Biografie v kinech – Freedie, Mary, Čmelda a ten, co mluví s rybami

S biografickými filmy to mám tak, že je na jednu stranu ráda vyhledávám, na stranu druhou stranu z nich často mívám mindráky. Mám ráda filmy o zajímavých lidem, protože mám prostě a jednoduše ráda lidské příběhy. Něco skutečného a současně výjimečného. A ne nutně pozitivního, protože příběhy založené na skutečných událostech mají k idylce často daleko. Zajímaví lidé mívají barvitý život, většinou díky tomu, že něčím vynikají, někam odhodlaně směřují a něco úžasného se jim povedlo. Což mne přivádí k tomu druhému, a to, že z takových lidí mám často trochu pocit méněcennosti. Naštěstí biografie, co jsem viděla naposledy v kině, nejsou až na jednu výjimku tak úplně biografie, jelikož o nikom skutečném nevypráví. Ale kdyby ano, pak by to byla veliká sranda 😜. 

Bohemian Rhapsody

„A teď co?“ „Teď přijde operní pasáž.“  

Šílenství, které se u nás rozpoutalo kolem filmu o skupině Queen a životě jejího frontmana Freddieho Mercuryho, jsem už dlouho neviděla. Takhle vyprodané kino jsem zažila možná naposledy na „Padesáti odstínech čehosi“ druhý den po premiéře, přičemž návštěvníci byly jen ženy. Tady to bylo ale skoro dva měsíce po premiéře a diváci byli všech věkových skupin. Kritikům se prý film tolik nelíbí a ani američtí diváci z něj nejsou tak nadšení jako ty čeští, prý mají za to, že je tam málo skandálů z divokého života Mercuryho. Podle mě je to ale to, co dělá film tak zajímavým pro běžné diváky. Nesnaží se totiž šokovat nebo exhibovat, nesnaží se skandalizovat. Možná je trochu umírněný a některé události jsou lehce upravené, aby se udržel filmový styl vyprávění. Nemyslím ale, že by to něčemu škodilo. Vypráví totiž o Mercurym jako o velmi citlivém a vnitřně osamělém člověku, který se na pódiu měnil v showmana ovládajícího vyprodané stadióny. Stejně tak vypráví i o kapele jako takové a vztazích mezi členy. Nezaměřuje se na jeho homosexualitu, ani na skutečnost, že se Mercury díky svému nezřízenému divokému životu nakazil virem HIV. Není to exploatace života rockové hvězdy. Nikdy mi vlastně nepřišlo na mysl, kolik hitů Queen vlastně měli. I když píseň „I´m in Love with My Car“ unikla mé pozornosti 😀. „Jdi legenda, Freddie.“ „Všichni jsme legendy.“ Rami Malek si velmi zaslouženě odnesl Zlatý glóbus za nejlepší mužský herecký výkon. Jestli si film odnese i nějaké Oskary si netroufám odhadnout, ale pro mě je to jeden z nejlepších filmů roku. Za mě 90%.

Facts: „Bohemian Rhapsody“; VB/USA, 2018; režie Bryan Singer 

Marry Poppins se vrací 

 „Všechno je možné.“ „I to nemožné.“  

Původní filmovou verzi s Mary Poppins jsem viděla jako malá a od té doby jsem si ji připomněla několikrát v muzikálové verzi. Ta je velmi povedená, i když příběh samotný, přes všechny ty roztomilé momenty, je pro mě coby dospělého diváka daleko od bezchybného. Mary Poppins je kouzelná chůva, která ze své cestovní kabely dokáže vytáhnout prakticky cokoli, dokáže létat za pomoci svého deštníku a všechno vyléčí a zodpoví prostřednictvím té správné písničky. Juchú. Autorce námětu se prý filmové zpracování nelíbilo, a tak zakázala jakékoli další adaptace. Ani se moc nedivím, jelikož ta původní filmová verze mi přišla dokonce i dosti bizarní a postava Marry Poppins byla podivně nesympatická. Jenže před pár lety autorka zemřela, takže filmová studia se pustila do pokračování původního příběhu. Nicméně se to myslím docela hezky povedlo. Emily Blunt je jako Mary Poppins skvělá, má navíc lehce ironický humor a má docela cool triky v rukávu. „Je dobře, že jste se vrátila, Mary Poppins.“ „Nevypadáte ani o den starší.“ „No dovol, Michaeli, o věku dámy se nikdy nemluví.“ Dětští představitelé mi k srdci moc nepřirostli, stejně jako jejich tatínek, ale nevadí, protože je to hlavně vizuální film. Taneční čísla jsou skvělá, zejména pak velké taneční číslo Marry Poppins a londýnských kominíků, stejně jako sekvence odehrávající se na malované misce. Milý rodinný film ideální na vánoční svátky. Za mě 80%.

Facts: „Mary Poppins Returns“; USA, 2018; režie Bob Marshall 

Bumblebee 

„Bumblebee, je jen jedna možnost, jak ukončit tuto válku. Musíš ochránit Zemi a její obyvatele.“  

Jediné, co si po letech pamatuji z Transformers je, že první díl byl sice strašně hlasitý a nelogický, ale v podstatě cool, protože to bylo poprvé, co na velkém plátně ožila autíčka a roboti. Byl to prostě letní blockbuster, hodně přes čáru, kde o nějaký příběh moc nešlo, ale myslím, že to ani nikdo moc neočekával, jelikož přiznejme si, film, jehož podkladem jsou hračky pro děti, nebude oskarový aspirant. Pak se ale natočilo asi osm dalších pokračování, kde se objevilo asi tři sta dalších robotů, všechno vybuchovalo, střih byl rychlejší než rychlost světla a člověk přišel o ušní bubínky. Záběry na americkou vlajku se střídaly se záběry na zapadající slunce nad prérií, a to za přítomnosti různých krásek posedávajících na naleštěných bourácích/robotech, nicméně většina scén byly záběry na vzájemně se mlátící hory železa. Filmy se tak nějak začaly sami parodovat. Pak se toho ujal někdo nový a natočil prequel o oblíbeném žlutém robotovi jménem Bumblebee, který se odehrává v roce 1987 a objevuje se v něm jen minimum robotů. Hlavní dívčí postava je sympatická a je tam i pár vtipných scén. Jinými slovy, takhle mělo celé to šílenství kolem Transformers začít a bylo by to určitě lepší. Škoda. Za mě 77%.

