Pohádka se zajdou, drsná zima a mrazivý srpen + první láska

Jsem zpět. Po dlouhé době. V posledních měsících řeším úplně jiné věci, než jsem řešila doposud a potřebuji se na to soustředit, tedy blog je pak něco, co tak úplně nestíhám. Vlastně ani nevím, jestli ho stále ještě někdo čte 😟. A jelikož jsem ve svém pracovně soukromém harmonogramu udělala pár změn, a musela jsem proto obětovat čas, který jsem většinou trávila v kině nebo někde za kulturou, popřípadě posedáváním v kavárně, nemám zdaleka tolik materiálu ke psaní. Rozhodně mě neomrzelo divadlo, ale kino šlo trochu stranou. A já na blogu nepíšu o filmech, které jsem viděla doma, což je momentálně většina filmů. Takže mám jen tři. A možná příští týden přidám čtvrtý - pozn. přidala jsem 😀. 

Který je ten pravý? 

„Víš, že mi je 40, že jo?“ „Jo, to už mi nějak došlo.“ 

S kamarádkami si sem tam děláme naše líné barové večery, ke kterým patří i filmy, na které bychom se jinak se svými drahými polovičkami nevydali. A upřímně řečeno jsou to často také filmy, které bych po jejich zhlédnutí asi ani nedoporučila. Pokud totiž půjdete do kina jednou za tři měsíce, určitě vyrazte na něco zábavného, inspirujícího či obohacujícího. Podle nálady. Tenhle film tak nějak nesplňuje ani jedno, aniž by s ním však bylo něco vyloženě špatně. Matoucí? Film je moc hezký na pohled, ale je prázdný jako žvýkačková bublina. Kdo má ale rád žvýkačky, ten bude spokojen. Příběh čtyřicetilété matky dvou dcer, která se vrací do rodného domu poté, co se rozejde s manželem. Na oslavě narozenin pak trochu neplánovaně hodí všechno za hlavu a ráno se probudí v posteli s mladíkem, který by věkem možná mohl být i jejím synem. A protože nemá tenhle koloušek kde bydlet, a ani jeho dva kamarádi, co s ním náhodou píšou a režírují film, a ona má po otci filmovém producentovi super barák, začnou bivakovat v jejím zahradním domku. A tak mají kluci bydlení zadarmo (a koloušek i večerní sex). No a pak se vrátí její manžel, a to je asi ta nejzábavnější část, kdy se tihle dva její nápadníci začnou vzájemně špičkovat. Ale je to celé takové dokonalé, slaďoučké a naprosto nerealistické. Všichni jsou bohatí, krásní, dokonale oblečení a rozumní. Mají krásná auta a krásné bílé zuby a nikde nejsou žádní černoši. Hlavní hrdina byl sice fešák, ale měl charisma lenochoda, a ani Reese Whiterspoon to nezachránila. Na dámský večer fajn, ale jinak je to spíš film na nedělní odpoledne. Za mě 70%.

Facts: „Home Again“; USA, 2017; režie Hallie Meyers-Shyer 

Wind River 

„Uběhla deset mil. Celých deset mil. Bojovala.“ 

V odlehlé indiánské rezervaci je uprostřed mrazivé zimy objeveno tělo mrtvé indiánské dívky. Mladá agentka FBI je vyslána, aby se ujala případu, který vlastně nikoho kromě pár místních obyvatel zase až tak nezajímá. Pro indiánské ženy totiž není vedena žádná statistika, ať už se staly obětí vražd nebo se jedná o pohřešované osoby. Všem je jasné, že jeden nováček FBI a šest policistů, kteří mají na starost oblast o rozloze Moravy, by o vraha museli zakopnout, aby se jim vraždu podařilo vyřešit. K ruce má pak poměrně sympatická agentka svérázného nájemného lovce, který dívku našel a zná celou tu liduprázdnou oblast jako své vlastní boty. Příběh možná není nijak zvlášť originální, odhalení vraha není nic šokujícího, ale o to v téhle mrazivé story zase až tak nejde. Je to celé o atmosféře. Mrazivé nekonečné sněhové pláně evokují zmar, prohnaný boj s čímsi větším a silnějším, ale i sílu místních lidí, pomalé tempo odhaluje soudržnost i nefunkčnost izolované komunity a šokující výbuchy násilí nabourávají romantické pohledy na život „daleko od civilizace“. V poslední době na kino nemám moc čas, ale tenhle film mě potěšil. A Jeremy Renner byl fajn. Jako vždycky. Za mě 85%.

