně, protože tak to myšleno nebylo. Přiznám se ale, že jsem mnohem lépe chápala scénky z doby dávno minulé, než ty, které se měly odehrát po roce cca 2000. Jelikož naši popovou či obecně bulvární scénu nesleduji, a nikdy jsem nesledovala ani anketu Zlatého slavíka, chyběly mi tu reálie. I když se mi ze všech tří projektů zdály „Roky a kroky“ nejméně sdělné, rozhodně mají režisérův spontánní rukopis, který je šitý na míru hercům na scéně.

Facts: „Roky a kroky“, Divadlo Reduta, 2018; autor a režie: Braňo Holiček 

Jánošík Revisited 

"Zbojnická legenda ožívá. Spravedlnost. Pomsta. Zrada a láska. Nezabiješ!"  

Byl Jánošík hrdina nebo to byl jen zbojník, respektive zabiják? Zaslouží si vůbec Jánošík svou legendu? Byla by dnes po tolika zkušenostech národa jiná, než když ji v roce 1909 Mahen napsal? Byl Jánošík jen produktem své neutěšené doby? Byl to rebel, co chtěl jít proti proudu nebo ten, kdo bojoval za spravedlnost lidí své třídy? Na tyhle mé otázky poslední inscenace odcházejícího šéfa brněnské činohry Martina Františáka neodpovídá. Vychází z Mahenovy verze, i se všemi písničkami, ale má nový háv, který se více než na mýtus o hrdinovi, zaměřuje na osobu někoho, kdo nechtěl zabíjet, ale kterého osobní tragédie nakonec přiměje, aby svou valašku pozvedl proti jiné lidské bytosti. Taková situace je univerzální i pro dnešní dobu a dnešní „hrdiny“. Co jsem si z inscenace odnesla já, je to, že hranice toho, co dělí hrdinu bojujícího za větší věc, než je jeho vlastní prospěch, od toho, koho lidé vnímají jako vraha, je dosti mlhavá. Zatímco jazyk hry si zachovává svůj původní ráz, je Jánošík se svou bandou zarostlých chlápků vyobrazen jako člen motorkářského gangu ve stylu Sons of Anarchy, kteří vedle valašek máchají i pistolemi, a vedle klasických lidovek pak divadlem zní i tvrdý rock. Mně osobně se to takhle líbilo, přišlo mi to trefné. Protože hra má přesah poplatný i v dnešní době. Hlavní roli měl hostující herec Dominik Teleky a ujmul se jí opravdu se ctí. Jinak je to hra s mnoha postavami, zejména mužskými, které mě ale až na výjimky trochu splývaly. Diváci odpoledního představení byli možná trochu rozpačití, ale mně se hra opravdu líbila.  
Facts: „Jánošík Revisited“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2018; autor: Jiří Mahen, Martin Františák, režie: Martin Františák 

Milenci nebes 

"Divadlo radosti, života i smrti." 

Postavy ze hry „Milenci nebes“ jsou prý inspirovány skutečnými postavami pařížského divadla 19.století. Jean-Babtiste je trochu opomíjený člen divadla pantomimy a snílek, Garance je krásná žena, kterou náhodně potká a propadne jejímu kouzlu, a Frédérick je ambiciózní mladý muž a sukničkář toužící dělat velké divadlo se slovy. Milostný trojúhelník, kdy Jean-Babtiste miluje Garance, ale nemá odvahu jí to říct, Garance jej sice miluje, ale žije ve vztahu s Frédérickem, který se tím tak trochu baví. Jean-Babtiste současně přehlíží lásku mladičké dcery ředitele divadla a Garance zase návrhy hraběte de Montray. Zamotané a až anticky tragické. Láska bez kompromisů a intriky. Život herců, lesk a bída divadel. Výpravou je hra především v první polovině zmatená. Je třeba se naladit na specifickou vizuální podobu, ale ve druhé polovině to všechno do sebe zapadne a všechny ty postavičky, které původně vypadaly, že jsou tam nějak omylem, mají najednou své místo. Byla jsem na silvestrovském představení. Zařazení tohoto titulu na silvestrovské odpoledne mě trochu překvapilo, protože to rozhodně není komedie, kterou bych tak nějak čekala. Není to asi hra pro každého, rozhodně ne pro milovníky klasiky. Není ale vysloveně modernistická, ani přehnaně ujetá. Jazyk hry je zachován a drží se mantinelů klasické hry. Pokud si zvyknete na trochu specifický vizuál, pak je to klasická tragédie, jakých se na divadle hrají desítky. Nicméně je skvěle zahraná, čímž se průměru vymyká. Většina mých oblíbených herců tu má svoje výrazné party. I proto stojí za návštěvu.

Facts: „Milenci nebes“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2018; autor: Jacques Prévert, režie: Marián Amsler 

Letní baletní koktejl v prosinci 

Během léta připravila baletní sekce Janáčkova divadla speciální představení pro venkovní prostor na hradě Špilberk. Jednalo se o tři kusy podle choreografií členů baletního souboru. Jelikož mi to o prázdninách nevyšlo a jedno speciální představení bylo naplánováno na konec roku, přičemž není jisté, že se titul bude ještě uvádět, nechtěla jsem to propásnout. Jedná se tedy o tři kusy, které nemají vůbec nic společného. Ani hudbou, ani náladou a ani provedením. Je to opravdu koktejl, což prostoru klasického divadla příliš nesvědčilo. „Bonsoir Brel“ byla na hudbu šansoniéra Jasquese Brela a byla rozverná, nápaditá a milá. Měla rozpustilou atmosféru a tak nějak připomínala muzikálové číslo. Takové tančení v dešti. Ze všech tří se mi líbila nejvíc. Druhá v choreografii šéfa baletu s názvem „1968“ pojednávala o přelomovém roku 1968 z pohledu dvojice mladých lidí, a o otázce samostatné volby. Byla na můj vkus možná až moc stylizovaná a tématicky samozřejmě dramatická, takže po úvodní barvě to bylo černobílé, a ten skok byl příliš náhlý. I když ženský part byl podle mne skvělý. Třetí kus byl v choreografii Martina Svobodníka, který mám pocit, že si rád utahuje z diváků, respektive rád je provokuje. „O hudbě a tanci“ bylo lehce edukativní. Tanečníci nejsou dělníci a mají rádi různorodost. Bylo to nápadité, ale … myslím, že by tomu prospěla delší stopáž. Jako celek ale celé představení vyšumělo. Pro letní venkovní scénu se to rozhodně hodilo více.

Facts: „Letní baletní koktejl v prosinci“; Mahenovo divadlo, 2018; choreografie: Markéta Pimek Habalová (Bonsoir Brel), Mário Radačovský (1968), Martin Svobodník (O hudbě a tanci)

zdroj: zde, zde, zde, zde

 

Divadelní pojetí osudových osmiček, puberťáci a fotbalová parta

Ještě než budu dělat kulturní recenzi uplynulého roku, chtěla jsem napravit resty a napsat chybějící recenze na divadlo a kino. Nemám moc se na co vymlouvat, ale jelikož se většina titulů divadla bude hrát jistě ještě nějakou dobu, tak to zase až tak nevadí. Loni jsem ještě stihla třikrát Městské divadlo a čtyřikrát (vlastně pětkrát, pokud počítám opětovnou návštěvu opery „Hry o Marii“) Národní divadlo. Příští rok bych měla vyrazit i někam jinam 😸. 