Facts: „Bumblebee“; USA, 2018; režie Travis Knight 

Aquaman 

„Atlantida měla vždy krále. Ale teď je potřeba něco víc.“ „A co je víc, než král?“ „Hrdina.“ 

Fanoušci superhrdinských filmů se dělí na ty, co fandí Marvelu (X-Meni, Avengers, Thor, atd.), a ty, co fandí hrdinům z dílny DC Comics (Batman, Superman, Wonder Woman, atd.). Zatím se zdá, že Marvel vede, což je asi i díky tomu, že natočil už asi stopadesát filmů, nicméně poslední počin ze sekce DC Comics si v kinech vedl nad očekávání dobře. Přitom je o superhrdinovi, ze kterého si často dělají sami fanoušci často legraci. Je to ten trochu legrační chlápek, co umí mluvit s rybami. Jenže tady ho hraje dvoumetrový potetovaný Jason Momoa s břišáky, dlouhým hárem a nezanedbatelným charismatem, taková tmavá verze Thora. I díky tomu asi ani moc nevadí, že jako herec nijak zvlášť nevyniká,  hlavně se na něj hezky dívá 😜. Jinými slovy, není to žádný chlápek v elasťácích. Arthur Curry alias Aquaman je synem královny Atlantidy (ano, té ztracené země) a strážce majáku (člověka), který ho vychoval, takže docela dobře zapadne jak do místní hospody, tak do podmořského světa. Sympatické je, že od začátku ví, kdo je a v čem spočívají jeho super schopnosti. Trochu nesympatické je, že všechno řeší jen hrubou silou. „Jsem, kdo jsem. Jsem ochránce oceánu. Jsem Aquaman.“ Film samotný je pak směsice neustálé akce a humoru, všechno je prostě a jednoduše over the top. Řeší se tu rodinné spory, válka s lidmi, přepadávají se bývalí spojenci a vytváří se aliance. Jednu chvíli jsme pod vodou, pak zase na souši, pak navštívíme ztracené chrámy…, děje se toho prostě moc a nic nedává moc smysl, takže nejlepší je vypnout hlavu a moc u toho nepřemýšlet. Někdo film popsal jako „Hru o trůny pod vodou“ a mně to přišlo opravdu výstižné. Ale upřímně řečeno, je to vcelku jednoduchý film. Přibylo zde humoru, takže je jasné, že DC Comics se vydal směrem rodinné zábavy, což je asi dobře. Vizuálně je film možná trochu nevyrovnaný, ale záběry pod vodou a podmořské bitvy se žraloky a draky jsou zábavné, stejně jako většina filmu. A o to v tomhle filmu jde hlavně. Navíc motivace hlavního záporáka mi přišla velice sympatická. Za mě 85%.   

Facts „Aquaman“; USA, 2018; režie James Wan

zdroj: zde

Resty filmového klubu

Filmový klub pokračuje dál, ale nějak jsem sem pozapomněla sem dám moje velmi velmi subjektivní hodnocení na filmy od října do prosince. Všechny rozhodně stojí za pozornost. 

Florida Project

„Brzy se rozbrečí. Vždycky poznám, když mají dospělí na krajíčku.“ 

Druhý snímek v rámci filmového klubu byl film, na který jsem se opravdu těšila, jelikož jsem na něj slyšela jen samou chválu. A to i na zahraničních serverech. Je to film o odvrácené straně amerického snu. Lidé, kteří nevlastní svoje vysněné předimenzované McMansiony, a často nemají ani práci, tu bydlí v klasických motelech rozesetých na předměstích velkých měst a kolem dálnic. Platí zde předražené nájmy za pokoje s koupelnou a satelitní TV, perou ve společných prádelnách a všemožnými způsoby se snaží sehnat nájemné na další týden. V jednom takovém motelu na Floridě, odstrašujícím růžovém monstru s názvem Magic Castle, žije i šestiletá Moonie se svou poněkud svéráznou 22letou mámou Halley. Jsou prázdniny, a tak se Moonie celý den baví se svými kamarády z motelu, který se jejím dětským očím zdá jako dokonalé místo na hraní. Poněkud drsná realita světa dospělých se jí ještě nedotýká. Jediný další dospělý v jejím životě je správce motelu Bobby, který se snaží vnést do světa dětí nějaký řád. Film nemá žádný konkrétní příběh, jen sledujeme pár dní v životě malé Mooney a jejích kamarádů. Minulý rok jsem viděla snímek „American Honey“, kterýžto je svým naturelem dost podobný, jen vypraví o mladých dospělých. Možná proto mne „Florida Project“ oslovil asi méně. Ale i tak 85%, protože je to zajímavý snímek, který stojí za pozornost.

Facts: „The Florida Project“; USA, 2017; režie Sean Baker 

Obchod na korze 

Chtěla jsem nějaký trefný citát z filmu. Ale nějak jsem si nevybavila žádnou konkrétní repliku, jen pocity, které ve mně tento první československý oskarový film zanechal. Trochu tu podvádím, jelikož jsem na tenhle film nešla do kina, ale podívala jsem se na něj doma. Věřím, že v kině by byl ten zážitek asi ještě výraznější. Viděla jsem ho podruhé a musím říct, že se mi na něj nekouká příliš dobře. Je to skvělý a svým způsobem opravdu nadčasový titul, nicméně tématem je to pro mě hodně náročné. Zejména konec. Jinými slovy je to film, který Vám může zlomit srdce. Vypráví příběh, který mohl být a často byl součástí něčího života. Ale ani po letech, ani v černobílém hávu, neztrácí svoje kvality. Herecké výkony, autentičnost a zejména opravdu silný příběh. Za mě 90% a opravdu doporučuji nenechat se odradit rokem jeho výroby nebo tím, že vypráví o nepěkných věcech – arizaci židovského majetku.

Facts: „Obchod na korze“; Československo, 1965; režie Ján Kadár, Elmar Klos 

Tři billboardy kousek za Ebbingem

„Kdybych vyhodil všechny policajty, co jsou rasisti, tak by mi na celým oddělení zbyli tři. A ty zase nesnášejí homosexuály.“ 

Nekorektní černý humor se v amerických filmech snad už pomalu neobjevuje. Dneska musí být všechno korektní, všechno rasově vyvážené jak reklama na Benetton, genderové role musí být prosty jakýchkoli stereotypů a nahota je prostě tabu. Tedy pokud jí nedoprovází potoky krve a usekané údy, to je pak v pořádku. Takže když se objeví film jako tento, tak vzbudí pozornost. Tenhle vzbudil pozornost jak u diváků, tak u kritiků, odnesl si různá ocenění, zejména pak dva Oskary pro Frances McDormand a Sama Rockwella, a mě udělal velkou radost. Je to snímek na pomezí komerce a artového filmu, se slavnými jmény a velkou dávkou ironie. Nevím, jak moc je autentická atmosféra amerického jihu, ani jak pravděpodobné je, že by lidem prošlo všechno to, co ve filmu dělají, ale nevadí. Je to hlavně komedie, i když sama premisa má ke komedii daleko. Svérázná a všem na nervy lezoucí Mildred si pronajme tři staré billboardy u cesty, na které nechá vylepit vzkaz pro místního šerifa, kterému zbývá jen pár měsíců, než ho přepere rakovina, jelikož už sedm měsíců čeká na vyřešení vraždy své dcery, kterou někdo právě kousek odtud znásilnil, zabil a zapálil. Podle ní místní policisté raději buzerují černochy a zastrašují děcka sprejující po zdech, než aby hledali jejího vraha. Mildred to začne řešit po svém, přičemž je jen jednou z mnoha bizarních postaviček malého městečka. Je to také velmi sprostý film, nicméně v angličtině se to ale nějak ztratí a český překlad je docela milosrdný 😊. Za mě 90%.

