What you (don´t) need - 5.

Jsem rtěnkový maniak. Jsem si toho navíc vědoma, což je asi ta horší varianta. Pravidelně protříďuji svůj kosmetický šuplík, kde rtěnky zabírají dobrou pětinu. Mám je rozdělené podle barev - klasické červené odstíny, malinové a růžové, tělové a různé odstíny hnědé, karmínové či tmavě červené a do fialova. Nejvíc mám červených a nejméně často se zbavuji těch malinových a temně růžových. Na druhou stranu nejčastěji vyřazuji ty tělové a do hněda, případně jakési světle červené. Něco dělám špatně, protože se jich vždycky pár najde, aniž si vybavuji, že bych je kupovala :-). Ty v nemilosti většinou rozdám kamarádkám, jelikož jsou často jen vyzkoušené na ruce. Kolik rtěnek teď mám netuším, ale řekla bych, že "dostatečně". Naposledy jsem musela udělat průvan, jelikož mi přibylo pár hezkých kousků :-))

*

Makeup Revolution London není nijak drahá nebo luxusní značka. Proslavila se hlavně paletkami, které jsou cenově dostupnější verzí série Naked od Urban Decay. Klasická řada se tuším prodává v drogériích Jasmín. Za žádný zázrak ji nepovažuji, ale některé jejich další řady jsou ve stylu "za málo peněz hodně muziky". Jako třeba paletky řady Salvation nebo rtěnky z řady ICONIC PRO. Z dvaceti dostupných odstínů, jak matných, tak krémových, jsem si vybrala pět, každý jiný. Prošla jsem si spousty obrázků, protože na stránkách ty barvy často vůbec neodpovídají. 

Balení je jednoduché, nic světoborného, ale líbí se mi. I když na nějakou extra zátěž bych to neviděla.

Každý odstín má svoje jméno, kdy některé odstíny mají svoje matné verze (Duel - Duel Matte)

Matné odstíny jsou o něco širší než ty krémové. První z nich (No perfection yet) pak působil poněkud mokrým dojmem, což je na fotce vidět, ale za to asi můžu spíš já a to, že jsem ji dobře nedovřela. 

Všech pět odstínů je sytých a zejména ty matné vypadají skvěle. 

No perfection yet - je krémová sytá barva s lehkých šimerem. Na první pohled působí spíše jako švestková a poněkud tmavě, ale ve skutečnosti má v sobě i hodně malinové a díky tomu je i světlejší. Je to moc povedená barva se studeným podtónem, který jde u mé pleti spíše do toho malinového odstínu.

Duel Matte - je opravdu krásná matná červená barva. Řekla bych, že má trochu narůžovělý odstín, ale jen kapičku, rozhodně je to červená, jak má být.  

Absolutely Flawless - je krémová tělovka. Na tělové barvy nejsem, ale neodolala jsem a z pěti odstínů tělovek jsem vybrala ten, který byl s nádechem růžové, abych nevypadala jako mrtvola. Uvidíme.  

Make it in the city - je opravdu povedená krémová růžová, o chloupek světlejší, než jsem čekala. Má studený podtón a bude podle mě slušet jak brunetám, tak blondýnkám. Je to spíše malinový odstín, než klasická bubble pink, která by mi rozhodně neslušela. 

Liberty Matte - je nefalšovaná fialka. Je to výrazná barva, která rozhodně není pro každého. Opravdu hezkých, dobře pigmentovaných a matných fialových odstínů jsem moc neviděla. Tenhle je ale výjimečně povedený, má studený podtón a výborně kryje.

Musím říct, že se mi tahle pětka moc líbí. Na běžné nošení jsou podle mě moc fajn. Matné odstíny samozřejmě mají lepší výdrž než ty krémové, krémové nemají až tak moc výrazný třpyt, což mě těší. Cena byla 129,- Kč a kupovala jsem je v e-shopu (http://www.makeuprevolution.cz). 