Facts: „Wind Riveraier“; USA/VB/Kanada, 2017; režie Taylor Sheridan 

Mlha v srpnu 

„Budu potřebovat malinovou šťávu.“ „Na co?“ „Barbituráty mají hořkou chuť. Děti je snáze přijmou, pokud se rozpustí v malinové šťávě.“ 

Filmové obrázky mají někdy až překvapivou sílu vyvolat v lidech emoce, aniž by se to „něco“ přímo na plátně ukázalo. Po zhlédnutí druhého filmu v rámci filmového klubu jsem se doma rozbrečela. Prostě jsem si nemohla pomoci. Naši tvůrci v poslední době rádi sahají do naší historie a točí podle ní filmy. A nevede se jim to (Masaryk, Lída Baarová). Němci filmy o své historii točit umí a dělají to se zvláštní směsicí citlivosti, otevřenosti, syrovosti a naléhavosti. Příběh dvanáctiletého Ernsta, který je v roce 1940 umístěn coby dítě bílých cikánů do sanatoria pro společensky nepřizpůsobivé a nechtěné. Tedy do sanatoria, kde jsou osoby se všemi možnými formami mentálních a fyzických poruch. Takoví, kteří nemají v rasově čistém německém národu co dělat. Takových, kterých se v rámci programu T4, spíše známém pod názvem "program euthanazie“, plánovitě zbavovali, aby se zamezilo dědičným chorobám. V prostředí krásného zámečku, pod dohledem jeptišek a sympatického usměvavého primáře, se tu dospělí i děti zbavují života. Krásná sestřička podle seznamu rozdává malinovou šťávu, po níž už se ráno tihle vyvolení neprobudí. A Ernst tuší, ale je to jen dítě. Nic tu není násilné, nikomu se tu vlastně neubližuje, nikdo se tu netrestá, lidem se tu „pomáhá“. Jako když se srnečkovi zlomí noha. Je přeci správné pomoci mu ukončit jeho trápení. Kdopak by se chtěl dívat na to, jak se srneček trápí, copak by měl za život v té bolesti? Mrazivé zlo pod maskou humánnosti a konec, který zabolel. Za mě 90%.

Facts: „Nebel im August“; Německo/Švýcarsko, 2016; režie Kai Wessel 

V sedmnácti 

„Musím to vědět. Jestli mě prostě přitahují chlapi, nebo jenom ty.“ 

V rámci prosincového filmového klubu jsem si připomněla, jak u nás v Čechách vlastně vůbec nevznikají filmy, které by se daly označit jako romantické (aniž by to byly „komedie“) nebo romanticky dramatické bez toho, aby byly směsicí depresivních a rádoby romantických situací. „V sedmnácti“ je film o první lásce, o hledání sama sebe a coming outu, čímž by se tématicky mohl zařadit do programu festivalu Mezipatra, nicméně jsem ráda, že je v širší distribuci. Je to nejen uvěřitelný příběh, ale zejména pak velmi zručně natočený, skvěle zahraný a hlavně citlivý. Není to příběh o předsudcích, je to příběh o lásce, byť zpočátku se hlavní představitelé nemůžou vystát. Pocházejí z jiných sociálních poměrů, ale ani jednomu z nich neschází láska rodičů, zázemí a představa o tom, kým jsou. I rodiče tu pak hrají své role a prožívají vlastní příběhy. Matka jednoho z nich pak je často spojovacích článkem mezi nimi. Příběh je rozdělen na třetiny, v rámci nichž se mění nejen počasí, ale i vzájemný vztah obou kluků. Od zjevné antipatie a šikany, a to i fyzického rázu, přes vzájemné opatrné oťukávání, až po jistotu citů, která je sice zaskočí, ale ne zdaleka tak, jak by si někdo s předsudky mohl myslet. Bonusem je vedle příběhu a skvělých hereckých výkonů i prostředí, kam je příběh zasazen. Malé město sevřené v údolí Pyrenejí dodává filmu velmi netypickou atmosféru, zejména scény ze zimy jsou sami o sobě dramatické, ostatně jako část příběhu, který se v zimě odehrává. Škoda, že se u nás něco takového netočí. Za mě 90%. 