Facts: „Three Billboards Outside Ebbing, Missouri“; USA, 2017; režie Martin McDonagh 

zdroj: zde

V hlavních rolích ženy – mstitelky, hvězdy, mámy … a taky jeden vlk

Během jara, léta a začátku podzimu jsem viděla na 50 různých asijských titulů, jak filmů, tak seriálů. Už se mi dokonce zdají i sny v čínštině a ahoj říkám v japonštině, ale to mě zase přejde. Naplánovala jsem si totiž spousty kulturních zpestření, a začala jsem v kině. 

Odnikud 
„Viděla jsem jí. Viděla jsem tu ženskou, co mi zabila muže a syna. Jak to můžou zpochybnit?“ 

Začal filmový klub a mě se ten den vůbec nechtělo nikam jít. Na pořadu byl totiž německý snímek a zdálo se, že tématem bude uprchlictví a předsudky, či něco podobného, neboť se mělo jednat o film z prostředí turecké menšiny. Nic proti tomu, jen je to pro mě téma, které jsem na festivalu Jeden svět viděla v mnoha podobách. A ano, pochopila jsem, že je to složitá situace. Jenže se nakonec ukázalo, že ta synopse byla trochu matoucí. Byla to totiž spíše než sonda do života turecké menšiny sonda do psychologie někoho, kdo v důsledku nenávistného a zcela bezdůvodného činu přijde o svoje blízké. Hlavní hrdinka přijde při teroristickém činu o manžela, který byl Turek, a jejich malého syna. Všichni se ptají po minulosti její i jejího manžela, která nebyla úplně příkladná, kladou otázky stran jeho původu i náboženství a hledají motiv. A tím se ukáže nenávist a z toho plynoucí rasismus dvojice obdivovatelů Hitlera. Vykreslení všech fází smutku, bolesti a pomalého nalézání nové stability, kterou přeruší soudní proces, je realistické, až to mrazí. Snad jen ten samotný soudní proces, zejména obhájce oné dvojice, byl trochu karikaturní. Navíc mám za to, že v Německu by k takovému závěru žádný soud nedospěl. Ale i přesto to bylo působivé, hlavně díky naprosto skvělému výkonu Diane Kruger. Za mě 85%. 

Facts: „Aus dem Nichts“; Německo, 2017; režie Fatih Akim  

Zrodila se hvězda 
„Skoro všichni mi řekli, že umím zpívat, ale nelíbí se jim, jak vypadám.“ „Já myslím, že jsi nádherná.“ 

Nějaká překvapení se přeci jenom letos konají. Třeba právě režijní prvotina Bradleyho Coopera, který se proslavil jako herec zejména v komediích, ale tady si střihl vedle režie i hlavní roli životem unaveného rockera a alkoholika Jacksona Maina, který jednoho dne zcela náhodou narazí v travesti baru na mladou Ally, která jeho cynické já dojme k slzám svým zpěvem. Ally hraje Lady Gaga a musím říct, že jak mi je její dosavadní tvorba až na úplné výjimky zcela cizí, tady smekám, jelikož tu opravdu září. Sice mi její hudební styl nic moc neříká, ale to, že má krásný hlas, rozsahem i barvou, jsem si všimla (byť v té její tvorbě to fakt není poznat). Tady ho může uplatnit, zejména pak v první polovině, kdy začne Jacksona doprovázet a zpívá především rock-popové fláky. Ti dva se zamilují, vezmou a Ally se svým talentem prorazí do velkého světa showbusinessu. Nevzpomínám si, jak to bylo ve stejnojmenném filmu z roku 1976, kde hrála Barbra Streisand, ale je to tak univerzální příběh, že ho jde přizpůsobit jakékoli době a hudebnímu stylu. I když jsou možná některé momenty trochu klišé, což u romantiky asi ani není na škodu, film i přes svou dlouhou stopáž nikde výrazně nezadrhává. Bradley Cooper hraje většinu filmu chlápka pod parou, sem tam nesrozumitelně huhlá, ale zpívá mu to a toho rockera mu nejde nevěřit. Nicméně hvězdou je tu právě Gaga, protože se na tu roli opravdu hodí, jak vizuálně, tak i svým zpěvem, a ve svém projevu je sympaticky civilní. A mám tušení, že kategorie Oskar pro nejlepší píseň má už svého vítěze. Za mě 90%. 

Facts: „A Star is Born“; USA, 2018; režie Bradley Cooper 

Nebezpečná laskavost 
„Potkala jsem Emily před pár týdny. Je to úžasná a elegantní žena. Před pěti dny ale Emily zmizela a nikdo neví, kde je.“ 

Na tenhle film jsem se vydala trošinku náhodou a dokonce sama. Musela jsem vyřídit něco v centru a hrozně pršelo. Tak jsem zašla do kina a bylo to. Ale rozhodně to nebylo vůbec špatný. Byl by to povedený film na nějakou dámskou jízdu. Za prvé proto, že hlavní postavy jsou dvě mladé ženy, které se od sebe liší jako den a noc. Stephanie je svobodná matka bloggerka, co radí, jak si vyrobit náramky přátelství a dělí se o recept na rychlé brownies, a Emily je vdaná matka pracující ve firmě zabývající se módou a mající zálibu v ginu. Jedna je trochu naivní, ta druhá je patologická lhářka. Jedna je maloměšťácká, ta druhá je bohémka z velkého světa. A jednoho dne Emily požádá Stephanie o to, aby vyzvedla jejího syna ze školy, a zmizí. „Stephanie, potřebuju od Tebe jen malou laskavost.“ „Cokoli.“ A Stephanie se mezitím stará o jejího syna i manžela, a protože jí na tom celém něco nesedí, začne po Emily pátrat na vlastní pěst. Druhý důvod, proč film vidět, je výprava, a mluvím tedy nejen o domech, ale hlavně o šatníku obou protagonistek. Ten je totiž úplně boží. Tak jako tak, je to komediálně laděný thriller, ale jak je první polovina skvělá, tak je bohužel ta druhá slabší a konečný zvrat nečeká jen opravdu příležitostný divák. Blake Lively jako Emily je fajnová, a je to i poprvé, co se mi líbila Anna Kendrick. A taky to má fajn soundtrack. Za mě 85%. 

