Jaké mám plány na rok 2019?

Zajímavá otázka. Každý rok se snažím udělat si zajímavý plán. To, co bych chtěla vyzkoušet, zlepšit, okusit v Novém roce. Nic, co bych chtěla překonat (to by mohlo bolet). Promýšlím, zapisuji, abych případně nezapomněla. Ale často mám pocit, že jsou to vlastně přání, nikoli plány. Naplánovat si můžu, že se zapíšu do jazykového kurzu a naučím se třeba finsky, ale přání je, že se chci naučit jazyk, kterým údajně mluví Santa Klaus. Prostě to k sobě patří. Jedno plodí druhé. Těžko můžu mít nějaký plán, kdybych po něčem netoužila, těžko se mi splní přání, když budu jen sedět doma na zadku, že.

Je asi jenom pár věcí, které nemůžeme ovlivnit. Ale takové to „když máte vůli něco dokázat, můžete dokázat cokoli“, „můžete být vším, čím chcete, stačí jenom začít“ nebo „sny se vyplní, stačí jen věřit“, ze srdce nesnáším. Bla bla bla. Zní to krásně jednoduše, ale je to úplný nesmysl. Svět takhle nefunguje. Když bych chtěla být královnou Ameriky, dost těžko se mi to splní. Nicméně v onom „bez práce nejsou koláče“ se skrývá mnoho pravdy. Ale i tak to není tak úplně jednoduché. Někdy Vám na splnění Vašich snů nestačí ani dřina. Potřebujete hlavně hodně štěstí a konexe. A vedle píle často i hodně peněz. To už příliš snově a povzbudivě nezní. Ale nic z toho by člověka nemělo od snů odradit. Sny a snění jsou prostě a jednoduše to, co nás často motivuje ke změnám v životě, k tomu, abychom se posunuli dál a vykročili z naší komfortní zóny. Jen si člověk musí snít v mezích svého zdravého rozumu. A nikdy nesmí zapomínat, že jsou to sny, nikoli nároky, které vznáší vůči světu kolem. Některé sny se splní, jiné mají prostě sny zůstat.

Zatímco rok 2018 jsem měla naplánovaný spíše prakticky, u roku 2019 si přidám pár snů 😜. Proč vlastně ne? Ale hlavně se soustředím na své zdraví, přátele a rodinu.

*

1.  Dostanu svou insomnii pod větší kontrolu – během posledních pár let jsem se naučila se svou insomnií fungovat vcelku uspokojivě, nicméně je to asi jako se vším. Po čase přestanou věci, které zabíraly, fungovat a je potřeba najít další alternativu. Pro mne to nejsou hypnotika, ani nic podobného. Je to hlavně tma a ticho. A překvapivě donedávna i křížovky před spaním 👍. Špatně usínám a špatně vstávám, což je opravdu blbá kombinace. Takže snad najdu něco, co mi to usnadní. 

2. Pojedu na hory a možná zase začnu lyžovat – protože jsem na horách nebyla ani nepamatuji a nelyžovala jsem posledních deset let. S tím lyžováním nevím, ale prý je to jak jízda na kole a nezapomíná se to. Nicméně na hory bych se ráda podívala, třeba do Alp. Tam se mi vždycky líbilo. 

3. Budu hodně fotit a zaznamenávat si lidi, co mám ráda – a mám ráda i sebe, takže se pokusím překonat svůj ostych nechat se fotit a vidět se na fotkách. Chci si udělat vzpomínky, respektive zaznamenávat místa i lidi, které potkám. Nijak přehnaně, ale můj nový super chytrý mobil dělá moc hezké fotky 💥. 

4. Nepřestanu tancovat, a pokud to půjde, zapíšu si ještě jeden kurz jógy nebo pilates navíc – i když bych se ráda vrátila do posilovny, moje trhlinky na slezině s tím moc nesouhlasí, nehledě na to, že nejdřív musím vyléčit … (to se spraví). Ale flamenco, co jsem začala v září navštěvovat, je super a musím říct, že hodně náročné. Opravdu se učím tančit. A jóga pro dříve narozené, jak kurzu říkám, je taky fajn. I tak bych chtěla nějak nahradit tu posilovnu, alespoň dočasně. 

5. Budu jíst méně pečiva, méně soli, méně koření a budu jíst pravidelněji – jelikož u mě přetrvávají nějaké zdravotní potíže, začala jsem jíst více pečiva, jelikož mi po něm nebývá špatně. Ale s pečivem se to nesmí přehánět, zejména večer. Vím to, některé společenské šaty mi už nejdou 😥. Soli i koření mám až moc a pravidelná strava nikdy nikomu neublížila.  

6. Nechám do života vstoupit staré kamarády – a těmi hlavně myslím ty ze střední školy. To totiž bylo období, které jsem prožila velmi šťastně, akorát jsem si pak jednoho z nich vzala a dopadlo to velmi nehezky. Takže mi kamarádi ze střední připomínají … no hlavně jsem nikdy nechtěla odpovídat na s tím související otázky. Ale promazala jsem si Facebook a vzpomněla si tak, jak skvělé jsem měla kamarádky. A taky bych ráda konečně splnila svoje sliby, že navštívím některé lidi.

7. Budu si mapovat kavárny, ale nebudu je nikde kritizovat 😃 – ví se o mě, že jsem klasický kavárenský povaleč, takže se mě často lidé ptají, kam zajít do kavárny. A já takhle budu připravená a přitom budu mít výmluvu chodit do kaváren, byť ze zdravotních důvodů jsem musela kávu opravdu hodně omezit. 