Osmyčky

„Hele, možný je všechno. To já jednou potkal v hospodě u Tygra prezidenta. Taky se jednou může stát, že na Hradě bude opilec.“ 

Během minulého roku se často zmiňovaly „osudové osmičky“ českého národa. Roky 1108, 1278, 1348, 1648, 1848, 1918, 1948, 1968 prý nepřinesly českému národu nic pozitivního. Někteří to brali opravdu velice vážně. Nicméně činoherní scéna Městského divadla se na ony osudové osmičky podívala z trochu jiného úhlu pohledu. Spíše než na čísla v letopočtech, se zaměřila na to základní – lidskou povahu, resp. povahu českého národa. A tak vznikla féerie s písničkami a postavami Čeňka Udavače a Marcela Zatýkala, kteří nám tu škodí už od dob praotce Čecha. A možná ještě dřív. Takoví blaničtí rytíři naruby, kteří se vykecají i z pekla. Musím říct, že jsem byla po skončení inscenace trošinku rozpolcená, protože ne vždycky mi vtipy sedly. Ne snad svým obsahem, ale především způsobem, jakým byly zprostředkovány, protože já nemám ráda, když se přehrává ve prospěch úspěchu u publika za pomoci vulgarit. A tady jich pár rozhodně bylo. Nicméně jsem zjistila, že jsem si zapamatovala překvapivě hodně z celého představení, protože většina scének je opravdu velmi dobře vypointovaná. Je to chytrý humor, trochu černý, trochu sarkastický a chvílemi i trošinku podbízivý. Bere si na paškál všechno, čemu Češi přikládají větší význam, než by si to zasloužilo (třeba hokej a Jiráskovo pojetí dějin), přičemž opomíjejí hodnoty, které by vnímat měli (scény s Masarykem). A povedený mi rozhodně přišel přesah, který to mělo ve vztahu k naší době. Pro mne to byla nakonec asi nejlepší komedie roku.

Facts: „Osmyčky“; Městské divadlo Brno (činoherní scéna), 2018; autor: Karel Cón, Stanislav Slovák, Jan Šotkovský, Petr Štěpán, režie: Stanislav Slovák 

BIG

„Chtěl bych být velký.“ 

Poslední muzikál loňského roku vyšel na nástupce proslavené inscenace Mary Poppins, a to na muzikál podle filmu s Tomem Hanksem, který jsem viděla před mnoha lety, a přišel mi opravdu fajn. Joshi Baskinovi je v něm třináct let, a jelikož si ho dívka jeho snů nevšímá a on vlastně ani neví, jak by ji měl oslovit, a tak nějak mu rodiče lezou na nervy, vysloví u kouzelného automatu na pouti přání být velký. A to se mu splní. Druhý den se totiž probudí v těle třicetiletého muže. Jenže je mu stále třináct, respektive jeho zkušenosti i intelekt jsou stále toho třináctiletého kluka, kterého teď nepozná ani vlastní máma. S pomocí svého kamaráda se pak pokouší s celou situací nějak vyrovnat. A má docela štěstí. Dostane práci v továrně na hračky, jelikož rozumí „dětské“ duši a tomu co děti chtějí, stejně tak se seznámí se ženou, kterou jeho bezelstná „dětská“ povaha přitahuje a prožije s ní milostné vzplanutí … No a tady to začalo nějak drhnout. Protože očima dospělého diváka si nelze nevšimnout, že je tam pár zvláštních momentů. Třeba právě ten milostný vztah, který Josh prožívá. Nešlo se mi odpoutat od toho, že je to stále třináctileté dítě a ona je dospělá žena. Navíc ta část byla na pódiu ztvárněna velice jasně. Dvojice nasvětlených dospělých herců v rohu, kteří se líbají atd. a uprostřed pódia nasvětlené dítě (vnitřní Josh) zpívající o tom, jaké to je dotýkat se ženské kůže. Nevím. Podle mě to většina dětí asi ani moc chápat nemohla, ale mně to zanechalo trochu pachuť v ústech. Mně se nejvíce líbila ona legendární scéna z hračkářství, kde Josh a majitel firmy skákají po klávesách zabudovaných v podlaze a soutěží, kdo zahraje lépe. Klobouk dolů, protože tahle scéna vypadala na pódiu výborně. Pak se mi také moc líbil klučina, co hrál Joshova malého kamaráda. Celkově je ale zřejmé, že nejsem ta správná cílová skupina, i když technicky tomu nebylo co vytknout.

Facts: „BIG“; Městské divadlo Brno (Hudební scéna), 2018; autor: David Shire, Richard Maltby Jr., John Weidman, režie: Petr Gazdík 

Klapzubova jedenáctka

„Byl jednou jeden chudý chalupník, jmenoval se Klapzuba, a ten měl jedenáct synů. Ve své chudobě nevěděl, co s nimi, a tak z nich udělal fotbalové mužstvo.“ 

Další klasika z mého dětství, na jejíž divadelní zpracování jsem už asi příliš nedětská. Protože tu knížku jsem milovala. Zvláštní mi přišlo, že divadelní verze je uváděna ve večerních hodinách, byť si myslím, že by jí ocenily především děti. Musím říct, že některé scény byly opravdu velice vtipné, třeba když se komentovaly zápasy. Také mi přišlo jako velmi nápadité, že všechna družstva soupeřů, komentátory, fanynky nebo lidojedy hrály holčiny, které si to vyloženě užívaly. Nakonec si samozřejmě zahrály i drahé polovičky většiny ze synů. Ve hře vystupuje opravdu hodně postav, takže každý herec, až na postavy synů a táty Klapzuby, musel zvládnout více partů. Je tam také velké množství skupinových scén a zejména pak choreografií, především když se měly simulovat tréninky nebo zápasy v čutané. Nejméně zábavné pro mě byly scény s postavou táty Klapzuby, protože mi jeho postava vůbec nebyla sympatická. Takový tatík, co vlastně nic moc nedělal, akorát jen posedával s dýmkou. Nevím, jestli mi tak připadal, když jsem kdysi četla knížku, ale tady bych se obešla i bez postavy maminky. Kdybyste neměli co dělat, klidně zajděte, ale myslím, že jsou na programu zajímavější tituly.