Prázdninové kulturní střípky a kus baletní euforie

Nová divadelní sezóna začala. A nejen divadelní sezóna, ale prostě skončily prázdniny a začaly všechny pravidelné kurzy, škola a kluby. Už teď mám ten podzim nějak nabitý. Což je asi dobře. Taky mě čeká krásná exotická dovolená a říkám si, že určitě i nějaké překvapení. Léto nebývá akcí zrovna plné, ale nějaké střípky ještě mám. 

Orfeus 

„V tom nehybném bodě světa, jenž se točí. Ani tělesném, ani netělesném a ani odkud, ani kam. V tom nehybném bodě, tam je tanec, ani však zastavení, ani pohyb. Pohyb ano odkud, ani kam a ani vzestup, ani sestup. Až na ten bod, nehybný bod, nebyl by žádný tanec, a je to jenom tento tanec.“ 

Přemýšlím, co mám vlastně napsat. I po dvou dnech mám v sobě stále ten úžasný pocit z první divadelní návštěvy nové sezóny. Ten pocit se znovu zavrtat do sedačky divadla, nasát tolik typickou vůni a zaposlouchat se do šumu hlediště je prostě skvělý. A tentokrát to navíc bylo prostě úžasné. Už na jaře jsme si s kamarádkou koupily lístky (ano, z vlastní peněženky) na událost podzimu. Tedy událost baletní. Bratři Jiří a Otto Bubeníčkovi jsou v baletu pojmy podobné jako třeba Jiří Kylián. Nebo se tomu alespoň hodně blíží. Po letech strávených na jevištích se loučí se svou profesionální taneční kariérou, a to způsobem, který je jim nejbližší, tedy tanečním představením, které není tolik o baletu, jako o nich samotných. Spojuje v sobě moderní pojetí baletu, scénický tanec a vizuální zážitek. Příběh Orfea, syna boha Apollóna, který se po smrti milované Eurydiky vydává za ní do podsvětí, aby poprosil pána podsvětní říše Háda, aby mu ji vrátil, je klasickou řeckou bájí o lásce a ztrátě našich milovaných. Tady se jí autoři volně inspirují a kladou si otázku, zda se máme ohlížet do minulosti a jak moc se máme dívat sami do sebe. V představení bylo tolik nápadů, že jsem je ani nestačila všechny vstřebat. Nejen tanečních, ale i hudebních a scénografických. Bubeníčci samozřejmě tančili skvěle, ale klobouk dolů před jejich taneční partnerkou, o kterou se střídali. Anna Herrmann byla prostě něco, co jsem dlouho neviděla. Všichni tři byli úžasně přirození, sžití s jejich rolemi a pohyby, kterými se vyjadřovali. Navíc bylo znát, že je to jejich, něco, co tančí podle sebe, že ztělesňují vlastní nápady. Na jevišti měly také svoje party dvě hudebnice (housle a violoncello), které se stávaly součástí představení, a pak Csongor Kassai, který tu měl mluvenou roli průvodce, rozumu i smrti. Klidně bych tam seděla dál. Lepší začátek jsem si přát nemohla. 

Facts: „Orfeus“; Les Ballets Bubeníček-Tour (Janáčkovo divadlo v Brně), 2016; autor: Jiří a Otto Bubeníček a SKUTR, choreografie: Jiří a Otto Bubeníček, režie: SKUTR 

