Silné ženy, šarmantní muži, irská drsnost a moravská mystika

Divadlo je zpět. Začala nová divadelní sezóna a s ním i podzimní divadelní maratón. K podzimní depce se nejvíc hodí nějaké to drama. Naštěstí mám i nějaké resty z léta, kdy divadlo vykouzlilo sem tam úsměv, a jednou i pořádnou dávku smíchu, takže jsem byla na dvě tři dramata předpřipravená. A můžu říct, že se ta nashromážděná pozitivní nálada nakonec hodila. Bohužel v létě se nekonalo baletní představení, na které jsem se moc těšila, počasí prostě člověk neporučí, což se bohužel opakovalo i s La Traviatou na Špilberku (to jsem naštěstí mohla vyměnit za jiné), a pak mě skolila chřipka a já se musela vzdát i jedné činohry, konkrétně  Želar. A to dokonce už podruhé. A jelikož se teď chystám do tepla, přijdu i o teror, tedy o Teror v divadle Reduta. Ale o tohle jsem nepřišla. 

The Naked Truth – Odhalená pravda 

„To je prostě taková ženská záležitost.“ 

V rámci letní scény jsem v srpnu byla nadvakrát na Biskupském dvoře, kde se střídala většina brněnských divadel. Jako vždy jsem všechno nechala na poslední chvíli, takže mi utekla některá představení, která jsem si šetřila na léto. Ale i tak bylo z čeho vybírat. Ačkoli tahle volba nebyla úplně nejlepší. Moje kamarádka se po delší době vydala do Brna a já ji chtěla nějak zvednout náladu, takže jsem vybrala komedii. Konkrétně pak komedii o ženách a pro ženy. Skupina žen rozdílného statutu, věku a vzhledu se sejde na lekcích tance u tyče. Každá má jinou motivaci, každá z nich ve společných lekcích nachází něco o sobě a o těch druhých, společně probírají muže, děti, nemoci i plány do života. Nechci říct, že jsem se chvílemi opravdu od srdce nezasmála, ale abych byla upřímná, přišlo mi to celé takové odbyté. Veškerý děj se odehrával v prostoru tělocvičny, kde se skupinka scházela, přitom se ale většina oněch důležitých momentů odehrála mimo jeviště a jen se o nich zpětně mluvilo. Taky si autoři neodpustili vložit do scénáře něco „šokantně dramatického“, v tomto případě rakovinu. Což mi tedy přišlo úplně zbytečné, rušivé a nevhodné. Ačkoli to mělo vyznít tak, že všechny ty holky našly v oněch společných lekcích nová přátelství a sílu být lepší a sebevědomější, na mě to prostě nepůsobilo přesvědčivě. Podle mě by se spolu vlastně moc nerozuměly. Tak nějak jako v otevřených lekcích pilates 😉.

Facts: „The Naked Truth – Odhalená pravda“; StageArtCz a Divadlo Bolka Polívky (Letní scéna - Biskupský dvůr, Brno), 2017 ?; autor: Dave Simpson, režie: Petr Halberstadt 

