The Best of … kulturní deník 2018 (ve zkratce)

Poslední tři týdny jsem byla nemocná a říkala jsem si, jak budu mít klid a čas na všechny restíky stran filmů, čtení, školy nebo blogu. Chyba lávky. Když jste opravdu marod, na tyhle věci opravdu nemáte energii. Proto je tenhle post tady až dneska, i když jsem si ho naplánovala na konec února. I tak by měl trochu zpoždění 😉. Uvědomuji si, že je březen. Polovina března, abych byla přesnější. Je mi taky jasné, že tímto postem nikoho nijak zvlášť nepotěším, ale pokud bych ho nedala na blog, měla bych pocit, že jsem něco nesplnila, že v tom mém rozvrhu něco chybí. Každý rok si totiž sama pro sebe hodnotím, co bylo ze všech mých kulturních zážitků takříkajíc the best. Pomáhá i v tom můj (zelený) kulturní deníček, kam si zapisuji všechny kulturní a jiné akce, respektive si je tam lepím. Díky tomu kupříkladu vím, že vedle dvou nepovedených činoher, jsem viděla dalších šest velmi povedených. Prostě u mne nepřeváží to negativní, což by se mi jinak klidně mohlo stát, protože je asi přirozené, že to negativní v nás nechává hlubší otisk. A to bych nerada. Jedinou výjimkou je vztah končící rozvodem. Tam o to, co bylo možná kdysi hezké, zájem nemám 😎. Jelikož je tu zpoždění, vezmu to ve zkratce.

* 

Divadlo 

Za loňský rok jsem divadlo navštívila pouze 20x. Tedy stran nových titulů, jinak jsem si párkrát zašla na některé osvědčené záležitosti (Hry o Marii, Labutí jezero apod.). Prostě to tak vyšlo. K mému překvapení jsem viděla 4 muzikály, což je asi můj rekord. Ještě větší překvapení je, že dva tituly bych označila za jedny z nejpovedenějších v celém roce. Navštívila jsem také 11x činohru, jen 3 opery a pouze 2 balety. Bylo to takové trochu chudé. Z činohry mi v hlavě žádné představení nijak výrazně neutkvělo. Žádné mi vyloženě nevyrazilo dech, i když pár bylo velmi zdařilých. Balet ještě stále neměl domovskou scénu, takže se nic moc přelomového nekonalo. A opera na tom byla podobně. Tak vlastně ani nic do výběru nemám. Celkově uplynulý rok nebyl nijak výrazný, dokonce bych řekla, že mě trochu zklamal. Za což si mohu sama, jelikož jsem se omezila v podstatě jen na dvě divadelní scény a neprozkoumávala jiné vody. To letos napravím 🙏.

 Nejlepší činohra(y): Zázrak v černém domě (Reduta), Rozmarné léto (Šapitó), Milenci nebes (Mahenovo divadlo)

Jediná baletní radost: 4 Elements (Mahenovo divadlo)

Nejlepší muzikálová záležitost: Bítls (Městské divadlo Brno – hudební scéna)

Nejpříjemnější překvapení: Představ si … (Městské divadlo Brno – hudební scéna)

Trochu šokující, ale dobré: Jánošík Revisited  (Mahenovo divadlo)

Kdy jsem se nejvíc nasmála: Osmyčky (Městské divadlo Brno)

Co se nepovedlo: Hoří v sadě rodném květ (Reduta), Kdo je pan Smitt? (Mahenovo divadlo), Rent (Městské divadlo Brno)

* 

Film 

Uplynulý rok by se dal rozdělit do dvou částí. První půlrok mi hodně času zabralo cvičení, pak jsem onemocněla, a tak jsem v druhé části roku nahradila cvičení východoasijskou kinematografií. Takové domácí kino. I takové výměny se dají dělat 😄. Ale o tom referovat nebudu. Do kina jako takovéto jsem zavítala celkově 30x, z čehož jsem jeden film viděla dvakrát (Bohemian Rhapsody). Vybrat nejlepší filmy je trochu ošidné, jelikož já do kina chodím jen na některé typy filmů, takové, co se dobře vyjímají na velkém plátně, případně v malém artovém kině. Ale i tak.

