What you (don´t) need - 16.

Peču cukroví. Opět se pokouším o bezlepkovou variantu klasického cukroví, tedy dokonalé malinkaté kousíčky jako z knihy receptů ... nedaří se to tak, jak bych si představovala, ale jíst se to snad dá 😉. Taky se mi rozbil odpad v kuchyni, což je u pečení a zdobení cukroví poněkud blbá komplikace. Ale jsem holka šikovná, takže jsem to (prozatím) zprovoznila. Letos beru Vánoce s klidem a kromě toho, že mám už dva týdny ozdobený stromeček, nehodlám nic víc podnikat 😜.

*

Nicméně dnešní post se týká kosmetiky. V zimních období se mi osvědčily zejména krémy bez vody a na odlíčení přípravky na bázi oleje, jelikož čím méně vody, tím lépe. Každou zimu mám totiž stejný problém - vysušenou, začervenalou a hodně citlivou pleť. Jelikož bez make-upu si mezi lidi až na výjimky netroufám chodit, abych se náhodou neobjevila jako kuriozita po Televizních novinách, téměř každý večer se musím odlíčit. Jenže moje pleť je vybíravá a musím produkty hodně střídat. Moje dermatoložka mi před několika lety poradila, abych si na zimní období vedle olejů, které mohou pravidelným užíváním pleť dost zatížit, pořídila odličovací gely nebo mléka bez parfemace, které se nemusí omývat vodou. Moc mě to nenadchlo, protože cokoli gelového mě vysušuje pleť, nicméně jsem dala na její doporučení a našla jsem jeden opravdu skvělý. Vlastně dva. Nebo tedy spíš tři.

Zaprvé se jedná o odličovací micelární gel pro citlivou pleť od La Roche-Posay, konkrétně z řady Physiologique, který je čirý a bez jakékoli vůně. Je takový jemně bublinkatý a má opravdu příjemnou konzistenci, jelikož v něm není nic lepivého. A opravdu nevysušuje. Ještě lepší varianta tohoto micelárního gelu je z řady Rosaliac, který je určený na pleť se sklony k začervenání. Ten vyfocený nemám, ale vypadá až na nápis v podstatě stejně. Cena je trochu vyšší, za 195ml je to asi 350,- až 400,- Kč.

Třetí je pak odličovací pleťové mléko Hydro Boost® Face od Neutrogeny, což je kombinace gelu a odličovacího mléka. Má bílou barvu a neoplachuje se. Řekla bych, že je příjemnější než  čistě gelová varianta, jelikož tu jsem také zkoušela a přišla mi trochu lepivá. Cena za 200ml je kolem 150,- Kč.

... kdyby to tak stačilo, že?

Nedělní pečení a tak - 55.

O víkendu jsem měla návštěvu, to když mě navštívili rodiče, abychom šli společně do divadla, takže jsem musela obstarat nějaká kokínka😋. Rozhodla jsem se vyzkoušet recept na dort Pohádka, který pekla kamarádka na svoje narozeniny a byl naprosto famózní (původní recept zde, doufám, že to autorce nebude vadit). Jenže jsem musela upéct bezlepkovou verzi, což je vždycky trochu problém. Bezlepková mouka jinak reaguje, ale nakonec se to povedlo. Pracovní názve by mohl být Bomboniérový dort. 

Recept jsem si trochu upravila. Dala jsem jen 5 vajec a namísto kakaa granko (jelikož moje zkušenost je, že kakao s tím bezlepkovým základem hodně drobí). Také jsem do hodně vyšlehané žloutkové pěny nastřídačku přidála přesátou mouku a sníh vyšlehaný s cukrem (v takové té hodně cukerné verzi, která vypadá skoro tekutá, ale ve skutečnosti není). Nakonec jsem přidala máslo a jednu lžíci oříšků (kvůli oleji). 

Korpus nakonec dopadl nad očekávání. Nechala jsem ho vychladnout na mřížce a ořezala jsem vršek, abych se zbavila tenké krustičky, která by při zdobení drobila. Rozkrojila jsem ho na polovinu a každou stranu jsem potřela naředěným javorovým sirupem. Pak jsem dolní polovinu potřela malinovou marmeládou. Krém jsem připravila podle receptu, ale ze 40% šlehačky, abych měla jistotu, že bude držet, pokud by bezlepkový korpus naopak nedržel.

Je to klasická pařížská šlehačka, kterou dělám třeba i na vánoční cukroví. Pomazala jsem dort i po strananách a nakonec jsem jej polila vrstvou čokoládové polevy, jakou dělám obvykle. Musela jsem opatrně, aby se šlehačka pod ní moc nezahřála. Jako poslední přišly na řadu čokoládové pralinky z bomboniéry (Lídl 😉) a malé balení pralinek Raffaello. Vypadalo to podle mě docela pěkně. Ale myslím, že se povedl hlavně chutově. Odezva byla velmi pozitivní 😋.

To se mi do života připletl muzikál … a dobrý

Se mnou a muzikálem se to má tak, že nejsem jejich fanoušek. Třeba loni jsem na žádný nešla, protože jsem se nechtěla zklamat. Pokud chci hezký zpět, jdu na operu, pokud chci živou hudbu, jdu na koncert. Nicméně se to sešlo tak, že se mi v poslední době do cesty připletla hned tři muzikálová představení. A dopadlo to nad očekávání dobře. 

Rent

„In truths that she learned, or in times that he cried?

In bridges he burned, or the way that she died? 

It's time now to sing out, though the story never ends.

Let's celebrate remember a year in a life of friends.“ 

Tedy, ono to zase až tak dobře nezačalo. Měla jsem poměrně velká očekávání, jelikož muzikál RENT je mou oblíbenou záležitostí. Viděla jsem dvě různá zpracování, ale pokaždé to bylo v originálu, tedy v angličtině. Jednou broadwayskou verzi a jednou londýnskou. A tak nějak si říkám, že to tak mělo zůstat. Některé věci by se prostě neměly překládat do češtiny, a muzikálová čísla jsou až na výjimky podle mě zrovna takovou záležitostí. Hudebně je RENT skvělá, jelikož je to rockovo-popová záležitost se spoustou sborových zpěvů. Akorát to tentokrát nějak nedopadlo. Muzikál se sociálním přesahem o partě mladých lidí z okraje společnosti v newyorské East Village byl přelomový v tom, že se jednalo o docela syrový příběh o nepřízni osudu netypických hrdinů - lidí trpících AIDS, prostitutek, homosexuálů, začínajících umělců, atd. Tohle v něm sice zůstalo, stejně jako nadšení interpretů a hudební stránka, ale nějak se vytratila ta spontánní jiskra. Chyběla mi tu ona naléhavost, necítila jsem ten hnací motor všech postav. Hodně to bylo překladem, byť možná jazykově povedeným, písničky bych uvítala v originále. A pak tu byla ta herecká stránka. Většina postav totiž všechno až moc hnala do extrému, a to na obě strany. Někdo měl přidat a někdo měl ubrat, zejména co se týče gest a pohybu na pódiu obecně. Muzikál je navíc uváděn na činoherní scéně, což mu přidává na intimnosti, protože prostor činoherního jeviště je menší a blíže k divákům (orchestr je umístěn nad scénou), ale já osobně bych uvítala klasickou muzikálovou scénu. Byla jsem z toho nakonec docela zklamaná.