Caveman 

„A hele, proč jste Vy všichni chlapi takoví kreténi?“ „Já nejsem kretén.“ 

Druhá záležitost na Biskupském dvoře se ale vyvedla náramně. O hře Caveman jsem v podstatě měla jen samé dobré reference. A když se naskytla příležitost, tak jsem si ji nenechala ujít. Pravda totiž je, že se jedná o velice úspěšnou one man show, na kterou se lístky docela špatně shánějí, a v Brně se zase až tak často nehraje. Zavítala jsem na ni s kamarádkami, se kterými jsem kdysi tvořila zasloužilou taneční skupinu, a které v posledních letech už nevídám moc často. Což je škoda, ale tak to v životě prostě chodí. Takže po skvělé večeři jsme se vydaly na českou verzi jedné z nejúspěšnějších broadwayských her. Prý je to nejdéle běžící one man show v historii Broadwaye. A já se ani nedivím, protože se zabývá zcela věčných tématem. Kdo jsou muži a kdo ženy, a jak se tahle prapodivná stvoření od sebe navzájem odlišují, ale přesto bez sebe nedokážou žít. Musím říct, že jsem se opravdu dobře bavila. Jakub Slach byl pro mě velmi příjemné překvapení, protože mi byl doposud v podstatě neznámou tváří. Celé představení však utáhl úplně bez jakéhokoli zádrhelu, i v momentě, kdy mu vypadl text, si dokázal bez problému poradit. Jeho interakce s publikem byla přirozená a nenucená. Hodně jsem ocenila i to, že se vyhýbal jakýmkoliv vulgarismům nebo sexistickým vtípkům. Pokud už se něco takového objevilo, bylo to v rámci pointy. Jsem ráda, že jsem se na hru nakonec dostala, a určitě bych ji doporučila všem se smyslem pro humor a nadsázku. „Muž je lovec. Soustředí se jen na lov. Jen na jeden cíl. Žena … žena je sběrač. Sbírá podněty, zážitky, očima skenuje okolí.“

Facts: „Caveman“; Point a Divadlo Bolka Polívky (Letní scéna - Biskupský dvůr, Brno), 2005; autor: Rob Becker, režie: Patrik Hartl 

U kočičí bažiny 

„Já nikam nejdu. Zůstanu tady, u Kočičí bažiny. Tady jsem se narodila a tady taky umřu. Nikdo mě odsud nedostane.“ 

První představení v rámci studentského předplatného a musím říct, že se jednalo o povedený začátek. Někdy se na nějaké představení opravdu hodně těším, a pak jsem z toho trochu zklamaná. Což se mi naposledy stalo u „Paní z moře“, hře, která mi svým námětem i atmosférou přišla hodně podobná. Ale tam, kde mi „Paní z moře“ dlužila emoce, tam je Kočičí bažina předala vrchovatě. Autorka je asi nejznámější irská dramatička (přiznávám, že jinak její tvorbu vůbec neznám) a její hra opravdu dýchala jakousi mystickou a drsnou atmosférou, která mi k Irsku dokonale seděla. A nejvíc pak k irským kočovníkům a jejich životům na okraji irských vesnic. Hester se narodila na okraji Kočičí bažiny, kde ji pak její matka zanechala, a kde se Hester rozhodla zůstat a čekat na ni. Mezitím prožila 14 let s mužem, s nímž má dceru Josie, a který jí nakonec opustil a hodlá si vzít mladinkou dceru místního sedláka. Což Hester nehodlá dopustit, protože už nechce, aby ji někdo znovu opouštěl, ponižoval a vyháněl z míst, která jsou nevratně zapsána v její divoké irské krvi. A tak se rozhodne bojovat. Proti všemu a proti všem. Moc se mi líbila scéna, jednoduchá a přehledná. Moc se mi líbila hlavní hrdinka, a ačkoli jsem její fatalistickou osobnost úplně nechápala, měla v sobě vnitřní sílu a divokost, která mě dokázala přesvědčit o tom, že by mohla být skutečná. A určitě tomu napomohlo i to, že byla skvěle obsazená (Tereza Groszmannová). Ostatní postavy, různorodé postavičky, na tom byly podobně. Překvapilo mě množství humoru, které se v jinak poměrně depresivním textu objevilo. Většinou se jednalo o povedený černý humor, který ale nepůsobil nijak rušivě, právě naopak. Každému, kdo má rád emoce, syrovost a trochu té krve, doporučuji.

Facts: „U kočičí bažiny“; Mahenovo divadlo, 2017; autor: Marina Carr, režie: Martin Františák 

Hrabě Ory 

„Když si chlípný hrabě umane…“. 

