Podoba slzy

Slzy jsem nikdy nevnímala jako slabost. Slzy jsou totiž velmi zvláštní věc. Jsou špitlavé, slané a bezbarvé. Zčervenají Vám z nich oči, naskákají Vám po nich na tvářích červené skvrny, někdy se jimi doslova zalykáte, ale když odezní, uleví se Vám. Slzy mají takovou zvláštní vlastnost. Díky nim se zbavíme emocí, které se v nás nahromadí. Prostřednictvím slz jako bychom se zbavovali všeho přetlaku, se kterým se pere jak náš rozum, tak naše srdce. Jak v tom špatném, tak v tom dobrém. Proto jsou nejen slzy bolesti, smutku a beznaděje, ale i slzy vzteku, pokoření a studu. A pak jsou ale i slzy štěstí, radosti a hlavně smíchu. Pláču ráda a přiznám se, že pláču poměrně často. Rozpláče mě totiž kdeco. Happyendy ve filmu, dobrá zpráva, která můj život vlastně vůbec nezmění, roztomilost dětí, které ani neznám, dojemná slova, která vůbec nejsou určena pro mě, bezpráví, které se mě sice osobně nedotýká, ale prostě mi vadí, bezmocnost, kterou nezměním, zlomený nehet v půli lůžka. Je toho hodně. Někdy jsem schopna rozplakat i sama sebe, jen prostě tím, že moc o něčem přemýšlím. Nebo vzpomínám. Poslední rok a pár měsíců jsem nicméně smutkem, beznadějí nebo bolestí neplakala. Vzteky snad, smíchem či radostí určitě. Ale psychická bolest a pocit beznaděje jakoby se mi vyhýbaly. Něco mi nicméně říkalo, že to není zase až tak úplně v pořádku, jelikož k životu tak nějak patří, byť si je člověk neužívá. Je to už taková životní jistota, že když mají přijít nějaké nepříjemné zprávy, přijdou hezky najednou. Navalí se na Vás a někdy máte pocit, že Vám ani slzy stačit nebudou. Ale slzy mají ještě jednu zvláštní vlastnost, a to, že nikdy nedojdou. Když Vám tečou slzy smíchu či radosti, jakoby se ve Vás hromadila odolnost pro chvíli, kdy zaútočí bolest či smutek. A to se mi v mnoha ohledech v posledním měsíci hodilo. Slzičky bezmoci nad tím, že nemůžu udělat nic, abych věci změnila, vzteku, že rány osudu dopadají do stejných míst, a že to, co vypadalo, že mě už nezraní, dokázalo znovu bodnout do těch nejcitlivějších míst, se hezky prostřídaly se slzami radosti, že někomu, koho mám ráda, se splnilo velké přání a že se mi povedlo pár věcí, co na tvářích jiných vyvolalo úsměv. A po tom všem jsem si prolila ještě dvě velké slzy. Jednu slzu naděje, že všechno dobře dopadne, a jednu slzu úlevy, že mám kolem sebe tolik lidí, kvůli kterým stojí za to ty slzy prolévat. Slzy prý léčí, a já tomu chci věřit.