Můj parťák je nemocný a možná to už nerozchodí

Jde o můj notebook neboli můj osobní "lapťop". Lenovo je se mnou už 10 let, ale poslední dva roky trochu sípal, často ztrácel dech, někdy prostě neměl sílu se jakkoli rychleji rozběhnout, při jakémkoli vyšším výkonu přestával spolupracovat a přes všechny moje prosby, vitamíny a ochranu, kterou jsem mu na vlastní náklady zařídila, se stával více a více apatickým. Když mi asi před měsícem bez jediného slůvka varování vypověděl spolupráci, prostě jen tak, ze dne na den, došlo mi, že tohle domácí léčení je prostě a jednoduše neefektivní, a bude proto třeba udělat něco opravdu drastického. Tak jsem ho vzala k doktorovi. Ten si nasadil brýle, vyhrnul rukávy a po krátkém seznámení se s anamnézou jeho dosavadního aktivního života jen zamumlal: "Desítky? To se dalo čekat." Rezignace v jeho hlase mě naplnila těmi nejhoršími obavami. Ale lapťop stále bojuje. Ještě se nějak nepřišlo na to, co mu vlastně je, co mu schází, neboť veškeré součástky sami o sobě fungují a nevykazují známky cizorodého zavinění, tedy zásahu. Možná je to jen únava. Kdo by se také v tomhle hektickém světě divil. Pracoval přesčas, často bez pravidelné stravy, náležitého odpočinku a byly na něj bez ohledu na rok jeho výroby kladeny čím dál větší požadavky. Někdy se vyčerpal úplně na nulu. Nebyl to hezký pohled. Bohužel si do stavu počítačového bezvědomí vzal i moje veškerá přístupová hesla a kontakty, tudíž moje spisovatelsko-blogerská dráha nabrala jistého zpoždění. Můj lapťop byl totiž léta i mým jediným ochráncem mého soukromí ve virtuálním světě. Po několika sezeních, meditacích a hypnózách jsem ale nakonec našla v hloubi své paměti přístupové kódy na blog a snad se tak během pár dní zase vrátím zpět. Jen bohužel onen program na  fotografické koláže a všechny fotografie z jeho útrob zatím nelze vydolovat, k tomu bude nejspíše zapotřebí složitější chirurgické operace. Ale pokusím se najít nějakou alternativu. Snad se moderní počítačové medicíně podaří najít ty správné kombinace a parťák se mi brzy vrátí zpět.

Zdroj: zde

 

Recenze roku 2018

Takže rok 2018 odvál čas a zatímco mně blízká osoba má za nejdůležitější události uplynulého roku nejspíš narození prince Louise a svatbu toho podle ní méně povedeného z obou princů s americkou herečkou, já zůstávám provinční. Mně totiž stačí moje vlastní eskapády, rozhodně mě u toho nemusí vidět polovina světa. Moje plány na každý rok jsou takové roztomile naivní. Tedy roztomilé nejsou, ale naivní svým způsobem ano. To proto, že už když si je sestavuji, tak u některých vím, že se k jejich splnění tak nějak „nedostanu“ 😏. Chtěla bych mít soutěživou povahu, kdy bych s pěstí zvednutou nad hlavu a s odhodlaným výrazem typu „to dám, tohle prostě dám“ odškrtávala jednu položku za druhou. Ale bohužel. V mojí nejbližší rodině, snad s výjimkou mých synovců a neteře, se soutěživost nevyskytuje. Prostě se s ní nerodíme. Proto jsme taky nikdy v ničem nesoutěžili, nikdy nebyli členy žádného sportovního týmu, a proto s námi nikdo nechce hrát jakékoli společenské hry. V tomto směru je s námi nuda. Soutěživí lidé jsou prý úspěšnější, taky prý dřív stávají a mají sklony k žaludečním vředům. O nic z toho nestojím 👅. Ale svoje plány na nadcházející rok, které si v posledních letech dělám, jsou překvapivě zábavná věc. Jejich sepsání bylo bezva rozhodnutí, jelikož během roku si mohu připomenout, na co jsem se těšila nebo co jsem si vytyčila, a na konci roku pokaždé zjistím, že se stala hromada zajímavých věcí. Připomene se mi totiž hlavně to hezké, co má tendenci během roku ustupovat do pozadí, jelikož v lidské povaze je zapamatovávat si spíše věci, které nás ranily, než ty, které nás potěšily. Minulý rok pro mě vlastně nebyl ničím extra výrazný. Nestala se mi žádná životní událost, která by se zapsala tak, že bych si podle ní vybavila letopočet. Byl prostě klidný. Třeba jedna z mých nejbližších kamarádek toho stihla opravdu hodně – zásnuby, svatbu, miminko, nový byt a tetování obočí. Tomu říkám přelomové momenty. Ale u mě byl klid. Až na nějaké zdravotní komplikace, ale to se snad brzy vyřeší. A pak mě opustily dvě kamarádky, jedna se odstěhovala do města hříchu (Praha) a druhá na mateřskou. Technicky tady někde jsou, ale na kafe je jen tak nevytáhnu 😢. 