Facts: „Kalpzubova jedenáctka“; Městské divadlo Brno (Činoherní scéna), 2018; autor: Eduard Bass, Jiří Levíček, Stanislav Slovák, Jan Šotkovský, Petr Štěpán, režie: Stanislav Slovák

zdroj: zde, zde, zde

Konečná – poslední sezónní divadelní zážitky

Koukám, koukám, že jsem měla trochu větší pauzu. Asi tak skoro dva měsíce 😔. Nu což. Pravdou je, že původním smyslem tohoto blogu byla taková moje osobní terapie psaním a zabavením se. Později jen zábava, zejména v tom, že jsem mohla psát cokoli jiného než právní argumentace. Stejně s mým kulturním deníčkem. Z každodenních zápisků se staly týdenní, pak měsíční a teď jsem tam dokonce zapomněla zapsat i bratrovu svatbu. Takže slouží hlavně jako sbírka mých vstupenek. A je to tak asi dobře. Pořídila jsem si totiž vážně moc pěknou vázu, se kterou si každý večer povídám, a vzájemně si sdělujeme zážitky z uplynulého dne, takže … jako velký krok kupředu 😇. Anebo … jsem s jarem zlenivěla ještě víc. Taky možnost.

*

Byla jsem znovu na Labutím jezeře, tentokrát v Mahenově divadle. Od příští sezóny bude nově krojované, takže se asi zase půjdu podívat. Taky to byla premiéra Hany Abram v hlavním sólu. Poznat to trochu bylo, vlastně docela dost, ale ty nervy by asi zvládal málokdo.  

Rozmarné léto 

„Způsob tohoto léta zdá se mi poněkud nešťastným …“

Mně se každý způsob léta zdá poněkud nešťastným. Buď je vedro, že se nedá ani chodit ven, nebo slovy klasika: chčije a chčije. Naštěstí uvedení tohohle kusu v rámci cyklu „Cirkus žije“ vůbec nešťastným nebylo. Klasika od Vančury, která je nejspíš neodmyslitelně spjata s její filmovou podobou s Rudolfem Hrušínským jako Antonínem Důrou a Jiřím Menzelem coby Arnoštkem provazochodcem se povedla. Musím říct, že převést takovou klasiku na divadelní prkna shledávám dosti obtížným. Představení se odehrávalo v cirkusovém šapitó, které se pro účely nejen této inscenace postavilo v Lužánkách, kde za doprovodu živé kapely (Sandonoriko) herci rozehráli rozmluvy tří přátel, kterým trochu nevlídné léto zpestří příjezd provazochodce Arnoštka s jeho schovankou Annou. Celý příběh v podstatě odpovídal své knižní předloze, která se trošinku liší od filmového ztvárnění. Nad rámec tu byly dvě postavičky mimů, kteří tomu dodávali nejen správnou cirkusovou atmosféru, ale především humor. Fyzický a chytrý humor nutno říci. Osobně mi to přišlo jako opravdu chytrý tah, který celé představení příjemně oživil. Herecky kromě mimů v podání Hany Brešťanské a Martina Siničáka utkvěla v paměti zejména Tereza Groszmannová, legračně vycpaná a elegantně na hrazdě cvičící 😉. Myslím, že příští rok by mohli šapitó zopakovat.

Facts: „Rozmarné léto“; Mahenovo divadlo (Šapitó v Lužánkách), 2018; autor: Vladislav Vančura, režie: Jakub Nvota 

4 Elements 

„Čtyři strhující choreografie o ženách i mužích, o řádu i živelnosti.“ 

S balety to letos původně nevypadalo zase až tak růžově, ale po opravdu skvělém West Side Story jsem si přestala dělat starosti. Další letošní premiérou bylo představení 4 Elements, které se skládalo ze čtyř kusů představujících práci významných choreografů moderního baletu. První byl Hidden Order od slovenského choreografa Lukáše Timuláka, kde se tanec skloubil s vizuálními prvky, hrou světel a stínů a kontrasty. Někdy mi přišlo, že forma začala převažovat nad obsahem, zejména díky poslednímu obrazu s kuželem světla, ale nedá se tomu upřít to, že to bylo opravdu vizuálně strhující. Druhá část patřila Jiřímu Kyliánovi a jeho pojetí světa mužů a žen. V mužské části nazvané Sarabande podle Bachovy skladby, která ji doprovází, se ukazuje mužská síla i slabost. V ženské části za doprovodu bubnů nazvané Falling Angels se odehrává strhující a stále více gradující symfonie těla a rytmu. Nutno říci, že obě tyto části byly fyzicky pro tanečníky opravdu výzva, ostatně jako většina autorových projektů z tohoto období. Zejména se mi líbil ženský opus, nicméně mužskou část jsem viděla v premiéře, takže skvělé. Poslední část nejspíš představovala onu živelnost z úvodu. V choreografii Španěla  Nacho Duata (snad se tak skloňuje) obživly rytmy Severní Afriky a souznění člověka a přírody. Gnawa je nejen tanec, ale i rytmus, který je spjat s Marokem. Ženský a mužský prvek se tu prolíná se s spiritualismem muslimského světa ve Středomoří. Bylo to super, a rozhodně bych to doporučila všem, kteří se nebojí moderního baletu. 

Facts: „4 Elements“; Mahenovo divadlo v Brně, 2018; choreografie: Lukáš Timulák, Jiří Kylián, Nacho Duato, režie:  Lukáš Timulák, Jiří Kylián, Nacho Duato 

Kdo je pan Schmitt? 

„Tak co bych Vám o sobě ještě řekl? … Jsem rasista.“ 

Některé věci se prostě a jednoduše ztratí v překladu. A to dokonce i humor. Když jsem si přečetla, že v rámci činohry mám lupeny i na komedii, tak jsem byla nadšená. Je to asi jako s filmovým klubem, kde jsou taky komedie vzácné. Většinou je to dráma a dráma. Přestože nemám komedii příliš v lásce, ani v kině a ani na divadelních prknech, po všech těch dramatech si vždycky ráda dám trochu oddech. Navíc se má jednat o dílo jednoho z nejúspěšnějších německých dramatiků, mistra humoru a satiry. Nevím, ale někde se mi ten humor ztrácel. Neříkám, že jsem se nebavila. Hlavní představitelé svoje party náležitě představili, ale možná to je tím, že německý humor má jiné polohy, nebo se prostě při překladu ztratí i to základní kouzlo bezprostřednosti a slovních hříček. Jako komedie mi to totiž zase až tak nefungovalo, zejména pak v závěru, kde se rozehrávala jakási psychologická hra, která mi namísto potřebného vysvětlení, kdože to ten pan Schmitt vlastně je, a kde se tady vzal, přinesla další otázky, na které jsem už odpovědi vůbec nedostala. Soudě podle mnoha trochu zaražených tváří v hledišti, jsem asi nebyla sama.   