Operu „Hrabě Ory“ jsem viděla kdysi dávno a utkvělo mi v paměti, že to byla poměrně nudná záležitost, dějově banální a že tam byla jakási paní v dlouhých bílých šatech a pak rytíři. Vůbec jsem si nepamatovala, že by se nějací mužští převlékali za jeptišky. Takže jsem se na operu ani nechystala, což by ale byla veliká chyba. Naštěstí operu mám v rámci odpoledního předplatného, takže jsem o tuhle barevnou, zábavnou a originálně pojatou záležitost nepřišla. Dějově se tedy nijak nezměnila. Muži odešli do války, a hrabě Ory je na lovu další krásky, které by vyznal lásku, konkrétně Adéle, která však nemá zájem. To však donchuána nijak neodradí, a rozhodně se uspět, i kdyby se měl převléct za jeptišku. Celý děj byl zasazen do 50.let minulého století, do prostředí zámečku obklopeného vinicemi, přičemž krásná Adéle nežije v klášteře, ale vede hotýlek, kam mají muži vstup zakázán, dokud se nevrátí manželé a bratři místních žen, které na ně v hotýlku čekají. Scéna byla prostě jako z pohlednice, jak v první polovině, kde se objevila jak vinice, tak třeba i obytné auto, tak v druhé polovině, která se odehrávala v hotýlku. Kostýmy byly zcela v duchu 50.let,  a to včetně účesů a doplňků. Nejdůležitější na opeře ale je přeci jen něco jiného. A to mě opravdu nadchlo, protože Mahenovo divadlo je poměrně malé a zvuk se tam nese úplně jinak, než v Janáčkově divadle, domovu to brněnské opery. Opera „Hrabě Ory“ je zpěvná, svižná a velký prostor tu má i sbor, který v Mahenově divadle kvůli nedostatku místa nastupoval od diváků a byl tak do scény zapojen mnohem víc, než bývá zvykem. Bylo skvělé vidět a zejména pak slyšet všechno z mnohem větší blízkosti. Je pravda, že většina publika byla staršího věku a pojetí hry je asi překvapilo, tedy potlesk na konci nebyl zdaleka takový (i když jednotlivá pěvecká sóla ocenilo publikum zcela zaslouženě mnohokrát během představení), ale já jsem byla opravdu moc spokojená. Pro ty, kteří ocení originalitu a odlišný přístup, než bývá u klasických oper zvykem, rozhodně mohu doporučit.

Facts: „Le comte Ory“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2017; autor: Gioachino Rossini, režie: Lenka Flory 

Žítkovské bohyně 

„I ty to máš v sobě. Stejně jako všechny ženy v Tvém rodě před Tebou.“ „Já myslím, že nemám.“ „Ale máš. Možná to ještě nevíš, ale máš.“ 

V roce 2012 vyšel román Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové, který pojednává o osudech žen v obci Žítková, v trochu zapomenutém kraji Moravských Kopanic, kteréžto byly přezdívány bohyně, jelikož uměly léčit, věštit, zaříkávat, a dokonce i poroučet počasí. Příběh je samozřejmě částečně fikce, ale částečně vychází ze skutečných událostí a dějově sahá až k procesům s čarodějnicemi v 17.století. Nejvíce je ale věnováno osudům těchto žen v době protektorátu a totality, kdy jejich léčitelství a znalost přírody nebyly zase až tak vítány. Hlavní postavou je zde poslední z rodu Dora, která se „bohování“ nenaučila, ale je s osudem své matky, tety a všech žen před nimi spojena bez ohledu na to, zda chce či ne. Její postava se rozhodla o žítkovských bohyních napsat vědeckou studii, díky čemuž poodhaluje i to, co by možná mělo zůstat raději skryto. Já knihu nečetla, ale skoro každý kolem mě ano, takže jsem věděla, o čem hra bude a jak dopadne. A její převedení na divadelní prkna se muselo povést, jelikož košatý děj, odlišné časové a dějové linky, a množství postav se střídaly, ale já se neztrácela. Hra samozřejmě měla nějaké maličkosti, které se mi moc nelíbily. Třeba to, že hudba byla až moc úderná a až moc hlasitá, a jednotlivé linky, časové i dějové, se od sebe oddělovaly prostřednictvím fyzické mimiky hereček, takže ty sebou neustále nějak mlátily o zem, případně sebou nechaly mlátit ostatní. Když už je řeč o herečkách (a pouze jednom herci), musím říct, klobouk dolů. Protože to opravdu zvládly skvěle a muselo to být hodně vyčerpávající. Přesvědčily mě o tom, že je to skvělá hra, i když tak úplně není. Protože celkový dojem mám takový, že se někam vytratila ona síla, kterou měly postavy bohyň disponovat. Silné, nezávislé a tak nějak nadčasové. Jenže hra se věnovala víc tomu, jak tragicky a krutě opouštěly svět, nebo kdo byl příbuzný koho, než jim samotným. Z jejich "bohování", života a znalostí, tam bylo překvapivě málo. Mimochodem v Žítkové je většina z nich opravdu na místním hřbitově pohřbená.