8. Ustojím, že jsem prolomila matrix – tím myslím, že mě sociální sítě nepohltí. Nechci dopadnout jako ti lidé, kteří využívají mobil, aby unikli běžné lidské interakci. Chápu, že v mobilu jsou všechny informace a jsou v něm uloženy naše vztahy. Je to černá krabička obsahující náš tajný život, ale chtěla bych si udržet odstup, tak snad se mi to podaří. 

9. Méně jednorázových plastů – nemyslím, že bych v tomhle byla nějak výrazně škodlivější, než moje okolí, ale chci se pokusit jednorázové plasty co nejvíce omezit. Nosit si láhev, pytlíky na pečivo a tak. 

10. Navštívím Vídeň, pojedu do Prahy na balet a udělám si hezký prodloužený wellness víkend – jako proč ne? Do Vídně se chystám už dlouho. Vždycky jsou tam nějaké skvělé výstavy a akce, a já si pokaždé říkám, že pojedu, ale nakonec z toho nic není. Přitom je to kousíček. I Praha je vlastně za rohem a pražský balet chci vidět už alespoň dva roky. A prodloužený víkend zní bezva vždycky. 

11. Budu dodržovat pravidelné půsty – doporučil mi to můj lékař a ten jen tak nějaké rady nerozdává. Ty nedobrovolné půsty se mi osvědčily, i když se samozřejmě nic nesmí přehánět. Ale na to mám mátovou čokoládu až moc ráda, takže to asi nehrozí 👅. 

12. I nadále si budu nosit krabičky s obědem – jelikož okolnosti tomu tak chtěly, začala jsem si na dva až tři dny v pracovním týdnu nosit domácí stravu. Koupila jsem si k tomu skvělé krabičky. Takže mám takovou vlastní krabičkovou dietu 😋. Nosím si i snídaně a svačiny, případně večeři, když mám v plánu se někde zdržet. Ty další dny ale chci rezervovat pro obědy s mými oblíbenými lidmi. 

13. Začnu nosit čokoládu účinkujícím – nad tím přemýšlím už dlouho, takže proč si to nevložit do plánu, že. Některé z herců, zpěváků či dirigentů znám osobně (tak asi čtyři 😄), takže bych jim mohla sem tam něco donést, jak se to dělává. Těm, které neznám osobně, bych to mohla poslat anonymně. Samozřejmě ne všem. Zas takový blázen nejsem. 

14. Udělám si víc času na čtení – zejména pak před spaním, jelikož to se mi osvědčilo. Stále odebírám časopis Téma a moc mě baví. Jen spousta čísel leží na poličce ve stavu, v jakém jsem ho přinesla ze schránky. A pak jsem dostala i spousty hezkých knížek. A pár jsem si jich koupila a nějak to všechno nestíhám, protože si na čtení neumím udělat čas. Tak to chci napravit. 

  15. Budu si pravidelně dělat domácí pleťové a vlasové masky a budu důkladnější v péči o pleť, vlasy i zoubky – tímto nemám na mysli, že se ze mě stane bio-žena, ale to, že se chci vrátit ke svým osvědčeným domácím vychytávkám, jelikož to jsem poslední dva roky trochu zanedbávala. Taky používám výrazně více značek dekorativní kosmetiky (ačkoli nenosím obecně více make-upu), takže produkty hodně střídám. Vlasy jsou korunou krásy, aspoň se to říká, a určitě by si zasloužily ode mě víc pozornosti, když mi za poslední rok o tolik povyrostly 💇.

*

 

Páté narozeniny !!!

Je to tak. Tento blog je tu už 5 let. Když začínal, nenapadlo mě, že bude jednou slavit páté narozeniny. Ale je to tak 👏.

 

Takže děkuji všem za přízeň. Snad to pro Vás není ztráta času, protože pro mne ne, i když je někdy těžké dávat příspěvky dohromady, hlavně ty fotografické koláže, ale baví mě to, tak snad i Vás. 

Díky a tady máme roztomilého Choppera 💋.

 *

 

Moje lehce pozměněná "novoroční" předsevzetí

Novoroční předsevzetí si nedělám, respektive už nějaký ten rok mám seznam věcí, jimiž se hodlám řídit ve svém každodenním nedokonalém životě, a ten se nemění. Není totiž proč ho nějak zvlášť pravidelně aktualizovat, neboť se jedná o racionální, stejně jako spontánní rozhodnutí, jimiž si hodlám ulehčit svou interakci se světem. Klidně ať si kdo chce, co chce, říká, pravdou je, že na světě nejsou lidé, kteří se ráno probudí a řeknou si: „takže dneska si ten den znepříjemním, jak to půjde“. Ne, lidi si chtějí život ulehčit. A nemyslím tím, že se chtějí vyhnout odpovědnosti nebo drobným, nicméně nutným nepříjemnostem jako jsou lékařská vyšetření nebo zkoušky z organické chemie, ale aby se vyhnuli nedorozuměním s lidmi, které milují, a vlastně i těmi, které ani neznají, bolesti, která vzejde z rozhodnutí, protože chceme jen někomu vyhovět a přitom upozadíme sebe, opětovným zklamáním, která jsou maskována dobrým úmyslem, kterému chceme věřit, protože si nechceme přiznat pravdu. To všechno se mi stalo už mnohokrát a … někdy není na škodu být trošinku sobec. Hlavně když jde o Vaši duševní pohodu. Někteří se s touto znalostí narodí, ale myslím, že většina z nás, já tedy rozhodně, k tomu musela postupně dospět. V mém případě jsem se to musela krůček po krůčku učit … a stále na tom pracuji 😸.