Facts: „Kdo je pan Schmitt?“; Mahenovo divadlo, 2018; autor: Sébastien Thiéry, režie: Jana Kališová 

Zázrak v černém domě 

„Jenže Vás nezajímalo nic, nic než tenhle barák, co nám teď padá na hlavu.“ 

Tam, kde pan Schmitt humor neměl, tam ho rozhodně v nenápadné formě, ironický a sarkasmem protkaný, mělo představení z pera Milana Uhdeho uvedené v rámci cyklu Spílání Brnu. Titulním němým hrdinou je zde dům, funkcionalistická vila patřící prominentní brněnské rodině, která je poznamenána starými osobními křivdami, tajemstvími a sváry, nevyslovenými omluvami a pohnutými osudy. Je to vlastně tak trochu autorova autobiografie, v rámci níž se vypořádává s pohnutým osudem své rodiny, zejména pak rodičů, židovské matky a otce, který nikdy nevyslovil to, co by on potřeboval slyšet. Možná právě proto, že se jedná o původní českou hru, jsou jazyk a veškeré dialogy zvláštně známými, kdy si umím představit, že nějaká taková podobná situace se může odehrát v mé vlastní rodině. Možná proto jsou interakce mezi postavami tak přirozené a reakce postav očekávané. I ty rozdíly mezi mladší a starší generací se zdají známé. Nebo jsem už prostě starší a věci vnímám jinak? Nevím, ale tohle je taková typická černá komedie. A česká. Chvílemi černá až moc, ale přeci jenom komedie. S humorem skrytým i v těch nejsmutnějších, nejtragičtějších a možná i nejnevhodnějších místech. 

Facts: „Zázrak v černém domě“; Divadlo Reduta, 2018; autor: Milan Uhde, režie: Břetislav Rychlík 

zdroj: zde, zde, zde, zde

Divadelní radosti mrazivé zimy

Nejsem si jistá, že si v Brně pamatuji takovou kosu, jaká tu byla v únoru. Až se mi z toho rozbilo moje malé autíčko. Je smutnou pravdou, že se o něj nijak zvlášť nestarám, ale když takhle onemocní, je mi to vždycky moc líto. Teď už je v pořádku. I když po týdnu jarního počasí mně při pohledu z okna napadá, jestli to rádoby jarní počasí nebyla jen zástěrka pro další zimní invazi. A protože se mi nechce chodit v tomhle nečase ven, tak jsem si řekla, že se podívám na blog. A překvapivě nic od mé poslední návštěvy nepřibylo 😕. Opravdu zvláštní. Mám pro změnu zpoždění. Hlavně s divadlem. V únoru jsem byla znovu na Tosce, ale tentokrát na Výstavišti, a musím říct, že se mi to asi líbilo ještě víc než v Janáčkově divadle. Bylo to i tím, že všechny tři hlavní role byly opravdu skvěle obsazené a protagonisti se do svých rolí hodili. Zajímalo mě, jak to skončí, když na Výstavišti není propadliště, do kterého by se nešťastná Tosca zřítila (v originále skočí z Andělského hradu), ale dopadlo to dobře. Zemřela tím, že se vrhla do moře 👍. 

Hoří v sadě rodném květ 

„Kabaret české státnosti …. hodně hodně sprostých slov.“

První divadlo nového roku bylo pro mne dosti velkým rozčarováním. Nemám nic proti moderním kusům nebo experimentálnímu přístupu k nadčasovým tématům, ale mám obecně trochu problém s mozaikami ve vyprávěních. Tím myslím, že až na pár výjimek mi nikdy nepřišlo jako dobrý nápad, když nějaké obecné téma zpracuje vícero autorů a režisérů, kdy je představení rozděleno na jednotlivé segmenty a každý je tvůrčím počinem někoho jiného. Ani ve filmu to často dost dobře nefunguje, protože jednotlivé části či příběhy mají povětšinou velmi odlišnou kvalitu. Tady to bylo taktéž. Zamyšlení se nad tím jaký je český národ a jaký vztah mají Češi ke svému vlastenectví, pět pozastavení nad posledními sty lety českých dějin. Nevím, nevím. První zastavení bylo opravdu sprosté, což nevadilo, protože v tom byla pointa, nicméně na můj vkus se možná až moc tlačilo na pilu. Zastavení druhé „Co Čech to architekt?“ se mi líbilo, byť některé scénické vložky mi přišly nadbytečné. O přestávce bylo loutkové divadlo, které odhalilo tajemství Přemyslovců, a to velmi vtipně. Zastavení čtvrté bylo podle mě opravdu povedené a zasloužilo by si samostatné přestavení, případně film. Postava ženy tu vzpomíná na svůj život v mnoho národnostním pohraničí od dob Rakouska-Uherska po první roky po světové válce. Pak už se mělo jít domů, protože uběhly víc jak dvě hodiny a bylo to tak akorát. Nicméně nás čekala ještě poslední část „Diviš“ s básněmi Ivana Diviše a hlasitou elektrickou kytarou a skřeky coby hudebním doprovodem. Přiznám se, že kdybych neseděla uprostřed řady, nejspíš bych divadlo po mnoha letech poprvé opustila ještě před jeho závěrem. Bez té poslední části bych se úplně obešla. 

Facts: „Hoří v sadě rodném květ“; Divadlo Reduta, 2018; autoři a režiséři: Jan Antonín Pitínský, Jan Nebeský, Jiří Jelínek, Jan Frič, Martin Františák 

Piková dáma 

„Tři karty. Trojka. Sedmička. Eso.“ 

Klasická opera o třech dějstvích o hráčské vášni až za hrob. Doslova. Ruská opera je něčím specifická. Velké emoce a epické tragédie jsou vlastní většině velkých oper, nicméně ruská opera má něco navíc. Prostě se tak trochu jinak zpívá. Mužské hlasy jsou hluboké, ty ženské letí až do oblak a do toho sbory. A jak jednotliví interpreti, tak sbory často zpívají přes sebe. A to já nemám moc v oblibě. Nemyslím, že je to jazykem, ruština je velmi hezká a dokáže být zpěvná. Ale něčím mi to vždycky připomene armádní přehlídku. Nemůžu si pomoc. Dějově je Piková dáma zajímavá, i když začátek byl trochu rozpačitý, zejména druhé dějství se mi moc líbilo. Hlavní roli zpíval rodilý Rus, takže po téhle stránce to bylo opravdu skvělé. V opeře se také objevuje legenda operní scény Soňa Červená, která hraje onu starou dámu údajně znající tajemství tří karet, které vyhrávají. Po jevišti se pohybovala s chodítkem, což k její roli sedělo, a ve své roli nezpívala. Byla stínem, který hlavnímu hrdinovi utíká spolu s tajemstvím výhry v kartách. Co se mi líbilo moc, byla scéna, která se měnila jen jednoduchými manipulacemi s rekvizitami, přičemž hlavní scéna připomínala sanatorium, jakousi vypolstrovanou celu evokující omezený uzavřený svět hlavního hrdiny, který je uvězněn ve vlastní hlavě. Navíc spoustu času posedával na posteli. Nijak sympatický hrdina to není, ale takových je v ruských operách obecně poskrovnu. Osobně sice nejsem fanynkou ruské opery, na rozdíl od ruského baletu, ale kdo má raději klasiku, rozhodně doporučuji. 

