Divadelní koktejl

Poslední moje divadelní návštěva uplynulého roku byla poslední den roku. Překvapuje to někoho?😜 

Roky a kroky

„A Zlatého slavíka pro rok 1978 získává… pan Karel Gott.“ „Tak to je opravdu překvapení, to jsem vůbec nečekal.“  

Braňo Holiček režíroval pro divadlo Reduta už dva projekty a oba patří podle mne k tomu nejlepšímu, co jsem v Redutě viděla. „Černá labuť“ a „Kmeny“ jsem viděla opakovaně. Představení „Roky a kroky“ si místo dějinných náhod a mapování subkultur bere na paškál českou popovou scénu od optimismem oplývajících šedesátek, přes straně a době poplatné sedmdesátky a osmdesátky, do divokých porevolučních devadesátek a jaksi vyčpělých let nedávno minulých. Vztahy popového světa plného falešného pozlátka s bulvárem, polosvětem zločinu, a taky kamarádíčkování s politickou scénou. Vždycky to bylo hlavně o penězích a kontaktech. A vždycky tu byla anketa Zlatý (Český) slavík, kterou téměř vždycky vyhrál Karel Gott. Inscenace rozhodně není pro nostalgiky typu „za komunismu bylo líp“, resp. vždycky bylo líp, než teď. Takovým ani není určena. Je plná nekorektního humoru, který dokonce i mě chvílemi přišel trochu za hranou. Nejsem fanynka Karla Gotta, ale jeho nemoc a jeho dcery nebylo podle mne nutné do inscenace zařazovat, i bez nich by člověk celou tu absurditu pochopil. Nicméně pár diváků „na Karla nám nesahejte“ sedělo přímo přede mnou, a ti to brali dosti osobně. Což je špatně, protože tak to myšleno nebylo. Přiznám se ale, že jsem mnohem lépe chápala scénky z doby dávno minulé, než ty, které se měly odehrát po roce cca 2000. Jelikož naši popovou či obecně bulvární scénu nesleduji, a nikdy jsem nesledovala ani anketu Zlatého slavíka, chyběly mi tu reálie. I když se mi ze všech tří projektů zdály „Roky a kroky“ nejméně sdělné, rozhodně mají režisérův spontánní rukopis, který je šitý na míru hercům na scéně.

Facts: „Roky a kroky“, Divadlo Reduta, 2018; autor a režie: Braňo Holiček 

Jánošík Revisited 

"Zbojnická legenda ožívá. Spravedlnost. Pomsta. Zrada a láska. Nezabiješ!"  

Byl Jánošík hrdina nebo to byl jen zbojník, respektive zabiják? Zaslouží si vůbec Jánošík svou legendu? Byla by dnes po tolika zkušenostech národa jiná, než když ji v roce 1909 Mahen napsal? Byl Jánošík jen produktem své neutěšené doby? Byl to rebel, co chtěl jít proti proudu nebo ten, kdo bojoval za spravedlnost lidí své třídy? Na tyhle mé otázky poslední inscenace odcházejícího šéfa brněnské činohry Martina Františáka neodpovídá. Vychází z Mahenovy verze, i se všemi písničkami, ale má nový háv, který se více než na mýtus o hrdinovi, zaměřuje na osobu někoho, kdo nechtěl zabíjet, ale kterého osobní tragédie nakonec přiměje, aby svou valašku pozvedl proti jiné lidské bytosti. Taková situace je univerzální i pro dnešní dobu a dnešní „hrdiny“. Co jsem si z inscenace odnesla já, je to, že hranice toho, co dělí hrdinu bojujícího za větší věc, než je jeho vlastní prospěch, od toho, koho lidé vnímají jako vraha, je dosti mlhavá. Zatímco jazyk hry si zachovává svůj původní ráz, je Jánošík se svou bandou zarostlých chlápků vyobrazen jako člen motorkářského gangu ve stylu Sons of Anarchy, kteří vedle valašek máchají i pistolemi, a vedle klasických lidovek pak divadlem zní i tvrdý rock. Mně osobně se to takhle líbilo, přišlo mi to trefné. Protože hra má přesah poplatný i v dnešní době. Hlavní roli měl hostující herec Dominik Teleky a ujmul se jí opravdu se ctí. Jinak je to hra s mnoha postavami, zejména mužskými, které mě ale až na výjimky trochu splývaly. Diváci odpoledního představení byli možná trochu rozpačití, ale mně se hra opravdu líbila.  
Facts: „Jánošík Revisited“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2018; autor: Jiří Mahen, Martin Františák, režie: Martin Františák 

Milenci nebes 

"Divadlo radosti, života i smrti." 

Postavy ze hry „Milenci nebes“ jsou prý inspirovány skutečnými postavami pařížského divadla 19.století. Jean-Babtiste je trochu opomíjený člen divadla pantomimy a snílek, Garance je krásná žena, kterou náhodně potká a propadne jejímu kouzlu, a Frédérick je ambiciózní mladý muž a sukničkář toužící dělat velké divadlo se slovy. Milostný trojúhelník, kdy Jean-Babtiste miluje Garance, ale nemá odvahu jí to říct, Garance jej sice miluje, ale žije ve vztahu s Frédérickem, který se tím tak trochu baví. Jean-Babtiste současně přehlíží lásku mladičké dcery ředitele divadla a Garance zase návrhy hraběte de Montray. Zamotané a až anticky tragické. Láska bez kompromisů a intriky. Život herců, lesk a bída divadel. Výpravou je hra především v první polovině zmatená. Je třeba se naladit na specifickou vizuální podobu, ale ve druhé polovině to všechno do sebe zapadne a všechny ty postavičky, které původně vypadaly, že jsou tam nějak omylem, mají najednou své místo. Byla jsem na silvestrovském představení. Zařazení tohoto titulu na silvestrovské odpoledne mě trochu překvapilo, protože to rozhodně není komedie, kterou bych tak nějak čekala. Není to asi hra pro každého, rozhodně ne pro milovníky klasiky. Není ale vysloveně modernistická, ani přehnaně ujetá. Jazyk hry je zachován a drží se mantinelů klasické hry. Pokud si zvyknete na trochu specifický vizuál, pak je to klasická tragédie, jakých se na divadle hrají desítky. Nicméně je skvěle zahraná, čímž se průměru vymyká. Většina mých oblíbených herců tu má svoje výrazné party. I proto stojí za návštěvu.