Facts: „Rent“; Městské divadlo Brno (Hudební scéna), 2018; autor textu a hudby: Jonathan Larson, režie: Stanislav Moša 

Představ si

„Musíme pokračovat. Musíme hrát. Aby ti lidé tam venku aspoň na chvíli zapomněli na tohle místo, aby zapomněli na to, co se kolem děje, ale hlavně, aby v sobě objevili naději, aby nepřestali věřit.“ 

Ale druhá návštěva muzikálu byla skvělá. Odcházela jsem dojatá, což s ohledem na příběh asi nebylo překvapující. Podtitul zněl muzikál o síle lidství a byla to pravda. Nikdy jsem o tomto titulu předtím neslyšela, ale zaujala mě anotace i nadšené ohlasy, tak jsem zariskovala. Příběh zavádí diváka do Varšavského ghetta roku 1942, kde židovská herecká společnost Daniela Warshowskyho navzdory narůstajícím hrůzám nacismu nacvičuje hru vyprávějící příběh vzpoury židovského národa proti římskému útlaku. Ve hře pojmenované podle pevnosti Masada, kde po dlouhé měsíce židé odolávali římské přesile, aby nakonec raději zvolili dobrovolnou smrt než římské otroctví, vidí Daniel jako paralelu k situaci v ghettu, a o to víc usiluje o její uvedení. Chce jejím prostřednictvím dodat lidem odvahu, aby se nacistům postavili. Hra funguje na principu divadla v divadle, kdy se obě linie chvílemi prolínají, a funguje to skvěle. Hudba byla krásná. K mému překvapení zde nebylo tolik židovským motivů, hudba byla spíše komorní, nikdy nebyla hlavním motivem scény, dokreslovala, nerušila. Při vypjatých scénách vystoupily do popředí smyčce, přidalo se na dramatičnosti, spojovacím motivem ale zůstávala emotivnost. Lépe to asi vysvětlit neumím. Až na pár bojových scén s meči zde nebyly žádné choreografie, poskakování nebo tancování, takže všechno se obešlo bez lapání po dechu, bez přehrávání a hlavně bez velkých gestikulací. Díky tomu celý příběh vyzníval velmi přirozeně a uvěřitelně. Pěvecky také nebylo co vytknout. Všichni odváděli skvělé výkony, zejména pak Kristýna Dahnělová, Dušan Vitázek a Lukáš Vlček. Téma to bylo sice těžké, ale i tady se našel prostor pro humor. „Prý se teď ve Varšavě musí děkovat jak Bohu, tak Adolfu Hitlerovi.“ „A co se stane, když Hitler umře.“ „Tak poděkujeme Bohu.“ Citlivě zakomponovaný a ryze židovský. Nakonec smích lidé nachází i v těch nejtěžších momentech. Pokud by ale někdo na tohle opravdu povedené dílko chtěl zajít, má smůlu. Byla to totiž derniéra, což je veliká škoda.

Facts: „Představ si“; Městské divadlo Brno (Hudební scéna), 2015; autor: Shuki Levy, David Goldsmith, Glenn Berenbeim, režie: Petr Gazdík 

Bítls

„All you need is love. All you need is love. All you need is love, love, love is all you need.“

O tom, že některé všeobecně známé melodie by se neměli překládat, svědčí féerie s písněmi nejslavnější skupiny všech dob – Beatles. Tedy „Bítls“. Protože autoři téhle opravdu povedené záležitosti nechali všechny písničky v originále, ale zbytek je  originál český (nebo spíše brněnský 😉). Na tento muzikál jsem vzala rodiče a oba z toho byli nadšení, a to i přesto, že jinak jsou to poměrně dost nároční diváci. Jenže ono to nešlo jinak. Písničky od Beatles jsou věčné a oba nakonec v těch 60.letech prožili svá vysokoškolská léta. „Bítls“ není o Beatles, není o členech kapely (ne tak docela), ale je to příběh o tom, jak jejich písničky ovlivňovaly svět, nejen ten hudební, a to i daleko za železnou oponou. Je to příběh odehrávající se v roce 1967 na moravské vesnici, kde tři středoškoláci Juřan, Žanek a Pavlík sní o tom, že jednou to pořádně rozjedou a budou jako ti Bítls. A tak nacvičují s dcerou soudruha předsedy MNV (místního národního výboru), aby mohli zahrát na hodech, a taky nacvičují, jak být rebel. Protože když už jste rocker, musíte být i rebel. „Já bych klidně byl rebel. Ale fotr by mě zabil.“ A do toho se nějak připletou dva cizinci, jeden, co nosí oblek a objednává si Martini namísto rumu, a druhý, který česky neumí ani slovo, ale umí bubnovat … skoro jako Ringo Star. Je to bláznivé a velmi vtipné. Psychedelický sen po vykouření jointa, kde se setkávají britské i české představy, porada soudruhů MNV, hodina ruštiny ve škole, kterou jsem se učila i já ve třetí třídě, návštěva britské královny nebo návštěva toho jediného a pravého rockového Boha (což je pro mne nejlepší postava Dušana Vitázka). Mohl by to být pěkný miš maš bez pointy, ale je to miš maš se spoustou vypointovaných vtipů a odkazů na staré známé (které jsem coby brněnská náplava ne vždy z kontextu pochopila). Tahle féerie, tedy výpravná divadelní hra s fantastickými ději a postavami, je pocta skupině Beatles, ale i ohlédnutí za dobou, která je už naštěstí pryč. Herci si tuhle záležitost opravdu užívali, bylo znát, že je to baví, a diváky taktéž, takže potlesk ve stoje na konci nebyl jen zdvořilost, jak už jsem několikrát v Městském divadle zažila. 

Facts: „Bítls“; Městské divadlo Brno (Hudební scéna), 2017; autor: Stanislav Slovák, Jan Šotkovský, Petr Štěpán, režie: Stanislav Slovák

zdroj: zde, zde, zde

What you (don´t) need - 15.

Jestli je v kosmetice něco, za co si ráda připlatím, pak jsou to pudry a klasické make-upy (nebo cokoli, co je může zastoupit, jako třeba BB-krémy). To proto, že mám velmi citlivou pleť, a pokud se spletu a na pleť si dám něco, co mi nesedí, vypadám pak jako oběť útoku roje včel. No možná trochu přeháním, ale chci jen říct, že se snažím vybírat pečlivě. Naposledy jsem objevila skvělý KLAIRS Illuminating Supple Blemish Cream (zde). Jeho jedinou nevýhodou je, že je poměrně světlý. Přestože jsem na první pohled spíše tmavší typ, mám podtón pleti jako rusovlásky (což je druhá nejvýraznější barva v mých vlasech, takže zase takové překvapení to není), takže se mi ten správný odstín docela špatně vybírá. A zdá se, že tentokrát jsem ten správný tón tak úplně nevychytala.