 Novoroční předsevzetí jsou často o tom, že lidé chtějí něco změnit. Ale pravdou je, že kromě té lákavé vyhlídky, že začnou kalendářním dnem č. 1 a mají tak celý rok na to, než se zase číslice na konci letopočtu změní, nic jim nebrání začít kdykoli během roku. Protože když se dostaneme do stádia, kdy už nemůžeme něco snést, a proto potřebujeme změnu, jako třeba změnu práce, rozvod, vyměnit ty kytičkový tapety v předsíni, prostě běžný věci 😉, tak asi dost těžko budeme čekat na počátek nového roku. Ale přiznávám, i mě to "nový rok, nová šance" láká.

Takže já novoroční předsevzetí jako taková nedělám. Nebo jinými slovy, moje předsevzetí nejsou novoroční, jsou tak nějak (skoro) celoživotní 😜. Ale jelikož se život mění, tak jsem se letos rozhodla svůj seznam trochu „stylisticky“ upravit 😉. 

1. Budu se snažit být srdečná a udržet si optimismus jako svůj životní postoj, stejně tak se nevzdám sarkasmu a nekorektního humoru. 

2.  Budu se snažit promyslet si dvakrát cokoli, co vyslovím nahlas.  

3.  Naučím se neposlouchat stížnosti o tom, že bych měla „něco“ udělat, abych neplýtvala svým nadáním a talentem.

4. Umím najít skrytou krásu téměř v čemkoli, tak ji budu hledat i u sebe. 

5.  Nebudu se obracet zády k pesimisticky naladěným lidem; budu rovnou zdrhat, co mi síly stačí. 

6.  Budu usilovat o to dělat jenom „lepší“ blbá rozhodnutí a nebudu dělat rozhodnutí podle toho, co zrovna dělají všichni kolem mne. 

7. Dám k.o. všem těch přemoudřelým radílkům s receptem na správný život, co se mě neustále ptají „a co děti?“ 

8. Víc se podělím s blízkými o radosti a malé momenty svého každodenního života, aby o mně věděli víc, než jen to, co se mi nepovedlo.

9. Zdravě se naštvu, zakřičím si i pobrečím, když bude třeba, ale nenechám, aby mě příčina zlomila. 

10. Zaměřím se na svoje zdraví, jelikož to mám jen ve svých rukou. 

11. Vstoupím na mnou neprobádané pole sociálních médií a zůstanu při zdravém rozumu. 

12. Pokusím se udržet při životě všechny svoje květiny, nenabourat auto a nenechat si ujít nic z kulturního menu jen proto, že jsem si večer nestačila umýt vlasy. 

13. Dám si větší pozor na gramatiku a před zapnutím čehokoli si nejdříve přečtu manuál … a to se týká i lidí a vztahů.

14. Nebudu nenávidět. 

15. Budu milovat.

 

Vánoce jsou za mnou ... a jsem zase o rok starší

Když se někdo narodí v prosinci, zejména pak někdy kolem Vánoc a Štědrého dne, většinou si musí zvyknout na to, že jeho narozeninové oslavy nemají mnoho prostoru. A je vcelku jedno, jestli se jedná o rodinu nebo přátele. Všichni se soustředí na něco úplně jiného a mezi všemi těmi vánočními večírky, sháněním dárků, pečení vánočního cukroví a finišovaním, přiznejme si zcela nedosažitelných předsevzetí do již skoro uplynulého roku, se nenajde většinou moc času na oslavy o rok staršího jedince. Tudíž prosincoví střelci mají oslavy spojené s vánočními večírky nebo se musí podělit se Silvestrem. Jelikož jsem ale moderně, a zejména pak ekonomicky, přemýšlející mladá žena, takový postup zcela schvaluji. Navíc mi to v určitém směru docela vyhovuje, neboť já nemám vlastní oslavy moc ráda. Nejsem dobrá hostitelka. Neumím sama sobě navodit bezstarostnou atmosféru, při níž bych postávala v černých lodičkách a novém kalhotovém kostýmku se sklenkou šampaňského a nabízela miniaturní jednohubky ve tvaru Eiffelovky jako v nějaké reklamě na francouzské parfémy. Já slavím narozeniny v posledních letech tím, že si koupím svařák spolu se super nezdravým bramborákem na vánočních trzích a pak jdeme do divadla nebo do kina. Nebo jdeme na večeři a pak si doma zalezu k filmu, co jsem v kině nestihla. A rozsvítím si k tomu stromeček. Jelikož loni jsem započala tradici, že si svůj praktický umělý skládací 👍 stromeček ozdobím už na advent, takže si ho užiji mnohem déle. Já totiž svátky jako takové trávím s rodinou, takže bych stromeček měla prakticky až na Silvestra. A to už prostě není ono. 