Facts: „Quand on 17 ans“; Francie, 2016; režie André Techiné

zdroj: zde

Jsem marná

Silné ženy, šarmantní muži, irská drsnost a moravská mystika

Divadlo je zpět. Začala nová divadelní sezóna a s ním i podzimní divadelní maratón. K podzimní depce se nejvíc hodí nějaké to drama. Naštěstí mám i nějaké resty z léta, kdy divadlo vykouzlilo sem tam úsměv, a jednou i pořádnou dávku smíchu, takže jsem byla na dvě tři dramata předpřipravená. A můžu říct, že se ta nashromážděná pozitivní nálada nakonec hodila. Bohužel v létě se nekonalo baletní představení, na které jsem se moc těšila, počasí prostě člověk neporučí, což se bohužel opakovalo i s La Traviatou na Špilberku (to jsem naštěstí mohla vyměnit za jiné), a pak mě skolila chřipka a já se musela vzdát i jedné činohry, konkrétně  Želar. A to dokonce už podruhé. A jelikož se teď chystám do tepla, přijdu i o teror, tedy o Teror v divadle Reduta. Ale o tohle jsem nepřišla. 

The Naked Truth – Odhalená pravda 

„To je prostě taková ženská záležitost.“ 

V rámci letní scény jsem v srpnu byla nadvakrát na Biskupském dvoře, kde se střídala většina brněnských divadel. Jako vždy jsem všechno nechala na poslední chvíli, takže mi utekla některá představení, která jsem si šetřila na léto. Ale i tak bylo z čeho vybírat. Ačkoli tahle volba nebyla úplně nejlepší. Moje kamarádka se po delší době vydala do Brna a já ji chtěla nějak zvednout náladu, takže jsem vybrala komedii. Konkrétně pak komedii o ženách a pro ženy. Skupina žen rozdílného statutu, věku a vzhledu se sejde na lekcích tance u tyče. Každá má jinou motivaci, každá z nich ve společných lekcích nachází něco o sobě a o těch druhých, společně probírají muže, děti, nemoci i plány do života. Nechci říct, že jsem se chvílemi opravdu od srdce nezasmála, ale abych byla upřímná, přišlo mi to celé takové odbyté. Veškerý děj se odehrával v prostoru tělocvičny, kde se skupinka scházela, přitom se ale většina oněch důležitých momentů odehrála mimo jeviště a jen se o nich zpětně mluvilo. Taky si autoři neodpustili vložit do scénáře něco „šokantně dramatického“, v tomto případě rakovinu. Což mi tedy přišlo úplně zbytečné, rušivé a nevhodné. Ačkoli to mělo vyznít tak, že všechny ty holky našly v oněch společných lekcích nová přátelství a sílu být lepší a sebevědomější, na mě to prostě nepůsobilo přesvědčivě. Podle mě by se spolu vlastně moc nerozuměly. Tak nějak jako v otevřených lekcích pilates 😉.