*

Už od jeho uvedení jsem měla spadeno na nový make-up od Lancôme - Skin Feels Good. Jedná se o lehčí typ make-upu s hydratačním účinkem, což mohu potvrdit. Jeho cena byla příznivá - 680 Kč (koupeno v akci).

Balení je praktické, akorát tak na cesty, jelikož na rozdíl od většiny make-upů této značky, to není skleněná lahvička, ale plastová tuba, takže není tak těžký. Ubírá to sice na eleganci, ale dá se to přežít.

Na první pohled to nevypadalo, ale tuba má velmi praktickou pumpičku, což je super, protože je to nejen praktičtější, ale hlavně hygieničtější. Důležitý je samozřejmě hlavně obsah a ten se myslím povedl. Není to plně krycí make-up, má spíše střední krytí, ale je opravdu příjemný, skvěle se zapracovává do pleti, a vytváří jednotný a velmi přirozený vzhled. Což zní jako nějaká reklama, ale já jsem z něho byla opravdu příjemně překvapena. 

K dostání je u nás jen omezený počet odstínů, resp. jen ty, které se vetšině Češek hodí. Já jsem si chtěla pořídit o kapku tmavší odstín, než jaký běžně používám, to abych měla jeden lehčí make-up v tmavším odstínu, a proto jsem sáhla po 04 Golden Sand. A není to úplně ono, alespoň ne na zimu, kdy jsem ještě světlejší než obvykle. Jedná se totiž o studený podtón, a proto by mi stačil o tón světlejší, tedy asi 03N Cream Beige, což je neutrální béžová. Ale nechala jsem si ho i tak, jen se musí opravdu pečlivě rozetřít do ztracena. Myslím ale, že na léto bude super. Rozhodně ho můžu vřele doporučit.

*

Pokukuji ještě po Touche Éclat All-In-One Glow od YSL, ale počkám si, až se mi uvolní místečko 😉.

Nedělní pečení a tak - 54.

Dneska jsem měla strašnou chuť na nějakou domácí sladkou mňamku, což mám většinou tehdy, když jsem unavená, venku je zima, prší nebo sněží, prostě je počasí pod psa, já mám chuť se zamuchlat do deky, pustit si jako kulisu jakoukoli blbost v televizi a přitom si číst. 

Jelikož jsem si koupila včera dvě skvělé knížky, venku je zima, doma teplíčko a já měla v lednici kynuté těsto (to si nevymýšlím, koupila jsem ho včera v Lídlu, je to takové to klasické balení na pečícím papíře), tak jsem si upekla skořicové rolky s ořechy. Mňamka.

Jen máslo, skořicový cukr, hnědý cukr a oříšky. A dokud jsou horké, tak přelít cukrovou polevou. Díky tomu předpřipravenému těstu to bylo za dvacet minut + odstavení pro lepší nakynutí (což stačí jen půlhodinka). Není to sice žádný pekařský um, ale je to dobrý tip na rychlý moučník. 

 Vychladlé rolky stačí jen trošinku přihřát v mikrovlnce, protože tak jsou podle mne nejlepší. Ale pozor. Je to kalorická bomba, jsou opravdu sladké. 

 

What you (don´t) need - 14.

V neděli bylo 11. listopadu, což je prý světový den Singles. Což má podle mě být asi jakási protiváha ke Sv. Valentýnu. Je to den, kdy lidé slaví, že jsou singl. Ne proto, že by je to trápilo, ale proto, že jsou takhle šťastní. Přijde mi to jako vtipná recese, jelikož Sv. Valentýn mi dost leze na nervy. Prý je ještě jeden den, kdy svobodní slaví svůj den lásky (sebelásky ?), a to 15. února, takže den po Valentýnu, ale to mi přijde jako poněkud nevhodně zvolené a zcela vtip postrádající. Neslavím tedy ani jedno, ale shodou náhou jsem si ten den koupila moc pěknýho chlapa 😉. Jmenuje se Adam Levine.

A moc krásně voní. Takovou lehce kořeněnou vůní, ale ne chlapsky, ale sofistikovaně žensky. A drží se na mě skoro celý den, zejména pak na oblečení 😋. Je to parfémovaná voda Adam Levine for Her. 

Na vnějším obalu je zobrazen Adam Levine, což je frontman skupiny Maroon 5, na kterého se velmi hezky dívá, nicméně i tak mi přijde trochu zvláštní dát si vlastní fotografii na parfém. Nicméně parfémek samotný je v krabičce, která nejvíc ze všeho připomíná cigaretové poudro (asi Adam není vysazen na zdravý životní styl). Nicméně to mi vůbec nevadí, protože i tak je velmi elegantní. Ale samotný parfémek má úplně úžasný flakónek.

Je totiž ve tvaru mikrofonu, což je docela symbolické. Uzávěr je z kovu a hezky poctivě těžký. Musím přiznat, že jsem si tenhle parfémek vybrala naslepo jen podle recenzí a hlavně kvůli tomu, jak vypadá. Chtěla jsem totiž jen malé balení do kabelky. A jsem z něj opravdu příjemně překvapená. Je to kořeněná vůně akorát na podzim a zimu. Cena je docela symbolická - 260 Kč za 30ml, a to je nejméně výhodné balení 😉.

Co už určitě nestihnete

Je to možná trochu nefér o nich psát až teď, ale všechny následující výstavy už skončily 😦. Tedy na svou obranu mohu zodpovědně říci, že na tři z nich jsem šla v poslední možný den. To se mi stává dosti pravidelně, jelikož vždycky, když zaznamenám nějakou výstavu, tak si  říkám, že mám ještě dost času, že končí až za pár měsíců, vypustím to celé z hlavy a pak si to většinou připomenu nějakou náhodou den dva předtím, než výstava, co trvala půl roku, končí 😊. Tak jako tak by bylo pro ty, které by tenhle post inspiroval k rozšíření si kulturního rozhledu, pozdě. Ale byly to zajímavé výstavy 👍. 

