Nějaká ta kulturní okénka ve zkratce

Už je téměř konec dubna, venku je jaro v plném proudu, já už mám konečně novou sedací soupravu, a nemusím tak sedět a případně spát na zemi, a začíná mě přepadat jarní únava. Jo, mám to hróóóóźně těžký. Nejdřív podzimní depka, pak zimní ospalost a teď jarní únava. Nechci myslet na to, co mě čeká v létě 😜. Naštěstí jsem si mohla sem tam odpočinout u něčeho zajímavého. 

Danse Macabre 

V rámci svých novoročních plánů jsem si řekla, že bych měla zkoušet nové věci a hlavně takové, které mě donutí vystoupit ze své komfortní zóny. Je totiž docela jednoduché říct na jakoukoli žádost „ne“, případně se na něco vymluvit. Mnohem složitější, je říct „ano“ a pak dodržet slovo 😃. Takže když jsem byla požádána o moderování 5.ročníku tanečního festivalu Danse Macabre, který propojuje orientální tanec s gothickou subkulturou, a slíbila svou účast, říkala jsem si pak, že jsem to možná s tou odvahou trochu přehnala. Nicméně slovo jsem dodržela a poté, co jsem v šatníku našla cosi, co by se dalo označit jako viktoriánský gothic outfit, akci jsem odmoderovala. O gothické subkultuře toho moc nevím, nejvíc asi díky jednomu dílu ze série Kmeny, ale je to různorodá společnost, s mnoha rozličnými směry. Rozhodně to není jen o černém latexu a fascinací smrtí, jak by se někdo mohl domnívat. Všechny tanečnice byly krásné a nápadité. Na koncerty už jsem s ohledem na chřipku nezůstala. Ale i tak to byla zajímavá a obohacující zkušenost.

Facts: „Danse Macabre – 5. Ročník “; Klub Melodka, 2018 

Shaolin Tour 2018

S ohledem na několik faktorů, z nichž moje lenost je bohužel jen jedním z mnoha, a současně jedním z mála, který mohu nějak ovlivnit, to s mou fyzickou kondicí není nic moc. I přes moji snahu cvičit a zdravě jíst, se mnou vyvinuté úsilí na mě nijak zvlášť neprojevuje. Modelka tedy ze mě nebude. Ani jako fanda sportu za moc nestojím, nicméně krásu a sílu lidského těla ocenit rozhodně umím. Třeba tanec, a zejména pak balet je naprosto úžasný, a když ho pozorujete zblízka, to teprve vnímáte tu sílu svalů, ladnost pohybu a koncentraci. Kolik úsilí za tím stojí, kolik bolesti a slz. S bojovými uměními je to dost podobné. Navíc bojová umění opravdu bolí, protože mají jiný účel, než tanec jako takový. A takové kung-fu mne opravdu fascinuje. Lístky na exhibiční vystoupení shaolinských mnichů jsem koupila na poslední chvíli, ale měla jsem povedená místa. Celá exhibice byla doplněna komentářem, protože i když bylo zřejmé, že je to celé hodně komerčně podané, přeci jen se jedná o starobylou záležitost, styl života, který je spojen jak s přírodou, tak se zkoumáním síly lidského těla. Nejsou to mniši pro nic za nic. Vedle všech těch gravitaci popírajících cvičení, bolest ignorujících cviků a neuvěřitelné flexibilitě, je to také o meditaci a vnitřním klidu. Je sice pravda, že se ničemu jinému celý život nevěnují, ale i tak, je to určitě dost netradiční a ne vždy veselý způsob života. Samozřejmě nejroztomilejší byli ti malí chlapečci, kterým bylo tak 6 až 9 let. Hned bych si jednoho z nich strčila do kapsy 👼.

Facts: „Shaolin Tour 2018“; Boby centrum Brno, 2018 

Kamil Lhoták – Retrospektiva

Výstava v Obecním domě v Praze byla poměrně rozsáhlá. Měla na 120 olejomaleb, což nebývá časté. Jeho nejznámější obrazy se tu prý ale nenacházely. Nemůžu sama posoudit, jelikož s  dílem Kamila Lhotáka (1912–1990) nejsem moc obeznámena. Navíc se přiznám, že tenhle styl není zrovna něco, co bych si chtěla doma pověsit na zeď. Většina jeho obrazů jsou tématem trochu jinde. Maloval hlavně sport, závodní auta, cyklisty, balóny (tahle část se mi líbila nejvíc), tovární haly a „železná vrata s červenou tabulkou“. Jak jsem se dočetla, byl malířem „periférie“. Je to velmi trefné. Maloval také portréty, ale stylem je to ona předválečná doba, kdy se všechno zjednodušovalo, i když čistý surrealismus to asi také není. Tak velký znalec ale opravdu nejsem. 

Facts: „Kamil Lhoták – Retrospektiva“; Obecní dům Praha, 2018

zdroj: zde, zde

Růžový advent a vánoční rytíři Jedi

Uznávám, že tenhle nadpis je blbina. Ale mě už to kvůli všemu tomu povánočnímu rozruchu, hluku a jídlu přestává myslet. Doháním restíky a už se těším na klid a pohodu, co budu mít mezi svátky v práci. Ale už ne na to, jak budu shazovat ty dvě kila, co jsem nabrala, a jak budu muset dodělat všechnu tu práci, co jsem si odkládala na úplný konec roku. Koncerty a kino. 