Facts: „Piková dáma“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2018; autor: Petr Iljič Čajkovkij, režie: Martin Glaser  

Něco za něco 

„Hřích má být souzen a hříšník ne?“ 

Představení na motivy hry Williama Shakespeara o tom, že „něco shnilého je ve Vídni“. Jak se má chovat člověk, který rozhoduje o tom, co je morální a správné? Je možná náprava morálky prostřednictvím trestu? Mají lidé pykat za to, co je sice zakázáno, ale všemi přehlíženo, či dokonce tajně schvalováno? Něco za něco je frází, která evokuje situaci, kdy jsme ochotni přehodnotit naše postoje, zásady a mravy, pokud dostaneme jako protislužbu něco, po čem toužíme. A tak se ve Vídni jednoho dne ujme úřadu Angelo s pověstí bezúhonného a mravného muže, který neváhá zákon dodržovat do puntíku. Pro Claudia to znamená trest smrti za to, že přivedl svou milou do jiného stavu ještě před zásnubami. Když jeho sestra Isabela, novicka v klášteře, jde Angela prosit o jeho život, ukáže se, že i ti na pohled nejčestnější jsou ochotni slevit ze svých zásad, pokud tím získají to, co chtějí. Je v podstatě jedno, kde se odehrává děj, může to být klidně v dnešní Praze, protože pointa je stále stejná. Vážení občané mají svá temná tajemství a neváhají udělat kdejakou ošklivost, aby zůstala skryta. Lidé v úřadech a s mocí rozhodovat o životech jiných často nabudou pocitu, že pro ně jimi tvrdě vymáhaná pravidla neplatí, a ti, kteří stojí na samém spodku společenské hierarchie, jsou často těmi, kteří nemají jak se bránit. S kamarádkou jsme si říkali, že pro nás právníky, je to docela trefně napsaná hra a navýsost aktuální. 

Facts: „Něco za něco“; Mahenovo divadlo, 2018; autor: William Shakespeare, režie: Martin Glaser 

Věra 

„Spousta lidí si na Věře Čáslavské cení hlavně její skromnosti. Já si na ní cením hlavně toho, že je mistryní světa ve sportovní gymnastice. Vžil se u nás jakýsi záhadný požadavek, aby vynikající jedinci byli především skromní. Aby se jakseříká nevyvyšovali nad ostatní. Žádají to zejména lidé, kteří div nepuknou pejchou, když si koupí automobil.“ (Vratislav Blažek)

Druhá návštěva Reduty v novém roce se ukázala jako velmi povedená. Hra na motivy života Věry Čáslavské, naší asi nejznámější a také nejúspěšnější olympioničky, je vyprávěním o jednom velmi barvitém životě jedné velmi inspirativní a nezlomné osobnosti. O olympiádách a sportovní gymnastice toho opravdu moc nevím a z hry jako takové se toho člověk také moc nedozví, ale není to pro děj jako takový podstatné. Tahle hra je o době a o tom, jak se době můžeme, ale i nemusíme přizpůsobit. Zda jsme ochotni slevit z našich zásad a přesvědčení, abychom mohli stát na vrcholu, nebo nikoli. Hra pro mě byla velmi příjemným překvapením, nejen proto, že Věra Čáslavská byla zajímavá osobnost, ale na jejím životě se velmi dobře ukazuje absurdita komunistického smýšlení, stejně jako mrazivá brutalita socialistického zřízení. Je jedno, jak talentovaný člověk byl, pokud nezapadal do doktríny poslušného občana, byl k němu komunistický režim nekompromisní. Drž hubu a krok ale nebylo Věře Čáslavské vlastní a jak poznamenává postava jejího syna, zdálo se, že každý dobrý skutek jeho maminky byl po zásluze potrestán. Hra to není nijak vážná, není to ale ani komedie, je to prostě povedený kousek. 

Facts: „Věra“; Divadlo Reduta, 2018; autor: Simona Petrů, režie: Tereza Karpianus 

zdroj: zde, zde, zde, zde

Divadelní podzim a poslední střípky roku 2017

Vánoce jsou téměř za námi a já mám pár hodin klidu, po všem tom předvánočním shonu, dopsat svoje divadelní resty. Do divadla chodím tak nějak konstantně stejně, k čemuž dosti přispívá skutečnost, že mám několikeré abonmá. A že mám divadlo ráda. Mnohem raději než třeba hraní počítačových her nebo sport. I když oboje se mi sem tam taky přihodí. Ale teď to divadlo. 

Nápoj lásky 

„Zamilovat se a nepřijít o rozum – to je umění vztahu.“ 

Jedna z premiér letošní operní sezóny, která se musí uskromnit, co se prostorů týče, byl Nápoj lásky režisérky Magdalény Švecové, kterou mám tu radost znát osobně. Proto jsem si samozřejmě nemohla její brněnský počin ujít. Jelikož je to osoba nesmírně milá a hravá, věděla jsem, že i opera se bude nést v tomto duchu. Je to navíc kousek, který je sám o sobě docela zábavný, byť stejně jako většina operních komedií má poměrně naivní hlavní děj. Tady jde například o to, že zamilovaný hlavní hrdina touží po lásce své vyvolené tak moc, že je ochoten utratit poslední peníze za stoprocentně fungující nápoj lásky pochybné kvality i původu, jen aby si tu její lásku zajistil. Ale i z jinak ne příliš originálního a na zvraty chudého děje se dá vytvořit zábavné dílko. Autoři této inscenace si poradili tak, že celý děj zasadili do prostředí Itálie 50. let, a berličkou pro uvěřitelnost celého děje bylo, že se tu natáčí film, přičemž hlavní hrdinka je hlavní hereckou hvězdou filmu, hlavní hrdina je asistent režie a jeho protivníkem je šarmantní herecký playboy hrající hlavní mužský part. V mnohém mi inscenace připomněla Hraběte Oryho, což je podobně laděná inscenace, která se mi také moc líbila.

Facts: „Nápoj lásky“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2017; autor: Gaetano Donizetti, libreto: Felice Romani, režie: Magdaléna Švecová 

Hubička 

„Jde opravdu jen o hubičku?“ 

Stará dobrá česká klasika. Jedna z nejznámějších českých oper, kterou si dovolím tvrdit, v podstatě téměř nikdo osobně nezná, ale téměř každý ví, že je to dílo Bedřicha Smetany. Přiznám se, že ani já jsem si nebyla jistá, v čem tkvěla hlavní zápletka a proč se to vlastně jmenuje Hubička. Dějově je to možná pro dnešního diváka takové trochu podivné. Hlavní hrdinka má k tomu, aby svému nastávajícímu (vdovci) odepřela předmanželský polibek, poněkud netypický důvod, který, jak jsem však pochopila, jsem měla vnímat jako nesmírně ušlechtilý a ohleduplný vůči jeho již zemřelé manželce. Navíc jsou tam takové až úsměvné narážky na to, že žena jest bytostí ušlechtilou, zatímco muž … tak moc ne 😋. Nicméně jako u většiny oper tu o nějaký sofistikovaný děj zase až tak nejde, protože hudba je to krásná a v prostředí Mahenova divadla, kde má divák k interpretům opravdu fyzicky blízko, se pozornost upírá k jiným věcem. Scéna byla zajímavě řešená, složená ze spousty oken a dveří, v druhé polovině pak nastoupil černý les. A všem interpretům to také moc hezky zpívalo. Hlavní roli Vendulky zpívala Daniela Straková-Šedrlová a Lukáše pak Aleš Briscein. Na operu jsem šla s kamarádkou a měly jsme moc hezká místa v jedenácté řadě, kde bylo na jeviště dobře vidět, a ještě lépe slyšet. Tak dobře, že nešlo přeslechnout pána o dvě řady za námi, který uprostřed opery začal strašně nahlas chrápat, což se neslo skoro až do první řady. To jen taková zábavná vsuvka do kulturního okénka.