Takže jaké byly moje malé plány na rok 2018? A jak dopadly?

(původní post zde) 

1. Budu společenská a pokusím se dohledat staré kontakty, které jsem za posledních deset let poztrácela – ha, první bod a hned to bylo trochu jinak. Já jsem překvapivě udělala minulý rok to, že jsem některé kontakty úplně odstranila. Takové, které se staly během let společenskou slušností, ale ze kterých už jsem ani já, ani druhá strana necítili žádnou upřímnost. Na druhou stranu jsem ale opravdu dohledala některé léta ztracené kontakty. 

2. Přetvořím si svůj byt k obrazu svému a začnu tím, že vyměním všechny dveře – vyměnila jsem nejen dveře, ale také všechny lampy, úchytky a záclony. Taky jsem si koupila novou sedací soupravu a obláčkovou matraci … a prostě mám skoro hotovo. 

3. Začnu chodit na schůzky s úsměvem a nebudu je považovat za ztrátu času – zjistila jsem, že obojí dohromady mě nepotkává. Když úsměv, tak ztráta času, když ztráta času, je z toho úsměv. Divný 😏

4. Budu častěji volat domů a svým sourozencům a jejich manželkám, dětem … - tak jako … asi jo … snad … myslím … 

5.  Zapojím se do moderních technologií – tohle je zajímavá věc. Ježíšek mi přinesl telefon chytřejší než já, takže v posledních dnech roku jsem prolomila matrix … a dokonce jsem si po dlouhé instruktáži, jak si to celé nastavit, aby mě nenašel či neotravoval někdo, koho v životě nechci, případně, o jehož životě nic vědět nechci, zprovoznila facebook … a taky … hmmm … ty další věci … to bude svět ještě zírat 😎

6.  Smířím se svými šedivými vlasy a přestanu je pronásledovat – vlasy mi i v mém pokročilém věku stále rostou, byť pomalu. A šednou. Tak už to bývá. Ale koupila jsem si nedávno dvě super paruky (na různé akce) a obě jsou tak nějak šedé. A myslím, že mi docela sluší, takže to snad nebude tak hrozný. 

7. Přestanu vyhazovat jídlo, zejména pak banány – přestala jsem banány skoro kupovat, takže i vyhazovat. Ale u tohohle mám stále co zlepšovat. 

8. Založím si instagram … nebo raději twitter – měla jsem za to, že tyhle platformy mi poskytnout přeci jen více soukromí, ale chyba lávky. Ke konci roku jsem si zprovoznila instagram a dala na něj jednu fotku. Mám sice dva laiky, ale ani jednoho z těch lidí neznám a pravděpodobně nikdy v životě nepotkám ... trochu mě to celé děsí. Ta ztráta anonymity není moc příjemná. 

9. Udělám si kurz sebeobrany nebo čehokoli podobného – ne, tohle jsem nějak během roku vypustila z hlavy. I tak jsem si natrhla slezinu. 

