Podoba slzy

Slzy jsem nikdy nevnímala jako slabost. Slzy jsou totiž velmi zvláštní věc. Jsou špitlavé, slané a bezbarvé. Zčervenají Vám z nich oči, naskákají Vám po nich na tvářích červené skvrny, někdy se jimi doslova zalykáte, ale když odezní, uleví se Vám. Slzy mají takovou zvláštní vlastnost. Díky nim se zbavíme emocí, které se v nás nahromadí. Prostřednictvím slz jako bychom se zbavovali všeho přetlaku, se kterým se pere jak náš rozum, tak naše srdce. Jak v tom špatném, tak v tom dobrém. Proto jsou nejen slzy bolesti, smutku a beznaděje, ale i slzy vzteku, pokoření a studu. A pak jsou ale i slzy štěstí, radosti a hlavně smíchu. Pláču ráda a přiznám se, že pláču poměrně často. Rozpláče mě totiž kdeco. Happyendy ve filmu, dobrá zpráva, která můj život vlastně vůbec nezmění, roztomilost dětí, které ani neznám, dojemná slova, která vůbec nejsou určena pro mě, bezpráví, které se mě sice osobně nedotýká, ale prostě mi vadí, bezmocnost, kterou nezměním, zlomený nehet v půli lůžka. Je toho hodně. Někdy jsem schopna rozplakat i sama sebe, jen prostě tím, že moc o něčem přemýšlím. Nebo vzpomínám. Poslední rok a pár měsíců jsem nicméně smutkem, beznadějí nebo bolestí neplakala. Vzteky snad, smíchem či radostí určitě. Ale psychická bolest a pocit beznaděje jakoby se mi vyhýbaly. Něco mi nicméně říkalo, že to není zase až tak úplně v pořádku, jelikož k životu tak nějak patří, byť si je člověk neužívá. Je to už taková životní jistota, že když mají přijít nějaké nepříjemné zprávy, přijdou hezky najednou. Navalí se na Vás a někdy máte pocit, že Vám ani slzy stačit nebudou. Ale slzy mají ještě jednu zvláštní vlastnost, a to, že nikdy nedojdou. Když Vám tečou slzy smíchu či radosti, jakoby se ve Vás hromadila odolnost pro chvíli, kdy zaútočí bolest či smutek. A to se mi v mnoha ohledech v posledním měsíci hodilo. Slzičky bezmoci nad tím, že nemůžu udělat nic, abych věci změnila, vzteku, že rány osudu dopadají do stejných míst, a že to, co vypadalo, že mě už nezraní, dokázalo znovu bodnout do těch nejcitlivějších míst, se hezky prostřídaly se slzami radosti, že někomu, koho mám ráda, se splnilo velké přání a že se mi povedlo pár věcí, co na tvářích jiných vyvolalo úsměv. A po tom všem jsem si prolila ještě dvě velké slzy. Jednu slzu naděje, že všechno dobře dopadne, a jednu slzu úlevy, že mám kolem sebe tolik lidí, kvůli kterým stojí za to ty slzy prolévat. Slzy prý léčí, a já tomu chci věřit.

What you (don´t) need - 2.

Co určitě a zcela doma nepotřebuji, je další paletka očních stínů. Ale když ono se jim tak špatně odolává :-)). S paletkami mám dva problémy. Zaprvé se mi nechce ty hezky setříděné barvičky narušovat tím, že bych je rozšmrdlala štetcem, takže mám většinu paletek v podstatě netknutých, a zadruhé nikdy nevím, jakou kombinaci barev si vybrat, takže nakonec koupím více než jednu. Paletek mám proto (ne)překvapivě dost, přestože oční stíny používám málo. Většinou sáhnu jen po neutrálních barvách pro vykreslení oka a výrazné barvy použiji spíše sporadicky. Ale právě ty výrazné barvičky v těch paletkách vypadají nejlépe :-)).

*

Jedny z mých nejoblíbenějších jsou paletky od NYXu z edice The Runway Collection. Mám celkem čtyři. Určitě bych je doporučila, jelikož oční stíny jsou kvalitní, až na ojedinělé výjimky nepráší, mají dobrou pigmentaci a výběr jak třpytivých, tak matných barev. Kazety jsou malé, tedy skladné i na nošení po kabelkách a toaletních taštičkách, mají kvalitní provedení a působí kompaktně, žádná lámavá laciná záležitost. Vzhledem neurazí, ani nenadchnou, ale mě se ta jednoduchost líbí. Každá obsahuje 10 stínů a velké zrcátko, ve kterém je, narozdíl od mnoha jim podobných, opravdu něco vidět :-))

*

První je č. 02 Strike A Pose, která obsahuje jak třpytivé, tak i matné stíny. V podstatě jsou zde zastoupeny všechny možné barvy, až na modrou. Černá, bílá, opravdu povedená bordó, která je na oku výraznější, než se zdá, pak i zelená, fialová se studeným podtónem, hnědé neutrálky, béžová a krásná zlatá. Ze všech čtyř asi moje nejoblíbenější, jelikož má od všeho něco.