Facts: „A Simple Favor“; USA, 2018; režie Paul Feig 

Alfa 
„Můj otec mi vždycky říkal, … přežití není nikdy jisté. A když už nejsou vůdci, … musíš se jedním stát.“ 

Příběh se odehrává před 20tisíci lety v poslední době ledové a vypráví příběh toho, jak začalo přátelství člověka a psa, tedy v té době ještě jen divokého vlka. Kdysi jsem viděla film „10.000 BC“ a byla to opravdu těžko uvěřitelná story, ale tohle se mi líbilo. Proto moc nechápu, že to má docela nízké hodnocení. Je to samozřejmě vyprávěno trochu ve zkratce, jelikož domestikace vlka asi jen těžko proběhla takhle jednoduše, ale i tak je to milý film s opravdu pěknou vizuální stránkou, zejména záběry krajiny a noční oblohy, a sympatickým hrdinou. Mladý lovec se poprvé vydává na dlouhý lov se staršími lovci včetně svého otce, ale dojde k nehodě a on je považován na mrtvého. Protože ví, že v divočině nepřežije dlouho, a protože se blíží zima, vydává se sám zpátky na dlouhou cestu domů (A je to vážně dlouhá cesta. Říkala jsem si, proč nebydleli trochu blíž). Cestou narazí na zraněného vlka, o kterého se postará, a začnou se spolu pomalu sbližovat. „Budu Ti říkat Alfa.“ Někdy, zejména ve druhé polovině, příběh trochu tlačí na city, a nejsem si jistá, zda by takhle někdo v té době přemýšlel. „Bez Tebe nikam nepůjdu.“ Ale i tak je to moc povedený rodinný film (to "rodinný" zdůrazňuji), v lecčem trochu připomínající „Zmrtvýchvstání“, ale samozřejmě určený pro dětské publikum. Vlka tu hraje Československý vlčák, což je krásný pes a někteří jeho jedinci vážně vypadají jako vlk. Jednou bych si nějakého takového klidně pořídila. Za mě 85%, protože mám ráda hezké obrázky i štěňátka. 

Facts: „Alpha“; USA, 2018; režie Albert Hughes 

Zdroj: zde

Drsňáci z vesmíru, tátové na rodičovské a zubaté potvůrky na aukci

Všechny letní blockbustery už jsou dávno v šedi vzpomínek, neboť je tu podzim se vším všudy, ale třeba někomu utekly a chystá se na ně v teple podzimního večera doma. Jedná se o pokračování super úspěšných předchůdců a vsadím se, že na většinu z titulů se všichni ti geekové nedočkavě vrhli v momentě premiéry. Jen mně to hold trvalo o pár týdnů déle.  

Avengers: Infinity Wars

„Kdysi jsme měli nápad. Dát dohromady skupinu výjimečných bytostí. Naději, že vytvoříme vyšší celek. Abychom za ně mohli bojovat v bitvách, které by sami prohráli.“ 

Pokračování Avengers, kde se konečně objevil finální záporák (prozatím). Posledních pár let všechno mířilo k momentu, kdy se konečně objeví tajemný Thanos, který má slabost pro malé zářivé kamínky, a proti němu se postaví všechny ty roztodivné postavičky v legračních kostýmech, s podivnými jmény a egy mega rozměrů. Nacpat tolik postav do jednoho filmu (technicky je to první díl ze dvou) byl určitě oříšek, zejména pak proto, že postavy mají velmi odlišné pozadí a filmovou náladu. Mám na mysli třeba to, že spojení spíše vážněji laděného a na Zemi zaměřeného Kapitána Ameriky se Strážci Galaxie na tripu kolem celého Vesmíru chce pár scénáristických kliček. Někde se to povedlo více a někde méně, ale celkově je to zábavná záležitost. „Tohle jsou mí kámoši – strom a králík.“ „Králík?“ Thanos jako záporák určitě funguje, protože jeho motivem není Vesmír zničit, ale v jakési jeho trošinku zvrácené, nicméně pochopitelné úvaze, ho vlastně chce zachránit. Možná je jeho plán vyhubit půlku všech obyvatel známých světů trochu drastický, ale není to osobní, nevybírá ty, co nový svět zažijí, a ty, kteří ne. „Už brzy zakusíte, jaké to je zoufale cítit, že jste v právu, a přesto selhat. Děste se, utíkejte, ale osud Vás stejně dožene.“ Se správným záporákem bychom měli trochu soucítit, což se většinou u amerických příběhů moc nestává. I když je film zahlcen postavami, každá má aspoň kousíček pro sebe, zejména pak Thor, který je jakýmsi hlavním hrdinou. Postavy se samozřejmě museli rozdělit na několik skupinek, bojuje se na několika místech a taky se umírá. Diváci kolem mě fňukali, jako kdyby jim zemřel oblíbený domácí mazlíček, ale je mi jasné, že v dalším díle bude všechno jinak. Za mě asi tak 85-90%.
 Facts: „Avengers: Infinity Wars“; USA, 2018; režie Anthony and Joe Russo 

Solo: Star Wars Story 

„Od deseti let jedu v pouličních podvodech. Vykopli mě z letecký akademie. Protože mám svoji hlavu. Já budu pilot. Nejlepší v galaxii.“ 

Star Wars mě nikdy nijak zvlášť nebavily, nicméně vždycky jsem se na ně do kina vypravila. Tudíž i tahle poslední jednohubka mě neminula. Ale klidně mohla. Ten film jako takový prý sklidil hodně kritiky, nicméně co se mě týče, od svých předchůdců se nijak zvlášť nelišil. Možná fanoušci prostě jen neradi viděli pro ně ikonickou postavu Hana Sola, kterého kdysi ztvárnil Harrison Ford, jako mladíka v podání úplně jiného herce, nebo to možná bylo tím, že prostě nemusíme o postavách vědět úplně všechno. Tak jako tak to bylo pro mě všechno trochu zmatené. Hromada akčních scén, zejména v různých podivných strojích a spousta nových šeredek, jelikož jinak se všechny ty prapodivné mimozemské rasy vlastně pojmenovat nedají. Příběh to nemělo pořádný žádný, ale co si budeme podívat, to nové Star Wars nemají nikdy, jen si to jejich skalní fanoušci nechtějí přiznat 😏. Záporáků tam bylo vícero, i když největší adept na psychopata roku byl rozhodně Paul Bettany. Toho bych za souseda opravdu nechtěla. Co mě ale překvapilo, byla poměrně vysoká dávka násilí. Takového hodně depresivního násilí, i když nemuselo být vždycky ukázáno úplně polopaticky. Nejvíc ze všeho to připomínalo western. Podle hesla „nikomu nevěř“ bych dala tak slabších 80%.   