10. Chci vidět alespoň 30 divadel, 30 filmů v kině, přečíst alespoň 12 knih, z toho aspoň čtvrtinu v nějakém cizím jazyce, zajít alespoň na 6 výstav, absolvovat přinejmenším 6 koncertů (jedno jaké hudby), vymyslet choreografii na novou hudbu a veřejně s ní vystoupit, dokoukat One Piece do aktuálního dílu a trochu víc se věnovat svému oboru – někdy si říkám, že mám opravdu velkou fantazii  😀

11. Naučím se svíčkovou, guláš a domácí knedlíky – ne, nějak jsem se k tomu nedostala. Naučila jsem se ale skvěle nakládat vepřovou panenku. To se taky počítá. 

12. Nejdřív práce, potom zábava – překvapuje mě, jak přísná jsem na sebe na začátku uplynulého roku byla 😠

13. Budu pokračovat v debordelizaci – s jarem udělám debordelizaci botníku (už asi čtvrtou za poslední dva roky, jen musím vymyslet, kam ty stále použitelné donesu) a ... pak budu muset začít zase od začátku.

14. Nebudu zapomínat deštník a kartu IKEA family – uplynulý rok jsem deštník nikde nezapomněla a kartičku jsem taky vždycky měla s sebou !!! Yes, jsem opravdu dobrá 👍. 

15. Kamarádce pomůžu připravit super svatbu, která se jí bude líbit – tak si troufám tvrdit, že se jí líbila, protože mně se teda opravdu hodně líbila, a to jsem byla na rekordních třech svatbách během jednoho roku. Každá byla jiná, ale pomáhala jsem připravovat jen tuhle jednu a tu si musím pochválit.

Takže tak. Minulý rok byl nejvíc o tom, abych si spravila a vylepšila byt, včetně úklidu, což se myslím docela podařilo, takže v tomto směru jsem spokojená. Moje plány byly veskrze praktické, takže se možná letošní rok zaměřím na ty snovější věci 😊. 

Když Vás nesnášejí výtahy

Výtahy mě nesnášejí. Nemyslím, že je to z jejich strany vysloveně osobní, ale ta antipatie tam prostě je. Myslím, že je to podobné, jako když se pokouším pěstovat květiny. Můžu nakoupit to nejlepší hnojivo, zalívat je pouze převařenou vodou pokojové teploty a co nejméně je zatěžovat svou přítomností, stejně se tváří otráveně. To se ale mění v okamžiku, kdy je během mé nepřítomnosti přijde zalít nějaká náhrada. Rozkvétají, bují a zelenají. Asi prostě vysílám špatnou energii. Anebo, a to je pravděpodobnější, jsou spíš na blondýnky. Netuším, zda i výtahy mají tuhle preferenci, ale mne si tedy neoblíbily. Musím se přiznat, že mě to mrzí. Pro někoho, kdo vyrostl v rodinném domě s velkou zahradou jako já, jsou totiž výtahy znamením toho, že žijete „ve městě“. A to, i kdybyste ten rodinný dům se zahradou technicky vzato v nějakém městě opravdu měli. Pro mě je výtah symbolem žití v „centru dění“. Asi to mám nějak spojeno s tím, že jediný výtah mého dětství byl páternoster u mého tatínka v práci v srdci Václavského náměstí, tedy v samotném centru našeho hlavního města. Možná. Možná mám prostě jen komplex dítěte, co vyrostlo na „pražském předměstí“. 

 

Nicméně poté, co jsem začala pracovat a usadila se v centru moravské metropole, což by mě nikdy coby dítě ani nenapadlo, protože Morava mi zněla stejně exoticky jako Kanárské ostrovy, jsem se s výtahy začala sbližovat více. Potkávám se s nimi denně, ale … ne úspěšně. První výtah mám v domě, kde bydlím. Vlastně dva. Osobní a tzv. nákladní. Ani jeden mě nemá rád. Můj limit chození do schodů i ze schodů jsou čtyři patra. Já bydlím technicky v devátém patře, takže spoléhám na výdobytky techniky dosti často. Nevím proč, ale tyhle dva „Vtipálci“ si ze mě rádi utahují. I když se mi už několikrát stalo, že jsem přišla k výtahu a on tam byl, což je většinou díky mojí sousedce, která venčí svého Sebíka, roztomilou chlupatou kouli, co se neustále směje, většinou si výtah musím přivolat. A oni nakonec vždycky nějak přijedou, ale někdy se prostě nezastaví v mém patře, ale třeba o patro níž a nejčastěji až nahoře. A někdy mi pro jistotu zhasnou. Ptala jsem se sousedů, ale vůbec netušili, o čem to mluvím. Číslo 8 poznám, tak nevím, co si o tom myslet. 