Pigmalion 

O divadelním představení Pigmalion jsem už psala (odkaz zde), jelikož je to titul, který se uváděl loni v rámci Smetanovy Litomyšle. Jenže každé představení je jiné, zejména pak, pokud se hraje v jiném prostředí. Tentokrát se uvádělo v malém zámeckém divadle na zámku Valtice, které je nově postaveno z evropských peněz. Má však velmi autentickou atmosféru, jelikož je třípatrové, pro poměrně málo lidí, ve dřevě a s klasickými divadelními kulisami. Má poměrně hluboké jeviště, což je vždycky výhoda. Snad i právě proto bylo představení zase jiné, něčím nové a zábavné. Je to poměrně krátký kus, má necelou hodinku, takže to vydržel i můj dvouletý synovec. Seděli jsme až úplně nahoře (lístky zdarma od produkce za příznivou recenzi :-) ), a jeho ta výška fascinovala. Tak moc, že úplně zapomněl kopat do dřevěného obložení. Musím říct, že v onom prostoru skvěle vyzněly některé hlasy, zejména ten Jaroslava Březiny v roli Pigmaliona, který zpíval úplně úžasně. Je to opera-ballet, takže napůl taneční záležitost, a osobně se mi zdálo, že to tanečníkům místy trochu prokluzovalo. Což mi pak potvrdili a sama jsem si to i vyzkoušela. Člověk měl co dělat naboso. Jedinou nevýhodou divadla se mi zdálo opravdu maličkaté orchestřiště, kam se sotva poskládalo deset muzikantů. Někteří proto museli sedět kolem. Součástí vstupného byl pak i malý raut a ochutnávka zámeckých vín, takže takové dost pohodové sobotní odpoledne. Mimochodem titul byl tentokrát uveden jako "Pygmalion", ale myslím, že moje "i" je správnější, přeci jen je to původně francouzské jméno.

Facts: „Pigmalion“; Feste teatrale – Opera na cestách (Zámek Valtice), 2016; autor: Jean Phillipe Rameau, režie: Magdalena Švecová 

Hovory o štěstí mezi čtyřma očima 

„Situační komedie o lásce a sexu na nábytku IKEA.“ 

V rámci letních představení Divadla Bolka Polívky jsem měla možnost zajít si na klasické divadelní představení i mimo sezónu. Musím říct, že divadlo mi hodně chybělo, ale současně se přiznám, že představa, že v letním horku sedím v malém neklimatizovaném divadle, a když vyjdu ven, je stále ještě světlo, pro mě není moc lákavá. Tohle představení bylo ale venku, konkrétně na nádvoří Staré radnice v Brně. Koupili jsme si vstupenky na jakési boční přístavky, což se ukázalo jako fajn, protože jsme seděli na samostatných skládacích židličkách a nemuseli se tísnit na lavičkách s dalšími lidmi. Představení jako takové bylo do letní nálady. Byla to komedie, jejíž podtitul zní: I mladí a krásní lidé mají své problémy. Tři milenecké dvojice a rozmazlená čivava svedou na rozkládací skandinávské pohovce boj o štěstí. Což je trefné. Ikea tam hrála poměrně zajímavou roli, nejen jejich sedačka, na které se souložilo, rozcházelo a v podstatě i vraždilo. První dva příběhy dopadly tak nějak hořce, ale podle mě správně. Ten třetí byl opravdu hlavně pro zasmání, už jenom proto, že mileneckou dvojici představovali Filip Blažek a Kryštof Hádek, a musím říct, že jim ty gaye moc věřit nešlo, o což se ani nesnažili. Navíc právě jejich příběh měl v sobě i onu rozmazlenou čivavu a vraždu nešťastnou náhodou. A vlastně jako jediný dopadl dobře. Ale na rozdíl od těch dvou, nebyl ten v podstatě šťastný konec moc uvěřitelný. Tak jako tak jsem se nasmála a byl to příjemný večer.