*

Další je č. 04 Catwalk, která je prý hodně populární, jelikož obsahuje tolik oblíbené neutrální hnědé a narůžovělé tóny. Já ji původně ani nechtěla a musím říct, že ji skoro nepoužívám, jelikož je opravdu více dorůžova, což k mé pleti moc nejde. Ale zejména ten prostřední cihlový odstín v horní řadě je skvělý, stejně jako dva hnědé stíny v pravém dolním rohu. Jako neutrální paletka by pro někoho s jiným tónem pleti, než mám já, byla skvělá. 

*

Paletka 08 Secret World je opět taková všehochuť. Bohužel fotografie je opravdu nepovedená a barvy na ní nejsou zdaleka tak dobře vidět. Spodní řada jsou totiž až na poslední stříbrný jen odstíny zelené. Od světlé po tmavou zelenošedou (tady dva stíny vypadají spíše hnědě a šedě, ale ve skutečnosti nejsou). Horní řada jsou pak naopak teplé tóny, zlatavé, lehce dorůžova, oranžové (ta je opravdu unikátní) a měděné. Všechny jsou třpytivé. 

*

A poslední je 09 Haute Model, což je paletka třpytivých glitter stínů v nejrůznějších odstínech, mezi nimiž převládají odlesky modré. Je to taková disco paletka :-)). Také to asi není na denní líčení, ale používám ji docela často, když chci dodat očím nějaký ten lesk a jiskřičky. Barvy odpovídají, až na tu zelenou v první řadě (druhá zprava), která překvapivě na očích vypadá spíše ocelově šedá jen s mírným zeleným podtónem. Je ale úžasná, stejně jako ta pod ní nebo obě krajní ve spodní řadě.

*

Paletky jsem kupovala přes aukro a jedna stála myslím 250,- Kč. Obávám se ale, že už nebudou k sehnání, přeci jen je to už starší kolekce. Celkově bylo myslím 12 variant, od úplně neutrálních (Champagne and Caviar, Romance), přes fialové (Velvet Rope) až po klasicky kouřové (Jazz Night, Casting Call). 

 *

 

Nedělní pečení a tak 40

Minulý víkend jsem byla stran pečení pilná. Dokonce jsem vyzkoušela čtyři nové věci. S proměnlivým úspěchem nutno dodat. Tady jsou čtyři dobroty, které se mi myslím povedly.

 *

První je tvarohovo-medový dort s ořechy a rozinkami. V podstatě chutná trochu podobně jako cheesecake, ale je přeci jen tvarohový. Krusta z medu, skořice, tmavého cukru a ořechů je pak skvělá tečka. Jen nesmí být ořechy nahořklé, protože to se projeví na chuti hned. Vzhledově nevypadá nic moc, ale je opravdu chutný.

*

Malé Pavlovy s ovocem. Jednoduché dezerty pro všechny, kdo nesmí mouku nebo ty, kteří mají rádi sněhové cukroví. Ozdobila jsem je oříškovou šlehačkou a čerstvými jahodami. Ke dni matek. 

*

Další byl stracciatella dort s banánem. V neděli mi zbyl jeden korpus, tak jsem se rozhodla udělat nějaký rychlý dort jen tak. Klasický čokoládový piškot z 200 g čokolády a krémem s kousky čokolády a banánu jsem doplnila marcipánovou plackou a polila čokoládovou polevou, resp. ganáží. Donesla jsem ho do práce, kde měl docela  úspěch. Díky marcipánu je totiž sladký a poleva je hodně smetanová. 

*

A poslední je dvoubarevný cheesecake, napůl mandlový a napůl s čokoládou. Ty proužky mi docela vyšly. Nevypadá tak hezky, jak bych si představovala, ale nemyslím, že by mu chuťově moc scházelo.