Pink Floyd Night 

„We don´t need no education. We dont need no thought control. No dark sarcasm in the classroom. Teachers leave them kids alone. Hey! Teachers! Leave them kids alone!“ 

Kamarád je členem vokálního kvarteta Q VOX, které letos (v průběhu celého roku nutno dodat) slaví svoje jubileum (dvacáté), a v jejich repertoáru je všechno od středověkých chorálů až po zlatou éru rocku. A možná i něco navíc. Jedním z jejich nejúspěšnějších počinů je Pink Floyd Night, což je projekt spojující rockovou legendu se zvukem filharmonického orchestru (Hradec Králové) a mužskými vokály. Sono Centrum je pak skvělým místem pro takový počin, neboť je to opravdu místo, kde je výborný zvuk. Musím přiznat, že až na pár opravdu hodně známých písniček moc hudbu Pink Floydů neznám. Respektive jsem si konkrétní písničky neuměla přiřadit právě k nim. Je to konec konců trochu jiná generace. Ale to nakonec vůbec ničemu nevadilo. Pan dirigent má evidentně smysl pro humor, jeho kanárkově žlutý frak toho byl důkazem, i to, že si některé party rád zazpíval i sám. Moc se mi samozřejmě líbil i saxofon, který měl několik vlastních sólo momentů, a pak elektrická kytara, která v Sonu zní určitě lépe, než když jsem ji slyšela ve špatně ozvučeném sále. Bylo to super a hezky mi to sedlo do nálady. Ani mi pak nevadilo, jak strašně jsem promrzla cestou na noční spoj. 

Facts: „Pink Floyd Night“; Sono Centrum (Brno), 2017 

Asonance – Adventní koncert 

„Říkal jsi, můj milý, že jsem tou pravou. A domů tě přináší s krvavou hlavou. Říkal jsi, můj milý, že o mě stojíš. Teď přede mnou zabitý na trávě ležíš. Říkal jsi, že mám být nevěstou tvojí. A zatím na poslední cestu tě strojí.“ 

Už se to pomalu stává tradicí. Myslím, že letos to bylo počtvrté, kdy jsem se vydala na adventní koncert Asonance. Ale bylo to poprvé, kdy jsem přišla pozdě. A to o skoro půl hodiny. Stalo se to tak, že jsem si říkalo, že když už mám oficiálně dovolenou, takovou tu povinně nařízenou, byť jsem šla normálně do práce, že bych si jeden den přeci jen mohla dodělat všechny ty vánoční přípravy a zůstat doma. Takže jsem zůstala doma a stále mi něco říkala, že na něco nesmím zapomenout. A tím něčím byl právě večerní koncert Asonance. No stane se. Ale i tak jsem si užila dvě hodiny keltských pozitivně naladěných balad a irských lidových štěstím naplněných písníček. Což je samozřejmě sarkasmus, protože pokud někdo někdy slyšel nějakou keltskou či irskou lidovku bez krve a mrtvol, pak si dám tu práci a naučím se jí hrát na dudy 😉.

Facts: „Adventní koncert Asonance“; Semilasso (Brno), 2017 

Přání k mání 

„Co takhle tři přání, kouzelný dědečku?“ 

To bylo tak. Měla jsem narozeniny. V prosinci. Což je i období, kdy jsou Vánoce. Chtěla jsem to nějak oslavit, ale zároveň jsem si chtěla užít předvánoční trhy a všechny ty světýlka kolem. Tak jsem to s kamarádkami z práce spojila v jedno a udělaly jsme si hezké odpoledne s tím, že si projdeme trhy, dojdeme si někam na večeři a pak si zajdeme do kina na nějakou blbost, u které se pobavíme. Ale bohužel nebylo moc z čeho vybírat (vzhledem k času), tudíž jsme volily mezi „Matkami na tahu o Vánocích“ a „Přání k mání“, o němž FFFilm napsal, že to je vlastně moc hezký a povedený film, až na pár drobností. A má to vánoční atmosféru, takže jsme se rozhodly podpořit tuzemské tvůrce, a i když se to trochu stydím přiznat, neměly jsme to dělat. Ty malé drobnosti totiž nakonec byly poměrně zásadní. Vizuálně ten film vypadal opravdu pěkně. Časově neukotvený, připomínající filmy Wese Andersona (Grandhotel Budapešť), se vší tou retro tématikou a triky, co vypadají jako triky. A postavičkami. Tady bylo postaviček taky dost. Ty dospělé byly fajn, jak herecky, tak jejich tematickou linkou. Kámen úrazu ale byli dětští představitelé, kteří nejen že neuměli pronést svoje dialogy alespoň s trochou přesvědčivosti, ale celá ta jejich zápletka byla poněkud bizarní. Nejvíc obdivu zaslouží ten, kdo mám hodně peněz, šikana je výsadou bohatých, nějaké to vydírání a underage drinking are ok. No nevím, asi jsem prostě čekala něco kouzelně vánočního nebo mám stále naivní představu, že se natočí noví „Páni kluci“. „Když máš doma kouzelníka a celý byt po strop nacpaný kouzlama, tak už prostě na nějakej zázrak nevěříš.“ Takhle jsem měla celou dobu v hlavě jediné přání – skončí to už? Za mě 60% (a to hlavně za ten vizuál).

Facts: „Přání k mání“; ČR, 2017; režie Vít Karas 

Hvězdné války: Poslední z Jediů 

„Vím jen jedno. Čas Jediů se nachýlil.“ 

Poslední počin ze série Hvězdných válek byl „Rogue One“, a to se mi líbilo. Možná právě proto, že to vlastně nebyly ty „pravé“ Hvězdné války. Protože ty pravé Hvězdné války jsou něco, co si vlastně nijak zvlášť neužívám. Vždycky se na další díl vydám, takže je jasné, že celý ten humbuk a marketingové strategie fungují, nicméně pokaždé se musím svého doprovodu vyptávat, kdo je kdo, a kde se tam vzal. Jednoduše řečeno jsem nikdy tomuto fenoménu nepropadla natolik, abych si dala tu práci a zapamatovala si celou tu bohatou mytologii. A pak je tu ta věc, že je to pohádka pro dospělé se vším všudy. Zlí jsou zlí a hodní jsou hodní. Všechno je tam takové roztomile černobílé, a to mě zase až tam moc nebaví. Některé ty postavičky jsou na můj vkus až moc bizarní a nemůžu si pomoc, ale mám ten dojem, že kdyby tenhle film (nebo i jiný v novějších sériích) neměl nálepku Hvězdných válek, ale jmenoval se třeba „Vesmírní kovbojové“ nebo tak něco, ale jinak to bylo dějově úplně stejné, tak ti stejní diváci, kteří na Hvězdné války pějí ódy, tak ti stejní diváci, by chudáky kovboje roztrhali na kusy jako blbost. Protože ona to blbost je, ale i tak má v sobě tenhle příběh něco milého. A vizuálně vždycky vypadá super. Nicméně mi přijde, že se to celé dějově opakuje, neboť chvílemi jsem měla pocit známého, i když ne tak silný jako u posledního dílu. „Co vidíš?“ „Světlo. Temnotu. Rovnováhu.“ „Sahá to mnohem dál.“ … A je to dlouhý film. Za mě 80%.