Sakura - japonská kaligrafie 

Kaligrafie je umění písma. Je to v podstatě krasopis, kdy se na podklad spontánním, nicméně předem promyšleným pohybem, psacím náčiním s širší špičkou malují slova. Taková slova jsou někdy skoro nečitelná, ale jde spíše o formu, než o samotný text jako takový. Asi nejznámější je japonská škola kaligrafie – šódó 書道,případně čínská – šufa 书法, jelikož obě používají čínské znaky, tzv. kandži (kanji), které se píší krátkými tahy štětcem. V Japonsku je to vcelku rozšířený koníček, a myslím, že je to i povinné v rámci školní výuky. Pokud je ale kaligrafie na vysoké úrovni, jsou její autoři velmi uznávanými mistry oboru. Jako laik to samozřejmě nepoznám, ale v zámecké kavárně prý byly vystaveny opravdu unikátní svitky. Japonci si totiž většinou kaligrafii vystavují podobně jako my obrazy, jenže píší ve sloupcích a nikoli na řádcích, proto se píše nejčastěji na svitky, které se pak zavěšují do výklenků jako výzdoba. Taky mám takový jeden doma.
Facts: „Sakura“; Zámecká kavárna – Zámek Nové Hrady (výstava), 2018 

Cosmos Discovery 

Jedna z největších výstav, které jsem kdy navštívila, byla rozhodně ta, kam jsem vzala dětičky, když u mě byli na prázdninách. Jednalo se o výstavu NASA, která se věnovala dobývání vesmíru a všemu kolem toho. Kdysi jsem nějaký čas žila na Floridě a shodou okolností právě na Cape Canaveral, kde NASA oficiálně sídlí. Byla jsem například na startu rakety, což bylo večer, a bylo to naprosto fascinující. Měli jsme místa na tribuně, která byla nejblíže, kam veřejnost mohla. Nejdřív se nic nedělo, ale pak se zažehly motory a na pár chvil bylo díky všemu tomu ohni světlo jak ve dne. Pak raketa pomalu vystoupala a postupně prozářila jednotlivé vrstvy atmosféry. Bylo to super. A taky jsem byla i na přistání raketoplánu. Toho, který později nepřežil. Zpět k výstavě. Byla veliká, obsáhlá a podle mě i velmi zajímavá. Pro děti byla připravena hra, při níž hledaly odpovědi na otázky a sbíraly razítka. Zjistila jsem, že děti tyhle věci nechávají docela klidnými. Se všemi těmi filmy z vesmíru a Hvězdnými válkami, kde se lítá ve vesmíru jako kdyby jeden cestoval se Student Agency, jim realita přijde asi trochu nudná. Ještě jim moc nedochází, že to, že někdo podstoupí to riziko, aby vystoupal na oběžnou dráhu a dokonce se prošel po Měsíci, je prostě na hranici lidských možností. Ale razítka děti posbíraly všechny 👌.  
Facts: „Cosmos Discovery“; Výstaviště Brno – Pavilon C (výstava), 2018 

Jan Šibík – Deset let

Jan Šibík je asi náš nejznámější fotograf věnující se reportážní fotografii. To je taková ta fotografie, kterou si do bytu asi moc nedáte, jelikož s největší pravděpodobností zachycuje nějaký dost ošklivý dramatický okamžik. Vídáte je ale v televizi a v tisku, a v případě Jana Šibíka jsou s největší pravděpodobností z míst, kde se aktuálně odehrávají dramatické okamžiky měnící náš současný svět. Výstava zachycovala posledních deset let jeho práce, kterou si v reálu umím jen hodně těžko představit. Fotografovat technicky umí hodně lidí, ale být schopný sledovat všechno to utrpení a nezbláznit se z toho, to je něco úplně jiného. Být fyzicky přítomen na místech přírodních katastrof, válek a všech možných neštěstí. Vystaveny byly fotografie, které zachycovaly následky tajfunu na Filipínách a zemětřesení na Haiti, balkánskou cestu uprchlíků mířících do Evropy, krvavé arabské jaro při demonstracích v Egyptě a Libyi, stejně jako putinovské Rusko, zejména konflikt na Krymu, a také uzavřený svět KLDR. Hodně fotografií bylo z oblastí konfliktů poslední doby, které souvisejí jak s uprchlickou krizí, tak militantním islamismem. Velkoformátové fotografie ve vysokém rozlišení byly technicky vzato krásné, ale neukazovaly krásný svět, byly dokladem reálného světa, v němž žijeme.

Facts: „Jan Šibík – Deset let“; Galerie architektury Brno (výstava), 2018 

Fotografie National Geographic 

Brněnská ZOO uspořádala výstavu 100 fotografií časopisu National Geographic, který je proslulý úchvatnými fotografie přírody. Na rozdíl od výstavy Jana Šibíka, tohle byly až na úplné výjimky fotky, které by si člověk do nějakého toho moderně pojatého bytu rozhodně dal. Nejednalo se o nákladnou výstavu v tom smyslu, že nebyly vystaveny v super rozlišení, ale jednalo se o kartón, takže některé růžky už byly pěkně odrbané (byla jsem na ní samozřejmě až poslední den, že), a nebyly zavěšeny na zdi nebo nějak speciálně osvětleny. Část byla položena, takže se na ně člověk mohl dívat shora. To bylo zajímavé, protože některé byly foceny z tzv. ptačí perspektivy. Dočetla jsem se, že se tomu říká „letecká fotografie“. Takové mi přišly nejzajímavější, ale bohužel žádné nebyly na prodej.

Facts: „Fotografie National Geographic“; Galerie Radnická - Brno (výstava), 2018

zdroj: zde, zde, zde

What you (don´t) need - 13.

Minulý měsíc jsem si dělala pořádek v šuplíčku, kam schovávám všechny možné součástky k počítačům, a ke svému překvapení jsem našla jednu starou flešku, o které jsem se domnívala, že je nefunkční. Nicméně po asi dvou letech odpočinku se rozběhla a já jsem na ní vedle spousty neužitečným věcí našla i fotky, které jsem kdysi nafotila s tím, že je použiji na blogu. Jednalo se hlavně o kosmetiku. Ostatně to, že jsem ty fotky neměla nikde zálohované a fleška je obsahující tenkrát vypověděla službu, mělo za následek, že jsem tuhle svou kosmetickou rubriku moc neaktualizovala. Některé věcičky sice asi už aktuální nebudou, ale třeba tahle vychytávka bude, protože se stále prodává.

*

Jedná se o gelové rtěnky, respektive slupovací gelové rtěnky. Viděla jsem je v jednom videu na YouTube a chtěla jsem si to vyzkoušet. Na E-Bayi se dají koupit za 2 USD, takže mě to nezruinovalo 😉. 

Jmenují se WOW! a nejspíš jsou od značky Romantic Bear, ale možná taky ne, jelikož jsem o ní nikdy neslyšela, ale usuzuji podle balení. To je docela obyčejné, plastová tubička s aplikátorem = zkoseným koncem.

Aplikace je trochu oříšek a chce to cvik. Zkoseným koncem se tubička přiloží na rty a zatlačí se na ní, takže gel, který je hodně hodně lepivý (což být má), začne vytékat. Je potřeba nanést na celé rty a pokud možno nedopustit, aby se gel dostal kamkoli jinam, jelikož opravdu hodně barví. A pak se nechá gel zaschnout (asi tak 10-15 minut, mezitím si můžete dodělat make-up 😉). A až gel na rtech úplně zaschne, tak se sloupne (třetí fotka), asi jako klasické slupovací masky na obličej. Ale...