Facts: „Milenci nebes“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2018; autor: Jacques Prévert, režie: Marián Amsler 

Letní baletní koktejl v prosinci 

Během léta připravila baletní sekce Janáčkova divadla speciální představení pro venkovní prostor na hradě Špilberk. Jednalo se o tři kusy podle choreografií členů baletního souboru. Jelikož mi to o prázdninách nevyšlo a jedno speciální představení bylo naplánováno na konec roku, přičemž není jisté, že se titul bude ještě uvádět, nechtěla jsem to propásnout. Jedná se tedy o tři kusy, které nemají vůbec nic společného. Ani hudbou, ani náladou a ani provedením. Je to opravdu koktejl, což prostoru klasického divadla příliš nesvědčilo. „Bonsoir Brel“ byla na hudbu šansoniéra Jasquese Brela a byla rozverná, nápaditá a milá. Měla rozpustilou atmosféru a tak nějak připomínala muzikálové číslo. Takové tančení v dešti. Ze všech tří se mi líbila nejvíc. Druhá v choreografii šéfa baletu s názvem „1968“ pojednávala o přelomovém roku 1968 z pohledu dvojice mladých lidí, a o otázce samostatné volby. Byla na můj vkus možná až moc stylizovaná a tématicky samozřejmě dramatická, takže po úvodní barvě to bylo černobílé, a ten skok byl příliš náhlý. I když ženský part byl podle mne skvělý. Třetí kus byl v choreografii Martina Svobodníka, který mám pocit, že si rád utahuje z diváků, respektive rád je provokuje. „O hudbě a tanci“ bylo lehce edukativní. Tanečníci nejsou dělníci a mají rádi různorodost. Bylo to nápadité, ale … myslím, že by tomu prospěla delší stopáž. Jako celek ale celé představení vyšumělo. Pro letní venkovní scénu se to rozhodně hodilo více.

Facts: „Letní baletní koktejl v prosinci“; Mahenovo divadlo, 2018; choreografie: Markéta Pimek Habalová (Bonsoir Brel), Mário Radačovský (1968), Martin Svobodník (O hudbě a tanci)

zdroj: zde, zde, zde, zde

 

Konečná – poslední sezónní divadelní zážitky

Koukám, koukám, že jsem měla trochu větší pauzu. Asi tak skoro dva měsíce 😔. Nu což. Pravdou je, že původním smyslem tohoto blogu byla taková moje osobní terapie psaním a zabavením se. Později jen zábava, zejména v tom, že jsem mohla psát cokoli jiného než právní argumentace. Stejně s mým kulturním deníčkem. Z každodenních zápisků se staly týdenní, pak měsíční a teď jsem tam dokonce zapomněla zapsat i bratrovu svatbu. Takže slouží hlavně jako sbírka mých vstupenek. A je to tak asi dobře. Pořídila jsem si totiž vážně moc pěknou vázu, se kterou si každý večer povídám, a vzájemně si sdělujeme zážitky z uplynulého dne, takže … jako velký krok kupředu 😇. Anebo … jsem s jarem zlenivěla ještě víc. Taky možnost.

*

Byla jsem znovu na Labutím jezeře, tentokrát v Mahenově divadle. Od příští sezóny bude nově krojované, takže se asi zase půjdu podívat. Taky to byla premiéra Hany Abram v hlavním sólu. Poznat to trochu bylo, vlastně docela dost, ale ty nervy by asi zvládal málokdo.  

Rozmarné léto 

„Způsob tohoto léta zdá se mi poněkud nešťastným …“

Mně se každý způsob léta zdá poněkud nešťastným. Buď je vedro, že se nedá ani chodit ven, nebo slovy klasika: chčije a chčije. Naštěstí uvedení tohohle kusu v rámci cyklu „Cirkus žije“ vůbec nešťastným nebylo. Klasika od Vančury, která je nejspíš neodmyslitelně spjata s její filmovou podobou s Rudolfem Hrušínským jako Antonínem Důrou a Jiřím Menzelem coby Arnoštkem provazochodcem se povedla. Musím říct, že převést takovou klasiku na divadelní prkna shledávám dosti obtížným. Představení se odehrávalo v cirkusovém šapitó, které se pro účely nejen této inscenace postavilo v Lužánkách, kde za doprovodu živé kapely (Sandonoriko) herci rozehráli rozmluvy tří přátel, kterým trochu nevlídné léto zpestří příjezd provazochodce Arnoštka s jeho schovankou Annou. Celý příběh v podstatě odpovídal své knižní předloze, která se trošinku liší od filmového ztvárnění. Nad rámec tu byly dvě postavičky mimů, kteří tomu dodávali nejen správnou cirkusovou atmosféru, ale především humor. Fyzický a chytrý humor nutno říci. Osobně mi to přišlo jako opravdu chytrý tah, který celé představení příjemně oživil. Herecky kromě mimů v podání Hany Brešťanské a Martina Siničáka utkvěla v paměti zejména Tereza Groszmannová, legračně vycpaná a elegantně na hrazdě cvičící 😉. Myslím, že příští rok by mohli šapitó zopakovat.

Facts: „Rozmarné léto“; Mahenovo divadlo (Šapitó v Lužánkách), 2018; autor: Vladislav Vančura, režie: Jakub Nvota 

4 Elements 

„Čtyři strhující choreografie o ženách i mužích, o řádu i živelnosti.“ 

S balety to letos původně nevypadalo zase až tak růžově, ale po opravdu skvělém West Side Story jsem si přestala dělat starosti. Další letošní premiérou bylo představení 4 Elements, které se skládalo ze čtyř kusů představujících práci významných choreografů moderního baletu. První byl Hidden Order od slovenského choreografa Lukáše Timuláka, kde se tanec skloubil s vizuálními prvky, hrou světel a stínů a kontrasty. Někdy mi přišlo, že forma začala převažovat nad obsahem, zejména díky poslednímu obrazu s kuželem světla, ale nedá se tomu upřít to, že to bylo opravdu vizuálně strhující. Druhá část patřila Jiřímu Kyliánovi a jeho pojetí světa mužů a žen. V mužské části nazvané Sarabande podle Bachovy skladby, která ji doprovází, se ukazuje mužská síla i slabost. V ženské části za doprovodu bubnů nazvané Falling Angels se odehrává strhující a stále více gradující symfonie těla a rytmu. Nutno říci, že obě tyto části byly fyzicky pro tanečníky opravdu výzva, ostatně jako většina autorových projektů z tohoto období. Zejména se mi líbil ženský opus, nicméně mužskou část jsem viděla v premiéře, takže skvělé. Poslední část nejspíš představovala onu živelnost z úvodu. V choreografii Španěla  Nacho Duata (snad se tak skloňuje) obživly rytmy Severní Afriky a souznění člověka a přírody. Gnawa je nejen tanec, ale i rytmus, který je spjat s Marokem. Ženský a mužský prvek se tu prolíná se s spiritualismem muslimského světa ve Středomoří. Bylo to super, a rozhodně bych to doporučila všem, kteří se nebojí moderního baletu. 