Facts: „Star Wars: The Last Jedi“; USA, 2017; režie Rian Johnson 

zdroj: zde, zde

Výstavy a návštěvy - léto 2017

Je to tady. Konec léta. Poslední letní den je pryč, všude prší, fouká, začíná se topit a já jsem prozatím spokojená. Přestože to vypadá, že babí léto nás tentokrát úplně mine. Je to sice škoda, jsou ale i horší věci. Třeba stav mého konta, šedivé vlasy, co se vyskytují se znepokojující se pravidelností, nebo můj zcela akutní nedostatek spánku. Mám ale ještě nějaké resty z léta, které ale asi už nebudou úplně aktuální. V létě jsem navštívila dvě povedené výstavy, které končí za týden, takže se ještě dají stihnout, a pak jsem také navštívila ZOO a muzeum, které jsou otevřené celoročně. Stačí jen vychytat to správné počasí. 

Kmeny 90 

Už jsem psala o skvělém počinu v Divadle Reduta, který vznikl na motivy stejnojmenné knihy mapující fenomén společenských subkultur. Vedle divadelní hry a výstavy filmových plakátů ve Scale byla v Brně představena také výstava zaměřená na subkultury 90.let, tedy období porevoluční, které bylo překvapivě divoké. Což jsem si díky této výstavě připomněla, stejně jako spousty dalších věcí, které mi za ty roky téměř vymizely z paměti. Dokonce jsem našla jména a fotografie některých mých tehdejších známých. Trochu nostalgické. Musím říct, že výstava jako taková je povedená moc, a je možno ji navštívit až do konce září. Pak se nejspíš přesune nějak jinam. V Moravské galerii pro ni byla vyčleněna dvě patra zaplněná záznamy a svědectvími doby. Móda, videa, plakáty, design, fotografie, hudební nahrávky, sběratelské předměty. A taky slavný růžový tank, který ještě do konce září stojí před Červeným kostelem. Celkově považuji celý projekt za mimořádně zdařilý. Vedle divadla a výstavy tu byla i spousta doprovodných akcí - koncertů, promítání, přednášek. Jedna mladá slečna, která výstavu procházela přede mnou, u záznamů o střetech mezi „áčkaři“ a „skinheads“ prohodila: „Jsem fakt ráda, že jsme v té době nevyrůstali.“ Já jen můžu říct: „To jste o dost přišli, byla to totiž fakt zajímavá doba.“ A teď zním jako kmet 👵. 

Facts: „Kmeny 90“; Výstava – Moravská galerie, 2017 

Magický Himálaj: Velehory v Brně 

Krásná a barevná je výstava mapující 27 let putování cestovatele Rudolfa Švaříčka do oblasti Himalájského pohoří. Mapuje nejen hory jako takové, ale zejména život pod nimi. Celá výstava je rozdělena do několika sekcí a věnuje se Nepálu, Tibetu, Bhútánu a Indii, jejich kulturnímu bohatství, duchovnu, architektuře a zvyklostem. Přináší mnoho barevných fotografií zachycujících krásu i krutost přírody, stejně jako každodenní život jejich obyvatel. Je to prý svého druhu největší autorská výstava ve Střední Evropě. Tomu věřím. Je tu totiž k vidění opravdu spousta věcí. Od budhistických modlitebních mlýnků, přes hinduistickou svatyni, rikšu z Dillí, nepálskou pagodu, přes tygra, buvola, hady, až po samotné „peklo“. Výstavu pak doprovází ještě výstava mapující české horolezecké výpravy na nejvyšší hory světa. Je otevřená do konce září, a opravdu stojí za to. 

Facts: „Magický Himálaj: Velehory v Brně“; Výstava – Technické muzeum v Brně, 2017 

Technické muzeum v Brně 

Je to trochu ostuda. V Brně žiji polovinu svého skvělého a úspěšného života, ale teprve letos v létě, ve snaze nějak zabavit svoje synovce, jsem se vydala do Technického muzea. A zabavilo nás to všechno na celých 7 hodin. Přitom se na první pohled nezdálo, že by to bylo na tak dlouho. Ale je to opravdu skvěle vymyšlené. Vedle jednotlivých sekcí, jsou tu také „herny“, kde se dají všechny ty zajímavé fyzikální a jiné zákonitosti ověřit v praxi. Chvílemi jsem si připadala trochu nepatřičně, když jsem s netrpělivostí podupávala vedle desetiletých dětí, abych si něco mohla taky sama vyzkoušet. A přitom jsem zjistila, že to vážně nebylo učiteli, že jsem v technických oborech nikdy nevynikala. Prostě na to nemám hlavu. Možná o to víc, mě to fascinuje. Muzeum je otevřené celoročně, takže je ideální k návštěvě i za pořádného lijáku. 

Facts: Technické muzeum v Brně - http://www.technicalmuseum.cz/ 

ZOO Brno 

Brněnská ZOO byla další zastávka s mými synovci. I tady jsme strávili mnohem víc času, než jsem původně zamýšlela. Nebylo to ani tak množstvím zvířátek nebo rozlohou, ale spíše tím, že je brněnská ZOO pěkně v kopečku, je zde lanový park, několik hřišť a velká spousta stánků s občerstvením a jinými záležitostmi. Čímž nechci říct, že stran zvířátek je to nuda. To určitě ne. Třeba lední medvědi jsou skvělí. Byla jsem tu naposledy před asi 14 lety, a jejich barva tehdy byla nikotinově žlutá, zatímco tentokrát byli opravdu krásně sněhoví. Musím přiznat, že se ZOO opravdu významně proměnila. Nakonec nejde tolik o to, aby zde byl každý živočišný druh, ale aby návštěvníci neměli pocit, že jsou součástí něčeho nehezkého. Klece jsou už dneska v podstatě pryč, výběhy jsou prostorné a je tu spousta nových pavilónů zajištujících správnou péči o svoje obyvatele. Někdy bych chtěla zase zavítat do ZOO v Praze, která je prý v Evropě úplně nejlepší. 