Facts: „Hubička“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2015; autor: Bedřich Smetana, režie: Linda Keprtová 

West Side Story 

„Maria.“ „Oh, Tony.“ 

Jestli jsem se letos na nějakou premiéru opravdu těšila, pak to byla West Side Story, ale nikoli v té klasické muzikálové verzi, ale v baletním podání. Což je poměrně ojedinělá věc, jelikož brněnský soubor je jediným na světě, kdo dostal zelenou uvést tohle dílko jako balet. Důvod k tomu byl především praktický, protože Janáčkovo divadlo se opravuje a balet tedy musel využít industriální halu na Brněnském výstavišti, což není rozhodně místo, kde by si jeden představil baletky v labutích sukýnkách. Jenže příběh Marie a Tonyho je příběhem odehrávajícím se v chudé newyorské čtvrti v padesátých letech, kde se na hřištích a v tančírnách mezi sebou hašteří partičky Tryskáčů a Žraloků a pro ránu se nejde daleko. Nosí se tu barevné šaty a džíny s teniskami, a k balkónu Marie přijede Tony autem. Jeviště je uprostřed a diváci sedí po obou stranách stejně jako třeba na hokeji. Ačkoli sedačky byly poněkud nepohodlné, v propozicích bylo napsáno, že na dres codu se výjimečně netrvá a hlavní je divákovo pohodlí. Musím říct, že prostředí industriální haly se k celému tématu hodilo a bylo zřejmé, že autoři vytvářeli celé představení přímo pro tenhle netypický prostor. Možná i proto to působilo velmi přirozeně. Tanečníci reagovali nejen na hudbu, ale i na mluvené slovo, které je příležitostně doprovázelo. Některé scény, zejména pak v druhé polovině, pak byly dějově trošinku matoucí, protože se jednalo o emočně dosti protichůdné prvky. Byly to ale jen drobné nedokonalosti, jinak se mi to celé opravdu moc líbilo. Byla jsem z toho opravdu nadšená. Zejména taneční duet Marii a Tonyho, rvačky mezi oběma gangy a pak parodie na policisty Officer Krupke, scéna, která se pro úspěch přidávala. Rozhodně moc doporučuji využít jen pár posledních termínů v lednu, pak už se představení uvádět nebude, je totiž omezeno jen na 15 představení.

Facts: „West Side Story“; Janáčkovo divadlo v Brně (Pavilón P BBV), 2017; autor: Leonard Berstein, Arthur Laurents, choreografie a režie: Mário Radačovský 

Odyssea 

„Já jsem Odysseus, Laertův syn, všem na světě lidem známý, všemoužnou ctí, má sláva až do nebe sahá.“ 

Někdy mi představení sednou do nálady a někdy ne. Když nemám zrovna to správné rozpoložení, jsem pak bohužel asi více kritická k představení samotnému. O čemž vlastně tyhle moje recenze-dojmy jsou, protože jsou osobní. Nejsem žádný divadelní expert nebo filmový kritik, jen mám oboje ráda a zajímá mě to. Na poslední premiéře činohry Mahenova divadla se mi stalo právě to, že jsem neměla na nějakou sofistikovanou zábavu zrovna náladu. Honička před Vánocemi, únava a trocha toho fyzického vyčerpání, a k tomu skutečnost, že kino bylo samá depka, způsobily, že bych uvítala něco trochu veselejšího či barevnějšího. Ale pravdou je, že pokud se na Odysseu podívám objektivně, tak je to velmi sugestivně pojaté představení, se skvělými hereckými výkony a jak moje kamarádka poznamenala, prostě to byla Odyssea, v níž se Odysseus snaží dostat zpátky na Ithaku a oprostit se od všeho, co ve válce prožil. S trolly, sirénami, krvavými lázněmi a brutalitou. Představení využilo celé hloubky jeviště, včetně technického zázemí, což bylo zajímavé vidět. Dokonce i nápověda seděla v podstatě na kraji jeviště před zraky všech diváků. Fyzicky to bylo pro herce dost náročné, jelikož tam bylo množství fyzicky náročných partů. Už jen z toho věčného padání mě za herce bolela kolena. Možná sem osobně neměla tu správnou náladu na takhle náročný kus, ale povedenost mu rozhodně upřít nemohu.

Facts: „Odyssea“; Mahenovo divadlo, 2017; autor: Homér, dramatizace: Martin Františák, režie: Julia Wissert 

Faust a Markéta 

Industriální hala pavilonu P na Brněnském výstavišti je náhradní scénou Janáčkova divadla, takže i poslední operní premiéra byla vytvořena pro tuhle neobvyklou prostoru. Faust a Markéta je velkolepá a opravdu dlouhatánská opera, s úžasnými operními party a davovými scénami. Ty tedy záleží na samotném zpracování, nicméně jak je u Jiřího Heřmana zvykem, davové scény jsou vždy ve stylu čím větší, tím lepší a žádné jeviště není dost veliké. Tady se tedy mohl režisér vydovádět opravdu stylově. Jevištěm tu totiž byla v podstatě celá industriální hala, což si vyžádalo detailní koordinaci sboru i sólistů, které ještě doprovázely čtyři dvojice tanečníků. Představitelé se tu opravdu naběhali, a to doslova. Jednoduché řešení scény bylo nutností, protože otevřený koncept celého představení nedovoloval příliš detailů. Ty by totiž mohl divák snadno přehlédnout, což by mu ubralo na zážitku. Vedle fyzické náročnosti ale nezaostávalo ani samotné zvládnutí prostoru prostřednictvím hlasu. Představitel doktora Fausta zejména z počátku nebyl dostatečně slyšet, a to jsem seděla ve třetí řadě. Také ve chvíli, kdy představitelé zpívali na druhé straně jeviště ode mne, byla slyšitelnost trochu horší. Ale i tak klobouk dolů, protože některé scény, i díky světelné expozici, byly strhující. Pavla Vykopalová jako Markéta byla skvělá, zejména pak v druhé třetině, kde měla nejvíce partů a své závěrečné árii ve třetí třetině, Jan Šťáva coby Mefistofeles svým basem navodil správnou atmosféru, a Pavoľ Remenár jako Valentin nezklamal. Co mě překvapilo, byla určitá intimita, kterou bych jinak v tak velikém prostoru nečekala. Bylo to zejména díky skutečnosti, že jsme seděli ve třetí řadě a hned před první řadou už začínalo jeviště jako takové. Orchestr byl totiž stranou, na naší straně, což také přispělo k tomu, že jsme všechno měli takříkajíc blízko. To, co člověk jinak nemá moc šanci vidět, tedy výrazy v obličeji a herecká gesta, tady bylo rozpoznatelné velice dobře. Po skončení bylo na všech účinkujících velmi dobře patrné fyzické vyčerpání. Byla jen škoda, že představení bylo až od sedmi večer, jelikož u tak dlouhého představení by byla vhodnější nějaká odpolední hodina.