"Ale" je v tom, že pokud  se nenechá vrstvička gelu úplně zaschnout, tak se nedá pořádně sloupnout a rozpatlá se to. To je na čtvrté fotce docela dobře vidět.

Mám tři barvičky - Rose Pink, Sexy Red a Cherry Red, kterou používám nejčastěji, resp. tu růžovou jsem nepoužila myslím nikdy, protože mi vůbec nesluší. Osobně mám za to, že to trochu vysušuje rty, ale ta barvička se opravdu do rtu zapije a vydrží prakticky celý den, takže stačí pak použít jen balzám. Na denní používání to pro mě sice není, ale rozhodně to funguje 💋

 

Nedělní pečení a tak - 53.

Jelikož teď nemůžu v podstatě asi polovinu potravin, což zahrnuje i sladké, nějak mi to připomnělo dva dortíky, které jsem pekla už v létě a které jsem nazvala "hudební". Úplně jsem na ně zapomněla, jelikož to bylo v dosti hektické době. "Hudební" jsou proto, že byly pečeny ke příležitosti uvádění opery a že jsem na ně použila mnou vyrobené čokoládové ozdoby ve tvaru hudebních nástrojů.

*

První byl čokoládový s tvarohovým krémem a malinovou marmeládou uvnitř a čokoládovým šlehačkovým krémem navrchu. Ten byl právě ozdobený housličkami a kytarami a notami, a všemi těmi hudebními motivy vyrobenými z hořké čokolády.

Neuhlazovala jsem ho, naopak jsem udělala vlnky z vrchního krému. Nedělala jsem ho příliš sladký, protože bylo léto a chtěla jsem ho co nejvíce odlehčit.

Druhý byl šlehačkovo-malinový dortík s oříškovým korpusem. Oříšků jsem nedala moc, aby vynikla chuť čerstvým malin a malinové marmelády. Krém byl bílý a základem byla šlehačka a tvaroh. Vrchní krém byl malinový.

Zdobila jsem ho vedle malin čokoládovými lístky. A měl velký úspěch, takže jsme začali v kavárně nabízet borůvkovou verzi.

 Tak teď ještě kdybych mohla aspoň kousek ...

 

V hlavních rolích ženy – mstitelky, hvězdy, mámy … a taky jeden vlk

Během jara, léta a začátku podzimu jsem viděla na 50 různých asijských titulů, jak filmů, tak seriálů. Už se mi dokonce zdají i sny v čínštině a ahoj říkám v japonštině, ale to mě zase přejde. Naplánovala jsem si totiž spousty kulturních zpestření, a začala jsem v kině. 

Odnikud 
„Viděla jsem jí. Viděla jsem tu ženskou, co mi zabila muže a syna. Jak to můžou zpochybnit?“ 

Začal filmový klub a mě se ten den vůbec nechtělo nikam jít. Na pořadu byl totiž německý snímek a zdálo se, že tématem bude uprchlictví a předsudky, či něco podobného, neboť se mělo jednat o film z prostředí turecké menšiny. Nic proti tomu, jen je to pro mě téma, které jsem na festivalu Jeden svět viděla v mnoha podobách. A ano, pochopila jsem, že je to složitá situace. Jenže se nakonec ukázalo, že ta synopse byla trochu matoucí. Byla to totiž spíše než sonda do života turecké menšiny sonda do psychologie někoho, kdo v důsledku nenávistného a zcela bezdůvodného činu přijde o svoje blízké. Hlavní hrdinka přijde při teroristickém činu o manžela, který byl Turek, a jejich malého syna. Všichni se ptají po minulosti její i jejího manžela, která nebyla úplně příkladná, kladou otázky stran jeho původu i náboženství a hledají motiv. A tím se ukáže nenávist a z toho plynoucí rasismus dvojice obdivovatelů Hitlera. Vykreslení všech fází smutku, bolesti a pomalého nalézání nové stability, kterou přeruší soudní proces, je realistické, až to mrazí. Snad jen ten samotný soudní proces, zejména obhájce oné dvojice, byl trochu karikaturní. Navíc mám za to, že v Německu by k takovému závěru žádný soud nedospěl. Ale i přesto to bylo působivé, hlavně díky naprosto skvělému výkonu Diane Kruger. Za mě 85%. 

Facts: „Aus dem Nichts“; Německo, 2017; režie Fatih Akim  

Zrodila se hvězda 
„Skoro všichni mi řekli, že umím zpívat, ale nelíbí se jim, jak vypadám.“ „Já myslím, že jsi nádherná.“ 

Nějaká překvapení se přeci jenom letos konají. Třeba právě režijní prvotina Bradleyho Coopera, který se proslavil jako herec zejména v komediích, ale tady si střihl vedle režie i hlavní roli životem unaveného rockera a alkoholika Jacksona Maina, který jednoho dne zcela náhodou narazí v travesti baru na mladou Ally, která jeho cynické já dojme k slzám svým zpěvem. Ally hraje Lady Gaga a musím říct, že jak mi je její dosavadní tvorba až na úplné výjimky zcela cizí, tady smekám, jelikož tu opravdu září. Sice mi její hudební styl nic moc neříká, ale to, že má krásný hlas, rozsahem i barvou, jsem si všimla (byť v té její tvorbě to fakt není poznat). Tady ho může uplatnit, zejména pak v první polovině, kdy začne Jacksona doprovázet a zpívá především rock-popové fláky. Ti dva se zamilují, vezmou a Ally se svým talentem prorazí do velkého světa showbusinessu. Nevzpomínám si, jak to bylo ve stejnojmenném filmu z roku 1976, kde hrála Barbra Streisand, ale je to tak univerzální příběh, že ho jde přizpůsobit jakékoli době a hudebnímu stylu. I když jsou možná některé momenty trochu klišé, což u romantiky asi ani není na škodu, film i přes svou dlouhou stopáž nikde výrazně nezadrhává. Bradley Cooper hraje většinu filmu chlápka pod parou, sem tam nesrozumitelně huhlá, ale zpívá mu to a toho rockera mu nejde nevěřit. Nicméně hvězdou je tu právě Gaga, protože se na tu roli opravdu hodí, jak vizuálně, tak i svým zpěvem, a ve svém projevu je sympaticky civilní. A mám tušení, že kategorie Oskar pro nejlepší píseň má už svého vítěze. Za mě 90%. 