Facts: Zoologická zahrada v Brně - http://www.zoobrno.cz

 

Zdroj: zde, zde, zde
 

Irská jiskra, síla hlasu a Happy Summer Music

Můj letošní plán chodit víc na živou hudbu mi zatím moc nevychází. Je to asi atmosférou, na kterou jsem citlivá. Nemám příliš v oblibě davy. A když jsem mezi lidmi, jsem spíše pozorovatel. Mám raději intimitu davu, takže mi více vyhovují koncertní síně s plyšovými sedačkami, oddělené boxy a malé koncertní místnosti, než velké fesťáky, narvané hokejové haly a řev. Ten fakt nemusím. Ale nakonec je asi nejdůležitější, na jakouže to hudbu vlastně jdu. A já se v posledních měsících vydala do Irska, napříč časem a do světa sluníčka, kde vládlo ukulele, ukulele, ukulele … 

Lord of the Dance – Dangerous Games

Kdo by neznal národní irský tanec. Michael Flatley, americký tanečník a choreograf, ho díky své show Lord of the Dance proslavil po celém světě. Záznamy jsem viděla v televizi mnohokrát, ale vždycky jsem tuhle show chtěla vidět na vlastní oči. A pokaždé jsem příliš dlouho váhala, takže než jsem se rozhoupala, bylo vyprodáno. Tentokrát jsem si ale říkala, že si to ujít nenechám a lístky jsem koupila už na podzim. Vyrazila jsem s kamarádkou, která na tom byla úplně stejně. Letošní show nesla název Dangerous Games, ale abych byla upřímná, bylo to příběhem velmi podobné všem ostatním. Ono tam o nějaký příběh zase až tak nejde, je to o tanci, zejména tom skupinovém, a toho tam bylo hodně. Ačkoli Michael Flatley osobně netančil, nijak to nevadilo. Všichni ti krásní mladí lidé v zářivých kostýmech, houslistky i irská zpěvačka byli šikovní a hudba úderná. Bylo to pěkné a většina lidí to také ocenila. Až na ty čtyři burany, co seděli před námi. Přišli po začátku, polovinu času projížděli zprávy na facebooku nebo si četli výsledky toho, jak Švýcarsko hrálo hokej, přičemž těmi svými mobily osvětlovali půlku tribuny, o přestávce se po sobě váleli, aby si udělali selfíčka, a ven se hnali uprostřed potlesku. Proč tam lezli, když je to nezajímalo, nevím, ale ta blondýna na facebook psala, že je na „super show, fakt nářez“. Podle mě si ten nářez nezasloužila ta show, ale někdo jiný.

Facts: „Lord of the Dance – Dangerous Games“; DRFG Arena Brno, 2017 

Od Banchieriho po Beatles  - Q VOX 

Q VOX je brněnské mužské vokální kvarteto, a je prostě super. Obecně jsou vokální seskupení pro mě nesmírně přitažlivá, protože sama zpívat neumím. Většinou tomu lidé nevěří, protože existuje taková představa, že lidé, kteří tančí, a já tančím už léta, mají smysl pro rytmus, který jakž takž mám, a proto i hudební nadání spojené se schopností svými hlasivkami vyluzovat zvuky, které okolí vnímá jako libé. Tedy, že umí zpívat. Ale já jsem dle mého názoru právě ta výjimka, která mnoho lidí překvapuje. Zpívám jen v sebeobraně a myslím, že to funguje. Minimálně mně nehrozí, že by mě napadla nějaká divoká zvěř. Pro jistotu nezpívám ani květinám. Zpátky ke koncertu. Bylo to moc příjemné, přestože už začínala ta velká letní vedra. Koncert měl dvě poloviny a začínal pozdní renezancí a končil klasickými hity od Beatles. Zazněl také Janáček a spousta dalších hezkých písniček. Pokud někdy narazíte na plakáty, určitě vyrazte na hezký večer.

Facts: „Od Banchieriho po Beatles  - Q VOX“; Barokní sál Místodržitelského paláce (Brno), 2017 

Rocky Leon – koncert na Letní scéně 

Nejsem fesťákový typ. Nejsem ten typ, který by si užíval fronty na pivo v kelímku, blátíčko, opilé teenageři nebo rockery za zenitem a spaní ve stanovém městečku bez koupelny a fénu na vlasy. Jsem prostě pohodlná, ale to neznamená, že bych nerada pařila. Živou hudbu mám nesmírně ráda, a pokud k tomu můžu tancovat, jsem spokojená. Nepotřebuju k tomu alkohol nebo cokoli jiného, protože mě takové spojení vážně nebaví. V rámci letních koncertů na Špilberku probíhala spousta akcí, vedle promítání filmů i koncerty a výstavy. Na jeden z koncertů mě pozval můj kamarád, což od něho bylo vážně moc milé. Věřila jsem jeho úsudku, že to bude zábavný večer, protože zase až tak moc se v hudbě nevyznám. Vím jen, co se mi líbí. A jméno Rocky Leon mi nic neříkalo, protože to není rozhodně žádný mainstreamový umělec. 

Ale je nesmírně zábavný, energický a naprosto neuvěřitelně pozitivní. Ta energie a pozitivita se díky jeho osobnosti i hudbě přenáší na publikum, což bylo rozhodně strašně zajímavé pozorovat. Dokonce i taneční dřeva začala mírně pohupovat koleny a roztomile trhavými pohyby napodobovat rytmus. Ale skákat umí asi každý a tady nakonec každý skákal a poskakoval docela bez zábran. Rocky Leon si vystačil sám a stačila mu k tomu kytara, ukulele a synťák (nebo jak se to zařízení, co v sobě mělo nahranou hudbu, jmenuje). Počasí vyšlo akorát, koncert trval dvě hodiny a vešel se přesně mezi dvě dešťové přeháňky. Ačkoli jsem pak musela v noci jít na noční rozjezd v pěkném lijáku, nevadilo mi to. Měla jsem v sobě ještě spoustu sluníčka z koncertu. 