Facts: „Faust a Markéta“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo – Pavilon P BVV), 2017; autor: Charles Gounod, libreto: Jules Barbier, Michel Carré, režie: Jiří Heřman 

zdroj: zde, zde, zde, zde, zde

  

Silné ženy, šarmantní muži, irská drsnost a moravská mystika

Divadlo je zpět. Začala nová divadelní sezóna a s ním i podzimní divadelní maratón. K podzimní depce se nejvíc hodí nějaké to drama. Naštěstí mám i nějaké resty z léta, kdy divadlo vykouzlilo sem tam úsměv, a jednou i pořádnou dávku smíchu, takže jsem byla na dvě tři dramata předpřipravená. A můžu říct, že se ta nashromážděná pozitivní nálada nakonec hodila. Bohužel v létě se nekonalo baletní představení, na které jsem se moc těšila, počasí prostě člověk neporučí, což se bohužel opakovalo i s La Traviatou na Špilberku (to jsem naštěstí mohla vyměnit za jiné), a pak mě skolila chřipka a já se musela vzdát i jedné činohry, konkrétně  Želar. A to dokonce už podruhé. A jelikož se teď chystám do tepla, přijdu i o teror, tedy o Teror v divadle Reduta. Ale o tohle jsem nepřišla. 

The Naked Truth – Odhalená pravda 

„To je prostě taková ženská záležitost.“ 

V rámci letní scény jsem v srpnu byla nadvakrát na Biskupském dvoře, kde se střídala většina brněnských divadel. Jako vždy jsem všechno nechala na poslední chvíli, takže mi utekla některá představení, která jsem si šetřila na léto. Ale i tak bylo z čeho vybírat. Ačkoli tahle volba nebyla úplně nejlepší. Moje kamarádka se po delší době vydala do Brna a já ji chtěla nějak zvednout náladu, takže jsem vybrala komedii. Konkrétně pak komedii o ženách a pro ženy. Skupina žen rozdílného statutu, věku a vzhledu se sejde na lekcích tance u tyče. Každá má jinou motivaci, každá z nich ve společných lekcích nachází něco o sobě a o těch druhých, společně probírají muže, děti, nemoci i plány do života. Nechci říct, že jsem se chvílemi opravdu od srdce nezasmála, ale abych byla upřímná, přišlo mi to celé takové odbyté. Veškerý děj se odehrával v prostoru tělocvičny, kde se skupinka scházela, přitom se ale většina oněch důležitých momentů odehrála mimo jeviště a jen se o nich zpětně mluvilo. Taky si autoři neodpustili vložit do scénáře něco „šokantně dramatického“, v tomto případě rakovinu. Což mi tedy přišlo úplně zbytečné, rušivé a nevhodné. Ačkoli to mělo vyznít tak, že všechny ty holky našly v oněch společných lekcích nová přátelství a sílu být lepší a sebevědomější, na mě to prostě nepůsobilo přesvědčivě. Podle mě by se spolu vlastně moc nerozuměly. Tak nějak jako v otevřených lekcích pilates 😉.

Facts: „The Naked Truth – Odhalená pravda“; StageArtCz a Divadlo Bolka Polívky (Letní scéna - Biskupský dvůr, Brno), 2017 ?; autor: Dave Simpson, režie: Petr Halberstadt 

Caveman 

„A hele, proč jste Vy všichni chlapi takoví kreténi?“ „Já nejsem kretén.“ 

Druhá záležitost na Biskupském dvoře se ale vyvedla náramně. O hře Caveman jsem v podstatě měla jen samé dobré reference. A když se naskytla příležitost, tak jsem si ji nenechala ujít. Pravda totiž je, že se jedná o velice úspěšnou one man show, na kterou se lístky docela špatně shánějí, a v Brně se zase až tak často nehraje. Zavítala jsem na ni s kamarádkami, se kterými jsem kdysi tvořila zasloužilou taneční skupinu, a které v posledních letech už nevídám moc často. Což je škoda, ale tak to v životě prostě chodí. Takže po skvělé večeři jsme se vydaly na českou verzi jedné z nejúspěšnějších broadwayských her. Prý je to nejdéle běžící one man show v historii Broadwaye. A já se ani nedivím, protože se zabývá zcela věčných tématem. Kdo jsou muži a kdo ženy, a jak se tahle prapodivná stvoření od sebe navzájem odlišují, ale přesto bez sebe nedokážou žít. Musím říct, že jsem se opravdu dobře bavila. Jakub Slach byl pro mě velmi příjemné překvapení, protože mi byl doposud v podstatě neznámou tváří. Celé představení však utáhl úplně bez jakéhokoli zádrhelu, i v momentě, kdy mu vypadl text, si dokázal bez problému poradit. Jeho interakce s publikem byla přirozená a nenucená. Hodně jsem ocenila i to, že se vyhýbal jakýmkoliv vulgarismům nebo sexistickým vtípkům. Pokud už se něco takového objevilo, bylo to v rámci pointy. Jsem ráda, že jsem se na hru nakonec dostala, a určitě bych ji doporučila všem se smyslem pro humor a nadsázku. „Muž je lovec. Soustředí se jen na lov. Jen na jeden cíl. Žena … žena je sběrač. Sbírá podněty, zážitky, očima skenuje okolí.“

Facts: „Caveman“; Point a Divadlo Bolka Polívky (Letní scéna - Biskupský dvůr, Brno), 2005; autor: Rob Becker, režie: Patrik Hartl 

U kočičí bažiny 

„Já nikam nejdu. Zůstanu tady, u Kočičí bažiny. Tady jsem se narodila a tady taky umřu. Nikdo mě odsud nedostane.“ 