Můj letošní stromeček byl v podstatě jenom stříbrný. Udělala jsem pár nových mašlí a dokoupila pár vtipných ozdobiček, třeba baletky se skla nebo stříbrné botičky. Měla jsem i stříbrný adventní věnec a hvězdu v okně, ale jinak jsem žádnou výzdobu po bytě neprováděla. Stačí, že jsem pyromanka, co vypaluje svíčky jako kuřák krabku, a pak mám všude na oknech orchideje, které právě rozkvétají, tak by mi to přišlo i líto, strašit je nějakýma sněhulákama na špejli 😄.

Jako každý rok jsem zdobila i rodinný stromeček. Nejmladší bratr letos trhl partu, ale zvládli jsme to jen ve dvou s jeho drahou polovičkou. Po dlouhé době jsme měli opravdu krásnou jedličku. Většinou totiž máme pichlavé smrčky nebo borovičky o třech patrech, na kterých se ztratí veškeré rodinné ozdoby. Tentokrát  jsme si vystačili jen se stříbrnými a červenými koulemi. Některým z nich je už dobře přes padesát let 😃.

Mamince vykvetl vánoční kaktus ... ten můj má zatím jen asi 10 cm.

Moje narozeninová kytice. Bratr mi ji poslal z Prahy. Když jsem se pak vrátila po svátcích domů, ještě držela a stačila provonět celý byt skrz naskrz.

*

Pravda. Letos tu chybí obrázky mých vánočních origami a přáníček. Vyrábím je pravidelně už pár let. Ale letos jsem vynechala. Nějak na to nebyl nikdy ten správný čas, navíc nemám hezký origami papír a neměla jsem ani žádný nápad. Možná příští Vánoce? 😁

Když Vás nesnášejí výtahy

Výtahy mě nesnášejí. Nemyslím, že je to z jejich strany vysloveně osobní, ale ta antipatie tam prostě je. Myslím, že je to podobné, jako když se pokouším pěstovat květiny. Můžu nakoupit to nejlepší hnojivo, zalívat je pouze převařenou vodou pokojové teploty a co nejméně je zatěžovat svou přítomností, stejně se tváří otráveně. To se ale mění v okamžiku, kdy je během mé nepřítomnosti přijde zalít nějaká náhrada. Rozkvétají, bují a zelenají. Asi prostě vysílám špatnou energii. Anebo, a to je pravděpodobnější, jsou spíš na blondýnky. Netuším, zda i výtahy mají tuhle preferenci, ale mne si tedy neoblíbily. Musím se přiznat, že mě to mrzí. Pro někoho, kdo vyrostl v rodinném domě s velkou zahradou jako já, jsou totiž výtahy znamením toho, že žijete „ve městě“. A to, i kdybyste ten rodinný dům se zahradou technicky vzato v nějakém městě opravdu měli. Pro mě je výtah symbolem žití v „centru dění“. Asi to mám nějak spojeno s tím, že jediný výtah mého dětství byl páternoster u mého tatínka v práci v srdci Václavského náměstí, tedy v samotném centru našeho hlavního města. Možná. Možná mám prostě jen komplex dítěte, co vyrostlo na „pražském předměstí“. 

 

Nicméně poté, co jsem začala pracovat a usadila se v centru moravské metropole, což by mě nikdy coby dítě ani nenapadlo, protože Morava mi zněla stejně exoticky jako Kanárské ostrovy, jsem se s výtahy začala sbližovat více. Potkávám se s nimi denně, ale … ne úspěšně. První výtah mám v domě, kde bydlím. Vlastně dva. Osobní a tzv. nákladní. Ani jeden mě nemá rád. Můj limit chození do schodů i ze schodů jsou čtyři patra. Já bydlím technicky v devátém patře, takže spoléhám na výdobytky techniky dosti často. Nevím proč, ale tyhle dva „Vtipálci“ si ze mě rádi utahují. I když se mi už několikrát stalo, že jsem přišla k výtahu a on tam byl, což je většinou díky mojí sousedce, která venčí svého Sebíka, roztomilou chlupatou kouli, co se neustále směje, většinou si výtah musím přivolat. A oni nakonec vždycky nějak přijedou, ale někdy se prostě nezastaví v mém patře, ale třeba o patro níž a nejčastěji až nahoře. A někdy mi pro jistotu zhasnou. Ptala jsem se sousedů, ale vůbec netušili, o čem to mluvím. Číslo 8 poznám, tak nevím, co si o tom myslet. 

 Další dvojici výtahů mám v práci. Pracuji v pátém podlaží a musím uznat, že je tam nejrychlejší ze všech mnou pravidelně používaných výtahů. Dokonce je většinou i neobsazený. Jen je v něm zakázáno se jakkoli nevhodně pohybovat, a nedej bože, že by se člověk třeba opřel o stěnu. Zanechal by po sobě čmouhy a to by paní uklízečka jen tak v klidu nepřešla. Někdy se s Vámi i sveze, aby se přesvědčila, že se nechováte jako naprostá „slečinka“, která si „zamaže tu svou sukýnečku“. Já mám problém s tím výtahem na hlavní budově. Ten totiž nejezdí, a pokud se k tomu dá přemluvit, jede někam úplně jinam. Nejčastěji do jakéhosi zapovězeného sklepního patra, kde sídlí pánové, co se starají o budovy a počítače. Jednou jsem se s takovým jedním ocitla v kabině a mohla díky němu nakouknout i do zcela tajemného patra s označením -2, kam se dá dostat jedině tak, že máte kouzelný klíček, kterým si na panelu volby u -2 hezky otočíte. Co jsem tam viděla, si vezmu do hrobu 😏. Na hlavní budově samozřejmě není problém vyběhnout dvě patra, problém je v okamžiku, kdy mám na nákupním vozíku naloženu tunu spisů nejrůznějšího stupně utajení a potřebuji ji dostat do jiného patra. Někdy taková operace díky nespolupráci výtahu trvá déle, než kdybych je snad odtáhla po jednotlivých svazcích. Ale myslím, že to není osobní zášť. Výtahy na hlavní budově jsou trochu jako úředníci státní správy. Nemají rádi vůbec nikoho. Prostě „Úředníci“. 