Facts: „Rocky Leon“; Letní scéna hradu Špilberk (Brno), 2017

zdroj: zde, zde, zde

Jeden Svět 2017 a tak od všeho něco

Původně to tak nevypadalo, ale nakonec jsem si letošní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden Svět nenechala ujít. Ale musela jsem hodně vybírat. Má se to tak, že filmů je v Brně vždycky hodně, organizace je bezvadná a mám tenhle festival opravdu ráda. Chodím na něj každý rok, ale poslední dva ročníky jsem začínala mít, i přes stále se rozpínající nabídku titulů, problém najít dokumenty, které jsem už "v nějaké podobě neviděla". Pokud se o témata tam nastolená alespoň trochu zajímáte (já se tak aspoň snažím vypadat 😜), tak se s takovými dokumenty setkáte i mimo festivaly. A poslední ročníky mají témata hlavně v oblasti terorismu, islamistů, války a uprchlíků. Jistěže je to dobře, jsou to (bohužel) stále aktuální témata, ale pokud jste už viděli 60 dokumentů na téma uprchlíků či terorismu, už to prostě stačí. Jakkoli divně to může někomu znít, nic opravdu překvapivého nebo nového se v nich neobjevuje. Proč by taky mělo, že? Ale hlavně mám omezenou kapacitu vnímat lidské utrpení, a pokud uvidím sto příběhů lidské bolesti, ten sto první mě už nezasáhne a stane se jen číslem, a to je přesně to, co nechci u těchto filmů dopustit. Proto hledám hlavně témata jiná, čemuž taky můj letošní výběr odpovídá. O filmech a festivalu zde. 

Život začíná po stovce - Kategorie: Moc médií

„Švédka Dagny má svůj vlastní blog, kam denně přispívá. Píše o všedních věcech, dopisuje si se svými přáteli a sem tam projede seznamky. Večer nezřídka vyráží na párty, kde nepohrdne sklenkou šampaňského. Je hostem televizních pořadů, lidé ji poznávají na ulici. Fakt, že se blogerka Dagny narodila v roce 1912, se zdá nepodstatný. Jak sama říká, být aktivní a mít vůli učit se stále novým věcem není otázkou věku. A přestože k ní osud nebyl vždy vstřícný, neutápí se v minulosti, ale těší se na vše, co přijde. Skrze svůj příběh vzkazuje, že je třeba odhodit stud a strach – na to je život příliš krátký.“ 

Vítězný film festivalu v Brně si mne i diváky nejspíš získal humorem a moudrostí, takovou tou celoživotní. Možná určitou roli sehrálo i to, že to byl jeden z mála filmů, který měl radostné téma. Hlavní představitelka byla nesmírně sympatická dáma oplývající sebeironií i optimismem, který by v jejím věku už jeden snad ani nečekal. Kdyby jen staří každého bylo takové, protože Dagny byla ve zdravotní kondici někoho o čtyřicet let mladšího, a to se i přes veškerou snahu podaří jen málokomu. Tenhle dokument bych pustila každému, kdo se tak strašně moc nemůže dočkat důchodu.

Facts: „Life Begins at 100“; Švédsko, 2015; režie Asa Blanck (58 min) 

Zemřít pro design - Kategorie: Takzvaná civilizace

„Výroba notebooků, mobilů a elektroniky vůbec je toxická. Zaměstnanci kvůli agresivním chemikáliím umírají na nové druhy rakoviny, mají postižené děti. Výrobci to vědí. Maří soudní procesy a tutlají informace už 30 let. Jedovaté látky nelze zlikvidovat. Rozežírají nádrže, pronikají do vzduchu, cestují po planetě – a škodí všem. Snímek metodicky rozkrývá problém globálních rozměrů. A ukazuje, jak je dále stupňován nelidskými podmínkami v čínských výrobnách, technikami „likvidace“ starých přístrojů či praktikami, jimiž firmy dál nutí zákazníky kupovat nové modely. Na druhou stranu, ve světě se najdou i kutilové razící šetrné cesty, jak s elektronikou zacházet, aby pro nás neměla fatální následky.“ 

Každý, kdo se jen trochu zajímá o svět, ví, že převážná část výroby spotřební elektroniky je v Číně. Ale jen málokdo má představu, co to obnáší pro lidi pracující v továrnách a jaké následky má nejrychleji se rozrůstající průmyslové odvětví na tamní životní prostředí. Já kupříkladu mám opravdu jen mlhavou představu. Pro mě je i samotný výrobní proces nějakého smartphonu nebo notebooku tak nějak napůl virtuální. Ale výroba čipů je skutečná a dosti jedovatá. Poučné a aktuální. Bylo velmi vtipné, jak se po skončení většina lidí z publika tak trochu styděla ty svoje chytré mobily vytáhnout 😄. Co kdyby náhodou byly od Applu.

Facts: „Death by Design“; USA, 2016; režie Sue Williams (73 min) 

Kdo mě teď bude mít rád? - Kategorie: Rodinné štěstí

„Saar je ze sedmi dětí, s rodinou se ovšem vidí zřídka. Někteří sourozenci mu zazlívají, že odešel z Izraele do Londýna, někteří mají problém s jeho sexuální orientací a jiní se bojí, že by se od něj jejich děti mohly nakazit virem HIV. Saar po téměř dvaceti letech v cizině zvažuje návrat. Ten by ale znamenal nutnost postavit se důvodům, kvůli kterým utekl. Režisérské dvojici bratří Heymannových se podařilo získat důvěru protagonisty i jeho rodinných příslušníků, účastní se intimních konverzací o důvěře, strachu a letitých křivdách. Film získal divácké ceny v Berlíně a Krakově, na Jednom světe získali bratři Heymannové cenu diváků v roce 2007 za film Most přes Wadi.“ 

Jsou některá témata, která jsou věčná, a pak jsou témata, která jsou aktuální. Tenhle dokument je tak trochu oboje. Musím říct, že mě ze všech zaujal nejméně. Ne kvůli tématu, to bylo zajímavé, zejména v tom, že se jednalo o pohled z náboženského směru, který se k otázkám sexuální orientace nevyjadřuje nijak jednotně, ale asi kvůli interpretům. Saar není žádný velký sympaťák, a spíše než cokoli, je rozervaný ve vztahu ke své rodině, zejména otci. Jeho rodina je pak na jedné straně nesmírně milující, na straně druhé se neumí vyjádřit bez toho, aby ho nějakým způsobem neranila. Vlastně velmi realistické, když nad tím tak přemýšlím 😕.