Facts: „4 Elements“; Mahenovo divadlo v Brně, 2018; choreografie: Lukáš Timulák, Jiří Kylián, Nacho Duato, režie:  Lukáš Timulák, Jiří Kylián, Nacho Duato 

Kdo je pan Schmitt? 

„Tak co bych Vám o sobě ještě řekl? … Jsem rasista.“ 

Některé věci se prostě a jednoduše ztratí v překladu. A to dokonce i humor. Když jsem si přečetla, že v rámci činohry mám lupeny i na komedii, tak jsem byla nadšená. Je to asi jako s filmovým klubem, kde jsou taky komedie vzácné. Většinou je to dráma a dráma. Přestože nemám komedii příliš v lásce, ani v kině a ani na divadelních prknech, po všech těch dramatech si vždycky ráda dám trochu oddech. Navíc se má jednat o dílo jednoho z nejúspěšnějších německých dramatiků, mistra humoru a satiry. Nevím, ale někde se mi ten humor ztrácel. Neříkám, že jsem se nebavila. Hlavní představitelé svoje party náležitě představili, ale možná to je tím, že německý humor má jiné polohy, nebo se prostě při překladu ztratí i to základní kouzlo bezprostřednosti a slovních hříček. Jako komedie mi to totiž zase až tak nefungovalo, zejména pak v závěru, kde se rozehrávala jakási psychologická hra, která mi namísto potřebného vysvětlení, kdože to ten pan Schmitt vlastně je, a kde se tady vzal, přinesla další otázky, na které jsem už odpovědi vůbec nedostala. Soudě podle mnoha trochu zaražených tváří v hledišti, jsem asi nebyla sama.   

Facts: „Kdo je pan Schmitt?“; Mahenovo divadlo, 2018; autor: Sébastien Thiéry, režie: Jana Kališová 

Zázrak v černém domě 

„Jenže Vás nezajímalo nic, nic než tenhle barák, co nám teď padá na hlavu.“ 

Tam, kde pan Schmitt humor neměl, tam ho rozhodně v nenápadné formě, ironický a sarkasmem protkaný, mělo představení z pera Milana Uhdeho uvedené v rámci cyklu Spílání Brnu. Titulním němým hrdinou je zde dům, funkcionalistická vila patřící prominentní brněnské rodině, která je poznamenána starými osobními křivdami, tajemstvími a sváry, nevyslovenými omluvami a pohnutými osudy. Je to vlastně tak trochu autorova autobiografie, v rámci níž se vypořádává s pohnutým osudem své rodiny, zejména pak rodičů, židovské matky a otce, který nikdy nevyslovil to, co by on potřeboval slyšet. Možná právě proto, že se jedná o původní českou hru, jsou jazyk a veškeré dialogy zvláštně známými, kdy si umím představit, že nějaká taková podobná situace se může odehrát v mé vlastní rodině. Možná proto jsou interakce mezi postavami tak přirozené a reakce postav očekávané. I ty rozdíly mezi mladší a starší generací se zdají známé. Nebo jsem už prostě starší a věci vnímám jinak? Nevím, ale tohle je taková typická černá komedie. A česká. Chvílemi černá až moc, ale přeci jenom komedie. S humorem skrytým i v těch nejsmutnějších, nejtragičtějších a možná i nejnevhodnějších místech. 

Facts: „Zázrak v černém domě“; Divadlo Reduta, 2018; autor: Milan Uhde, režie: Břetislav Rychlík 

zdroj: zde, zde, zde, zde

Divadelní podzim a poslední střípky roku 2017

Vánoce jsou téměř za námi a já mám pár hodin klidu, po všem tom předvánočním shonu, dopsat svoje divadelní resty. Do divadla chodím tak nějak konstantně stejně, k čemuž dosti přispívá skutečnost, že mám několikeré abonmá. A že mám divadlo ráda. Mnohem raději než třeba hraní počítačových her nebo sport. I když oboje se mi sem tam taky přihodí. Ale teď to divadlo. 

Nápoj lásky 

„Zamilovat se a nepřijít o rozum – to je umění vztahu.“ 

Jedna z premiér letošní operní sezóny, která se musí uskromnit, co se prostorů týče, byl Nápoj lásky režisérky Magdalény Švecové, kterou mám tu radost znát osobně. Proto jsem si samozřejmě nemohla její brněnský počin ujít. Jelikož je to osoba nesmírně milá a hravá, věděla jsem, že i opera se bude nést v tomto duchu. Je to navíc kousek, který je sám o sobě docela zábavný, byť stejně jako většina operních komedií má poměrně naivní hlavní děj. Tady jde například o to, že zamilovaný hlavní hrdina touží po lásce své vyvolené tak moc, že je ochoten utratit poslední peníze za stoprocentně fungující nápoj lásky pochybné kvality i původu, jen aby si tu její lásku zajistil. Ale i z jinak ne příliš originálního a na zvraty chudého děje se dá vytvořit zábavné dílko. Autoři této inscenace si poradili tak, že celý děj zasadili do prostředí Itálie 50. let, a berličkou pro uvěřitelnost celého děje bylo, že se tu natáčí film, přičemž hlavní hrdinka je hlavní hereckou hvězdou filmu, hlavní hrdina je asistent režie a jeho protivníkem je šarmantní herecký playboy hrající hlavní mužský part. V mnohém mi inscenace připomněla Hraběte Oryho, což je podobně laděná inscenace, která se mi také moc líbila.

Facts: „Nápoj lásky“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2017; autor: Gaetano Donizetti, libreto: Felice Romani, režie: Magdaléna Švecová 

Hubička 

„Jde opravdu jen o hubičku?“ 

Stará dobrá česká klasika. Jedna z nejznámějších českých oper, kterou si dovolím tvrdit, v podstatě téměř nikdo osobně nezná, ale téměř každý ví, že je to dílo Bedřicha Smetany. Přiznám se, že ani já jsem si nebyla jistá, v čem tkvěla hlavní zápletka a proč se to vlastně jmenuje Hubička. Dějově je to možná pro dnešního diváka takové trochu podivné. Hlavní hrdinka má k tomu, aby svému nastávajícímu (vdovci) odepřela předmanželský polibek, poněkud netypický důvod, který, jak jsem však pochopila, jsem měla vnímat jako nesmírně ušlechtilý a ohleduplný vůči jeho již zemřelé manželce. Navíc jsou tam takové až úsměvné narážky na to, že žena jest bytostí ušlechtilou, zatímco muž … tak moc ne 😋. Nicméně jako u většiny oper tu o nějaký sofistikovaný děj zase až tak nejde, protože hudba je to krásná a v prostředí Mahenova divadla, kde má divák k interpretům opravdu fyzicky blízko, se pozornost upírá k jiným věcem. Scéna byla zajímavě řešená, složená ze spousty oken a dveří, v druhé polovině pak nastoupil černý les. A všem interpretům to také moc hezky zpívalo. Hlavní roli Vendulky zpívala Daniela Straková-Šedrlová a Lukáše pak Aleš Briscein. Na operu jsem šla s kamarádkou a měly jsme moc hezká místa v jedenácté řadě, kde bylo na jeviště dobře vidět, a ještě lépe slyšet. Tak dobře, že nešlo přeslechnout pána o dvě řady za námi, který uprostřed opery začal strašně nahlas chrápat, což se neslo skoro až do první řady. To jen taková zábavná vsuvka do kulturního okénka.