 Další dvojici výtahů mám v práci. Pracuji v pátém podlaží a musím uznat, že je tam nejrychlejší ze všech mnou pravidelně používaných výtahů. Dokonce je většinou i neobsazený. Jen je v něm zakázáno se jakkoli nevhodně pohybovat, a nedej bože, že by se člověk třeba opřel o stěnu. Zanechal by po sobě čmouhy a to by paní uklízečka jen tak v klidu nepřešla. Někdy se s Vámi i sveze, aby se přesvědčila, že se nechováte jako naprostá „slečinka“, která si „zamaže tu svou sukýnečku“. Já mám problém s tím výtahem na hlavní budově. Ten totiž nejezdí, a pokud se k tomu dá přemluvit, jede někam úplně jinam. Nejčastěji do jakéhosi zapovězeného sklepního patra, kde sídlí pánové, co se starají o budovy a počítače. Jednou jsem se s takovým jedním ocitla v kabině a mohla díky němu nakouknout i do zcela tajemného patra s označením -2, kam se dá dostat jedině tak, že máte kouzelný klíček, kterým si na panelu volby u -2 hezky otočíte. Co jsem tam viděla, si vezmu do hrobu 😏. Na hlavní budově samozřejmě není problém vyběhnout dvě patra, problém je v okamžiku, kdy mám na nákupním vozíku naloženu tunu spisů nejrůznějšího stupně utajení a potřebuji ji dostat do jiného patra. Někdy taková operace díky nespolupráci výtahu trvá déle, než kdybych je snad odtáhla po jednotlivých svazcích. Ale myslím, že to není osobní zášť. Výtahy na hlavní budově jsou trochu jako úředníci státní správy. Nemají rádi vůbec nikoho. Prostě „Úředníci“. 

Poslední mnou pravidelně užívaný výtah je u mého lékaře. Operuje v módu „pro jistotu ještě třikrát zavřu a otevřu, abyste si byli zcela jistí, že chcete změnit patro, a pak si dám na chvíli přestávku“. Je to takový „Zachovalý stařík“. Stařík proto, že vlastně rychleji vyjdete schody, než se vůbec rozhodně zasupět a vyrazit zadaným směrem. Zachovalý proto, že tak na první pohled vůbec nevypadá. Je celý  v nerezu, má sedátko a zrcadlo přes celou stěnu. Jen mu asi nějak schází viagra. Pravidelně z něj vystoupím po dvou až třech pokusech, aby se rozjel ve chvíli, kdy mám našlápnuto na první schod. Ale ještě mu dám šanci. Jinak bych musela pokaždé pěšky a to by se ho mohlo dotknout. Co kdyby si to pak ty výtahy řekly mezi sebou a už by mě žádný nesvezl?

 

Valentine´s Day

Je to tak. Dneska je Valentýn. Svátek má tlustý hošík s pidikřidýlky a slabostí pro růžovou barvu a medvídky se srdíčky.

Pokud máte co slavit, slavte. Já Valentýna neslavím.

Takže ...

 

Jaký je můj plán na rok 2018?

Jaký je můj plán na rok 2018? 

(být stejně úžasná jako každičký předešlý rok … vlastně ne, být ještě úžasnější … což je impossible☻) 

 

Když jsem si po roce přečetla svůj plán na uplynulý rok, došlo mi, že jsem to sepisovala v takové dosti obecné rovině. Žádné konkrétní cíle jsem si nestanovovala, což se s ohledem na můj tehdejší stav zdálo jako nejmoudřejší řešení. Stojím si za tím, že v rámci zachování si zdravé mysli a sebevědomí je nutné si klást jen takové cíle, které jste schopni alespoň částečně splnit, nicméně by Vás Vaše snažení nemělo posouvat vzad, tedy nějaké menší překážky a nepohodlí byste do svých plánů asi zařadit měli 👍. Tak jako tak to slovo „cíl“ nemám ráda, protože pro mě je to opravdu jen jakýsi ne nijak zvlášť zavazující plán, který mi ale pomáhá v tom, abych si stanovila priority, utřídila si svoje touhy, plnila si sny a zdokonalovala svoje už téměř (ale už vážně zbývá jen malinko) téměř dokonalé JÁ 😉. Nebojte, to poslední škrtám. O sebereflexi jsem ještě nepřišla. Pravdou je, že tenhle seznam mi hlavně pomáhá si připomínat, že jsou věci, které chci změnit, případně se jich úplně zbavit. A v tom se to celé malinko liší od všech novoročních předsevzetích, i když moje kamarádka říká, že jsem si to tak pojmenovala jen proto, abych neměla hned v únoru pocit, že jsem totální lůzr. Možná na tom něco bude … 