Poslední mnou pravidelně užívaný výtah je u mého lékaře. Operuje v módu „pro jistotu ještě třikrát zavřu a otevřu, abyste si byli zcela jistí, že chcete změnit patro, a pak si dám na chvíli přestávku“. Je to takový „Zachovalý stařík“. Stařík proto, že vlastně rychleji vyjdete schody, než se vůbec rozhodně zasupět a vyrazit zadaným směrem. Zachovalý proto, že tak na první pohled vůbec nevypadá. Je celý  v nerezu, má sedátko a zrcadlo přes celou stěnu. Jen mu asi nějak schází viagra. Pravidelně z něj vystoupím po dvou až třech pokusech, aby se rozjel ve chvíli, kdy mám našlápnuto na první schod. Ale ještě mu dám šanci. Jinak bych musela pokaždé pěšky a to by se ho mohlo dotknout. Co kdyby si to pak ty výtahy řekly mezi sebou a už by mě žádný nesvezl?

 

I´m baaaaaaack!

Ano, jsem zpět. Dala jsem si jako snad u všeho v mém životě deadline, že se k blogu vrátím v říjnu. Chtěla jsem totiž být trochu za rebelku, páč v září či lednu začínají kdejací saláti, tudíž říjen se mi zdál ideální. Vážně to nemá nic společného s tím, že se mi jednoduše nic nechtělo dělat a hledala jsem způsob, jak si nenápadně prodloužit svou absenci, tedy svoje téměř nicnedělání. To určitě ne 😉. Nicméně to přišlo tak nějak přirozeně poté, co se uklidnilo léto a konečně se mi venku dobře dýchá. 

Neříkám, že mi neschází sluníčko, svoboda holých nohou a absence ponožek, ale určitě se mi nebude stýskat po vedrech, zpocených dlaní v přeplněném trolejbusu uprostřed dopravní špičky a neustále zvlhlých vlasech na krku. Nejsem ráda součástí jakýchkoli extrémních pokusů a to, co si příroda letos v létě na mě zkoušela, se mi vůbec nelíbilo. Vcelku často jsem si připadala jako ty postavy pronásledovaných jedinců z filmů o římské říši, co byli vyhnáni do pouště, aby tam zhynuli. Nebo jako hrdinové apokalyptických příběhů z doby, kdy na světě už neroste nic jiného než kukuřice. Neustále přítomné vedro, sálající vyprahlé „trávníky“, ať už ty městské betonové nebo kdysi přírodní zelené, akutní nedostatek vody, lehce identifikovatelný odér městské hromadné dopravy a každodenní dilema, co si vzít na sebe, abych neměla pocit, že se do dvou minut venku mám chuť převléci. Prostě nic moc léto. 

Nic se mi nechtělo dělat a chvílemi jsem si říkala, že tohle léto, které vlastně začalo už v červnu, je pro mě takový dosti ztracený čas. Byla jsem totiž extrémně neproduktivní. Více než jindy, a to už je opravdu co říct, protože slovo „produktivita“ se v mé deskripci prakticky nikdy nevyskytuje 😏. 

Na jaře jsem měla v plánu jet na dovolenou, což se mi „podařilo“. Ty uvozovky jsou tu proto, že jsem měla volno, tedy nebyla jsem v práci, ale nikam do neznáma jsem na těch 10 dní nejela. Ale i tak to byla ta fajnová část. Ze všech plánů na kulturní akce pod širým nebem, toho jak budu chodit do klimatizovaného kina a klimatizované tělocvičny a posedávat na zahrádkách a pít citronády, přičemž jsem dokonce ve svých fantaskních plánech na chvíli zauvažovala o tom, že bych třeba mohla jednou zajít i na veřejné koupaliště, nakonec nebylo nic. Ne snad, že bych se nesnažila, ale… Musím přiznat, že mi to ale není vůbec líto, protože jsem tohle léto, což je obecně období, kterému se moje tělo odmítá přizpůsobit, prožila v zákrytu větráku, z dosahu slunečních paprsků a ve společnosti východoasijské kinematografie. Výsledkem je, že sice stále vypadám jako ředitelka vápenky, byť přirozeně stále bruneta, ale obohatila jsem svou znalost zejména japonské televizní a filmové produkce o pár desítek projektů. Což mi nakonec přišlo super, přičemž je téměř jisté, že mému okolí by to naopak přišlo jako naprostá ztráta času. Tak úplně s tím nesouhlasit tedy nemůžu, to přiznávám. Ale svůj volný čas prostě někdy prožívám opravdu volně 😎.