Facts: „Hubička“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2015; autor: Bedřich Smetana, režie: Linda Keprtová 

West Side Story 

„Maria.“ „Oh, Tony.“ 

Jestli jsem se letos na nějakou premiéru opravdu těšila, pak to byla West Side Story, ale nikoli v té klasické muzikálové verzi, ale v baletním podání. Což je poměrně ojedinělá věc, jelikož brněnský soubor je jediným na světě, kdo dostal zelenou uvést tohle dílko jako balet. Důvod k tomu byl především praktický, protože Janáčkovo divadlo se opravuje a balet tedy musel využít industriální halu na Brněnském výstavišti, což není rozhodně místo, kde by si jeden představil baletky v labutích sukýnkách. Jenže příběh Marie a Tonyho je příběhem odehrávajícím se v chudé newyorské čtvrti v padesátých letech, kde se na hřištích a v tančírnách mezi sebou hašteří partičky Tryskáčů a Žraloků a pro ránu se nejde daleko. Nosí se tu barevné šaty a džíny s teniskami, a k balkónu Marie přijede Tony autem. Jeviště je uprostřed a diváci sedí po obou stranách stejně jako třeba na hokeji. Ačkoli sedačky byly poněkud nepohodlné, v propozicích bylo napsáno, že na dres codu se výjimečně netrvá a hlavní je divákovo pohodlí. Musím říct, že prostředí industriální haly se k celému tématu hodilo a bylo zřejmé, že autoři vytvářeli celé představení přímo pro tenhle netypický prostor. Možná i proto to působilo velmi přirozeně. Tanečníci reagovali nejen na hudbu, ale i na mluvené slovo, které je příležitostně doprovázelo. Některé scény, zejména pak v druhé polovině, pak byly dějově trošinku matoucí, protože se jednalo o emočně dosti protichůdné prvky. Byly to ale jen drobné nedokonalosti, jinak se mi to celé opravdu moc líbilo. Byla jsem z toho opravdu nadšená. Zejména taneční duet Marii a Tonyho, rvačky mezi oběma gangy a pak parodie na policisty Officer Krupke, scéna, která se pro úspěch přidávala. Rozhodně moc doporučuji využít jen pár posledních termínů v lednu, pak už se představení uvádět nebude, je totiž omezeno jen na 15 představení.

Facts: „West Side Story“; Janáčkovo divadlo v Brně (Pavilón P BBV), 2017; autor: Leonard Berstein, Arthur Laurents, choreografie a režie: Mário Radačovský 

Odyssea 

„Já jsem Odysseus, Laertův syn, všem na světě lidem známý, všemoužnou ctí, má sláva až do nebe sahá.“ 

Někdy mi představení sednou do nálady a někdy ne. Když nemám zrovna to správné rozpoložení, jsem pak bohužel asi více kritická k představení samotnému. O čemž vlastně tyhle moje recenze-dojmy jsou, protože jsou osobní. Nejsem žádný divadelní expert nebo filmový kritik, jen mám oboje ráda a zajímá mě to. Na poslední premiéře činohry Mahenova divadla se mi stalo právě to, že jsem neměla na nějakou sofistikovanou zábavu zrovna náladu. Honička před Vánocemi, únava a trocha toho fyzického vyčerpání, a k tomu skutečnost, že kino bylo samá depka, způsobily, že bych uvítala něco trochu veselejšího či barevnějšího. Ale pravdou je, že pokud se na Odysseu podívám objektivně, tak je to velmi sugestivně pojaté představení, se skvělými hereckými výkony a jak moje kamarádka poznamenala, prostě to byla Odyssea, v níž se Odysseus snaží dostat zpátky na Ithaku a oprostit se od všeho, co ve válce prožil. S trolly, sirénami, krvavými lázněmi a brutalitou. Představení využilo celé hloubky jeviště, včetně technického zázemí, což bylo zajímavé vidět. Dokonce i nápověda seděla v podstatě na kraji jeviště před zraky všech diváků. Fyzicky to bylo pro herce dost náročné, jelikož tam bylo množství fyzicky náročných partů. Už jen z toho věčného padání mě za herce bolela kolena. Možná sem osobně neměla tu správnou náladu na takhle náročný kus, ale povedenost mu rozhodně upřít nemohu.

Facts: „Odyssea“; Mahenovo divadlo, 2017; autor: Homér, dramatizace: Martin Františák, režie: Julia Wissert 

Faust a Markéta 

Industriální hala pavilonu P na Brněnském výstavišti je náhradní scénou Janáčkova divadla, takže i poslední operní premiéra byla vytvořena pro tuhle neobvyklou prostoru. Faust a Markéta je velkolepá a opravdu dlouhatánská opera, s úžasnými operními party a davovými scénami. Ty tedy záleží na samotném zpracování, nicméně jak je u Jiřího Heřmana zvykem, davové scény jsou vždy ve stylu čím větší, tím lepší a žádné jeviště není dost veliké. Tady se tedy mohl režisér vydovádět opravdu stylově. Jevištěm tu totiž byla v podstatě celá industriální hala, což si vyžádalo detailní koordinaci sboru i sólistů, které ještě doprovázely čtyři dvojice tanečníků. Představitelé se tu opravdu naběhali, a to doslova. Jednoduché řešení scény bylo nutností, protože otevřený koncept celého představení nedovoloval příliš detailů. Ty by totiž mohl divák snadno přehlédnout, což by mu ubralo na zážitku. Vedle fyzické náročnosti ale nezaostávalo ani samotné zvládnutí prostoru prostřednictvím hlasu. Představitel doktora Fausta zejména z počátku nebyl dostatečně slyšet, a to jsem seděla ve třetí řadě. Také ve chvíli, kdy představitelé zpívali na druhé straně jeviště ode mne, byla slyšitelnost trochu horší. Ale i tak klobouk dolů, protože některé scény, i díky světelné expozici, byly strhující. Pavla Vykopalová jako Markéta byla skvělá, zejména pak v druhé třetině, kde měla nejvíce partů a své závěrečné árii ve třetí třetině, Jan Šťáva coby Mefistofeles svým basem navodil správnou atmosféru, a Pavoľ Remenár jako Valentin nezklamal. Co mě překvapilo, byla určitá intimita, kterou bych jinak v tak velikém prostoru nečekala. Bylo to zejména díky skutečnosti, že jsme seděli ve třetí řadě a hned před první řadou už začínalo jeviště jako takové. Orchestr byl totiž stranou, na naší straně, což také přispělo k tomu, že jsme všechno měli takříkajíc blízko. To, co člověk jinak nemá moc šanci vidět, tedy výrazy v obličeji a herecká gesta, tady bylo rozpoznatelné velice dobře. Po skončení bylo na všech účinkujících velmi dobře patrné fyzické vyčerpání. Byla jen škoda, že představení bylo až od sedmi večer, jelikož u tak dlouhého představení by byla vhodnější nějaká odpolední hodina.