Dětská edice zvířátek, příšerek a superhrdinů + dospělácká depka

Jsem v duši dítě. Možná trochu náročné, ale přeci jen dítě. Mám ráda snovost příběhů a magii pohádek. V květnu už je jaro v plném proudu, a jaro mé dětské duši prospívá. Mám chuť dělat věci, které mě po zbytek roku ani nenapadnou. Nemám chuť na žádná dramata a dospělácké problémy. Odpovídá tomu i můj filmový výběr pro začátek května. Až na jednu výjimku, kterážto navíc byla dlouho plánovaná, jsem šla do kina na filmy, které dle databáze spadají do kategorie „rodinný film“. Tím se většinou označují filmy, u kterých se má bavit celá rodina. Takové, kde si každá věková kategorie najde něco inspirativního. Dětem i dospělým neškodné. Věřím, že takové filmy existují, ale osobně mi přijde, že je to většinou jen nálepka pro filmy, na které musí mít děti dospělácký doprovod, protože je tam spousta rádoby humoru na hraně. Nebo jsou animované. Nicméně každý milovník anime ví, že co je kreslené, nemusí být nutně neškodné. Osobně kategorii „rodinný film“ neuznávám, ale musím říct, že květen byl prozatím stran filmu jedna trefa vedle druhé (!!! je to dlouhé).

Zootropolis: Město zvířat 

„Judy Hopkavá je naše první králičí policistka.“ „Ano, ano. Náš první králík v policejním sboru.“

Mám strašně ráda animované a tomu podobné filmy. Už jsem to psala vícekrát, ale miluji anime, a proto vím, že jen proto, že je něco kreslené, to ještě nemusí být jen pro děti. Nebo jen zábavná taškařice s písničkami. Proto mám ráda hlavně japonské animáky, protože jejich příběhy jsou většinou propracovanější a zahrnují všechny žánry. Ale takových v kinech moc není a na většinu, které v kině k vidění jsou, takové ty typu „Ledové království“, mě nikdo nedostane. Proto i Zootropolis nejdříve unikl mé pozornosti, ale pak mi kamarádka řekla, že to bylo bezva a já si řekla, že tomu dám šanci. Tím, že je to prozatím nejvýdělečnější film roku, jsem se neřídila (protože to „Ledové království“ taky vydělalo majlant). Ale byla jsem nadšená. Zootropolis je město, kde žijí zvířata, která se chovají jako lidé. Chodí po dvou, oblékají se, mluví, chodí do práce, používají různé technologie, prostě jsou lidmi ve světě bez lidí. Šelmy i jejich potencionální kořist tu žijí v harmonii. Ale stejně jako v našem světě, i v jejich světě není všechno dokonalé, a proto tu existuje diskriminace, předsudky i kriminalita. „Pokud svět vidí lišky jako zrádné a nedůvěryhodné, není důvod pokoušet se být někým jiným.“ Je to vlastně klasická bajka. Hlavní postavou je králice Judy, která se narodila na mrkvové farmě, ale od dětství toužila být policistkou. A to se jí jako prvnímu malému zvířátku povede, přestože v policejním sboru pracují jen drsoňi jako lední medvědi, vodní buvoli, vlci nebo tygři. Nikdo jí zpočátku nebere moc vážně, ale když dostane možnost vyšetřovat svůj vlastní případ, za ne příliš dobrovolné pomoci podvodníčka Nicka, všemi mastmi mazaného lišáka, který ve městě zná všechny, pustí se s vervou do toho. Po estetické stránce to byla paráda, jak moc je město propracované, přizpůsobené velkým i malým zvířatům a jejich přirozenému prostředí. Přestože by se ústřední příběh zase až tak originální zdát nemusel, je ozvláštněný nejen detektivní zápletkou, ale i sociálním přesahem. Zrcadlí se tu neduhy jako předsudky založené na stereotypech („Já - mazaná liška. Ty - hloupý králík.“ „Já nejsem hloupý králík.“) nebo síla médií. A pak je tu spousta povedených fórů (třeba na úřadech pracují jen lenochodi), slovních přestřelek a akce, všechno civilní a doprovázené skvělou hudbou a výborným dabingem (lišáka Nicka dabuje Jason Bateman). Možná je to moc, ale dávám 95%, protože jsem se bavila jak už dlouho ne. 