Vím, že se mi po létu bude v zimě stýskat. Ne po počasí jako takovém, protože k překvapení mnohých mi je stále milejší mráz a marast na silnicích než středoevropská verze saharských dní. Ale po tom stěžování si na počasí. Protože zcela určitě to dopadne tak, že podzim bude mít tak tři týdny a pak nastane zdlouhavá a zcela Ladovým obrázkům neodpovídající zima, a já budu každou konverzaci s neznámými lidmi začínat slovy „to je ale příšerný počasí, co?“, „tak se nám tedy dost ochladilo“, případně „ta příroda se úplně zbláznila“. Jelikož nejsem klimatolog, tak nevím, jestli se zbláznila nebo ne, ale po pár týdnech opakování se mám vždycky chuť začít říkat něco jiného, respektive mám chuť si stěžovat na počasí nějak nápaditěji, barevněji a zábavněji, ale počasí tomu nikdy nenahrává a nespolupracuje.

 

A tak se mi v zimě stýská po té letní nespokojenosti a naopak. Nicméně nejdůležitější je, že si můžu stěžovat a udělat z toho proces sbližování se s jinými lidmi. Protože na počasí si stěžuje čas od času každý a vždycky se najde někdo, komu se momentální rozpoložení mraků a teploty nelíbí. A je tutovka, že se za pár měsíců změní a konverzace tak nikdy neutichne a člověk se vždycky může těšit na změnu. Takže já se teď těším z podzimu, který přejde v zimu, o které vím, že přejde v mé oblíbené jaro, připravím se následně na mnou neoblíbené léto s tím, že v září skončí a přijde můj oblíbený podzim, a tak dále.

 

Proto je počasí lepší než politika. Protože na tu si sice stěžovat můžeme jak chceme, ale s těmi vyhlídkami už je to úplně jinak.

Recenze 2017 a jak (ne)dopadly moje plány

Tento blog je tu už čtvrtý rok a musím říct, že díky němu jsem si v mnohém ve svém životě udělala pořádek. Nebo lépe řečeno, díky blogu mám vůči sobě jasněji stanovené závazky. Protože když už s něčím vyrukujete hezky veřejně, tak nějak je Vám trapné se toho pak nedržet. Nebo si za tím nestát. Protože jinak se pak cítíte jako ztroskotanec, jako naprosto a úplně … No tak silná slova zase nejsou třeba. Prostě Vám je to pak trošinku líto, protože rádi odškrtáváte na seznamu jednotlivé položky, abyste ho nakonec se slovy „tak hotovo“ mohli zmuchlat, hodit do koše a zapomenout. A začít psát seznam nový. Dělám to tak často, a protože mám úžasnou paměť, která se nemůže zaplňovat všemožnými každodenními blbinami, musím si všechno psát na papírek. Ty papírky pak nosím v peněžence, nebo v diáři nebo v kabelce, a čas od času je projdu a ty neaktuální s velmi příjemným pocitem hodím do koše. A v rámci reorganizace svého života jsem si před lety zavedla každoroční „plánování“. Prostě si udělám plán, co bych ráda v následujícím roce podnikla, naučila se, rozvíjela, zlepšila, opustila, zapomenula, riskla … prostě tak. Pod tím vším se jednoduše skrývá touha pohnout se dál, nestagnovat.

Problém s rokem 2017 a mými plány je ale v tom, že jsem si to všechno hezky sepsala, ale nikdy jsem to na blog nedala. Stále jsem si říkala, že je ještě čas, a pak už mi to v půli roku přišlo trochu blbé, a na konci roku o to víc. Ale s novým rokem se mi můj seznam připomněl a musím říct, že když jsem po dlouhém hledání v hlubinách mého notebooku (který absolvoval více tvrdých restartů za posledních 12 měsíců, než za celou svou předchozí kariéru), svůj loňský PLÁN našla, nestačila jsem se divit.

  

Takže můj plán na rok 2017 měl jen 10, namísto 15 položek. A bylo to hlavně tím, že jsem si řekla, že pokud se mi něco nedařilo splnit, bylo to často tím, že se mi to prostě ve skutečnosti dělat nechtělo, nedělalo mě to šťastnou, ale měla jsem pocit, že BYCH MĚLA, protože … cokoli, jenom ne moje vlastní pocity. To byl případ třeba pokračujících studií. Prostě ne, doktorát mi teď vážně radost nedělá. Většina mých plánů se více méně týkala mně a mého malého sobeckého já. A oproti těm předešlým nebyl vlastně nijak moc konkrétní. Takže nejdřív můj plán – a jak to podle mě dopadlo. 

Takže co jsem si na začátku 2017 naplánovala a kde si stojím na začátku 2018? 

1. Zabývat se jen lidmi, kteří jsou mi blízcí, zajímaví nebo podnětní a negovat ty, kteří mi vysávají energii – vím, že to není hezké říkat, ale někteří lidé Vám opravdu vysávají energii a já si uvědomuji čím dál víc, že touhle jejich terapeutistickou pomůckou být nechci. A také nechci za někoho řešit jeho depky, negativní emoce a pocity, že „něco není v rovnováze“. Chci se věnovat lidem, kterým na mně záleží a na kterých záleží mě, chci pomáhat těm, co se na mě obrátí o pomoc a přátelit se s těmi, kdo mi přátelství oplácí. Vážně nemám čas a ani náladu na malé sobce, co se ozvou, jen když „potřebují juknout na smlouvu“, ale neumí odepsat na přání k narozeninám, nebo aby mi někdo vytýkal, že nejsem dostatečně přátelská k někomu, koho ani neznám. 