Facts: „Faust a Markéta“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo – Pavilon P BVV), 2017; autor: Charles Gounod, libreto: Jules Barbier, Michel Carré, režie: Jiří Heřman 

zdroj: zde, zde, zde, zde, zde

  

Výlety do urbánní džungle, pohádkového světa a za láskou … a dobrý

Konečně jsem zase aspoň trochu zpátky ve své kůži. Dokonce mi ani vůbec nevadí to podivné počasí. Zejména pak ve chvíli, kdy se můžu válet v posteli. Přišlo mi to trochu legrační, že na Velikonoce sněží tak, že zapadnou auta a že musím prohrabat krabice, abych vytáhla boty, které jsem tam s prvním jarním sluníčkem do další zimy uložila. Jsou horší věci. Třeba když se má člověk stěhovat na druhý konec světa nebo měnit práci. Ani jedno neplánuji. Stejně jako jsem měla resty stran pečení, mám i pár restů stran kulturních akcí. V sobotu 29. 4. proběhl v Brně Mezinárodní den tance, kde jsem … nevystupovala. Ale jinak tam byla spousta věcí k vidění a ani to počasí to nemohlo pokazit. Taky proběhl můj anime maraton Naruto, abych se nechala chytit do sítí jeho pokračování. Jediné, co pořádně nestíhám, je práce. Kde je sakra problém?

Kmeny 
„Já jsem chtěla tak moc, až jsem nechtěla – někam patřit.“ 

Divadelní počin, na který jsem se těšila jako už na něco dlouho ne. Divadelní hra na motivy knihy KMENY od Vladimira 518 a Karla Veselého, která vznikla za podpory projektu BU2R, a která mapuje urbánní džungli současnosti. Popisuje a přibližuje subkultury, které se ve společnosti objevují od 90. let minulého století, kdy politické změny umožnily mladým lidem vystoupit z uniformity a vytvořit si vlastní mimikry, vyjádřit svoje já prostřednictvím atributů jako byla móda, hudba či způsob trávení volného času. „A přitom nechceme nic jiného, než si žít vlastním způsobem…“ A na divadelním jevišti se objeví část z nich – zástupci punku, sluníčkových hipísáků, tanečníků latiny, hiphoperů, motorkářů, outdoorových nadšenců a dnes tolik rozšířených hipsterů. Setkají se v prádelně, kam dorazí jako vcelku civilní zástupci každodenního davu, a nechají si vyprat svoje svršky, aby z pračky postupně jeden po druhém vytahali svoje „kmenové já“. Jednotliví účinkující se tu střídají, každý příběh je jiný, jinak vyprávěný, jinak pojatý, vždy však jako autentická výpověď představitele, při níž mu většinou ti ostatní jen asistují. Je možné hádat, kdo z nich opravdu vypráví o sobě, a kdo z nich si prostě vybral kmen, jehož součástí chtěl být nebo prostě ten, který mu seděl nejvíce. „Mně se strašně líbilo chodit s tou vycházkovou hůlkou. A pak jsem jednou potkala jednoho kluka. A ten se mi líbil. Tak jsem místo s tou hůlkou začala chodit s ním.“ Annette Nesvadbová, Magdaléna Tkačíková, Milada Vyhnálková, Roman Blumaier, Štěpán Kaminský, Jakub Šafránek a Martin Veselý si svoje party vyloženě užívají a potvrzuje se tím i to, že Braňo Holiček jako režisér, jehož způsob práce je založen hlavně na improvizaci a týmové práci herců, jim sedí, jak se ostatně ukázalo již v „Černé labuti“ (odkaz zde). Že se inscenace povedla, dokazuje i to, že po celou devadesátiminutovou stopáž jsem neměla ani jednou pocit, že se to vleče 😃. Vybrat nejpovedenější pasáž je těžké, ale Štěpán Kaminský jako tanečník latiny a Jakub Šafránek jako outdoorový nadšenec mi utkvěli v paměti nejvíce 😊. „Nakonec zjistíte, že na cestování šalinou ty outdoorový kalhoty do 8 sloupců vody vážně nepotřebujete.“ A já jsem asi tedy nejvíc ze všeho hipster ... ale takový ještě analogový. Nebo spíš kavárenský povaleč, to by mi sedělo asi víc 😏

Facts: „Kmeny“; Divadlo Reduta, 2017; autor: Karel Veselý, Vladimír 518, režie: Braňo Holiček

 

Láska na dálku
„Krásná bez domýšlivosti krásy, vznešená bez domýšlivosti vznešenosti, zbožná bez domýšlivosti zbožnosti…“ 

Některé opery jsou prostě náročné. A to by tak nějak mohlo ke sdělení stačit. Protože abych přiznala barvu, tuhle záležitost jsem vstřebávala opravdu dlouho. A i když bych už po všech těch letech snad mohla říct, že poznám, kdy už hraje orchestr opravdu hodně falešně, tady jsem se přesvědčila, že bez ohledu na to, kolik oper, koncertů a symfonií naposlouchám, talent na hudbu prostě nemám. Nebo alespoň ne na tu moderní klasiku, kde vlastně někdy není poznat, jestli už „hrají“ nebo „teprve ladí“. Když Vám někdo chce zahrát cokoli podobného, většinou tomu předcházejí slova jako „kdyby se Vám zdálo, že je to falešné nebo že se stala nějaká chyba, tak ne, je to tak schválně“. Ostatně autorku Kaiju Saariaho označují za skladatelku nezaměnitelného hudebního jazyka. Takže po hudební stránce to bylo opravdu náročné, chvílemi jsem měla z některých zvuků opravdu hodně stísněný pocit a někdy to už bylo prostě trochu moc. Přitom scéna byla nesmírně zajímavá. Jednoduchá a impozantní. A také moderní, což bylo docela překvapení, protože dějem se jedná o romantickou záležitost inspirovanou postavou trubadúra žijícího v první polovině 12.století kdesi v oblasti Francie, který ve svých písních opěvoval nedosažitelnost lásky k ženě, kterou vlastně ani nikdy neviděl na vlastní oči. „Mezi pobřežími plují naše něžná slova…Žena, po které toužím, je tak daleko, tak daleko, že mé ruce se nikdy kolem ní neovinou. Krásná bez domýšlivosti krásy, vznešená bez domýšlivosti vznešenosti, zbožná bez domýšlivosti zbožnosti…“ Jsou tam jen tři postavy a sbor (tentokrát Masarykovy univerzity), a navíc to bylo ve francouzštině, takže klobouk dolů stran nastudování. Musela to být fuška. Pro ty, kteří rádi klasiku a lá Polská krev nebo Aida, tak pro ty tahle opera asi není. Pro ty, kdo si chtějí rozšířit obzory, hurá do divadla.