Facts: „Hovory o štěstí mezi čtyřma očima“; Divadlo Studio Dva, 2014; autor: ?, režie: Patrik Hartl 

Cantate Mourinae 2016 

Každoroční soukromé hudební setkání se i tentokrát neslo v duchu improvizace a zcela nezávisle na jakémkoli původně domluveném časovém harmonogramu. Už je to asi zavedená praxe, ale každý rok se končí až nad ránem. Já jsem se letos odebrala do své postýlky o něco dřív, asi tak o třetí ráno. Loni jsem psala o „Cantate“, jak zkráceně všichni říkáme, samostatný post, kde jsem se svěřila s historkou stran mého prvního veřejného samostatného vystoupení se šavlí (odkaz zde). Jak jsem původně měla vystupovat společně se všemi švagrovými, abych nakonec vystupovala sama. Ale asi se to líbilo, jelikož jsem byla oslovena i letos, abych vedle všech těch hudebně nadaných muzikantů a zpěváků, kteří se na pódiu promění buď vážně, nebo nevážně v hlavní hvězdy večera, zase něco odskákala. Vzala jsem to letos tak nějak sportovně a rozhodla jsem se dlouho netrápit ani sebe, ani publikum, a takříkajíc z paty jsem vytáhla poupravenou choreografii ve stylu Bollywood. Bollywood je tanec, který tancuji teprve pár měsíců, v té době jsem to tančila asi měsíce dva, je to tanec z indických filmů, který má ale základy v klasickém indickém chrámovém tanci, tedy hlavně je to o gestech rukou a výrazu tváře. Technicky může být složitější i jednodušší, ale většinou se tančí na nějakou rychlou veselou melodii. Což ta moje byla. Dokonce jsem si kvůli tomu půjčila sárí. Bylo sice trochu zima, ale nakonec dorazila i Madonna. Vzala to cestou na koncert do Tokia a měla čas jen na jednu písničku. Ale nikdo si neztěžoval, přeci jen, na jakém jiném festivale letos byla, že? 

Facts: „Cantate Mourinae“; hudební setkání Zámek Nové Hrady, 2016

 

zdroj: zde, zde, zde

Jason, James a Joker

Akční dávka letního kina se u mě nesla ve znamení písmene J. Jakože Jason, James a Joker. Nebo by to šlo vlastně i podle písmene B. Jako Bourne, Bond a Blbost. Ha, ha, ha. Jsem prostě vtipálek. Letní výběr filmů je trochu omezený. Buď jsou to velké letní blockbustery proměnlivé kvality, nebo filmy pro děti a pak taky pár filmů, co se nedostaly do dřívější distribuce. A pak jsou tu samozřejmě letní kina a letní provozy malých kin, kdy se často uvádějí filmy z uplynulého roku. Jako třeba v kině Scala, kde je celý srpen kino za 40 Kč. 

Jason Bourne 

„Vím, kdo jsem. Vzpomínám si. Na všechno.“ „Vzpomenout si na všechno neznamená vědět všechno.“ 

Když bych si měla vybrat mezi Jasonem Bournem a Jamesem Bondem, byť by se mi jejich jména mohla plést, vybrala bych si Jasona Bourna. Tedy kdybych vybírala zajímavější filmovou (románovou) postavu. Protože jako potencionální partneři pro život jsou oba naprosto marní. A to i přesto, že Jason Bourne už si konečně vzpomněl, kdo je, tedy, že je jakýsi David Webb z Horní Dolní. Ale nezdá se, že by to mělo až tak pozitivní dopad na jeho osobní život, jelikož je stále hledaný CIA, živí se jako zápasník nelegálních soubojů kdesi v krizí postiženém Řecku, bydlí v pokoji, kde má místo záclony starý koberec a nemá nikoho, kdo by mu sem tam zavolal na mobil. Od posledního dobrodružství uplynulo už deset let, ale Jason Bourne, nebo možná spíš Matt Damon, má stále fyzičku na hranici nesmrtelnosti, pozorovací vlastnosti přenosného satelitu a zálibu v batůžcích, ze kterých vytahuje vše, co se hodí. A stále rád řídí auta v protisměru a za nejhustšího provozu. Zápletka je tu poněkud strohá. Jasona Bourna kontaktuje zběhlá agentka CIA Nicky (která byla v prvních dvou dílech) a prozradí mu jakési tajemství o jeho otci, načež ji zabijí a Jason Bourne se vydá vyřídit si účty s vrahy svého otce osobně. Do Las Vegas. „Panebože, to je Jason Bourne.“ A vrahem není nikdo jiný než nový šéf CIA (Tony Lee Jones), resp. jeho chráněnec, poněkud psychopatický, byť efektivní agent (Vincent Cassel). K ruce má ještě jakousi kariéristickou a sebevědomou absolventku Stanfordu, která to umí s počítači, v podání Alice Vikander. Ta se do světa špiónů sice vůbec nehodí, ale to se šprtům stává.  A když už v tom Jason Bourne zase jede, zničí i nový tajný program, který by umožňoval sledovat kohokoli, kdekoli a neustále. Premisa je stejná jako v předchozích dílech a tak se asi nemůže divák pozastavovat nad tím, že se chudák hlavní hrdina nikam moc neposunul. Stále to funguje, nenudilo mě to, a Jason Bourne je stále ve formě, i když závěrečná honička je přeci víc Bondovská než Bournovská. Bohužel to kouzlo prvních dvou filmů se tak úplně nezopakovalo. Za mě 85%.