Facts: „Solo: A Star Wars Story“; USA, 2018; režie Ron Howard 

Úžasňákovi 2 

„Přišel jsem napravit pár věcí. Pomozte mi vrátit superhrdiny na výsluní. Musíme změnit pohled lidí na superhrdiny a Elastička je nejlepší volba.“ „Mámina nová práce.“ 

Na co asi tak můžete jít s dětmi ve věku kolem deseti let. Nesmí to mít titulky, musí to být přístupné alespoň od 12 let a neměly by z toho dostat noční můry. Takže nejlepší volbou je vždycky nějaký ten animák. A na ty já obecně nejsem zrovna ta správná cílovka. Tedy pro ty americké animáky, protože ty jsou na rozdíl od japonského anime, pro které mám slabost, v drtivé většině zaměřené na dětského diváka. I když existuje pár skvělých výjimek (Zootropolis či Hledá se Nemo kupříkladu), většinou mě otráví černobíle vykreslené postavy, mluvící zvířátka coby společníci a písničky. Protože ve spoustě z nich se zpívá, a i když jsou ty písničky většinou sami o sobě fajn, v příběhu je mít nemusím. Naštěstí Úžasňákovi nemají žádné písničky, ani mluvící zvířátka a mají pár skvělých nápadů. Patří k tomu lepšímu, i když mi film přišel trochu moc dlouhý a celá zápletka s hlavním padouchem tak nějak mdlá. Já jsem totiž na chvíli usnula, což možná nebylo tolik filmem jako tím, že jsem nebyla úplně v nejlepší kondici 😷. Nicméně ta část, v rámci níž se odehrával každodenní shon táty na rodičovské, byla pro mě nejzábavnější. Za mě tak 80%. 

Facts: „Incredibles 2“; USA, 2018; režie Brad Bird 

Jurský svět: Zánik říše 

„Tahle stvoření tu byla dříve než my. A pokud nebudeme opatrní, … budou tu i po nás.“ 

Pozor! Zubaté hladové ještěrky bez respektu k sousedským vztahům jsou zpět. Tedy už asi od jara, ale to nevadí, já viděla poslední počin Jurského světa teprve o prázdninách. A i když jsem se nebavila tak moc jako u prvního dílu nové série, tak jsem vůbec nelitovala. I když jsem se vlastně chvílemi nudila 💥. Mám ráda charisma Chrise Pratta, protože většinou dokáže propůjčit svým postavám svoje osobní kouzlo, které často přebije i nedostatky scénáře. Možná je to i tím, že se nepouští do žádných velkých dramat, takže v podstatě vždycky hraje sympatického chlápka odvedle. Přestože všichni ti dinosauři vypadali naprosto dokonale realisticky, tentokrát to chvílemi opravdu zachraňovala jen moje slabost pro Chrise Pratta. Ve chvíli, kdy dinosauři opustili ostrov, to totiž začalo být chvílemi trochu přitažené za vlasy. Je mi jasné, že dříve či později by nějakého zloducha, nejlépe pak armádu USA, napadlo, že využije dinosaury jako zbraň, tedy poté, co si je trošinku vyšlechtí. Což se taky stane. „Tohle je nejnebezpečnější tvor, který kdy kráčel po této planetě.“ A stejně jako všechny ty uměle vyšlechtěné ještěrky předtím je i ta nová supr dupr inteligentní a jediné, co ji zajímá je, jak si smlsnout na nějakých pobíhajících lidičkách, kvůli čemuž neváhá překonávat překážky, se kterými by se určitě žádné reálné zvířátko neobtěžovalo. Stále čekám, kdy se objeví nějaký dinosaurus, co bude umět číst a jezdit výtahem. Nicméně celý film měl povedený otevřený konec, tak snad ho scénáristé dobře využijí. Za mě 80-85%. 

Facts: „Jurassic World: Fallen Kingdom“; USA, 2018; režie: J. A. Bayona

 Zdroj: zde, zde, zde

Italská krev, polské sychravo a tajemství při společné večeři

Jarní filmový klub. Na příští sezónu nemám do filmového klubu žádného parťáka. Ale i tak budu chodit i příští rok, třeba si to ještě někdo rozmyslí. Je pravda, že moc komedií a akčních záležitostí se v něm nevidí, což mnohé může odrazovat, ale většinou je program seskládán velmi pestře. Filmy jsou z různých žánrů, různého ražení a úplné podivnosti se v něm objevují opravdu sporadicky. Jedna klasika, jeden český snímek a určitě aspoň jedna komedie. Škoda jen, že kino Art, které mám od práce jen kousíček, už tenhle cyklus nejspíš hostit nebude, a tak cyklus zůstává v kině Lucerna. 

Suburra 

„Byls to Ty?“ „Byl to Řím.“ 

Filmy z mafiánského prostředí nejsou moje oblíbené. Hlavně proto, že je v nich spousta násilí, které, pokud je film aspoň trochu realistický, je také hodně realistické. A pak je tam spousta beznaděje, hlavně pro ty, kteří se do spár mafie dostanou. Což jsou většinou obyčejní lidé, jako jsem já. Je to prostě nějak osobnější, protože na rozdíl od vesmírných hrozeb, tohle je v mnoha koutech světa realita, a nejde jen tak mávnout rukou jakože sranda. Není to jednoduše řečeno čistá fikce. Osobně mám italskou mafii spojenou s Kmotrem a všemi těmi italskými filmy jako Chobotnice. Tedy, že je to sicilská záležitost rodinných klanů, kde skoro všichni nosí oblek a jedí lasagne. Suburra je ale v tomhle jiná. Je to neonová noční jízda Římem, kde vedle tisíců turistů existuje podsvětí, kde nejde o rodinnou čest, ale jenom o peníze a vliv. Provázanost politiky, Vatikánu a staré dobré ulice. Uvedení tohoto filmu mě v rámci filmového klubu trochu překvapilo, ale možná je to obrázek dnešního Říma, který je prostě turistům skrytý. I když se mi to chvílemi zdálo přehnané, nevím, jak moc přehnané to vlastně je. Nebo třeba není. Což je trochu děsivé. Film je to hodně brutální, a na můj vkus chvílemi trochu moc akční. Všechno začne smrtí jedné slečny, kterou nikdo nepostrádá, a plánem udělat z části Říma takové italské Las Vegas. A jedno vede k druhému a každý chce svůj díl a svoji pomstu. A to nikdy nedopadne dobře. Za mě 80%.