 

Tak možná, že jsem byla trochu nazlobená, když jsem ten seznam sepisovala, ale je to tak. Vím, že nejsem žádná best friend forever, ale jednou z mých mála dobrých vlastností je, že lidi soudím zcela minimálně. Stejně tak se považuji za přátelskou bytost, ale nikdo si to nesmí plést s bezmeznou otevřeností. Tou já totiž nedisponuji. Byť to v těch dvou případech trochu bolelo, ten řez jsem udělat musela. 

2. Ačkoli mám teď hezký byt, o krůček blíž vlastnímu bydlení chci být 😀 - byt, ve kterém bydlím asi tak třičtvrtě roku je moc fajn, ale i tak si říkám, že vlastní bydlení, rozuměj, jisté bydlení, je něco, co každému přidá na kvalitě jeho života. Tedy pokud nemá nad hlavou enormní hypotéku.

 

Tak tohle dopadlo docela vtipně. Byt jsem nakonec už po roce musela opustit, resp. bylo mi řečeno, že budu muset začít hledat něco jiného, a tak jsem si našla svůj byt. Můj vlastní byt. V mém úplně nejosobnějším vlastnictví. A nikdy bych nevěřila, jak něco takového promění Váš život. Způsob, jak ho prožíváte. Pro mě je byt moje bezpečné útočiště, moje malé království, moje jistota, co mi přidala klid v tom smyslu, že mám domov. Ne snad, že bych předtím neměla, ale tohle je MŮJ DOMOV. Chápete? Ne? Nevadí 😉. Ale povedlo se. 

3. Ujasnit si, zda chci měnit práci či studovat a co mi k tomu chybí – tohle zní divně, ale je to vlastně takový souhrn mých neuskutečněných plánů za poslední roky. Udělat si rigo, udělat si profesní zkoušky, změnit práci, jít na výběrová řízení … hodně otázek a spousta těžkých rozhodnutí. A ty já stále odkládám.

  

Pravděpodobně jsem měla nějakou extra přemýšlivou náladu, když jsem seznam sepisovala, ale tyhle otázky jsem řešila snad každý rok. Mám svou práci ráda, mám ráda lidi v ní, nechce se mi teď vracet do školy jinak než jako externí vyučující, vůbec se mi nechce učit měsíce na profesní zkoušky, aniž bych měla motivaci se té profesi věnovat … ale měla bych, že? Protože když to neudělám, tak to bude vypadat, že stagnuju, že se nikam neposunuju, že ostatní jsou na tom či onom postu, ale … kašlu na to. Jsem teď spokojená, kde jsem. Svoji práci dělám sakra dobře a konečně mě aspoň trochu uspokojivě živí 😉. Takže ano, ujasnila jsem si to. Nemám pocit, že bych promarnila svoje nadání. Snad mi ten pocit vydrží 😟. 

4. Zlepšit si svou ekonomickou situaci tím, že nebudu shromažďovat bordel – když jsem se naposledy stěhovala, udělala jsem revizi, ale zdá se stále trochu nedostatečná. A i když si to opakuji každý rok, vlastně každý den, musím nad těmi nákupy prostě víc přemýšlet. 

 

Tohle vlastně zahrnuje dvě moje stále se opakující strašáky: 1) že často koupím spontánně věci, co nejen že nepotřebuju, ale ani je nevyužiju, a 2) že neumím věci vyhodit. Na tomhle tedy musím opět zapracovat. Ale stěhování a nový byt napomohly, takže jsem už udělala pěkný vítr ve svých skříních, nádobí, kosmetice a … čeká mě ještě spousta práce. 

5. Přestat se vymlouvat a začít tančit či cvičit pořádně – jsem samá výmluva, proč se mi zrovna něco nechce dělat. Něco fyzického samozřejmě, protože pokud přijde na to, že má někdo volňásek do kina nebo divadla, to jdu, i když je venku sněhová bouře. Každý rok si říkám, že se naučím nový tanec (což většinou vyjde) a začnu víc cvičit (což mi většinou dlouho nevydrží), ale mám pocit, že bych se měla rozhodnout a na té jedné věci víc zapracovat. 

 

Tak tohle je ten bod, který mi zpětně nedává moc smysl a ani netuším, proč jsem to takhle napsala. Protože vím, že by mě to takhle nebavilo. První půlrok mě tanec moc nebavil, jelikož jsem byla dost nemocná, a nějak se nám proměnila parta, na což jsem si docela dlouho musela zvykat. Kurzy bollywoodu i orientálního flamenca bohužel znovu neotevřely, a mě najednou nic moc nemotivovalo. Přiznám se, že to vypadalo, že s tancováním skončím úplně. Ale za poslední půlrok se to opět proměnilo, já našla v tancování další kus radosti a vrhla se do toho, střihla si hezké sólové vystoupení s mečem, a vrátila se ke klasickému orientu. A pak jsem udělala docela velkou změnu a začala cvičit s trenérkou, což je trochu běh na delší trať, protože posilovny mě vždycky děsily, nicméně už to provozuji skoro půl roku a baví mě to. Takže tenhle bod nevyšel, jak jsem si přála, ale vyšel tak, že jsem spokojená 😋. 

6. Něco bych sakra měla provést s tím svým soukromým životem – přát si potkat prince na bílém koni nikdy nebyl můj sen, protože z koní mám dost respekt a princové bývají pěkně rozmazlení spratci, ale i tak mám ve svém životě přítomnost mužů ráda. Jen prostě nechci dělat kompromisy tam, kde to bolí.