Facts: „A Star is Born“; USA, 2018; režie Bradley Cooper 

Nebezpečná laskavost 
„Potkala jsem Emily před pár týdny. Je to úžasná a elegantní žena. Před pěti dny ale Emily zmizela a nikdo neví, kde je.“ 

Na tenhle film jsem se vydala trošinku náhodou a dokonce sama. Musela jsem vyřídit něco v centru a hrozně pršelo. Tak jsem zašla do kina a bylo to. Ale rozhodně to nebylo vůbec špatný. Byl by to povedený film na nějakou dámskou jízdu. Za prvé proto, že hlavní postavy jsou dvě mladé ženy, které se od sebe liší jako den a noc. Stephanie je svobodná matka bloggerka, co radí, jak si vyrobit náramky přátelství a dělí se o recept na rychlé brownies, a Emily je vdaná matka pracující ve firmě zabývající se módou a mající zálibu v ginu. Jedna je trochu naivní, ta druhá je patologická lhářka. Jedna je maloměšťácká, ta druhá je bohémka z velkého světa. A jednoho dne Emily požádá Stephanie o to, aby vyzvedla jejího syna ze školy, a zmizí. „Stephanie, potřebuju od Tebe jen malou laskavost.“ „Cokoli.“ A Stephanie se mezitím stará o jejího syna i manžela, a protože jí na tom celém něco nesedí, začne po Emily pátrat na vlastní pěst. Druhý důvod, proč film vidět, je výprava, a mluvím tedy nejen o domech, ale hlavně o šatníku obou protagonistek. Ten je totiž úplně boží. Tak jako tak, je to komediálně laděný thriller, ale jak je první polovina skvělá, tak je bohužel ta druhá slabší a konečný zvrat nečeká jen opravdu příležitostný divák. Blake Lively jako Emily je fajnová, a je to i poprvé, co se mi líbila Anna Kendrick. A taky to má fajn soundtrack. Za mě 85%. 

Facts: „A Simple Favor“; USA, 2018; režie Paul Feig 

Alfa 
„Můj otec mi vždycky říkal, … přežití není nikdy jisté. A když už nejsou vůdci, … musíš se jedním stát.“ 

Příběh se odehrává před 20tisíci lety v poslední době ledové a vypráví příběh toho, jak začalo přátelství člověka a psa, tedy v té době ještě jen divokého vlka. Kdysi jsem viděla film „10.000 BC“ a byla to opravdu těžko uvěřitelná story, ale tohle se mi líbilo. Proto moc nechápu, že to má docela nízké hodnocení. Je to samozřejmě vyprávěno trochu ve zkratce, jelikož domestikace vlka asi jen těžko proběhla takhle jednoduše, ale i tak je to milý film s opravdu pěknou vizuální stránkou, zejména záběry krajiny a noční oblohy, a sympatickým hrdinou. Mladý lovec se poprvé vydává na dlouhý lov se staršími lovci včetně svého otce, ale dojde k nehodě a on je považován na mrtvého. Protože ví, že v divočině nepřežije dlouho, a protože se blíží zima, vydává se sám zpátky na dlouhou cestu domů (A je to vážně dlouhá cesta. Říkala jsem si, proč nebydleli trochu blíž). Cestou narazí na zraněného vlka, o kterého se postará, a začnou se spolu pomalu sbližovat. „Budu Ti říkat Alfa.“ Někdy, zejména ve druhé polovině, příběh trochu tlačí na city, a nejsem si jistá, zda by takhle někdo v té době přemýšlel. „Bez Tebe nikam nepůjdu.“ Ale i tak je to moc povedený rodinný film (to "rodinný" zdůrazňuji), v lecčem trochu připomínající „Zmrtvýchvstání“, ale samozřejmě určený pro dětské publikum. Vlka tu hraje Československý vlčák, což je krásný pes a někteří jeho jedinci vážně vypadají jako vlk. Jednou bych si nějakého takového klidně pořídila. Za mě 85%, protože mám ráda hezké obrázky i štěňátka. 

Facts: „Alpha“; USA, 2018; režie Albert Hughes 

Zdroj: zde

What you (don´t) need - 12.

Dostalo se mi připomínky, že bych měla udělat zase nějaký příspěvek o kosmetice. Dělám je vcelku ráda, i když musím přiznat, že raději píšu o kultuře. S kosmetikou je to tak, že často zapomenu věci vyfotit, než se z nich stanou věci denní potřeby, tedy než je vyndám z těch hezkých krabiček a používáním je celé upatlám, pomačkám a odřu 😉. A taky nějakou dobu trvá, než u některých věciček vykoumám, jestli aspoň trochu fungují.

*

Tentokrát mám takovou Bio Edition. A přestože nejsem na bio výrobky nějak zvlášť zatížená, tentokrát jsem s nimi opravdu moc spokojená. Většinou mi totiž všechno, co je označené jako Bio, přijde trochu neúměrně drahé a navíc ... co to přesně značí, že je něco Bio? Často jde spíš o reklamní trik, a když si člověk přečte složení nebo věnuje větší pozornost obalu, zjistí, že to je organické a nechemické tak napůl. No nic. Moje úlovky.

Jelikož jsem přes léto měla trochu problém se suchou pletí, a taky musím už řešit drobné vrásky kolem očí, vybrala jsem si Hyaluronové Sérum od Saloos, které stojí asi kolem 240,- Kč. Mám ho už jen trošinku a musím říct, že ačkoli po něm neomládnete o deset let, rozhodně je to jedna z mála věciček, která funguje. Tedy alespoň v tom smyslu, že v okolí očí je kůže pružnější, a přestože žádné vrásky samozřejmě nevymaže, jsou o ždibec méně znát. Nicméně je potřeba pak použít krém nebo olej, alespoň ta moje přirozeně suchá pleť to potřebuje. Za ty peníze je to dobrá alternativa.

Mám v oblibě obličejové oleje. A to jak na promazání, tak jako odličovací složku. I když s oleji se musí opatrně, jelikož můžou lehce ucpávat póry a paradoxně z pleti udělat strouhanku (to se mi stalo a nic moc pozitivní zkušenost 😕). Můj oblíbený je arganový olej, a tentokrát jsem sáhla po Arganovém oleji od Purity Visison. Stojí asi 250,- Kč a musím říct, že je opravdu skvělý. Používám ho i na lůžka nehtů a řasy (když nemám umělý samozřejmě). Balení nemá pipetu, ale praktickou pumpičku a na celý obličej stačí dvě kapky. Rozhodně si ho pořídím znovu.

Jako alternativu ke krému jsem vyzkoušela Bambucké máslo od Purity Vision, zatím jen v menším 100ml balení, které stojí bez pár korun dvě stovky. Mám raději menší balení, protože nesnáším, když se něco nevypotřebuje do doby expirace. Ale tady to nehrozí, protože ho používám na obličej asi tak dvakrát třikrát týdně, a jinak si s ním natírám lokty postižené lupénkou. A je to super. Cena je sice vyšší, ale balení vydrží dlouho, protože máslo je hodně mastné a stačí ho málo. Na pokožce se teplem rozpustí, podobně jako třeba kokosový olej.

Asi jsem tímto nákupem planetě moc nepomohla, ale snad mi aspoň poděkuje moje pleť 😘.