Facts: „Zootopia“; USA, 2016; režie Byron Howard, Rich Moore 

Kniha džunglí 

„Jmenuji se Mauglí. A džungle je můj domov.“

Kniha džunglí od Radiátora Kyblíka byla povinnou četbou a já ji zcela určitě četla. Vím, že ve skutečnosti není tak romantická, jak si pamatuji, jelikož moje paměť je ovlivněna všemi možnými filmovými a televizními verzemi. Většina byla navíc kreslená, jako ona slavná variace od Disneyho, kteroužto bych asi už moc nedoporučila. Ale medvěd Ballů, černý pardál Baghíra, škrtič Káa, vůdce vlčí smečky Akéla a hlavní záporák – zjizvený tygr Šér-chán byly prostě super postavy. Mluvící zvířátka s lidskými vlastnostmi. A pak Mauglí, což je vlastně takový malý Tarzan, respektive Tarzan pro děti. Poslední počin je špičková vizuální podívaná, kompletně v CGI. Je to rozhodně to nejlepší, co je na velkém plátně k vidění, což má možná tu nevýhodu, že za pár let to bude vypadat zastarale. Ale to bude až za pár let. Příběhem je to stále dobrodružství Mauglího, kterého vychovává vlčí smečka a Baghíra, po krku mu jde Šér-chán a kamarádí se s Ballůem. Akorát Káá zde není Mauglího přítel, ale jen hladová anakonda. Všechna zvířata a prostředí jsou digitální, a je to vizuálně skvělé. Voda, listí na stromech, srst zvířat, jejich pohyb, světlo, to všechno je úžasně věrohodné. Napomáhá tomu současně i skutečnost, že postava Mauglího je hraná. Jelikož Mauglí je člověk, jeho tvář přeci jen vykazuje mnohem více emocí, a ty by přeci jen v CGI nemusely vypadat uvěřitelně. V podstatě ten klučina musel všechno odehrát před zeleným pozadím. Ačkoli je to příběh určený pro děti, na velkém plátně byl chvílemi dost strašidelný, takže pro malé děti to rozhodně není. Já jsem ale statečná, takže jsem brečela jen maličko. Za mě 85%.

Facts: „Jungle Book“; USA, 2016; režie Jon Favreau 

Kluk ve světě příšer 

„Každý má v sobě temnotu. Ren-kun ji má. Já taky. I teď s ní bojuji. Proto Ren-kun nemůže prohrát s někým, kdo se temnotou nechá pohltit tak snadno.“

Jak už jsem psala, mám ráda animované filmy. Dobré animované filmy. Dobrý animovaný film není stejně jako jakýkoli jiný film jen o té vizuální stránce. Stejně důležitý je taky dobrý příběh. Proto se mi tak moc líbila Zootropolis, protože měla vedle toho propracovaného světa, kde zvířata jsou vlastně lidé, i zábavný příběh a sympatické postavy. Mým úplně nejoblíbenějším animovaným filmem ale zůstává „Cesta do fantazie“ Hayao Miyazakiho, který má krásnou animaci, stejně jako parádní příběh, aniž by však musel mít jen ty sympatické postavy. Má onu neopakovatelnou atmosféru, jakou pro mě mají jen japonské příběhy. Jsou vyprávěny trochu jinak a nikdy nejsou černobílé. Postavy kolikrát nejsou ani sympatické či líbivé, ale přesto Vám nejsou lhostejné. Zvířata a příroda v nich často hrají důležitou roli, stejně jako spiritualita, a to i když má jinak v příběhu hlavní slovo třeba technologie. „Bakemono no ko“ je taky takový trochu netradiční. Je to příběh osamělého kluka jménem Ren, kterému je devět a vůbec netuší, že vedle našeho světa je ještě svět příšer a mluvících zvířat, kteří v tom svém světe žijí v podstatě dost podobně jako my v tom našem. Ren se jednoho dne do tohoto tajemného světa náhodou dostane a stane se zde trochu nedobrovolně žákem medvědího zápasníka Kumatetsua, který má stejně jako on pěkně horkou hlavu. Ren dostane jméno Kyuta a tajemný svět se stane jeho domovem. Na rozdíl od většiny animáků od Disneyho mají ty japonské mnohem hlubší morální kompas a taky se tam zbytečně nezpívá. Vlastně vůbec. Film má klasickou japonskou animaci, hodně podobnou pozdějším Miyazakiho dílům, nic ve stylu anime 90.let. Není to komedie a nejsou v ní jen sympatické postavy. Ale baví. Hodně. Za mě 90%. „Jsme oba stejní. Vychovali nás příšery. Jsme děti příšer.“

Facts: „Bakemono no ko“; Japonsko, 2015; režie Mamoru Hosoda 

Captain Amerika: Občanská válka 

„Tahle práce. Snažíme se zachránit tolik lidí, kolik můžeme. Občas to ale neplatí pro všechny. Ale nevzdáváme se.“ „Musíme být pod kontrolou.“ „Nejsme dokonalí, ale ty nejbezpečnější ruce jsou stále ty naše.“