 

Nejspíš jsem měla na mysli, že jsem otevřena verzi, že svůj život spojím s někým jiným, ale je mi jasné, že jsem to tak vážně nemyslela. Život ve dvojici má mnoho výhod. Život ve dvojici a s dětmi k tomu má určitě hodnotovou nadstavbu. Lidé mi často říkají, že bych se měla znovu vdát. Já si to nemyslím, stejně jako si nemyslím, že život ve dvojici je prostě lepší sám o sobě, protože jde o to, s kým ho budete sdílet, a ne že ho s někým sdílíte. Já si život sdílím s lidmi, se kterými mi je dobře a papír nebo něčí souhlas k tomu nic nadstandardního nepřidá. Takže asi bych měla něco dělat s tím svým soukromým životem, a možná jsem i udělala, ale nějak vůbec netuším, co to vlastně mělo být 😏. 

7. Zdraví, zdraví, zdraví – každý rok ve stejnou dobu mě dostihne chřipkový squatter, zabydlí se u mě a nechce vypadnout. Taky má bratrance, který mě nedopřává kvalitní spánek a taky má jednoho kamaráda, co mění kalorie v zelenině na nefalšovaný tuk. A pak pár dalších, stejně nevítaných. Můj plán je jasný. Musím se jich zbavit. To znamená, že musím k doktorovi. Brrr. 

 

To se mi samozřejmě zcela nepodařilo, zejména pak v první polovině roku, kdy jsem měla chřipku s přestávkami skoro tři měsíce. Ale pak se to naštěstí trochu zlomilo, a já začala pravidelně cvičit, brát vitamíny a hlavně léky na spánek. Protože po letech bolestí hlavy a špatného spánkového rytmu, kdy jsem se budila stejně unavená, jako když jsem šla spát, případně jsem nemohla spát vůbec, jsem po absolvování několika vyšetření konečně získala diagnózu, která nezněla „to máš z toho ponocování“, „máš otočenej rytmus“, nebo moje oblíbená „neumíš si udělat režim“. Ne, můj mozek to bohužel neumí, a já to mohu ovlivnit jen minimálně. A když už jsem se dozvěděla, že moje insomnická porucha je něco, s čím se musím naučit spolupracovat, mnohé aspekty mého zdravotního stavu se zlepšily. Tomu se říká síla (pod)vědomí 😴. 

8. Více číst o lidech, více číst o vědě, více číst o všem, co je důležité – stále platí, že chci přečíst alespoň 12 knih, co nebudou romance do vlaku, že budu číst časopis, co odebírám (Téma), že budu aspoň jednou týdně kupovat noviny (a celé je přečtu), na internetu si vyhledám důvěryhodné články, omezím koukání na YouTube a televizi obecně, budu si pečlivě vybírat, jaké anime shlédnu a… a tak všelijak. Abych byla nebezpečně chytrá. 

 

Tak tohle je plán, který mi v podstatě vyšel. Čtu ráda … a měla bych číst víc. Protože VŽDYCKY bych měla víc číst a poznávat. Ale s tím anime pomalu, protože většinu životních mouder, kterými se řídím, mám právě z nich. 

9. Více kultury ve všech formách a podobách – už vím, že možnost volby k náplni mého volného času, je jen a jen na mě. A vím, že jsou věci, které mě baví a které mě dělají šťastnou. Možná nejde o to „víc“, ale o to využít situace a neříkat si, že ještě bude jiná příležitost. 

 

Zjistila jsem, že když chodíte do práce, třikrát týdně provozujete nějaký pohyb a jednou týdně na odpoledne jdete na kurz, hodně se Vám ten volný čas ztenčuje. Ale i tak jsem měla spousty kulturních zážitků, i když pro spousty lidí to bylo jen skoro samé nudné divadlo. Letos jsem moc nechodila do kina, ale za to jsem viděla spousty hezkých anime a objevila pár bezvadných kapel, viděla konečně Lord of the Dance show, výstavu Kmeny 90 a navštívila Mariánské lázně se vším všudy. Začínám být vybíravá, ale i tak nikdy nestačím uskutečnit všechno, co jsem si vytipovala. 

10. Objevovat nové, prožívat staré a zkoušet nepoznané – jak poetické, ale pravdivé. Ať už se to týká věcí, lidí, prožitků, situací, prostě čehokoli, všechny interakce mi něco přinášejí. Už kdyby jen to, že už nemám něco nikdy opakovat. 

 

Tohle je takový plán neplán, protože je to v podstatě jen o tom využívat příležitosti. Jelikož jsem ale letos měla spousty práce se zdravím (opět) a pak se stěhováním a novým bytem (jeden by nevěřil, kolik času a energie to všechno zabere), pak je smutnou pravdou, že jsem mnoho příležitostí prostě a jednoduše přenechala ostatním, i když jsem věděla, že mě to bude mrzet. Ale i tak jsem si udělala vlastní choreografii na tanec s mečem a opět vystupovala na letním festivalu, upekla Rubikovu kostku, střihla si moderátorskou roli na gothic tanečním festivalu, podstoupila operaci laserem, koupila byt, poprvé zaplatila daně, napsala recenzi do velkého deníku, zamilovala se a s klidným srdcem se zase vzpamatovala, začala posilovat v posilovně nebo se naučila dělat domácí zmrzlinu. Takže pár věcí by se našlo. 

*

Takže? Takže je rok 2017 za mnou a nebyl to vůbec špatný ročník. The end.

 *