Facts: „The Naked Truth – Odhalená pravda“; StageArtCz a Divadlo Bolka Polívky (Letní scéna - Biskupský dvůr, Brno), 2017 ?; autor: Dave Simpson, režie: Petr Halberstadt 

Caveman 

„A hele, proč jste Vy všichni chlapi takoví kreténi?“ „Já nejsem kretén.“ 

Druhá záležitost na Biskupském dvoře se ale vyvedla náramně. O hře Caveman jsem v podstatě měla jen samé dobré reference. A když se naskytla příležitost, tak jsem si ji nenechala ujít. Pravda totiž je, že se jedná o velice úspěšnou one man show, na kterou se lístky docela špatně shánějí, a v Brně se zase až tak často nehraje. Zavítala jsem na ni s kamarádkami, se kterými jsem kdysi tvořila zasloužilou taneční skupinu, a které v posledních letech už nevídám moc často. Což je škoda, ale tak to v životě prostě chodí. Takže po skvělé večeři jsme se vydaly na českou verzi jedné z nejúspěšnějších broadwayských her. Prý je to nejdéle běžící one man show v historii Broadwaye. A já se ani nedivím, protože se zabývá zcela věčných tématem. Kdo jsou muži a kdo ženy, a jak se tahle prapodivná stvoření od sebe navzájem odlišují, ale přesto bez sebe nedokážou žít. Musím říct, že jsem se opravdu dobře bavila. Jakub Slach byl pro mě velmi příjemné překvapení, protože mi byl doposud v podstatě neznámou tváří. Celé představení však utáhl úplně bez jakéhokoli zádrhelu, i v momentě, kdy mu vypadl text, si dokázal bez problému poradit. Jeho interakce s publikem byla přirozená a nenucená. Hodně jsem ocenila i to, že se vyhýbal jakýmkoliv vulgarismům nebo sexistickým vtípkům. Pokud už se něco takového objevilo, bylo to v rámci pointy. Jsem ráda, že jsem se na hru nakonec dostala, a určitě bych ji doporučila všem se smyslem pro humor a nadsázku. „Muž je lovec. Soustředí se jen na lov. Jen na jeden cíl. Žena … žena je sběrač. Sbírá podněty, zážitky, očima skenuje okolí.“

Facts: „Caveman“; Point a Divadlo Bolka Polívky (Letní scéna - Biskupský dvůr, Brno), 2005; autor: Rob Becker, režie: Patrik Hartl 

U kočičí bažiny 

„Já nikam nejdu. Zůstanu tady, u Kočičí bažiny. Tady jsem se narodila a tady taky umřu. Nikdo mě odsud nedostane.“ 

První představení v rámci studentského předplatného a musím říct, že se jednalo o povedený začátek. Někdy se na nějaké představení opravdu hodně těším, a pak jsem z toho trochu zklamaná. Což se mi naposledy stalo u „Paní z moře“, hře, která mi svým námětem i atmosférou přišla hodně podobná. Ale tam, kde mi „Paní z moře“ dlužila emoce, tam je Kočičí bažina předala vrchovatě. Autorka je asi nejznámější irská dramatička (přiznávám, že jinak její tvorbu vůbec neznám) a její hra opravdu dýchala jakousi mystickou a drsnou atmosférou, která mi k Irsku dokonale seděla. A nejvíc pak k irským kočovníkům a jejich životům na okraji irských vesnic. Hester se narodila na okraji Kočičí bažiny, kde ji pak její matka zanechala, a kde se Hester rozhodla zůstat a čekat na ni. Mezitím prožila 14 let s mužem, s nímž má dceru Josie, a který jí nakonec opustil a hodlá si vzít mladinkou dceru místního sedláka. Což Hester nehodlá dopustit, protože už nechce, aby ji někdo znovu opouštěl, ponižoval a vyháněl z míst, která jsou nevratně zapsána v její divoké irské krvi. A tak se rozhodne bojovat. Proti všemu a proti všem. Moc se mi líbila scéna, jednoduchá a přehledná. Moc se mi líbila hlavní hrdinka, a ačkoli jsem její fatalistickou osobnost úplně nechápala, měla v sobě vnitřní sílu a divokost, která mě dokázala přesvědčit o tom, že by mohla být skutečná. A určitě tomu napomohlo i to, že byla skvěle obsazená (Tereza Groszmannová). Ostatní postavy, různorodé postavičky, na tom byly podobně. Překvapilo mě množství humoru, které se v jinak poměrně depresivním textu objevilo. Většinou se jednalo o povedený černý humor, který ale nepůsobil nijak rušivě, právě naopak. Každému, kdo má rád emoce, syrovost a trochu té krve, doporučuji.