Facts: „Who´s Gonna Love Me NOw?“; Izrael/VB, 2016; režie Tomer a Barak Heymann (86 min) 

Duši neprodám - Kategorie: Česká soutěž

„Hledáme náhradní matku, máme vlastní embrya, zajištěnou kliniku i právní služby.“ Podobných inzerátů v dnešní době přibývá. Ročně se tímto způsobem narodí asi stovka dětí párům, které samy nemohou mít děti. Přesné číslo ale nelze zjistit, protože náhradní mateřství se v ČR pohybuje v šedé zóně zákona. Režisérka Eva Tomanová natáčela se třemi hrdinkami. Monika právě odevzdala biologickým rodičům třetí odnošené dítě. Studentka Nikola narazila na problematický pár a svádí právní bitvu, aby si mohla syna nechat. Zkušená náhradní matka Renata porodí miminko, u něhož se objeví podezření na závažnou genetickou vadu. Film se dotýká nejbolestivějších témat souvisejících s náhradním mateřstvím.“ 

Dokument, kde bych ocenila delší stopáž a větší informovanost. Pro mě poměrně hodně zajímavé téma je tu tak nějak okleštěno na minipříběhy tří protagonistek, z nichž se každá rozhodla stát náhradní matkou, byť z jiných důvodů . Někdy ale jejich motiv nebyl zcela jasný. Zcela tu pak chyběl jakýkoli exkurz do právní úpravy této opravdu právně hodně choulostivé problematiky, což bych ocenila. Nebo jak vlastně ta předání dětí probíhají, co kromě „nemůžeme mít vlastní děti“ vede bezdětné páry k tomu, aby se rozhodly řešit to právě takhle, a jak to prožívají ženy, které se rozhodnout odnosit a porodit dítě, které nebude nakonec jejich? Dokument tak nějak vyvolává víc otázek, než nabízí odpovědí. Což může být i dobře.

Facts: „Duši neprodám“; ČR, 2016; režie Eva Tomanová (51 min) 

Čínský sen - Kategorie: Tváře města 

„Jedním z nejhmatatelnějších absurdních důsledků čínské snahy adoptovat si americký sen jsou pověstná „města duchů“. Sedm let sledoval režisér snímku případ mladé Yany, která z venkova vyrazila do velkoměsta pomáhat zemi v jejím ekonomickém rozmachu. Její agentura zajišťovala „západní manekýny“ developerům, kteří je využívali v potěmkinovské frašce: předstírali, že nově postavené komplexy budov a celé čtvrti jsou kosmopolitně obydlené, aby pak mohli o to více zvyšovat ceny při prodeji. Pak se iluze rozpadla. Několik zadlužených nových majitelů i samotná Yana tvrdě narazili. Za fasádami betonových bloků chybí život. Prázdná města se stávají monumentálními pomníky nepochopení toho, čím je přirozeně utvářeno společenství lidí ve sdíleném prostoru.“ 

Téma Číny a Asie mám ráda, ale letos to v tomto směru bylo podobně chudé, jako v předešlých letech. Čínský sen je povedený dokument, který hodně ukazuje a příliš toho nenamluví, je komentován autorem, který se v něm v roli „západního“ manekýna sám objevuje. Pro našince trochu podivný a vlastně i šokující svět čínského snu může na první pohled vyznívat vtipně, snad i směšně, ale je vlastně docela mrazivý. Protože není pro běžného obyvatele Číny hmatatelný a jednotlivec v něm zmizí jako v černé díře. Nebo třeba když se dozvíte, že běloch je rozhodně dvakrát tak dražší než černoch, a když chcete opravdu ušetřit, je dobrý koupit si Inda.

Facts: „Dream Empire“; Dánsko, 2016; režie David Borenstein (73 min) 

 

Poslední kulturní střípky roku 2016

😂A je to tu. Konec roku je už za pár dní, pro větší dramatičnost by se dalo dokonce mluvit „už jen o desítkách hodin“, což znamená, že co se nestihlo do teď, se už většinou dohnat nedá. Nicméně mám dnes poslední volné odpoledne, než se zase vrátím do pracovního procesu, takže ho využiji k tomu, abych si takříkajíc vyčistila stůl a dopsala poslední kulturní střípky roku. Jsou to opravdu jen střípky, jelikož v prosinci jsem příliš času na nějakou kulturu neměla. 
PS: ještě jsem zapomněla na advetní koncert Asonance. Chodíme každý rok a vždycky je to super. Už jsem ho tu recenzovala dvakrát (zde, zde), takže bych zase psala to stejné. Tentokrát bych asi jen dodala, že byl lépe ozvučen než minule, a že většinu písniček už znám zpaměti 😉.

 

Rogue One: Star Wars Story 

„Celý svět se hroutí. Po celé galaxii zavládly imperiální války.“ „Tohle je naše šance, něco doopravdy změnit.“ 