Facts: „Suburra“; Itálie, 2015; režie Stefano Sollima 

Agnus Dei 

„Je to zkouška. A naším posláním je v ní obstát, i když to se to může zdát příliš velkým břemenem.“ 

Polsko v prosinci 1945. Část pod správou Rudé armády a francouzská polní nemocnice. Mladá francouzská lékařka je jednoho dne požádána jeptiškou místního kláštera o pomoc. Po chvilce váhání souhlasí s návštěvou, přičemž se ukáže, že jejím pacientem je mladá žena v porodních bolestech. Je jí řečeno, že se jedná o dívku, které se rodina zřekla poté, co přišla do jiného stavu. Jenže takových dívek je v klášteře víc, a ukáže se, že všechny nosí stejný černý šat a stejný bílý šátek. Zrůdností, kterých se Rudá armáda na nově osvobozeném území dopouštěla, byla celá řada. Znásilňování nevyjímaje. Nebyly ho ušetřeny ani kláštery s jejich obyvatelkami, pro které bylo dotýkat se vlastního těla téměř tabu, natož, aby se jich dotýkal kdokoli jiný. Děj filmu se odehrává v zimě, což atmosféře dodává ještě ponuřejší náladu, a symfonická a minimalistická hudba zároveň to vše dokresluje. Ačkoli se jedná o příběh inspirovaný skutečnými událostmi, o kterých hlavní postava francouzské medičky psala ve svých zápiscích, nemohla jsem si pomoc, ale přišlo mi, že příběh nebyl podán příliš věrohodně. Nemyslím samotnou premisu, ale třeba chování abatyše nebo některých dalších postav nebylo příliš uvěřitelné. Polská herecká elita však dokázala přesvědčit, o tom žádná. Film z nové polské vlny je pak další ukázkou toho, že i přes některé nedostatky, točí Poláci zajímavé filmy. Za mě 80%.  

Facts: „Agnus Dei“; Polsko/Francie, 2016; režie Anne Fontaine 

Naprostí cizinci 

„Každý z nás má tři životy. Ten veřejný, ten soukromý a ten tajný. Kolik toho o sobě nesmíme vědět, abychom mohli zůstat přáteli, milenci, manželi, rodiči...?“ 

Poslední snímek letošního cyklu byl jako každý rok věnovaný komedii. Překvapivě se jednalo o další italský titul, ale musím říct, že velmi povedený. Ačkoli čistokrevná komedie to tedy nebyla. Parta přátel ve středních letech, kteří se důvěrně znají a pravidelně se schází, by si u další společné večeře při příležitosti zatmění slunce mohla jen nostalgicky klábosit. Ale zrodí se na první pohled nevinný nápad. Dát na stůl své mobilní telefony, malé černé skříňky střežící naše nejtajnější tajemství, a s ostatními u stolu sdílet všechny příchozí sms a hovory. Co se ukáže jako nevinná hra k pobavení má ale trochu jiný spád, než protagonisté čekali. Najednou se o sobě dozví věci, které nečekali, a otázkou je, zda jsou schopni všechna ta tajemství pobrat. Je to hodně konverzační film, a musím říct, že italština se k tomu skvěle hodila. Samotná večeře, tolik atmosférou odlišná od toho, co je zvykem v našich končinách, byla sama o sobě super zajímavá. Některá odhalení byla milá, některá trochu šokující a některá prostě jen prozrazující naše skryté bolesti a nenaplněné touhy. Je pravdou, že mobilní telefony mají za svou krátkou dobu existence na triku více rozvodů a rozchodů než všechny ty nevěry, aférky se sekretářkami a dopisy adresované do tajných P.O.boxů. Mobil je skříňka našeho tajného života, pro mnohé možná i úplně jiná identita. O důvod víc, proč s tím smartphonem ještě počkám. Za mě 90%.

Za mě 90%. Facts: „Perfetti sconosciuti“; Itálie, 2016; režie Paolo Genovese

zdor: zde

Obří roboti, obří opičky, obří prostě všechno, vole

Přiznám se, že mě už několikrát napadlo, že budu psát o filmech, které mě opravdu bavily a které mě něčím zaujaly, namísto filmů, které jsem prostě viděla v kině. Protože pak to vypadá, že co se týče filmů, dívám se jen na samé kraviny a blockbustery, s výjimkou několika pár filmů/dokumentů z festivalů (letos jsem například z časových důvodů zcela vynechala festival Jeden svět s tím, že se během roku na ty zajímavé dokumenty podívám, což se nejspíš ale nestane) a filmového klubu. Přitom doma, když mám čas, koukám na některé fajn filmy (Lady Bird, Logan Lucky, Okja, …). Jenže na takové nepotřebuji velké plátno. Jak poznamenal jakýsi mladík v trolejbusu při mé cestě do práce, v kině je „obří prostě všechno, vole“. No a já mám to velké plátno prostě taky ráda. 

Pacific Rim: Povstání 

„Pomůžete mi zachránit Zemi?“ „Jdeme na to!“ 

A konec. Tyto dvě věty zcela stačí, aby potencionální divák pochopil, o čem tenhle film je. Jedná se o sequel k „Pacific Rim: Útok na Zemi“ nebo tak nějak, což je film, který jsem viděla před mnoha lety a nikdy mi nepřišlo jako geniální vytvářet jakákoli pokračování. Ale technologie CGI pokročila a čínský filmový trh je lákadlo pro producenty, tudíž pokračování filmu o vesmírných monstrech a obřích robotech vzniklo. V prvním díle šlo o to, že se na Zemi vytvořily trhliny, jimiž se z vesmíru na Zemi dostala obří monstra, která byla vypuštěna mimozemskou rasou s touhou ovládnout planetu, a lidé jako protiváhu vytvořili obří roboty, kteří museli být ovládáni dvěma osobami s úzkou vazbou, protože … bla, bla, bla, něco s mozkem. No nic. Tenkrát vyhráli, samozřejmě, ale zdá se, že to bylo jen přechodné a monstra se vrátí. Z původní sestavy se vrací jen ženská hrdinka, nicméně jen na krátko, protože nic Vás nemotivuje víc, než smrt někoho blízkého, že. A protože žijeme ve světě politické korektnosti, jsou hlavní postavy jak z reklamy na Benneton, až na dvě jsou to vlastně jen děti a smrt se tu neukazuje a umírá se bez krve. Proč ne. S realitou to má málo společného a je to vlastně docela sranda. Celkově to bylo trochu jako Transfromers meets Godzilla a Gundam, ale já osobně nejsem fanda mecha anime, takže nejsem úplně ta správná cílová skupina 😒. Jenže na co asi tak chcete vzít dvanáctiletého kluka? 65%.