Facts: „Láska na dálku“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo), 2013; autor: Kaija Saariaho, libreto: Amin Maalouf, režie: Jiří Heřman 

Sněhurka a sedm trpaslíků
„Klasika Janáčkova divadla od roku 1973.“ 

Někdy v únoru jsem se koukala na divadelní program, hlavně tedy na balet, a přišla jsem na to, že jsem nikdy nebyla na tom úplně nejstarším titulu. Na Sněhurce. Ta měla totiž premiéru v Brně už v roce 1973, což je rok, kdy se narodil můj nejstarší bratr. Což znamená předtím, než jsem se narodila já. A letos dostala tahle inscenace zcela novou výpravu, takže bylo načase tenhle můj rest napravit. Koupila jsem si lístek na kraj, protože mi bylo jasný, že divadlo bude plné dětí, jelikož tenhle titul je určen hlavně pro ně. Myslím, že je to moc povedený způsob, jak děti seznámit s baletem. Většina dětí pohádku o Sněhurce zná a všechny ty trpajzlíky, o čemž se osobně přesvědčila, neboť holčička, která seděla vedle mě, neustále hlásila takovým tím typickým „dětským“ šepotem, jakýpak trpajzlík se právě předvádí. Ale na rozdíl od jiných představení mě to nerušilo. Protože se i zdálo, že to děti pravdu baví. Představení není ani moc dlouhé, má jednu přestávku a zejména druhá část je opravdu zábavná, to když se Sněhurka seznámí s trpaslíky, kteří, musím uznat, vůbec neměli stran tanečního výkonu jednoduché party. Napůl balet, napůl něco jiného, hodně poskakování, padání na zem a různých dalších krkolomností. Jelikož jsem seděla poměrně dost blízko, můžu říct, že bylo vidět, že to účinkující bavilo a že si ty svoje role užívali. Možná i díky těm reakcím z publika, které je tím nejspontánnějším, co jako baleťáci mají možnost zažít. Protože děti si na nic nehrají. Bylo to milé a doporučuji pro všechny rodiče, které chtějí děti seznámit s baletem.

Facts: „Sněhurka a sedm trpaslíků“; Janáčkovo divadlo v Brně, 1973; autor: Bogdan Pawlowski, choreografie a režie: Witold Borkowski 

Spící krasavice 
„Šípková Růženka jako klasický baletní klenot.“ 

Většina lidí zná Labutí jezero. Hodně lidí zná i Louskáčka. Ale Čajkovskij napsal tři velké pohádkové příběhy, z nichž ten nejnáročnější je příběhem, který většina zná pod jménem Šípková Růženka. Spící krasavice je výpravný balet, který patří technicky k těm nejnáročnějším v rámci klasické ruské školy. Pak je tu samozřejmě i nákladná výprava, protože to tak nějak ke všem třem titulům patří. Janáčkovo divadlo tak má v repertoáru od dubna všechna tři představení. A všechna jsou skvělá. Spící krasavice se ale s ohledem na nastávající rekonstrukci Janáčkova divadla přesunula do Mahenova divadla, které je domovskou scénou činohry, tedy na menší pódium. Což je asi jediná věc, která mě zklamala. Menší prostor je totiž omezující a zrovna něco tak úžasně technicky geniálního by si zasloužilo velké pódium, kde by měli interpreti možnost naplno tančit. Neříkám, že netančili naplno, ale mnohokrát se stalo, že sólisté skončili doslova v samém rohu, takže se pro lóže na jedné straně stali na chvíli neviditelnými. A pak jsou tu hromadné scény, kdy je prostor doslova zahlcen postavičkami. Na jednu stranu to působí pěkně, jako divák jsem si nemohla stěžovat, hlavně jsem seděla uprostřed, takže jsem z druhého pořadí viděla opravdu vše, ale pro interprety to úplně pohodlné být nemůže, jelikož se musí navzájem víc hlídat a sledovat. A pak samotný orchestr měl co dělat, aby se celý do propadliště vešel. Ale to jsou vlastně jen detaily, protože jinak to bylo opravdu krásné. Co krásné, úžasné to bylo 👍. Někdy klasika se vším všudy vůbec neškodí. V poslední době jsem viděla samá moderní pojetí, takže klasická ruská baletní škola a zejména pak ona „ukázková“ třetí část, to bych si nenechala ujít.
Facts: „Spící krasavice“; Janáčkovo divadlo v Brně, 2017; autor: Petr Iljič Čajkovskij, choreografie a režie: Bachram Juldašev 

zdroj: zde, zde, zde, zde 

  

Experimentální sever a vášnivý jih v hudbě i pohybu … a mně je zase zle

Nevím. Možná bych si měla přát, aby už tenhle rok skončil, ačkoli ani pořádně nezačal a já bych bez jeho prožití tak jako tak byla o rok blíž čtyřicítce (což zní naprosto strašně), ale zatím se neuskutečnilo nic moc, co by mě přesvědčilo o tom, že se od něho dá očekávat něco pozitivního. Například jsem už zase nemocná. Od Vánoc je to se mnou jako na houpačce. Dva týdny klidu, pak týden chřipka, a stále dokola. Díky tomu v práci nestíhám, nestíhám se současně ani z těch chřipek pořádně dostat, špatně spím a musím vynechat spousty akcí, na které jsem se chystala a vyznačila si je v kalendáři. Takže vlastně kromě neustálých nespokojeností nemám moc o čem psát 😄. Ale ne, není to zase vůbec tak zlé. Jen už mě prostě nebaví to smrkání 😜. 