Facts: „Žítkovské bohyně“; Městské divadlo Brno, 2017; autor: Kateřina Tučková, Dodo Gombár, režie: Dodo Gombár

zdroj: zde, zde, zde, zde, zde

What you (don´t) need - 11.

Koukám, koukám, že jsem tuto sekci dosti zanedbávala. Tak se to teď pokusím napravit. V létě jsem si totiž nechala poslat přes e-bay balíček. A jeho obsah mě potěšil 💓.

Vedle plátýnkové masky, která byla free gift, mi totiž konečně přišly dva BB-krémy, které jsem si objednala z Koreje. První je od KLAIRS - Illuminating Supple Blemish Cream. 

Mám ho namísto stříbrného od SKIN79, který se opravdu špatně shání. Tedy za nějaké rozumné peníze. KLAIRS je lehčí konzistence a není plně krycí, nicméně naprosto skvěle se přizpůsobí mojí pleti. Má světlejší odstín, což mi osobně vyhovuje, protože raději dokonturuji, než abych musela používat nějaký světlý pudr (a vypadala pak jako maskovaná smrtka 😉). Pudr ostatně není potřeba, protože je spíše matný a nezanechává žádný třpytivý efekt. Momentálně můj nejpoužívanější.

*

Druhé BBčko je na první pohled rozhodně luxusnější, nicméně to neznamená, že by bylo automaticky lepší. I když zklamaná rozhodně nejsem. Jedná se o Signature Wrinkle Filler BB Cream od Misshi. Odstín 23 - tedy asi ten nejuniverzálnější.

Má velmi pěkné balení, typické pro kolekci Signature. Je ale lehké, protože se nejedná o sklo, ale o klasickou umělohmotnou záležitost s pevným kovovým vrškem.

Jak název napovídá, má hutnější konzistenci, trochu déle trvá, než se rozetře do ztracena. Rozhodně se vyplatí dát si tu práci a "vyklepat" prsty, nebo houbičkou. Je určen spíše pro pleť s jemnými vráskami, má světlejší odstín, rozhodně světlejší než KLAIRS, ale do vrásek při správné aplikaci nezalézá. Zajímavý je také tím, že má dvě složky, které se při zmáčknutí pumpičky spojí. Jedna je tmavá a druhá je světlá se třpytkami, ale rozhodně takový finish nemá. Příliš se nehodí na léto, ale na zimu nebo podzim, nebo pokud je potřeba cokoli zakrýt.

*

Výstavy a návštěvy - léto 2017

Je to tady. Konec léta. Poslední letní den je pryč, všude prší, fouká, začíná se topit a já jsem prozatím spokojená. Přestože to vypadá, že babí léto nás tentokrát úplně mine. Je to sice škoda, jsou ale i horší věci. Třeba stav mého konta, šedivé vlasy, co se vyskytují se znepokojující se pravidelností, nebo můj zcela akutní nedostatek spánku. Mám ale ještě nějaké resty z léta, které ale asi už nebudou úplně aktuální. V létě jsem navštívila dvě povedené výstavy, které končí za týden, takže se ještě dají stihnout, a pak jsem také navštívila ZOO a muzeum, které jsou otevřené celoročně. Stačí jen vychytat to správné počasí. 