Facts: „U kočičí bažiny“; Mahenovo divadlo, 2017; autor: Marina Carr, režie: Martin Františák 

Hrabě Ory 

„Když si chlípný hrabě umane…“. 

Operu „Hrabě Ory“ jsem viděla kdysi dávno a utkvělo mi v paměti, že to byla poměrně nudná záležitost, dějově banální a že tam byla jakási paní v dlouhých bílých šatech a pak rytíři. Vůbec jsem si nepamatovala, že by se nějací mužští převlékali za jeptišky. Takže jsem se na operu ani nechystala, což by ale byla veliká chyba. Naštěstí operu mám v rámci odpoledního předplatného, takže jsem o tuhle barevnou, zábavnou a originálně pojatou záležitost nepřišla. Dějově se tedy nijak nezměnila. Muži odešli do války, a hrabě Ory je na lovu další krásky, které by vyznal lásku, konkrétně Adéle, která však nemá zájem. To však donchuána nijak neodradí, a rozhodně se uspět, i kdyby se měl převléct za jeptišku. Celý děj byl zasazen do 50.let minulého století, do prostředí zámečku obklopeného vinicemi, přičemž krásná Adéle nežije v klášteře, ale vede hotýlek, kam mají muži vstup zakázán, dokud se nevrátí manželé a bratři místních žen, které na ně v hotýlku čekají. Scéna byla prostě jako z pohlednice, jak v první polovině, kde se objevila jak vinice, tak třeba i obytné auto, tak v druhé polovině, která se odehrávala v hotýlku. Kostýmy byly zcela v duchu 50.let,  a to včetně účesů a doplňků. Nejdůležitější na opeře ale je přeci jen něco jiného. A to mě opravdu nadchlo, protože Mahenovo divadlo je poměrně malé a zvuk se tam nese úplně jinak, než v Janáčkově divadle, domovu to brněnské opery. Opera „Hrabě Ory“ je zpěvná, svižná a velký prostor tu má i sbor, který v Mahenově divadle kvůli nedostatku místa nastupoval od diváků a byl tak do scény zapojen mnohem víc, než bývá zvykem. Bylo skvělé vidět a zejména pak slyšet všechno z mnohem větší blízkosti. Je pravda, že většina publika byla staršího věku a pojetí hry je asi překvapilo, tedy potlesk na konci nebyl zdaleka takový (i když jednotlivá pěvecká sóla ocenilo publikum zcela zaslouženě mnohokrát během představení), ale já jsem byla opravdu moc spokojená. Pro ty, kteří ocení originalitu a odlišný přístup, než bývá u klasických oper zvykem, rozhodně mohu doporučit.

Facts: „Le comte Ory“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2017; autor: Gioachino Rossini, režie: Lenka Flory 

Žítkovské bohyně 

„I ty to máš v sobě. Stejně jako všechny ženy v Tvém rodě před Tebou.“ „Já myslím, že nemám.“ „Ale máš. Možná to ještě nevíš, ale máš.“ 