Facts: „Pacific Rim: Uprising“; USA, 2018; režie Steven S. DeKnight 

Ready Player One: Hra začíná 

„V roce 2045 neexistuje žádné místo kam jít. Žádné. Kromě Oasis. Je to jediné místo, kde cítím, že něco znamenám. Svět neomezené reality a své vlastní fantazie.“ 

Filmy Stevena Spielberga jsou buď tématem vážné jako Schindlerův seznam či Purpurová barva, nebo jsou totálně klukovské a plné dobrodrůža jako Jurský Park nebo Indiana Jones. Tenhle film spadá do té druhé kategorie a je určen hlavně všem, kdo milují videohry, filmy a hudbu 80.let nebo jsou tak trochu geekové. Je to také svým způsobem zvláštní film v tom, že přes všechnu tu virtuální realitu, kdy se snad dvě třetiny filmu odehrávají v prostoru jedniček a nul, má zvláštní retro atmosféru, neboť se v něm objevuje spousta detailů, které často vyvolají vlnu nostalgie. Je v něm nespočet tzv. easter eggs, tedy skrytých vtipů, bonusů a narážek. Jelikož videohry nehraji a nikdy jsem ani nepřičichla ke klasickým počítačovým hrám, určitě mi spousta narážek utekla, ale i tak mi kupříkladu jednotlivé světy v Oasis nebo atmosféra jednotlivých úkolů nepřišly úplně neznámé. Na stranu druhou jsem se pobavila u všech možných narážek  z různých filmů, a hlavně pak anime. Celá parta mi přišla vcelku sympatická (a jako to bylo vážně štěstí, že všichni v reálném světě bydleli takový kousíček od sebe 😏), i když musím říct, že mě ta živá lidská část filmu bavila o něco méně než ta virtuální. Když už jsem se totiž naladila na to, že se vlastně budu dívat na počítačové digitální dobrodrůžo, nechtělo se mi řešit politická a sociální témata reálného světa. Ale na pokračování klidně půjdu. 85%.

Facts: „Ready Player One“; USA, 2018; režie Steven Spilberg  

Rampage Ničitelé 

„Vytvořili jsme další kapitolu v přirozeném výběru. Projet Rampage funguje.“ ….. „Pojďme zachránit svět.“ (jak jinak) 

To bylo tak. Někdo kdysi viděl film „10 000 BC.“, což je naprostý masterpiece velkorozpočtového béčka, pak King Konga, ale líbila se mu jen ta část odehrávající se v New Yorku, a pak Dwayne Johnsona v čemkoli, kde ze sebe chrlil hlášky a ukazoval svaly, a to dalo vzniknout filmu Rampage Ničitelé. Český název je podivný, zcela by dostačovalo zvolit jedno nebo druhé, obojí je vcelku výstižné. Je to komedie, což je dobře, protože kdyby to bylo cokoli jiného, byla by to už totální katastrofa. Něco jako „Geostorm“. Tady je všechno víc a přes čáru, a díky tomu to funguje, i když je celý ten děj až roztomile naivní. Dwayne Johnson hraje ošetřovatele primátů a vychovává George, gorilího albína. Díky jakémusi experimentu se slučováním různorodých DNA, který mají v majetku jak jinak než zloduši na vesmírné stanici, dojde k tomu, že se poté, co se tři vzorky dostanou kamsi na Zemi a (doslova) k nim přičichnou tři zvířátka, stanou se z toho ustrašeného vlka, malého aligátorka a George geneticky modifikované obří potvory, jejichž jediným hobby je trhání všeho živého kolem a vandalismus té nejvyšší úrovně. Takže Dwayne Johnson se pokouší zachránit George, tedy zvrátit jeho proměnu, a George zatím spolu s vlkem, co létá, a aligátorem, co šplhá po mrakodrapech (beze srandy), boří jakési město … myslím, že to bylo Chicago, ale spíš asi ne. Vlastně to není podstatné, podstatné je, že to je úplná blbina, u níž se určitě divák odreaguje, a nějak nechápu, proč jsme na to šli 😕. Také mi přišlo, že se nějak pozapomnělo na ten lidský faktor. Ano, ta opička je v normálu roztomilá, ale i tak svým "rampagingem" určitě zabila tisíce lidí, což se zdá nikoho netrápí. Jo, a je to podle videohry. Jak jinak 😒. 65%.

Facts: „Rampage“; USA, 2018; režie Brad Peyton 

 zdroj: ZDE

Džungle bez panterů, vesmír s bohy a africké Eldorado

Někdy mám prostě chuť jít do kina na popcorn. A tím nemyslím tu kukuřici, tím myslím film, u kterého se v nejlepším případě budu prostě a jednoduše dobře bavit a nebudu muset čelit vnitřním otázkám o smyslu života, v nejhorším na další půlden ohluchnu na jedno či druhé ucho, to podle toho, k jaké straně reproduktoru jsem byla natočená, zatímco na plátně vybuchoval New York. „Popcorn“ je totiž takový ten nevýživný snack, kterého si nesmíte dát moc, protože by Vám po něm jinak bylo blbě, nicméně v malém množství čas od času neuškodí a hlavně na něj máte prostě čas od času chuť, i když je většinou přesolený, případně přeslazený, prostě tak nějak moc, a brzy po něm dostanete hlad, protože je to prostě jen nafouknutá kukuřice. A takový filmový popcorn je na tom podobně. 

Vítejte v džungli 

„Vítejte v Jumanji.“ „Staly se z nás postavy, co jsme si vybrali. Stejně jako ve videohře.“ 

Když zůstanete po škole, může se stát leccos. A když k tomu ještě hrajete videohry, tak může jít o život. Před mnoha lety jsem viděla film s Robinem Williamsem, kde šlo o to, že se nějaké děti ocitly ve hře, resp. staly se postavičkami deskové hry odehrávající se v džungli. A šlo tam o život. Dnešní děti asi už moc deskové hry nehrají, takže v tomto (ne)pokračování se čtyři teenageři dostanou do videohry. „Jediná možnost, jak se z tohohle dostat, je dohrát tuhle hru do konce.“ Oproti původnímu filmu je to hlavně komedie, jelikož tihle čtyři individua si vyberou postavy ve videohře, které jsou v podstatě jejich pravým opakem. Takže sledujeme fyzického Dwayne Johnsona, ale ve skutečnosti je to uhrovitý přehlížený puberťák, který svému úspěšnému spolužákovi, co exceluje ve fotbale, píše slohovky. A onen úspěšný spolužák je ve videohře podpůrná postavička malého černošského zoologa s velikým batohem a slabostí pro dortíky. A tak podobně. Má to spousty vtipných momentů, zejména proto, že tyhle čtyři adventure postavy se prostě chovají jako teenageři (a některé se dokonce nestrefily ani do stejného pohlaví) a dodržují se tu pravidla videoher, jako jsou tři životy nebo plnění úkolů pro získání čehokoli, co je potřeba k postupu ve hře. Musím říct, že jsem se dobře bavila, takže u mě 85%.