Stručně mohu říct, že se mi tahle marvelovka opravdu hodně líbila. Tam, kde byly „Strážci galaxie“ až moc z jiného světa (přeci jen se to celé odehrává ve vesmíru) a v podstatě vtip za vtipem, tam je Občanská válka překvapivě civilní a takříkajíc při zemi. Osobně ale tyhle dva filmy považuji za nejpovedenější z celé téhle franšízy, do níž tedy nepočítám X-meny, protože ty vznikají pod jinou hlavičkou. Poslední Kapitán Amerika je spíše než sólovka další dobrodrůžo Avengers, protože se tu objeví v podstatě všechny postavy s výjimkou Thora a Hulka. Musím přiznat, že i přes moji slabost pro Thora, mi tu tyhle dvě postavy vůbec nechyběly. Nehledě na to, že s nimi by ta válka trvala asi tak tři minuty. Je tu ale pár nových postav, které se poprvé představí, a musím říct, že se jim introduction povedla. Je tu Black Panther, který bude asi tak trochu jako jejich Mirek Dušín, a pak Spiderman, který je tu konečně v tom správném (čti telecím) věku. Taky tu má cameo Ant-man, kterýžto mě v sólo filmu nijak zvlášť cool nepřišel, Vision, který se „narodil“ v minulých Avengerech a v lidském světě stále trochu tápe, Scarlet Witch, která je podle mě z nich všech nejnebezpečnější, ale její styl boje je trochu nuda, a pak Winter Soldier, který tu má důležitou roli, jelikož je tak trochu spouštěčem sváru mezi Avengery. Ti se totiž v důsledku neshod ohledně toho, zda operovat pod dozorem vlád nebo jako soukromá organizace, rozdělí na dvě skupiny. Jedné velí Tony Stark alias Iroman, kterého čím dál víc hryže svědomí, že při těch jejich akcích umírá hodně lidí, a druhé Steve Rogers alias Kapitán Amerika, který je sice voják, ale nehodlá plnit rozkazy, které by byly v rozporu s jeho svědomím. Superhrdinské filmy jsou ale tak dobré jako hlavní padouch. A ten se tu povedl. Není tu žádný emzák z vesmíru s armádou, který chce zničit svět či něco podobného, ani zlovolná organizace v čele se superpadouchem. Hlavní záporák tu používá inteligenci namísto síly a jeho důvody dávají smysl. Jen v pozadí tahá za nitky a vnitřní konflikt se zrodí sám. Teď je mi trochu líto, že jsem „Age of Ultron“ dala 80%. Takhle dávám „jen“ 90%, ale v podstatě rozdíl těch 10% není úplně odpovídající. „Nemusí to skončit soubojem, Tony.“ „Právě si začal válku, Steve.“

Facts: „Captain Amerika: Civil War“; USA, 2016; režie Anthony Russo, Joe Russo 

Kobry a užovky 

„Hele bráši, mám skvělej plán.“ „Jdi už s těma plánama do prdele.“ Tak a teď je na řadě ta dospělácká depka. Nutno říci, že překvapivě povedená. Tenhle film byl uváděn v rámci filmového klubu (který možná příští rok nebude, což by mě tedy fakt naštvalo). Musím říct, že na české poměry se to opravdu povedlo. Příběh z malého, nijak zvlášť hezkého města (myslím, že se jednalo o Kralupy nad Vltavou, kde jsem byla jen jednou v životě), s postavami, které bych si ho přátel asi nepřidala. Dva bratři, z nichž jeden je notorický vykradač chatek a feťák a druhý ho tahá z průserů, přičemž má dost co dělat i sám se sebou, nefunkční odcizená matka, kamarád, co mlátí ženu, jiný, co se živí ve stylu „šmejdů“, a tak podobně. Morální kompas mají všechny ty postavičky, snad až na babičku obou bratrů, stočený na všechny možné strany, respektive jak se to zrovna hodí. Vůbec to není optimistický film. V hlavních rolích se objevili bratři Matěj a Kryštof Hádkovi, a nutno říct, že jim člověk věřil každé slovo i gesto. Další postavy byly taky dobře obsazené, i když vedle jejich výkonů se některé zdály trochu nevyrovnané. Jelikož mám profesní deformaci, tak mi jedna z finálních zápletek týkající se pašování léků přišla už trochu přitažená za vlasy, ale i tak si myslím, že je to jeden z nejlepších českých filmů poslední doby. Žádná odlehčená záležitost na vážné téma, žádná hořká komedie a lá Hřebejk, ale poctivě udělaný, byť dosti depresivní film. Za mě 80%. 

Facts: „Kobry a užovky“; ČR, 2015; režie Jan Prušinovský 

zdroj: zde, zde, zde, zde, zde, zde