Jsou určitě filmy, které bych si nechala v kině ujít, abych se na ně mohla později podívat třeba v teple domova, ale filmy typu Hvězdné války mezi ně opravdu nepatří. Nejsem žádný veliký fanda. Podle mě je to v podstatě pohádka, trochu naivní a s poněkud překombinovanou zápletkou, ale pohádky jsou světem fantazie, a fantazie je přeci fajn. I když vím, o co v nich jde, nikdy mi žádný z jejich hrdinů nepřirostl k srdci natolik, abych si kousala nehty nervozitou, jestli z toho všeho galaktického pošťuchování vyjde jako vítěz nebo jako poražený. První tři natočené díly jsou ve skutečnosti sequely ke třem dílům natočených později, kdy v prvních třech je docela legrace a spousta malých roztomilých a velkých ošklivých příšerek a poprvé se tam objevují ony ikonické světelné meče, a v těch dalších třech jsou sice mnohem lepší digitální triky, ale taky se tam neustále jen někde posedává a debatuje v jakýchsi radách a senátech o osudu planet, jejichž jména snad ani nejdou vyslovit. Jakou trilogii mám raději je asi jasné 😃. „Rogue One“ je časově zasazena mezi obě trilogie, kdy se ještě stavěla Hvězda smrti, respektive se teprve testovala, a vypráví příběh o partě Rebelů, kteří se rozhodli ukrást její plány, které následně dostane do rukou princezna Leia, jedna z Rebelů bojujících proti Impériu. „Zničili náš domov. Od teď bojuji proti Impériu.“ Ale je to vlastně docela jedno, protože film můžete vidět, i když o Star Wars máte jen mlhavou představu, protože má univerzální poselství: Proti tyranii je třeba bojovat, ať už to vypadá jakkoli beznadějně. Fanoušci sice ocení kdejaká camea a narážky, ale kdo má rád sci-fi a vesmírné střílečky, ten si film užije s přehledem také. Hlavní hrdinové jsou takoví hrdinové na jedno použití, sympaticky obyčejní, a celý ten film bych nazvala jako Star Wars pro dospělé. Osobně se mi líbil víc, než poslední počiny. Za mě 90%. „Nebojím se ničeho. Vše se stane, jak to síla zamýšlí.“

Facts: „Rogue One“; USA, 2016; režie Gareth Edwards 

Doma u Hitlerů aneb historky z Hitlerovic kuchyně 

„Možná, že velké dějiny začaly na nádraží ve městě Brünn...“ 

Na některá témata se nežertuje. Některé hlášky nejsou vtipné, protože prostě vtipné být nemají, respektive nesmí být. Téma holocaustu, Hitlera a fašizmu k takovým tématům bezesporu patří. Na něčem tak tragickém, jako byla zvůle fašizmu, není nic směšného. Smát se něčemu takovému je jen ukázkou špatného vkusu, nízkého intelektu a nedostatku sociálního cítění. Ale my Češi máme velmi specifický smysl pro humor . Ne všichni jsou jím sice nadáni, ale sarkasmus, ironii a nadsázku umíme jako málokdo. Arnošt Goldflam je znám svým poetickým a osvobozujícím humorem, který i něco jako je fašizmus dokáže popsat způsobem, že se jeden prostě nemůže nesmát. HaDivadlo uvádí „Historky z Hitlerovic kuchyně“ už od roku 2007 a stále vyprodaná představení dávají tušit, že diváci vidí dál, než jen na prapor s hákovým křížem. Scénky jsou groteskou plnou nadsázky, černého humoru zabaleného do kombinace toho, co bylo, a toho, co by být mohlo. Na jedné straně jsou tu reálné postavy, ale vlastně se nechovají tak, jak bychom si představovali („Ale no tak Evičko!“), na straně druhé jsou tu reálie, které jsou ale použity jinak, než bychom čekali („Tos pekla ty, Evičko?“ „Ne, to pekaři z SS.“). Třeba scéna, která ukazuje, že Evu Braunovou za života Adolfa Hitlera nikdo kromě jeho nejbližších vlastně neznal, je přímo geniální. To když jde v bunkru navštívit Magdu Goebbelsovou, aby si od ní půjčila cibuli na vegetariánský guláš, a poté, co se za dveřmi ohlásí, Goebbelsovi se u stolu chichotají, že nikoho toho jména neznají. Byl to sice trochu divné, ale nesmát se tomu vážně nešlo.

Facts: „Doma u Hitlerů aneb historky z Hitlerovic kuchyně“; HaDivadlo, 2007; autor: Arnošt Goldflam, režie: kolektiv HaDivadla

Mary Poppins

„SUPERKALIFRADŽILISTIKEXPIJALIDÓZNÍ.“ 

Je to slovo. Protože slova si může každý vymyslet. A dát jim svůj význam. Aspoň to tvrdí Mary Poppins. Na muzikálu Mary Poppins jsem už jednou byla, ale nějak se to sešlo, že jsem měla možnost jít na obnovenou premiéru. A bylo to stále stejně roztomilé, milé a chytlavé jako naposledy. Muzikál s Julii Andrews zná asi kdekdo, pohádka o vychovatelce, která umí kouzlit a odpoví na zoufalý inzerát dvou malých dětí, jejichž tatínek je poněkud despotický a není s ním žádná sranda, a chudák maminka vůbec jejich výchovu nezvládá. Jak by taky mohla, že? Má k ruce jen kuchařku, lokaje a vychovatelku. Mary Poppins ale začne věci měnit. V tom jí pomáhá i Bert, který má kdejaký melouch, ale jeho hlavní obor je asi smýčení komínů, a pak kouzelné postavy jako jsou oživlé sochy nebo královna písmenek. „Stačí jen chtít a rázem vše je možné!“ Brněnská verze muzikálu je podle Broadwayského vzoru, tedy udělána stejně, jen s českými písničkami. Rozhodně je velice povedená, ať už jde o výpravu, choreografii nebo hudbu. I když zrovna při té mojí návštěvě to z propadliště chvílemi hodně vrzalo. A oba hlavní dětští představitelé měli chudáčci náběh na nějaký ošklivý kašel nebo chřipku, a opravdu mi jich bylo chvílemi líto, protože bylo jasné, že je ten zpěv bolí. Holčička skoro na konci už nemohla mluvit. Naposledy jsem viděla v roli Mary Poppins Alenu Antalovou, a té tahle role sedla jako ulitá. Tentokrát jsem viděla alternaci, Ivanu Vaňkovou, která zpívá nádherně, ale bohužel jsem ji před nedávnem viděla v inscenaci „Malý rodinný podnik“, kde se procházela v podvazcích a s bičíkem, a nějak jsem to nemohla dostat z hlavy. Rozhodně je to ale jedno z nejpovedenějších představení hudební scény Městského divadla. 