Kmeny 90 

Už jsem psala o skvělém počinu v Divadle Reduta, který vznikl na motivy stejnojmenné knihy mapující fenomén společenských subkultur. Vedle divadelní hry a výstavy filmových plakátů ve Scale byla v Brně představena také výstava zaměřená na subkultury 90.let, tedy období porevoluční, které bylo překvapivě divoké. Což jsem si díky této výstavě připomněla, stejně jako spousty dalších věcí, které mi za ty roky téměř vymizely z paměti. Dokonce jsem našla jména a fotografie některých mých tehdejších známých. Trochu nostalgické. Musím říct, že výstava jako taková je povedená moc, a je možno ji navštívit až do konce září. Pak se nejspíš přesune nějak jinam. V Moravské galerii pro ni byla vyčleněna dvě patra zaplněná záznamy a svědectvími doby. Móda, videa, plakáty, design, fotografie, hudební nahrávky, sběratelské předměty. A taky slavný růžový tank, který ještě do konce září stojí před Červeným kostelem. Celkově považuji celý projekt za mimořádně zdařilý. Vedle divadla a výstavy tu byla i spousta doprovodných akcí - koncertů, promítání, přednášek. Jedna mladá slečna, která výstavu procházela přede mnou, u záznamů o střetech mezi „áčkaři“ a „skinheads“ prohodila: „Jsem fakt ráda, že jsme v té době nevyrůstali.“ Já jen můžu říct: „To jste o dost přišli, byla to totiž fakt zajímavá doba.“ A teď zním jako kmet 👵. 

Facts: „Kmeny 90“; Výstava – Moravská galerie, 2017 

Magický Himálaj: Velehory v Brně 

Krásná a barevná je výstava mapující 27 let putování cestovatele Rudolfa Švaříčka do oblasti Himalájského pohoří. Mapuje nejen hory jako takové, ale zejména život pod nimi. Celá výstava je rozdělena do několika sekcí a věnuje se Nepálu, Tibetu, Bhútánu a Indii, jejich kulturnímu bohatství, duchovnu, architektuře a zvyklostem. Přináší mnoho barevných fotografií zachycujících krásu i krutost přírody, stejně jako každodenní život jejich obyvatel. Je to prý svého druhu největší autorská výstava ve Střední Evropě. Tomu věřím. Je tu totiž k vidění opravdu spousta věcí. Od budhistických modlitebních mlýnků, přes hinduistickou svatyni, rikšu z Dillí, nepálskou pagodu, přes tygra, buvola, hady, až po samotné „peklo“. Výstavu pak doprovází ještě výstava mapující české horolezecké výpravy na nejvyšší hory světa. Je otevřená do konce září, a opravdu stojí za to. 

Facts: „Magický Himálaj: Velehory v Brně“; Výstava – Technické muzeum v Brně, 2017 

Technické muzeum v Brně 

Je to trochu ostuda. V Brně žiji polovinu svého skvělého a úspěšného života, ale teprve letos v létě, ve snaze nějak zabavit svoje synovce, jsem se vydala do Technického muzea. A zabavilo nás to všechno na celých 7 hodin. Přitom se na první pohled nezdálo, že by to bylo na tak dlouho. Ale je to opravdu skvěle vymyšlené. Vedle jednotlivých sekcí, jsou tu také „herny“, kde se dají všechny ty zajímavé fyzikální a jiné zákonitosti ověřit v praxi. Chvílemi jsem si připadala trochu nepatřičně, když jsem s netrpělivostí podupávala vedle desetiletých dětí, abych si něco mohla taky sama vyzkoušet. A přitom jsem zjistila, že to vážně nebylo učiteli, že jsem v technických oborech nikdy nevynikala. Prostě na to nemám hlavu. Možná o to víc, mě to fascinuje. Muzeum je otevřené celoročně, takže je ideální k návštěvě i za pořádného lijáku. 