Facts: „Jason Bourne“; USA, 2016; režie Paul Greengrass 

Spectre 

„Bond. James Bond.“  

Je to už opravdu loňský film, ale já jsem na něj šla v rámci letního programu kina Scala, kdy jsou během celého srpna od šesti večer starší filmy k vidění za čtyři pětky. A vzdala jsem to hned po úvodní scéně, ve které James Bond během oslav Día de los Muertos, tedy mexického svátku mrtvých, který se slaví 2. prosince, přeskáče pár střech, zabije pár lidí, přežije výbuch budovy, skočí do helikoptéry a svede v ní bitku na život a smrt a pak si odletí pryč. Tedy vzdala jsem to, že by to mělo být něco jiného než film o superhrdinovi, byť nenosí legrační kostým, ale oblek šitý na míru. Prostě jsem vypnula a nesnažila jsem se až do konce filmu jakkoli podrobovat děj odehrávající se na plátně hlubšímu rozboru. James Bond je totiž postava, kterou nemusím, nicméně filmy s ním jsou zábavné jednohubky, kdy ani nevadí, když si dvakrát během filmu odskočíte na cigárko. Je totiž opravdu dlouhý. Tenhle byl zajímavý vlastně jen tím, že se zde setkají linky všech předešlých bondovek s Danielem Craigem a na konci to vypadá, že Bond už jde „opravdu“ do důchodu. Jinak je to střídání krásných lokací všude po světě, mlátičky a honičky, reklamy na hodinky a novou kolekci Burberry. Neustále něco vybuchuje, neustále někoho Bond mlátí, případně někdo mlátí Bonda, po té, co s tím třikrát praští o zeď, přiškrtí ho, a střelí ho do boku, si to rozdá s krásnou mladou slečnou, která by mohla být jeho dcera. No problem. Případně si to rozdá s vdovou, kterou poznal půl hodinky předtím na pohřbu jejího muže. Peníze tu létají oknem, všechno je to efektní, ale pamatovat si to asi moc dlouho nebudu. Za mě 75%.

Facts: „Spectre“; USA, 2015; režie Matt Ross 

Sebevražedný oddíl 

„Chci sestavit tým velmi špatných lidí, kteří podle mě můžou na světě vykonat nějaké dobro.“  