Facts: „Jumanji: Welcome to the Jungle“; USA, 2017; Peter Berg 

Black Panther 

„Badatelé to hledali. Nazývali to Eldorado. Hledali to v Jižní Americe. Ale celou dobu to bylo v Africe.“ 

Marvel chrlí jeden film za druhým a jeden už nestačí sledovat všechny ty akční superhrdiny, co se navzájem navštěvují ve svých filmech, případně se čas od času spojí, aby nabančili nějakému monstru z vesmíru. Protože žijeme ve světě politické korektnosti, měla bych být asi na prvního černošského superhrdinu strašně milá a vychválit film do nebes. Nicméně podle mě už tady byl třeba Blade, který má dokonce tři filmy, tudíž první není. A pak mně osobně je úplně jedno, jestli je Batman nebo Superman černoch, běloch nebo Pacific Islander, protože jsou to komiksové postavy, nikdo, kdo skutečně žil a dýchal, nicméně pro rasově senzitivní Američany je tohle asi jiné. Takže se o Black Pantherovi mluví skoro jenom v superlativech, nicméně podle mě je tahle marvelovka spíš jen lepší průměr. Třeba na druhého Kapitána Ameriku, první Strážce Galaxie nebo posledního Thora to podle mne nemá. Hlavním důvodem je, že tyhle filmy beru jako zábavu a Black Panther se chvílemi prostě bere moc vážně. „Jsi dobrý muž. S dobrým srdcem. Pro dobrého muže je těžké být králem.“ Navíc se mi celá ta zápletka s Wakandou, tajemnou zemí se supertechnologií z vesmíru kdesi uprostřed Afriky, zdála taková trochu podivná. Mohla by být kdekoli na světě, prostě je to trochu jako s Wonder Woman a ostrovem, ze kterého pochází. I když hlavní hrdina na konci dospěje k tomu, že nebylo správné si původ jejich technologického zázraku ponechat pro sebe a ignorovat všechny hrůzy, které se odehrávaly po planetě během staletí, o velikosti jeho národa to nic moc hezkého nevypovídá. Co bylo příjemnou změnou, byl fakt, že se děj odehrával ve většině mimo USA, měl barvitou výpravu a bezvadný soundtrack. A hlavní hrdina byl fešák. Za mě 80%.

Facts: „Black Panther“; USA, 2017; režie Ryan Coogler 

Thor: Ragnarok 

„Hodně se toho událo od posledně. Přišel jsem o svý kladivo. Jako včera, no. Což je trochu pech.“ 

Zatímco se Černý Panter bral trochu vážně, poslední Thor se vydal zcela jiným směrem a nebere se vážně vůbec. A přitom jde o celou zkázu jeho domoviny. V pořadí třetí díl, kde je hlavním hrdinou světlovlasý bůh hromu, je popcorn se vším všudy. Celý se odehrává mimo planetu Zemi, neřeší se tu žádné aliance nebo problémy světomíru. Thor hned v úvodu přijde o svoje kladivo a dlouhé vlasy, a … prostě má opravdu den blbec. A může za to jeho nevlastní sestra, která je bohyní smrti, a po Ódinově smrti se osvobodí ze svého vyhnanství a samozřejmě nechce ztrácet čas nějakými sourozeneckými schůzkami. Thor se v téhle barvité tripové jízdě potká s Hulkem, který od posledních Avengers změnil zaměstnavatele a mlátí se teď v ringu na jakési zapomenuté planetě, kde o Zemi nejspíš nikdy neslyšeli. Spojení Thora s Hulkem, Lokim a několika novými postavami funguje. Je to prostě opravdu komiksový film, stejně jako byli třeba první Strážci Galaxie, jejichž vliv je tu opravdu znát, se vší barevností, geekovským nadšením, přimočarostí a humorem, který nechybí ani na první pohled černočerné záporačce v podání Cate Blanchet. Možná chvílemi přeci jenom chybělo trochu víc emocí (zejména když umírali jeho kumpáni z jedničky nebo Ódin). Samozřejmě, že většina superhrdinských filmů jsou úplně blbiny, nicméně se zdá, že marvelovky si vydobyly v Hollywoodu respekt, takže jsou vyhledávané i áčkovými herci se slabostí pro Shakespeara. Jak jinak si vysvětlit skvělé cameo Matta Damona? Za mě 90%.

Facts: „Thor: Ragnarok“; USA, 2017; režie Taika Waititi  

Padesát odstínů svobody 

„Něco jsem řekl a tys neposlechla.“ „Nemůžu s Tebou jet, musím pracovat.“

K prvnímu dílu jsem byla shovívavá (zde), druhému dílu jsem pro zasmání věnovala samostatný post (zde), nicméně u třetího dílu jsem už neměla sílu na jakoukoli ironii, tudíž jsem si říkala, že o něm ani psát nebudu. Jedná se totiž o opravdu špatný film. Špatných filmů vzniká hodně, což o to, ale většinou je to proto, že mají od začátku špatně rozdané karty. Tenhle film má všechny výchozí benefity pro dobrý film - dobrou kameru, pěknou výpravu mapující život v luxusu, slušný soundtrack klasických popových pecek, kvalitní herce, co se opravdu snaží, ačkoli uvnitř asi trpí, exotické lokace, byť stokrát profláklé, a v neposlední řadě jakousi eroticky hravou nadstavbu. Ale je to úplně na nic, protože to hlavní chybí. Kámen úrazu je prostě a jednoduše v tom, že ten příběh a dialogy v něm jsou něco tragického. Jakési zápletky a zcela nekonzistentní postavy ani nekomentuji. Je sice pravda, že nebýt mých společnic, neměla bych ponětí, kdo je kdo z plejády vedlejších postav, což svědčí o tom, že na mě asi moc velký dojem předchozí díly neudělaly. Chápu, že nejsem cílová skupina. O princi z pohádky s opravdu varovně narušenou psychikou a psychopatickými rysy jménem Christian a lehce naivní a přes všechny snahy o dominanci zcela submisivní děvče s mentalitou opozdilého teenagera jménem Stázička, si asi nikdy nic číst nebudu. Nicméně pro dámský večer to nakonec nebylo tak tragické, už jen proto, že jsem měla lístek zadarmo. Ale hodnocení nečekejte😕. 

Facts: „Fifty Shades Freed“; USA, 2018; režie James Foley 

zdroj: zde