1. Budu společenská a pokusím se dohledat staré kontakty, které jsem za posledních deset let poztrácela – okruh mých přátel je poměrně stabilní a okruh lidí, co znám, vždycky ráda rozšířím, ale zjistila jsem, že mi schází někteří lidé z minulosti, které se mi ze života vytratili. Zejména poté, co jsem dokončila vysokou a poté, co jsem se o pár let později rozvedla. Je mi jasné, že si beze mne žijí zcela spokojeně, ale i tak bych se jim chtěla do života vrátit alespoň na chvíli. I kdyby jen proto, abych věděla, že mě jejich nepřítomnost nemusí mrzet 😜. (Ještě někoho překvapuje můj cynismus?) 

2. Přetvořím si svůj byt k obrazu svému a začnu tím, že vyměním všechny dveře – mít vlastní byt je super, ale když ho koupíte po někom, kdo se s Vámi esteticky nesynchronizuje, pak musíte udělat pár změn. Na stranu druhou nejsem milionář, abych předělala byt od podlahy po strop, takže se pokusím krůček po krůčku o „estetickou rekonstrukci“.

3. Začnu chodit na schůzky s úsměvem a nebudu je považovat za ztrátu času – zní to divně, ale přesně tohle dělám, a to prý dokonce lidem, které vidím ráda. Během uplynulého roku jsem si vyslechla několikrát, že prý dávám okatě najevo, že se nechci vázat, což podle mě není pravda, ale i tak nechci, aby si to má drahá polovička myslela.

4. Budu častěji volat domů a svým sourozencům a jejich manželkám, dětem … - tohle mi sice nikdo nevyčítá, ale osobně cítím, že nejsme v kontaktu tak často, jak bych si přála. Zejména proto, že každý bydlíme jinde, že od doby, kdy mám vlastní byt, jezdím za rodinou mnohem sporadičtěji, a taky nemám ten smartphone, co umí i nakupovat, takže samozřejmě nejsem ani v chatovací skupině mojí švagrové jménem „holčičí odpoledne“ nebo tak něco … a tudíž jsem úplně mimo stan všeho důležitého 😁

5.  Zapojím se do moderních technologií – čímž mám na mysli, že se i nadále budu vyhýbat většině sociálních sítí, zejména facebooku, ale bez tohoto kroku se jen stěží mohu zapojovat do „holčičího odpoledne“ nebo bez mapy hledat cestu do Horní Dolní. Případně uprostřed neznámého místa hledat nejbližší spoj do civilizace. Takže si asi opravdu pořídím telefon chytřejší, než jsem já. 

6. Smířím se svými šedivými vlasy a přestanu je pronásledovat – mám sice vlasy až na zadek v barvě podzimního listí, ale nelze si nevšimnout, že kořínky začínají házet velmi jasně světlé odlesky. Pro někoho, kdo má za to, že vlasy jsou korunou krásy, je dost těžké si přiznat, že pokud se nechci barvit každých 14 dní, budu se muset smířit s tím, že ty šedivé vlasy jednou převládnou. Pro jistotu si připomínám, že šedivé postarší dámy bývají docela šmrncovní.