Facts: „Mary Poppins“; Městské divadlo Brno (Hudební scéna), 2015; autor: P. L. Travels, režie: Petr Gazdík

Pride 

„Jak se jmenuje Vaše sdružení?“ „Lesbičky a gayové podporují horníky.“ 

V rámci filmového klubu jsem byla v prosinci na dva roky starém filmu, který byl bezvadným překvapením na závěr. Takovéhle filmy snad opravdu umí jen Britové. Nijak zvlášť hezcí lidé si Vás získají, dojmou Vás a rozesmějí. Film je inspirován skutečnými událostmi, což je o to zajímavější, i když je to samozřejmě všechno trochu přikrášleno. V roce 1984 za vlády železné lady Margaret Thatcher došlo ke krizi hutnictví ve Velké Británii, kdy se zejména ve Walesu uzavíraly doly, což vyprovokovalo masivní stávky horníků. Malá i větší hornická městečka tak přežívala hlavně díky darům, ať už peněz nebo jídla, které dostávaly rodiny stávkujících horníků. Ve stejné době se také uskutečnila první Gay Parade, která měla ze strany vlády podobně mizivou podporu jako hornické hnutí. Skupina aktivistů, kteří byli většinou veřejnosti kvůli své orientaci vnímáni jako podivní a zvrácení lidé, se rozhodla uspořádat sbírku a pomoci rodinám horníků. „Hornická sdružení jsou stejně šikanována jako my. Co potřebují, jsou peníze.“ Bylo tak založeno hnutí „Lesbians and Gays Support Miners“ (LGSM), které odboráři zpočátku nechtěli přijmout, protože nechtěli, aby se mělo za to, že gaye podporují. Malá vesnička kdesi ve Walesu ale takové předsudky odsunula stranou a potkaly se tu tak dva velmi odlišné světy. „Dai, přijeli Ti ti Tví gayové.“ Film nijak neřeší politickou rovinu celé věci (Thacherová a vláda jsou prostě zlí, gayové a horníci jsou hodní), ale dá se to filmu odpustit, protože je to hlavně o lidech. I přes některé méně veselé momenty, je to hlavně komedie, i když někomu se možná bude zdát až moc sluníčková. Mě se to líbilo moc. 90%. „Kde jsou moje lesbičky?“ 

Facts: „Pride“; Velká Británie, 2014, režie Matthew Warchus

 

61* FJD *1 A Z Kytice a Aladina 

Nádherný koncert Brněnské filharmonie, který se uskutečnil v Janáčkově divadle, budově, která je pro velké koncerty jako stvořená. Jednalo se o představení rozdělené na dvě části. V té první zazněl Bohuslav Martinů a jeho zhudebnění jedné z balad Karla Jaromíra Erbena z Kytice, a to Svatební košile. Filharmonii doprovázel soprán (Adriana Kohútková), tenor (Peter Berger) a bas (Jozef Benci), a musím říct, že hudba Bohuslava Martinů se k té poněkud nepohádkové baladě hodila přímo výborně. Bylo to poměrně krátké, ale opravdu se mi to strašně moc líbilo. Druhá část už byla na více než hodinu a jednalo se o koncert pro klavír a orchestr, plus mužský sbor. Klavíru se ujal Kirill Gerstein, který, pokud se nemýlím, je Američan s ruskými kořeny, ale to je vcelku jedno. Jednalo se o (to jsem si musela najít, jelikož se ve vážné hudbě zase až tak nevyznám) „monumentální pozdně romantický klavírní koncert z roku 1904 s mužským sborem ve finální větě slova z Oehlenschlägerova veršovaného dramatu Aladin“. A opravdu tam mužský sbor figuroval jen posledních deset minut, ale samozřejmě tam musel celou tu předcházející hodinu sedět. Jednalo se také o poctu autorovi, kterým byl italský skladatel Ferrucio Busoni (1866-1924), od něhož jsem nejspíš předtím nikdy nic neslyšela, ale jak říkám, vážné hudbě moc nerozumím, byť ji poslouchám ráda. Abych to napravila, tak se chystám v únoru na filharmonii znovu. Kdo mě vedle hlavních interpretů večera opravdu hodně zaujal, byl dirigent Jiří Rožeň, který je určitě starší, než vypadá, ale alespoň o generaci ode mne. 

Facts: „61* FJD *1 A Z Kytice a Aladina“ (Bohuslav Martinů – Svatební košile, Ferrucio Busoni – Koncert C dur klavír a orchestr s mužským sborem); Brněnská filharmonie (Janáčkovo divadlo), 2016 

Český Orloj – cesta poutníka 

A ještě jeden restík, až ze vzdáleného září. Kamarád mě pozval na představení, které se uskutečnilo na velmi neobvyklém místě. Jednalo se o Starou káznici v Brně na Cejlu, která se neblaze proslavila především v padesátých letech. Také jsou zde tzv. cely smrti, neboť se zde uskutečnila i většina poprav vynesených moravskými lidovými soudy. Jinými slovy trochu depresivní místo, které se ke koncertu zase až tak nehodí. Ale tohle bylo vlastně spíš hudebně-scénické představení, ve kterém se na hudbu Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů přednáší poezie Karla Šiktance. Tedy vlastně zpívá. O to se postaralo mužské vokální kvarteto Q VOX a doprovázela je tanečnice, cimbalistka a varhaník. Nebylo to veselé, bylo to o životě. Jak název napovídá, je to příběh muže – poutníka hledajícího svůj pevný bod v životě, a současně je to o cestě samotné, o koloběhu života. Ostatně symbol kruhu doprovází celou scénu. Od mladí a vitality, přes naivitu lásky, přes bolestivé zvraty dospělosti, až ke smířlivému, byť možná trochu smutnému stáří. Byla jsem ten den opravdu hodně unavená, možná i proto na mě trochu působila ona melancholie, která prostupovala celým představením. Spíše než představením samotným to ale bylo prostorami. Ale jako kulturní zážitek to bylo bezesporu zajímavé.

Facts: „Český Orloj – cesta poutníka“ (kaple bývalé Káznice na Cejlu), účinkující: Q VOX, hudba: Leoš Janáček, Bohuslav Martinů, poezie: Karel Šiktanc, režie: Tomáš Pilař  

 

zdroj:  zde, zde, zde, zde, zde