Facts: Technické muzeum v Brně - http://www.technicalmuseum.cz/ 

ZOO Brno 

Brněnská ZOO byla další zastávka s mými synovci. I tady jsme strávili mnohem víc času, než jsem původně zamýšlela. Nebylo to ani tak množstvím zvířátek nebo rozlohou, ale spíše tím, že je brněnská ZOO pěkně v kopečku, je zde lanový park, několik hřišť a velká spousta stánků s občerstvením a jinými záležitostmi. Čímž nechci říct, že stran zvířátek je to nuda. To určitě ne. Třeba lední medvědi jsou skvělí. Byla jsem tu naposledy před asi 14 lety, a jejich barva tehdy byla nikotinově žlutá, zatímco tentokrát byli opravdu krásně sněhoví. Musím přiznat, že se ZOO opravdu významně proměnila. Nakonec nejde tolik o to, aby zde byl každý živočišný druh, ale aby návštěvníci neměli pocit, že jsou součástí něčeho nehezkého. Klece jsou už dneska v podstatě pryč, výběhy jsou prostorné a je tu spousta nových pavilónů zajištujících správnou péči o svoje obyvatele. Někdy bych chtěla zase zavítat do ZOO v Praze, která je prý v Evropě úplně nejlepší. 

Facts: Zoologická zahrada v Brně - http://www.zoobrno.cz

 

Zdroj: zde, zde, zde
 

Nedělní pečení a tak 49

Takže mému nejmladšímu sourozenci je už kulatých třicet. 30 !!! Což znamená, že mě už dávno třicet není. Což znamená, že má stran deprese ze stárnutí minimálně jednoho parťáka. Mně. Protože když je Vašemu malému sourozenci najednou třicet ... už je prostě načase přijmout skutečnost, že je asi dospělý. Což znamená, že Vy jste taky a měli byste se podle toho chovat.

Nebo si jednoduše řekněte, že věk je jenom číslo ... Než Vám bude o deset let víc.

Narodil se dneska před třiceti lety. Ale malou rodinnou oslavu jsme měli minulý víkend. Do poslední chvíle jsme nevěděli, zda budeme slavit nebo nebudeme, takže když se rozhodlo, že si nakonec ten slavnostní nedělní oběd uděláme, musela jsem trochu zaimprovizovat, protože na nějaký extra nápaditý dort nebyl čas. Takže jsem pekla dort "co dům dal". Ale chtěla jsem, aby byl fakticky super, takže jsem ho neošidila.

Korpus je hutný, měkký a rozhodně ne suchý. Je v něm celý šálek poctivého holandského kakaa a dva hrnečky mléka se smetanou. Na dvakrát jsem ho rozřízla a spodní patro potřela domácí jahodovou marmeládou s kousky jahod, přičemž jsem spotřebovala celou skleničku. Druhé patro jsem naplnila krémem z modrého klasického másla a vanilkového salka, a stejný krém jsem využila i na obmazání. Krém nebyl nijak výrazně sladký, ale úžasně voněl, protože jsem do něj dala i kus pravé vanilky. Pak jsem ještě na úplný vršek dala placku z pravého marcipánu, přičemž jsem použila dvě celé porce.

Zdobení bylo trochu složité, protože jsem doma neměla žádné moje oblíbené ovoce. Navíc jsem nechtěla, aby to byl holčičí dort. Tak jsem dort po obvodu obmazala jen tak halabala, polila ho čokoládovou ganáží, ozdobila hroznovým vínem, oreo sušenkami, mandlemi v kokosu a pořádnou porcí čokoládových střepů. 

A protože se nás u toho nedělního obědu sešlo 16, tak se dort vlastně skoro celý snědl už po obědě. Což se u nás zase až tak často nestává 😋.