A tak ho tedy dali dohromady. Ale možná se ani nemuseli obtěžovat. Nemám vůbec žádné předsudky vůči filmům podle komiksové předlohy. Právě naopak. Je to podle mě skvělá zábava. Když se to tedy povede. Do DS Comics patří Batman, Superman, The Flash, Green Lantern, a samozřejmě i celá Justice League, takže je z čeho vybírat. Já mám tedy raději hrdiny od konkurenčního Marvelu, ale poslední Batman v podání Bena Aflecka byl příjemné překvapení. Do komiksů pak samozřejmě patří i všichni možní padouši. A ti mají kolikrát víc charisma než ti správňáci, a jsou u fanoušků tak oblíbení, že se prostě nemůžou jednoduše vytratit. Takže se nějak musí vrátit na scénu. Tady k tomu došlo tak, že se všichni možní padouši, o nichž podle mě až na Jokera běžný český divák nikdy ani neslyšel, pod hrozbou nedobrovolného odchodu ze světa prostřednictvím výbušného zařízení umístěného do jejich těla a s příslibem redukce jejich několikanásobných doživotních trestů stanou členy oddílu, který je určen k tomu, aby šel do sebevražedných misí na záchranu světa. Problém je, že o nich žádný film ještě nebyl, takže první polovina je něco ve stylu „v minulých dílech jste viděli“, aby se prostřednictvím sestřihů představili alespoň ve zkratce, což moc nefunguje, načež druhá část spočívá v tom, že bloumají městem, kde řádí jakýsi nezajímavý padouch, hodně kolem sebe střílí, mládí padouchovy nohsledy, nechají vybuchovat budovy a rádoby se kámoší. Také to moc nefunguje, protože zápletka je i na komiksový příběh hodně slabá. Charaktery jsou tak půl na půl. Polovina je docela zajímavá a zábavná, druhá je pak naprosto zapomenutelná a nudná. Nejvýraznějšími postavami byli Deadshot, neoficiální vůdce v podání Willa Smitha,  Amanda Waller, mrcha šéfová v podání Violy Davis, Harley Quinn, partnerka Jokera v podání Margot Robbie, a pak samozřejmě Joker v podání Jareda Leta. Harley Quinn byla chvílemi opravdu zábavná, ale její dětinskost mi po čase začala lézt na nervy a její scény se zdály prvoplánové. A Joker, ona ikonická postava, zde byl postavou vedlejší, což komiksu odpovídá, ale jeho podání bylo ve stylu „psychopatický nadrženec, který vysadil antidepresiva“. Prostě tragédie. A zamrzel mě i soundtrack, protože ten tvořily jen staré a novější hitovky, což je podle mě nebetyčná lenost. Nejlepší pak nakonec bylo asi cameo Bena Aflecka a příslib Ligy spravedlivých. Ta se snad povede lépe. Tady jen 70%. „Co to sakra s Vámi lidi je?“ „Jsme zloduši. Tohle prostě děláme.“ 

Facts: „Suicide Squad“; USA, 2016; režie David Ayer 

zdroj: zde

Britská romantika, severská deprese a hipíci z Jú-Es-Ej

Když jsem dělala poslední recenzi svého kulturního deníku, tak jsem opětovně musela konstatovat, že mi chybí komedie a romantické filmy. Nejsou to sice moje nejoblíbenější žánry, navíc dobrých komedií je málo, stejně jako dobrých romantických filmů, ale čas od času bych měla něco roztomilého a odpočinkového zhlédnout. Takže jsem zašla na jeden opravdu klasicky romantický film, kde hlavní hrdina nechce žít, to aby toho optimismu nebylo až moc :-)). Pak jsem šla na film, o kterém jsem si myslela, že to bude komedie, ale nakonec to vlastně moc komedie nebyla. I když jsem se párkrát zasmála, někdy mi z toho šel spíš mráz po zádech. Zasmála jsem se ale černočerně u klasické severské detektivky, která byla jinak naprosto a úplně depresivní. I když to dopadlo dobře a v poslední scéně tam snad bylo na chvíli vidět i sluníčko :-)). 