Když Vás nesnášejí výtahy

Výtahy mě nesnášejí. Nemyslím, že je to z jejich strany vysloveně osobní, ale ta antipatie tam prostě je. Myslím, že je to podobné, jako když se pokouším pěstovat květiny. Můžu nakoupit to nejlepší hnojivo, zalívat je pouze převařenou vodou pokojové teploty a co nejméně je zatěžovat svou přítomností, stejně se tváří otráveně. To se ale mění v okamžiku, kdy je během mé nepřítomnosti přijde zalít nějaká náhrada. Rozkvétají, bují a zelenají. Asi prostě vysílám špatnou energii. Anebo, a to je pravděpodobnější, jsou spíš na blondýnky. Netuším, zda i výtahy mají tuhle preferenci, ale mne si tedy neoblíbily. Musím se přiznat, že mě to mrzí. Pro někoho, kdo vyrostl v rodinném domě s velkou zahradou jako já, jsou totiž výtahy znamením toho, že žijete „ve městě“. A to, i kdybyste ten rodinný dům se zahradou technicky vzato v nějakém městě opravdu měli. Pro mě je výtah symbolem žití v „centru dění“. Asi to mám nějak spojeno s tím, že jediný výtah mého dětství byl páternoster u mého tatínka v práci v srdci Václavského náměstí, tedy v samotném centru našeho hlavního města. Možná. Možná mám prostě jen komplex dítěte, co vyrostlo na „pražském předměstí“. 

 

Nicméně poté, co jsem začala pracovat a usadila se v centru moravské metropole, což by mě nikdy coby dítě ani nenapadlo, protože Morava mi zněla stejně exoticky jako Kanárské ostrovy, jsem se s výtahy začala sbližovat více. Potkávám se s nimi denně, ale … ne úspěšně. První výtah mám v domě, kde bydlím. Vlastně dva. Osobní a tzv. nákladní. Ani jeden mě nemá rád. Můj limit chození do schodů i ze schodů jsou čtyři patra. Já bydlím technicky v devátém patře, takže spoléhám na výdobytky techniky dosti často. Nevím proč, ale tyhle dva „Vtipálci“ si ze mě rádi utahují. I když se mi už několikrát stalo, že jsem přišla k výtahu a on tam byl, což je většinou díky mojí sousedce, která venčí svého Sebíka, roztomilou chlupatou kouli, co se neustále směje, většinou si výtah musím přivolat. A oni nakonec vždycky nějak přijedou, ale někdy se prostě nezastaví v mém patře, ale třeba o patro níž a nejčastěji až nahoře. A někdy mi pro jistotu zhasnou. Ptala jsem se sousedů, ale vůbec netušili, o čem to mluvím. Číslo 8 poznám, tak nevím, co si o tom myslet. 

 Další dvojici výtahů mám v práci. Pracuji v pátém podlaží a musím uznat, že je tam nejrychlejší ze všech mnou pravidelně používaných výtahů. Dokonce je většinou i neobsazený. Jen je v něm zakázáno se jakkoli nevhodně pohybovat, a nedej bože, že by se člověk třeba opřel o stěnu. Zanechal by po sobě čmouhy a to by paní uklízečka jen tak v klidu nepřešla. Někdy se s Vámi i sveze, aby se přesvědčila, že se nechováte jako naprostá „slečinka“, která si „zamaže tu svou sukýnečku“. Já mám problém s tím výtahem na hlavní budově. Ten totiž nejezdí, a pokud se k tomu dá přemluvit, jede někam úplně jinam. Nejčastěji do jakéhosi zapovězeného sklepního patra, kde sídlí pánové, co se starají o budovy a počítače. Jednou jsem se s takovým jedním ocitla v kabině a mohla díky němu nakouknout i do zcela tajemného patra s označením -2, kam se dá dostat jedině tak, že máte kouzelný klíček, kterým si na panelu volby u -2 hezky otočíte. Co jsem tam viděla, si vezmu do hrobu 😏. Na hlavní budově samozřejmě není problém vyběhnout dvě patra, problém je v okamžiku, kdy mám na nákupním vozíku naloženu tunu spisů nejrůznějšího stupně utajení a potřebuji ji dostat do jiného patra. Někdy taková operace díky nespolupráci výtahu trvá déle, než kdybych je snad odtáhla po jednotlivých svazcích. Ale myslím, že to není osobní zášť. Výtahy na hlavní budově jsou trochu jako úředníci státní správy. Nemají rádi vůbec nikoho. Prostě „Úředníci“. 

Poslední mnou pravidelně užívaný výtah je u mého lékaře. Operuje v módu „pro jistotu ještě třikrát zavřu a otevřu, abyste si byli zcela jistí, že chcete změnit patro, a pak si dám na chvíli přestávku“. Je to takový „Zachovalý stařík“. Stařík proto, že vlastně rychleji vyjdete schody, než se vůbec rozhodně zasupět a vyrazit zadaným směrem. Zachovalý proto, že tak na první pohled vůbec nevypadá. Je celý  v nerezu, má sedátko a zrcadlo přes celou stěnu. Jen mu asi nějak schází viagra. Pravidelně z něj vystoupím po dvou až třech pokusech, aby se rozjel ve chvíli, kdy mám našlápnuto na první schod. Ale ještě mu dám šanci. Jinak bych musela pokaždé pěšky a to by se ho mohlo dotknout. Co kdyby si to pak ty výtahy řekly mezi sebou a už by mě žádný nesvezl?

 

Drsňáci z vesmíru, tátové na rodičovské a zubaté potvůrky na aukci

Všechny letní blockbustery už jsou dávno v šedi vzpomínek, neboť je tu podzim se vším všudy, ale třeba někomu utekly a chystá se na ně v teple podzimního večera doma. Jedná se o pokračování super úspěšných předchůdců a vsadím se, že na většinu z titulů se všichni ti geekové nedočkavě vrhli v momentě premiéry. Jen mně to hold trvalo o pár týdnů déle.  

Avengers: Infinity Wars

„Kdysi jsme měli nápad. Dát dohromady skupinu výjimečných bytostí. Naději, že vytvoříme vyšší celek. Abychom za ně mohli bojovat v bitvách, které by sami prohráli.“ 