Peer Gynt 

„Někde na severu, kde vše běží v kruhu …“ 

Jestli je někdo, kdo chce tvrdit, že tenhle příběh v baletním provedení se vší tou symbolikou pochopil bez jakýchkoli problémů, aniž by si musel přečíst program, pak s největší pravděpodobností trpí bludy. I když sice dílo podle jména znám, respektive vím, že se jedná o dílo Henrika Ibsena s hlavním hrdinou jménem Peer Gynt, to, že je to vlastně původně báseň, jsem opravdu netušila. O ději nemluvě. Děj to má opravdu barvitý a velmi velmi spletitý. Ne snad proto, že by se tam objevovalo až tak moc postav, ale prostě proto, že se tu do sebe vlévá pohádkový příběh s trolly, milostný příběh jako takový, vnitřní duševní svět hrdiny, jeho představy a nakonec i jeho pobyt v blázinci. A do toho tam pobíhá bílý jelen. Asi tak k ději. K baletu můžu pak říct jen … famózní. Jednalo se o hostování Slovinského národního baletu, a musím říct, že stylově je to úplně něco jiného, než na co jsme v naší kotlině zvyklí. Neříkám lepší nebo horší, je to prostě jiné, navíc velmi moderní a novátorské. Celé představení bylo hravé, chvílemi až bláznivé, a ač jsem byla z počátku trochu zaskočená, v průběhu představení jsem tomu všemu propadla. Není to nic, na co bych vzala někoho, kdo o baletu ví houby, případně má rád klasiku a moderní balet považuje za divný. Tanečníci, zejména představitel hlavního hrdiny, byli všeobecně skvělí. Objevovala se tam i spousta fyzických interakcí, které se v baletu moc nevidí. Jako třeba obyčejná facka. Představení je prý symbolem tanečního divadla 21.století. A s tím se nedá než souhlasit.

Facts: „Peer Gynt“; Balet Sloviského národního divadla Maribor (Janáčkovo divadlo v Brně – 22. 1. 2017); hudba: Edvard Grieg, choreografie: Edward Clug 

La Gioconda 

„Ó, matko má, na ostrově osudovém potlačila jsem kvůli tobě krvelačnou touhu zavržené sokyně. Teď strašnější je oběť má …, ó, matko má, já ji zachráním pro něj, pro něj, který ji miluje!“ 

Po všech povedených operních počinech, které jsem od začátku sezóny viděla, začínám mít trochu obavy, že najednou přijde nějaké velké zklamání. Ale ani tentokrát se nekonalo a nová premiéra se povedla. Brněnské opeře se prostě daří a vedle méně známých oper uvádí i klasická díla, byť někdy pojatá vskutku originálním způsobem. La Gioconda je klasickou italskou operou konce 19.století s velkými áriemi, milostným víceúhelníkem, poněkud náhlými a překvapivými zvraty a zejména pak tragickým koncem. Giocondu chce protřelý Barnaba a neváhá využít hrdinčiny slepé matky a inkvizice k tomu, aby ji získal. Jenže Gioconda miluje Enza, který ji sice má rád, ale ve skutečnosti miluje Lauru, svou dávnou lásku, proti své vůli provdanou za Alvise, který ale na naléhání své ženy zachrání Giocondinu matku, a proto ji Gioconda nemůže nenávidět a rozhodne se Enzovi a Lauře pomoci… je to opravdu celé propletené, ale na druhou stranu se to všechno hnedle vyřeší, až je to poněkud komické. Scéna byla tvořena velkými kamennými kvádry, které se díky posouvání či otáčení měnily na různá pozadí. Zejména vynikaly ve scéně, kdy se Gioconda v jedné ze svých hlavních árií prochází v zelených šatech a s dlouhými rusými vlasy na pozadí šedého kamene s reliéfem portrétu dívky s vlajícími vlasy. Ačkoli možná orchestr ten den neměl úplně svůj nejlepší den, rozhodně se to nedalo říci o zpěvácích. Zejména Scilla Boross jako Giconda a Sung Kyu Park jako Enzo utkvěli v paměti. Takové hlasy pohledat. Ale ani místní interpreti se nenechali zahanbit. Takže to opravdu doporučuji k návštěvě.      

Facts: „La Gioconda“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo), 2017; autor: Amilcare Ponchielli, libreto: Arrigo Boito, režie: Tomáš Pilař  

*61 FJD *5 A Čarodějná láska 

Flamenco, španělská živočišnost a Filharmonie Brno v rámci cyklu „Filharmonie v divadle“. Poslední velký koncert, který měla Filharmonie Brno v Janáčkově divadle před jeho rekonstrukcí. Janáčkovo divadlo totiž čeká velká rekonstrukce, zejména technického zázemí, takže na 18 měsíců budu mít utrum, což znamená, že si nejspíš budu muset najít nějakou další večerní zábavu. A ne, myslím to zcela ve smyslu kulturního vzdělávání J. Koncert byl bezvadný, přestože jsem na něj šla s teplotami a chřipkou a druhý den už jsem z postele nevylezla vůbec. Na programu totiž byla nejen hudba, ale také tanec, pravý nefalšovaný vášnivý španělský tanec. A na to já slyším. Zejména poté, co jsem se snažila poslední půlrok proniknout do tajemství flamenca. Ne vůbec úspěšně, abych byla upřímná. První část koncertu byla suita z opery Mezkař a klavírní koncert Noci ve španělských zahradách, což bylo super. Klavír zklame málokdy. V druhé části pak Filharmonie doprovázela balet o jednom dějství nazvaný Čarodějná láska, tedy klasický španělský balet, tedy klasické taneční flamenco. Člověk musí sice uvyknout velmi specifickému zpěvu lidové španělské tvorby, ale i když jsem nerozuměla ani slovo, ty emoce jde slyšet zcela jasně 😍. A stejně tak byl vidět ve všech gestech tance. Pro více informací, jelikož nejsem v tomhle žádný znalec, zde.  

Facts: „*61 FJD *5 A Čarodějná láska“; Filharmonie Brno (Janáčkovo divadlo), 2017

zdroj: zde, zde, zde

Začátek divadelní sezóny, který stojí za to vidět

Divadelní sezóna mi oficiálně začíná prvním představením předplatného, které mám jako správný abonent hned dvakrát. V rámci činohry se začalo zvesela a s vtipem, což někdy neškodí. V rámci opery se naopak začalo dramaticky a bolestně, jak to má ve správné opeře být. A balet skloubil oboje. Opera a balet mě ale nadchly, a to, že mám dobrý vkus, podporují i všechny možné recenze mnohem povolanějších kritiků :-)). 