Než jsem Tě potkala 

„Víte co, slečno Clarková? Jen kvůli Vám stojí za to ráno vstávat.“ 

Veselá a trochu potrhlá Lou se specifickým módním vkusem ztratí práci v kavárně a následně střídá jedno zaměstnání za druhým, aby pomohla své maloměstské rodině z dluhů. Jednoho dne získá práci jako ošetřovatelka Willa, mladého bohatého bankéře, který miloval život, ale ochrnul poté, co ho před dvěma lety v Londýně srazila motorka. Will teď žije na panství svých rodičů, jen kousek od domova Lou.  Samozřejmě Will je fešák jak reklamy, ale po dvou letech, co je odkázán na pomoc druhých, je z něj cynik a protiva. Lou mu samozřejmě začne pomalu přirůstat k srdci a ukazovat mu, že život stojí za to. Will totiž svým rodičům slíbil šest měsíců, aby měli čas se vyrovnat s jeho rozhodnutím ukončit život prostřednictvím eutanazie. Na zamilované filmy chodím sporadicky, jelikož nejsem ta správná cílovka. A to i přesto, že jsem čestná členka klubu červené knihovny. Jelikož jsem ale neviděla nějaký romantický a sluncem prozářený film už ani nepamatuji, tenhle počin mě potěšil, byť je to ve skutečnosti průměrná romantická pohádka. Příběh nepřináší nic moc nového, ale naštěstí se obešel bez nadměrného patosu a přílišné jednorozměrnosti postav. Je to celé takové sluníčkové, přestože hlavní hrdina se rozhodl zemřít. Will (Sam Claflin) a Lou (Emilia Clarke) jsou mladí krásní lidé, kteří mají kolem sebe milující rodiny, šatník snů, a dostatek peněz a komfortu. Nikde tu není vidět, jak veškeré osobní i fyzické intimity zbavený život kvadruplegici ve skutečnosti žijí, jak moc jsou odkázáni na druhé, jak jejich tělo ztrácí svaly a všechny tyhle věci. Tady je jen fešák Nathan, který tohle všechno pro Willa dělá někde mimo obraz. Jak moc je Willovo rozhodnutí ve skutečnosti těžké, a jak je pro mnohé eticky nepřijatelné se tu neřeší vlastně vůbec. Je to jen o tom, že ona se zamiluje do něj, a on se zamiluje do ní. A ona pak jede do Paříže a dá si tam croissant i za Willa.  Hezky jsem na konci prolila pár slziček, a až to budou dávat nějakou neděli odpoledne, ráda se na to z gauče podívám znovu. I když to křečovité obočí Emily Clarke se mi tedy moc nelíbilo. Za mě 80%.  „Já chci, aby žil. Ale to musí chtít hlavně on sám.“

Facts: „Me Before You“; USA, 2016; režie Thea Sharrock 

Vzkaz v láhvi 

„Proč myslíš, že se k nám dostal ten vzkaz v láhvi? Můžeme zachránit dvě děti, protože máme ten dopis.“ 

Další díl krimi série podle románů Jussiho Adler-Olsena, které jsem nečetla. Po „Ženě v kleci“ a „Zabijácích“ jsem ale byla trochu zklamaná. Severská detektivka je temná, chladná a její hrdinové jsou často asociální alkoholici, kteří mají problém fungovat v normálních mezilidských vztazích a vyjadřovat emoce jako běžní lidé. Proč ne. Je to specifikum, které se evidentně osvědčilo, jak ukazuje prodejnost knih i úspěšnost filmů a lá Millenium. Je to ale taky tak nějak stále dokola to samé. Proto jsem možná měla neodbytný pocit deja vu. Bohužel tady je navíc hlavní postava nesympatického detektiva většinu děje až moc v pozadí a hlavní padouch je znám hned od začátku. Do oddělení nevyřešených případů se dostane po osmi letech strávených v moři vzkaz v láhvi, který ukazuje na to, že někdo unesl dvě děti, z nichž jedno napsalo vzkaz vlastní krví. Hlavní detektiv a jeho asistent se pustí do pátrání, aby zjistili, že jsou unášeny dvojice sourozenců, které ale nikdo nepostrádá, a které kromě vraždícího maniaka spojuje i víra v Boha. „Není to únosce dětí. Je to sériový vrah.“ Žádné šokující zvraty jsem nezpozorovala, ale musím uznat, že dynamika celého příběhu byla zajímavá. Pomalejší rozjezd přešel k nejdynamické scéně předání výkupného ve vlaku, aby se pak děj zase vrátil do pomalého tempa a skončilo to akčním finále. Druhá polovina filmu se ale zdála přeci jen trochu uspěchaná a hlavní padouch byl takový trochu méně děsivý Edward Norton, byť maniak to byl slušný. Nebýt těch dvou předešlých dílů, určitě bych hodnotila výš, ale v rámci série je tenhle díl jen na 70%.