Pokračování Avengers, kde se konečně objevil finální záporák (prozatím). Posledních pár let všechno mířilo k momentu, kdy se konečně objeví tajemný Thanos, který má slabost pro malé zářivé kamínky, a proti němu se postaví všechny ty roztodivné postavičky v legračních kostýmech, s podivnými jmény a egy mega rozměrů. Nacpat tolik postav do jednoho filmu (technicky je to první díl ze dvou) byl určitě oříšek, zejména pak proto, že postavy mají velmi odlišné pozadí a filmovou náladu. Mám na mysli třeba to, že spojení spíše vážněji laděného a na Zemi zaměřeného Kapitána Ameriky se Strážci Galaxie na tripu kolem celého Vesmíru chce pár scénáristických kliček. Někde se to povedlo více a někde méně, ale celkově je to zábavná záležitost. „Tohle jsou mí kámoši – strom a králík.“ „Králík?“ Thanos jako záporák určitě funguje, protože jeho motivem není Vesmír zničit, ale v jakési jeho trošinku zvrácené, nicméně pochopitelné úvaze, ho vlastně chce zachránit. Možná je jeho plán vyhubit půlku všech obyvatel známých světů trochu drastický, ale není to osobní, nevybírá ty, co nový svět zažijí, a ty, kteří ne. „Už brzy zakusíte, jaké to je zoufale cítit, že jste v právu, a přesto selhat. Děste se, utíkejte, ale osud Vás stejně dožene.“ Se správným záporákem bychom měli trochu soucítit, což se většinou u amerických příběhů moc nestává. I když je film zahlcen postavami, každá má aspoň kousíček pro sebe, zejména pak Thor, který je jakýmsi hlavním hrdinou. Postavy se samozřejmě museli rozdělit na několik skupinek, bojuje se na několika místech a taky se umírá. Diváci kolem mě fňukali, jako kdyby jim zemřel oblíbený domácí mazlíček, ale je mi jasné, že v dalším díle bude všechno jinak. Za mě asi tak 85-90%.
 Facts: „Avengers: Infinity Wars“; USA, 2018; režie Anthony and Joe Russo 

Solo: Star Wars Story 

„Od deseti let jedu v pouličních podvodech. Vykopli mě z letecký akademie. Protože mám svoji hlavu. Já budu pilot. Nejlepší v galaxii.“ 

Star Wars mě nikdy nijak zvlášť nebavily, nicméně vždycky jsem se na ně do kina vypravila. Tudíž i tahle poslední jednohubka mě neminula. Ale klidně mohla. Ten film jako takový prý sklidil hodně kritiky, nicméně co se mě týče, od svých předchůdců se nijak zvlášť nelišil. Možná fanoušci prostě jen neradi viděli pro ně ikonickou postavu Hana Sola, kterého kdysi ztvárnil Harrison Ford, jako mladíka v podání úplně jiného herce, nebo to možná bylo tím, že prostě nemusíme o postavách vědět úplně všechno. Tak jako tak to bylo pro mě všechno trochu zmatené. Hromada akčních scén, zejména v různých podivných strojích a spousta nových šeredek, jelikož jinak se všechny ty prapodivné mimozemské rasy vlastně pojmenovat nedají. Příběh to nemělo pořádný žádný, ale co si budeme podívat, to nové Star Wars nemají nikdy, jen si to jejich skalní fanoušci nechtějí přiznat 😏. Záporáků tam bylo vícero, i když největší adept na psychopata roku byl rozhodně Paul Bettany. Toho bych za souseda opravdu nechtěla. Co mě ale překvapilo, byla poměrně vysoká dávka násilí. Takového hodně depresivního násilí, i když nemuselo být vždycky ukázáno úplně polopaticky. Nejvíc ze všeho to připomínalo western. Podle hesla „nikomu nevěř“ bych dala tak slabších 80%.   

Facts: „Solo: A Star Wars Story“; USA, 2018; režie Ron Howard 

Úžasňákovi 2 

„Přišel jsem napravit pár věcí. Pomozte mi vrátit superhrdiny na výsluní. Musíme změnit pohled lidí na superhrdiny a Elastička je nejlepší volba.“ „Mámina nová práce.“ 

Na co asi tak můžete jít s dětmi ve věku kolem deseti let. Nesmí to mít titulky, musí to být přístupné alespoň od 12 let a neměly by z toho dostat noční můry. Takže nejlepší volbou je vždycky nějaký ten animák. A na ty já obecně nejsem zrovna ta správná cílovka. Tedy pro ty americké animáky, protože ty jsou na rozdíl od japonského anime, pro které mám slabost, v drtivé většině zaměřené na dětského diváka. I když existuje pár skvělých výjimek (Zootropolis či Hledá se Nemo kupříkladu), většinou mě otráví černobíle vykreslené postavy, mluvící zvířátka coby společníci a písničky. Protože ve spoustě z nich se zpívá, a i když jsou ty písničky většinou sami o sobě fajn, v příběhu je mít nemusím. Naštěstí Úžasňákovi nemají žádné písničky, ani mluvící zvířátka a mají pár skvělých nápadů. Patří k tomu lepšímu, i když mi film přišel trochu moc dlouhý a celá zápletka s hlavním padouchem tak nějak mdlá. Já jsem totiž na chvíli usnula, což možná nebylo tolik filmem jako tím, že jsem nebyla úplně v nejlepší kondici 😷. Nicméně ta část, v rámci níž se odehrával každodenní shon táty na rodičovské, byla pro mě nejzábavnější. Za mě tak 80%. 

Facts: „Incredibles 2“; USA, 2018; režie Brad Bird 

Jurský svět: Zánik říše 

„Tahle stvoření tu byla dříve než my. A pokud nebudeme opatrní, … budou tu i po nás.“ 

Pozor! Zubaté hladové ještěrky bez respektu k sousedským vztahům jsou zpět. Tedy už asi od jara, ale to nevadí, já viděla poslední počin Jurského světa teprve o prázdninách. A i když jsem se nebavila tak moc jako u prvního dílu nové série, tak jsem vůbec nelitovala. I když jsem se vlastně chvílemi nudila 💥. Mám ráda charisma Chrise Pratta, protože většinou dokáže propůjčit svým postavám svoje osobní kouzlo, které často přebije i nedostatky scénáře. Možná je to i tím, že se nepouští do žádných velkých dramat, takže v podstatě vždycky hraje sympatického chlápka odvedle. Přestože všichni ti dinosauři vypadali naprosto dokonale realisticky, tentokrát to chvílemi opravdu zachraňovala jen moje slabost pro Chrise Pratta. Ve chvíli, kdy dinosauři opustili ostrov, to totiž začalo být chvílemi trochu přitažené za vlasy. Je mi jasné, že dříve či později by nějakého zloducha, nejlépe pak armádu USA, napadlo, že využije dinosaury jako zbraň, tedy poté, co si je trošinku vyšlechtí. Což se taky stane. „Tohle je nejnebezpečnější tvor, který kdy kráčel po této planetě.“ A stejně jako všechny ty uměle vyšlechtěné ještěrky předtím je i ta nová supr dupr inteligentní a jediné, co ji zajímá je, jak si smlsnout na nějakých pobíhajících lidičkách, kvůli čemuž neváhá překonávat překážky, se kterými by se určitě žádné reálné zvířátko neobtěžovalo. Stále čekám, kdy se objeví nějaký dinosaurus, co bude umět číst a jezdit výtahem. Nicméně celý film měl povedený otevřený konec, tak snad ho scénáristé dobře využijí. Za mě 80-85%. 

Facts: „Jurassic World: Fallen Kingdom“; USA, 2018; režie: J. A. Bayona

 Zdroj: zde, zde, zde