První představení v rámci studentského předplatného a musím říct, že se jednalo o povedený začátek. Někdy se na nějaké představení opravdu hodně těším, a pak jsem z toho trochu zklamaná. Což se mi naposledy stalo u „Paní z moře“, hře, která mi svým námětem i atmosférou přišla hodně podobná. Ale tam, kde mi „Paní z moře“ dlužila emoce, tam je Kočičí bažina předala vrchovatě. Autorka je asi nejznámější irská dramatička (přiznávám, že jinak její tvorbu vůbec neznám) a její hra opravdu dýchala jakousi mystickou a drsnou atmosférou, která mi k Irsku dokonale seděla. A nejvíc pak k irským kočovníkům a jejich životům na okraji irských vesnic. Hester se narodila na okraji Kočičí bažiny, kde ji pak její matka zanechala, a kde se Hester rozhodla zůstat a čekat na ni. Mezitím prožila 14 let s mužem, s nímž má dceru Josie, a který jí nakonec opustil a hodlá si vzít mladinkou dceru místního sedláka. Což Hester nehodlá dopustit, protože už nechce, aby ji někdo znovu opouštěl, ponižoval a vyháněl z míst, která jsou nevratně zapsána v její divoké irské krvi. A tak se rozhodne bojovat. Proti všemu a proti všem. Moc se mi líbila scéna, jednoduchá a přehledná. Moc se mi líbila hlavní hrdinka, a ačkoli jsem její fatalistickou osobnost úplně nechápala, měla v sobě vnitřní sílu a divokost, která mě dokázala přesvědčit o tom, že by mohla být skutečná. A určitě tomu napomohlo i to, že byla skvěle obsazená (Tereza Groszmannová). Ostatní postavy, různorodé postavičky, na tom byly podobně. Překvapilo mě množství humoru, které se v jinak poměrně depresivním textu objevilo. Většinou se jednalo o povedený černý humor, který ale nepůsobil nijak rušivě, právě naopak. Každému, kdo má rád emoce, syrovost a trochu té krve, doporučuji.

Facts: „U kočičí bažiny“; Mahenovo divadlo, 2017; autor: Marina Carr, režie: Martin Františák 

Hrabě Ory 

„Když si chlípný hrabě umane…“. 

Operu „Hrabě Ory“ jsem viděla kdysi dávno a utkvělo mi v paměti, že to byla poměrně nudná záležitost, dějově banální a že tam byla jakási paní v dlouhých bílých šatech a pak rytíři. Vůbec jsem si nepamatovala, že by se nějací mužští převlékali za jeptišky. Takže jsem se na operu ani nechystala, což by ale byla veliká chyba. Naštěstí operu mám v rámci odpoledního předplatného, takže jsem o tuhle barevnou, zábavnou a originálně pojatou záležitost nepřišla. Dějově se tedy nijak nezměnila. Muži odešli do války, a hrabě Ory je na lovu další krásky, které by vyznal lásku, konkrétně Adéle, která však nemá zájem. To však donchuána nijak neodradí, a rozhodně se uspět, i kdyby se měl převléct za jeptišku. Celý děj byl zasazen do 50.let minulého století, do prostředí zámečku obklopeného vinicemi, přičemž krásná Adéle nežije v klášteře, ale vede hotýlek, kam mají muži vstup zakázán, dokud se nevrátí manželé a bratři místních žen, které na ně v hotýlku čekají. Scéna byla prostě jako z pohlednice, jak v první polovině, kde se objevila jak vinice, tak třeba i obytné auto, tak v druhé polovině, která se odehrávala v hotýlku. Kostýmy byly zcela v duchu 50.let,  a to včetně účesů a doplňků. Nejdůležitější na opeře ale je přeci jen něco jiného. A to mě opravdu nadchlo, protože Mahenovo divadlo je poměrně malé a zvuk se tam nese úplně jinak, než v Janáčkově divadle, domovu to brněnské opery. Opera „Hrabě Ory“ je zpěvná, svižná a velký prostor tu má i sbor, který v Mahenově divadle kvůli nedostatku místa nastupoval od diváků a byl tak do scény zapojen mnohem víc, než bývá zvykem. Bylo skvělé vidět a zejména pak slyšet všechno z mnohem větší blízkosti. Je pravda, že většina publika byla staršího věku a pojetí hry je asi překvapilo, tedy potlesk na konci nebyl zdaleka takový (i když jednotlivá pěvecká sóla ocenilo publikum zcela zaslouženě mnohokrát během představení), ale já jsem byla opravdu moc spokojená. Pro ty, kteří ocení originalitu a odlišný přístup, než bývá u klasických oper zvykem, rozhodně mohu doporučit.

Facts: „Le comte Ory“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2017; autor: Gioachino Rossini, režie: Lenka Flory 

Žítkovské bohyně 

„I ty to máš v sobě. Stejně jako všechny ženy v Tvém rodě před Tebou.“ „Já myslím, že nemám.“ „Ale máš. Možná to ještě nevíš, ale máš.“ 

V roce 2012 vyšel román Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové, který pojednává o osudech žen v obci Žítková, v trochu zapomenutém kraji Moravských Kopanic, kteréžto byly přezdívány bohyně, jelikož uměly léčit, věštit, zaříkávat, a dokonce i poroučet počasí. Příběh je samozřejmě částečně fikce, ale částečně vychází ze skutečných událostí a dějově sahá až k procesům s čarodějnicemi v 17.století. Nejvíce je ale věnováno osudům těchto žen v době protektorátu a totality, kdy jejich léčitelství a znalost přírody nebyly zase až tak vítány. Hlavní postavou je zde poslední z rodu Dora, která se „bohování“ nenaučila, ale je s osudem své matky, tety a všech žen před nimi spojena bez ohledu na to, zda chce či ne. Její postava se rozhodla o žítkovských bohyních napsat vědeckou studii, díky čemuž poodhaluje i to, co by možná mělo zůstat raději skryto. Já knihu nečetla, ale skoro každý kolem mě ano, takže jsem věděla, o čem hra bude a jak dopadne. A její převedení na divadelní prkna se muselo povést, jelikož košatý děj, odlišné časové a dějové linky, a množství postav se střídaly, ale já se neztrácela. Hra samozřejmě měla nějaké maličkosti, které se mi moc nelíbily. Třeba to, že hudba byla až moc úderná a až moc hlasitá, a jednotlivé linky, časové i dějové, se od sebe oddělovaly prostřednictvím fyzické mimiky hereček, takže ty sebou neustále nějak mlátily o zem, případně sebou nechaly mlátit ostatní. Když už je řeč o herečkách (a pouze jednom herci), musím říct, klobouk dolů. Protože to opravdu zvládly skvěle a muselo to být hodně vyčerpávající. Přesvědčily mě o tom, že je to skvělá hra, i když tak úplně není. Protože celkový dojem mám takový, že se někam vytratila ona síla, kterou měly postavy bohyň disponovat. Silné, nezávislé a tak nějak nadčasové. Jenže hra se věnovala víc tomu, jak tragicky a krutě opouštěly svět, nebo kdo byl příbuzný koho, než jim samotným. Z jejich "bohování", života a znalostí, tam bylo překvapivě málo. Mimochodem v Žítkové je většina z nich opravdu na místním hřbitově pohřbená.

Facts: „Žítkovské bohyně“; Městské divadlo Brno, 2017; autor: Kateřina Tučková, Dodo Gombár, režie: Dodo Gombár

zdroj: zde, zde, zde, zde, zde