7. Přestanu vyhazovat jídlo, zejména pak banány – proč zrovna banány? To je tak. Na někoho, kdo opravdu z duše nesnáší, když se plýtvá jídlem, zejména jen proto, že už nevypadá cool, ho totiž do koše u mě putuje na můj vkus až moc. Připadám si pak jako pokrytec. A banány jsou to často, protože já mám ráda jen ty, které jsou ještě skoro zelené, a tudíž tvrdé, a pokud jsou pak krásně žluté a měkké, tak už mi nechutnají. Takže je pak nesním, ale je mi blbé je vyhodit, takže mi nakonec zčernají a já je vyhodím až v tomhle stádiu (přitom se ale dají ještě krásně jíst), a pak z toho mám morální kocovinu. A mandarinky se zrníčky. Ne, tohle musí skončit.

8. Založím si instagram … nebo raději twitter – prostě jen tak. Protože musím jít s dobou a tyhle platformy mi prý poskytnout přeci jen více soukromí. 

9. Udělám si kurz sebeobrany nebo čehokoli podobného – nedávno se mě někdo zeptal, jestli jsem se někdy vážně s někým poprala, a já řekla, že samozřejmě … že ne. Nemám ráda fyzické násilí ani ve virtuální podobě, třeba ve filmu, natož tedy nějaké reálné. Nicméně kurz sebeobrany nebo základy nějakého bojového umění mne lákají už dlouho. Moje neteř a můj synovec dělají karate a mně to přijde bezva. 

10. Chci vidět alespoň 30 divadel, 30 filmů v kině, přečíst alespoň 12 knih, z toho aspoň čtvrtinu v nějakém cizím jazyce, zajít alespoň na 6 výstav, absolvovat přinejmenším 6 koncertů (jedno jaké hudby), vymyslet choreografii na novou hudbu a veřejně s ní vystoupit, dokoukat One Piece do aktuálního dílu a trochu víc se věnovat svému oboru – nezní to jako moc, ale nakonec je toho k běžnému dni a každodenním povinnostem dost. A hlavně chci víc číst věci, které se týkají mého oboru, i když to žádné extra zábavné čtení není. Většinou díky autorům 👎. 

11. Naučím se svíčkovou, guláš a domácí knedlíky – vařím docela obstojně, o něco lépe mi jde pečení dortů, o něco hůře pak jiných laskomin, ale nikdy jsem nevařila svíčkovou a nikdy jsem nedělala klasický domácí knedlík. A tak se to chci naučit. A guláš jsem sice vařila mnohokrát, ale prostě ho neumím.   

12. Nejdřív práce, potom zábava – mít benevolentního šéfa a flexibilní pracovní dobu je sice super, ale mně to často vede k tomu, že práci odkládám na úkor nějakých jiných aktivit, a musím přiznat, že mně to samotné vadí. Protože se mi nelíbí, když to dělají ostatní, nechci to dělat ani já. 

13. Budu pokračovat v debordelizaci – zbavovat se věcí, které v mém životě jen zabírají místo a nic mi nepřinášejí, jsem začala před dvěma lety a ještě nejsem u konce. A debordalizace se týká jak věcí materiálních, tak i těch nemateriálních, což mi přijde, že přináší mnohem těžší dilema. 

14. Nebudu zapomínat deštník a kartu IKEA family – zní to jako maličkost, ale není v mém okolí nikdo, kdo by tak často využíval erární deštníky v budově, jako já. A pokud už si svůj vezmu, někde ho nechám. Jen loni jsem ztratila dva a třikrát jsem se po pár dnech dostavila někam, kde jsem si deštník vyzvedla. Není nadto jet do hlavního depa MHD a popisovat jim můj malý deštník s Hello Kitty. A kartu IKEA, tu vždycky nechám doma.
15. Kamarádce pomůžu připravit super svatbu, která se jí bude líbit – protože mě o to požádala, a mě to moc potěšilo, protože se jí jen tak něco nelíbí, protože mě takové věci baví, protože cizí svatby jsou i pro cynika jako já velmi romantická záležitost.

*

Takže tak. Letos žádné konkrétní plány na cestování, protože přednost má teď byt, který mě bude stát hodně z mých úspor. Taky žádné plány, že zhubnu, protože o to mi nejde a cvičím vcelku pravidelně. Zatímco ten minulý rok byl hodně v rovině duševního i psychického zdraví (což se docela podařilo), tenhle rok se hodlám zaměřit na praktičnost. Uvidím za rok, jak to dopadne 😉.