V roce 2012 vyšel román Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové, který pojednává o osudech žen v obci Žítková, v trochu zapomenutém kraji Moravských Kopanic, kteréžto byly přezdívány bohyně, jelikož uměly léčit, věštit, zaříkávat, a dokonce i poroučet počasí. Příběh je samozřejmě částečně fikce, ale částečně vychází ze skutečných událostí a dějově sahá až k procesům s čarodějnicemi v 17.století. Nejvíce je ale věnováno osudům těchto žen v době protektorátu a totality, kdy jejich léčitelství a znalost přírody nebyly zase až tak vítány. Hlavní postavou je zde poslední z rodu Dora, která se „bohování“ nenaučila, ale je s osudem své matky, tety a všech žen před nimi spojena bez ohledu na to, zda chce či ne. Její postava se rozhodla o žítkovských bohyních napsat vědeckou studii, díky čemuž poodhaluje i to, co by možná mělo zůstat raději skryto. Já knihu nečetla, ale skoro každý kolem mě ano, takže jsem věděla, o čem hra bude a jak dopadne. A její převedení na divadelní prkna se muselo povést, jelikož košatý děj, odlišné časové a dějové linky, a množství postav se střídaly, ale já se neztrácela. Hra samozřejmě měla nějaké maličkosti, které se mi moc nelíbily. Třeba to, že hudba byla až moc úderná a až moc hlasitá, a jednotlivé linky, časové i dějové, se od sebe oddělovaly prostřednictvím fyzické mimiky hereček, takže ty sebou neustále nějak mlátily o zem, případně sebou nechaly mlátit ostatní. Když už je řeč o herečkách (a pouze jednom herci), musím říct, klobouk dolů. Protože to opravdu zvládly skvěle a muselo to být hodně vyčerpávající. Přesvědčily mě o tom, že je to skvělá hra, i když tak úplně není. Protože celkový dojem mám takový, že se někam vytratila ona síla, kterou měly postavy bohyň disponovat. Silné, nezávislé a tak nějak nadčasové. Jenže hra se věnovala víc tomu, jak tragicky a krutě opouštěly svět, nebo kdo byl příbuzný koho, než jim samotným. Z jejich "bohování", života a znalostí, tam bylo překvapivě málo. Mimochodem v Žítkové je většina z nich opravdu na místním hřbitově pohřbená.

Facts: „Žítkovské bohyně“; Městské divadlo Brno, 2017; autor: Kateřina Tučková, Dodo Gombár, režie: Dodo Gombár

zdroj: zde, zde, zde, zde, zde

What you (don´t) need - 11.

Koukám, koukám, že jsem tuto sekci dosti zanedbávala. Tak se to teď pokusím napravit. V létě jsem si totiž nechala poslat přes e-bay balíček. A jeho obsah mě potěšil 💓.

Vedle plátýnkové masky, která byla free gift, mi totiž konečně přišly dva BB-krémy, které jsem si objednala z Koreje. První je od KLAIRS - Illuminating Supple Blemish Cream. 

Mám ho namísto stříbrného od SKIN79, který se opravdu špatně shání. Tedy za nějaké rozumné peníze. KLAIRS je lehčí konzistence a není plně krycí, nicméně naprosto skvěle se přizpůsobí mojí pleti. Má světlejší odstín, což mi osobně vyhovuje, protože raději dokonturuji, než abych musela používat nějaký světlý pudr (a vypadala pak jako maskovaná smrtka 😉). Pudr ostatně není potřeba, protože je spíše matný a nezanechává žádný třpytivý efekt. Momentálně můj nejpoužívanější.

*

Druhé BBčko je na první pohled rozhodně luxusnější, nicméně to neznamená, že by bylo automaticky lepší. I když zklamaná rozhodně nejsem. Jedná se o Signature Wrinkle Filler BB Cream od Misshi. Odstín 23 - tedy asi ten nejuniverzálnější.

Má velmi pěkné balení, typické pro kolekci Signature. Je ale lehké, protože se nejedná o sklo, ale o klasickou umělohmotnou záležitost s pevným kovovým vrškem.

Jak název napovídá, má hutnější konzistenci, trochu déle trvá, než se rozetře do ztracena. Rozhodně se vyplatí dát si tu práci a "vyklepat" prsty, nebo houbičkou. Je určen spíše pro pleť s jemnými vráskami, má světlejší odstín, rozhodně světlejší než KLAIRS, ale do vrásek při správné aplikaci nezalézá. Zajímavý je také tím, že má dvě složky, které se při zmáčknutí pumpičky spojí. Jedna je tmavá a druhá je světlá se třpytkami, ale rozhodně takový finish nemá. Příliš se nehodí na léto, ale na zimu nebo podzim, nebo pokud je potřeba cokoli zakrýt.

*