Facts: „Flaskepost fra P“; Dánsko/Něm/Norsko, 2016; režie Hanz Petter Moland 

Tohle je náš svět 

„To, co jsme zde vytvořili, může být v dějinách lidstva jedinečné. Vytvořili jsme ráj.“ „Je to týrání dětí!“ 

Malý film, kterému se u nás dostalo hodně pozornosti. Ben je otec šesti dětí, které společně se svou ženou Leslie vychová hluboko v lesích severozápadního USA. Skrze drsný fyzický výcvik a nekompromisní studium z nich hodlá vychovat výjimečné dospělé jedince. Uprostřed lesů stran moderních technologií je učí lovit, stopovat, rozjímat, meditovat, formulovat myšlenky, chápat dějiny, vnímat přírodu, fyzicky sílit, ctít svobodu a utvářet si vlastní názory, postoje a postupy. Všechny děti jsou šťastné, svět mimo jejich malý rodinný klan je pro ně vlastně neznámý. Když ale Leslie trpící psychickou poruchou v nemocnici spáchá sebevraždu, Ben s dětmi svůj uzavřený svět opouští, aby se s ní rozloučili v tisíci kilometrech vzdáleném městě. A oba světy se střetávají a děti se ocitají ve světě, který tak docela nechápou. Původně se zdálo, že půjde o komedii, ale ona to komedie až na pár drobných scén vůbec není. Je to spíše drama, které má ale dost humorných míst, aby nebylo dramatem depresivním. To, že se vzdalujeme přírodě, že dnešní děti se baví jen technologiemi a o světě a jeho souvislostech ví houby, že bez protestu přijímáme stále nová a více omezující pravidla, že málo čteme a kritické myšlení se vytrácí, že jsme v západním světě pohlceni konzumem, to všechno vím a vnímám. Na stranu druhou Ben a jeho styl života je druhý extrém. Jeho svět v lesích je vyobrazen až moc idealisticky, až moc pastelkově. Přitom vlastně vychovává takovou malou potencionální teroristickou buňku, která má za to, že krást v obchodech, lhát lidem nebo někomu na pastvě šípem střelit ovci a pak ji sežrat je v pořádku. Tváří se, že jejich filozofii, ať je jakákoli, respektuje beze zbytku, ale nedovolí, aby se jen náznakem vzdálily od jeho směru. „Nevím o světě nic jiného, než to, co jsem někde četl.“ Film nestraní v podstatě ani jedné straně, což je sympatické. Hraje ale na jistotu, že základem je spokojená semknutá rodinka, což je trochu manipulativní. Konec filmu byl takový napůl cesty. Posun někam skoro doprostřed, ale abych řekla pravdu, nemohla jsem se zbavit pocitu, že zejména ty mladší děti byly tím vším poznamenány až moc, a ne v pozitivním slova smyslu. Za mě 80%. „Co je to cola?“ „Otrávená voda.“

Facts: „Captain Fantastic“; USA, 2016; režie Matt Ross 

 

zdroj: zde, zde