Modrovousův hrad / Očekávání 

„Tvůj hrad krvácí, Modrovousi. To Tvůj hrad vydává ty vzdechy.“

V rámci festivalu Janáček Brno 2016 a současně v rámci mého předplatného jsem viděla první inscenaci nové sezóny. A byla to naprostá bomba. A to ve všech směrech. Pokud má někdo rád klasické Nabucco, tak pro něj to možná bylo celé trošinku strohé, ale já jsem pro každý nový nápad. Scénu a režii měl v rukou David Radok, takže to bylo jednoduše dobré. Celkově se zde objevují jenom tři postavy, tudíž je to pěvecky hodně náročné. Oba příběhy byly napsány v přibližně stejné době, ale nezávisle na sobě. Spojuje je téma touhy po poznání tajemství, naději, strachu a naivitě lásky. Některá tajemství mají raději zůstat skryta, neboť jejich odhalení může způsobit více bolesti než radosti. V Modrovousově hradu se odehrává dialog mezi Juditou, která ještě ve svatebních šatech poprvé vstoupí do tajemného hradu svého novomanžela Modrovouse, aby zde objevila sedm zamčených dveří. Žádá, aby jedny po druhých otevřel a vpustil tak do ponurého hradu více světla. „Otevři ty dveře.“ A to neměla dělat, jelikož tajemství, která se za nimi skrývají, nejsou to, v co doufala. Jednoduchá scéna byla interaktivní a vždy bylo jasné, i díky světlu, co se na scéně odehrává. Oba protagonisté svoje role zvládli na jedničku, a to nejen pěvecky, mimochodem v maďarštině, ale i herecky, kdy zejména z hlavní představitelky byly cítit všechny potřebné emoce. Druhá část pak byla jedním dlouhým sólem pro ženu, která čeká na svého muže, jen aby zjistila, že je mrtvý. Zde byla jazykem němčina, kterou za zpěvnou určitě nepovažuji, ale tady se to úplně ztrácelo. Musím ale říct, že i kdyby to člověk neviděl, tak rozhodně stálo za to to slyšet. Možná to nebylo posluchačsky úplně lehké, ale zejména první část byla naprosto skvělá, úderná a vibrující. Lepší začátek předplatného jsem si přát nemohla.

Facts: „Modrovousův hrad/Očekávání“; Janáčkova opera NdB ve spolupráci s Operou Göteborg (Národní divadlo Brno - Janáček Brno 2016), 2016; autor: Béla Bartók – Modrovousův hrad, Arnold Schönberg – Očekávání, režie: David Radok   

Jak je důležité míti Filipa 

„Na zábavu jsou v manželství potřeba tři.“ 

Jedním slovem sranda. Taková ta nenáročná konverzační sranda, kterou je ostatně Oscar Wilde proslulý. Všechno to dobře dopadne a na nějakou logiku se tu zase až tak nehledí. Jedna nepravděpodobnější náhoda střídá druhou a celé je to doplněno o onen zábavný britský humor. „Jsem úplně na suchu. Dokonce jsem musel dát svému sluhovi neplacené volno a obsluhuji se úplně sám. … A dobře.“ Příběh Jacka, který si, aby se sem tam dostal z venkova do Londýna za nějakou tou zábavou, vymyslí mladšího zhýralého bratra Filipa. Současně si ale říká Filip před svou vyvolenou, jelikož je to jméno, které ona zbožňuje. „A Vy myslíte, že byste mě nemilovala, kdybych se jmenoval jinak?“ „Jak jinak?“ „No jinak než Filip.“ Nějak ale nepočítal s tím, že jeho nejlepší kamarád hraje trochu podobnou hru a hodlá se seznámit s jeho schovankou, k čemuž si vypůjčí identitu ve skutečnosti neexistujícího Filipa. A všechno se to nějak zamotá. Původně jsme šli na Dona Juana, ale představení bylo nahrazeno. Ať už to bylo z jakýchkoli důvodů, herci toho využili opravdu originálním způsobem. Během prvního dějství totiž bylo třeba přestavět scénu, takže herci vyšli před oponu a zabavili publikum, kdy tedy mimochodem velmi ochotně těm, kteří o náhradním programu nevěděli, přednesli závěrečnou scénu z Dona Juana. Je to sice neobvyklé, ale k celé té hře a zejména jejímu velmi neformálnímu provedení se to hodilo. Na divadelní komedie moc nejsem, ale musím uznat, že jsem se bavila a jednou za čas nějaká ta sranda neuškodí. „Doufám, že žiješ slušně.“ „Ale no, žiju si slušně.“ „To není totéž. Ba dokonce jedno s druhým jde málokdy dohromady.“

Facts: „Jak je důležité míti Filipa“; Mahenovo divadlo, 2012; autor: Oscar Wilde, režie: Roman Groszmann 

Chvění 

„Poslední list se třese na platanu, neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné …List nemusí tě, Bože, prosit o nic, dal jsi mu růst a on to nepokazil. Ale co já?“ 

Tahle část básně „Poslední“ od Vladimíra Holana inspirovala jednoho z našich nejuznávanějších a v současnosti asi i nejvýraznějších choreografů Petra Zuzku k tomu, aby na hudbu Henryka Góreckiho a Jiřího Pavlicy z Hradišťanu vytvořil působivé taneční dílo, které dokáže překvapit i ty, kteří si myslí, že jeho styl dobře znají. První baletní premiéra nové sezóny se nesla ve znamení moderního baletu, ale vyprávěla velmi univerzální a prastarý příběh. O koloběhu života, o válce a míru, o lásce a žalu, o nejistotách v nás, o otázce kdo jsme a kam jdeme, o tom, že někteří z nás vnímají i to nejmenší chvění v sobě, v lidech kolem, v přírodě, ve světě. Henryk Górecki věnoval svou symfonii nevinným obětem války, zde čekajících se svými kufry na nástupištích před odjezdem do koncentračních táborů. Je to ztvárněno způsobem jednoduchých, ale o to působivějším. Matka a syn se zde hledají, loučí i ztrácí mezi všemi těmi anonymními tvářemi, které v náručích svírají své kufříky a pomalu se vytrácí v tmavém kouři svých smutných konců. Scéna s černých závojem a schody, po nich se pohybují postavy oblečené celé v černém, s tvářemi zprvu zakrytými černou látkou evokující anonymitu a spíše se plazící než jdoucí (jako tisíce anonymních duší, které ve válce zahynuly v táborech smrti), ale později již mající konkrétní tvář (a tím i jména a osudy), byla velmi působivá. Matka a syn, kterého tančil můj oblíbenec (mimochodem už je z něho demisólista, je vidět, že mám na talenty čuch :-)), jsou oblečeni kontrastně. Hudba Jiřího Pavlici pak doprovází příběh koloběhu života, spojení s přírodou, syrovostí a sílou, kterou v sobě snoubí. Tanečníci zde mají na sobě jen dlouhé plisované sukně, tanečnice je  doplňují jen topem v tělové barvě. Evokují živočišnost, čemuž odpovídá i volba tanečních figur, mnohem hravější, možná by se dalo říci i svérázná. Já byla nadšená, i když jsem to chvíli zpracovávala. Všem zájemcům doporučuji koupit si program a dobře si před představením přečíst veškeré informace. V tomto případě je to pro celkový zážitek potřeba, protože nebudete tápat. 

Facts: „Chvění“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo v Brně), 2016; autor, choreografie, režie: Petr Zuska

zdroj: zde, zde, zde