   Nejlepší drama: Bohemian Rhapsody 

Nejlepší popcorn: Thor: Ragnarok 

Nejlepší dokument: Poslední v Aleppu 

Nejlepší romance: Zrodila se hvězda 

 Nejlepší mrazivost: Odnikud

 Nejlepší konverzačka: Naprostí cizinci 

Nejlepší komedie: Intimní osvětlení

 Nejlepší mix: American Honey 

Nejhorší filmový zážitek: poslední část 50 odstínů (to byla vážně katastrofa) 
*

Anime 

Anime není nikdy dost. Pár typů z toho, co jsem viděla loňský rok (nové i starší tituly), a co se mi líbilo:

Nové a povedené adaptace mangy: Grand Blue (komedie v klasickém anime stylu), Banana Fish (kluci, co dělají leccos, aby přežili, a není to hezký), Made in Abyss (vypadá to jako pro děti, ale není)

Klasika, která nesmí chybět: Samurai Champloo (takoví hip-hop samurajové), Ergo Proxy (sci-fi bez vesmírných lodí)

Hodně drsné a jen pro dospělé: Devilman Crybaby (dosti unikátní styl kresby)

Odpočinková anime klasika: Nanatsu no Taizai – The Seven Deadly Sins (zábavné a chvílemi nekorektní)

* 

Koncerty 

Z mého předsevzetí, že budu více chodit za hudbou, nakonec moc nebylo. Ale byla jsem na jednom z nejlepších koncertů vůbec, takže mi to zase až tak nevadí. I nadále doporučuji sem tam kouknout, jaké jsou absolventské koncerty na JAMU, protože některé jsou vážně skvělé a není to žádná snobárna (proto ty, kdo nemají rádi velké večerní). 

Nejlepší koncert: Imagine Dragons – Evolve (koncert O2 Arena Praha) – to bylo prostě skvělé, asi jako předtím Paul McCartney 

Nejpohodovější záležitost: Yamato – Drumers of Japan (koncert – Sono Centrum) – bum bum bum, tohle mohu jen doporučit, jsou tu každý rok 

Zvuková klasika: *62 JWM 6 A3 Flamenco: Pérez & Rivera & Pérez (koncert Besední dům) – flamencová klasika nikdy nezklame 

Staré známé: jazzové večery ve Staré pekárně 

* 

Výstavy 

Výstavy jsou pro mne většinou spontánní záležitost. Nejvíc mi v uplynulém roce utkvěly v paměti tři. O dvou tu bylo pojednáno, poslední je stálá expozice: 

Cosmos Discovery (velká výstava NASA na BVV Brno) 

Jan Šibík – Deset let (výstava fotografií jednoho z našich nejznámější válečných fotografů – Galerie architektury Brno) 

Příběh Romů (stálá výstava Muzea romské kultury)

*

 Knihy 

Narazila jsem na některé zajímavé tituly.

Anna Křivánková, Antonín Tesař, Karel Veselý – Planeta Nippon (naučná záležitost o fenoménu japonské pop kultury)

Michael Třeštík – Ledaže se pletu (pokračování „Jen aby, řekla moje žena“, souboru autorových postů na Facebooku)

Marie Doležalová – Kafe a cigárko aneb historky z hereckého podsvětí (vtipná kniha krátkých historek oceněných cenou Magnesia Litera o tom, jaké je ve skutečnosti herecké povolání)

Jan Burian – Přímluva za dnešní dobu (soubor autorových fejetonů na různá témata, aktuální i zapomenutá)

Veronika Ageiwa – Deník japonské manželky (jak se z Češky stane téměř pravá Japonka)

* 

A co ještě stojí za doporučení?

Dance Macabre 2018 (malý hudebně-taneční festival, který propojuje orientální tanec s gothickou subkulturou – klub Melodka, koná se každý rok) 

Shaolin Tour 2018 (ukázky bojových umění mnichů z shaolinského kláštera - Boby Centrum) 

Legoland Deutschland (zábavní park v Německu na motivy malinkatých kostiček, na které jeden rozhodně nechce šlápnout; zaslouží si vlastní post, v dobrém i ve zlém 😂) 

Macocha (mohu jenom doporučit, hlavně v letních vedrech)

*

Hotovo. Napsáno. 💋

 

Nedělní pečení a tak - 57.

Moje nejmladší švagrová oslavila v lednu narozeniny, ale my jsme slavili až před týdnem, protože ... na všechno máme dost času 😉. Původně jsem chtěla upéct jako překvapení nějaký zábavný dort potažený cukrovou hmotou, ale oslavenkyně na takové dorty moc není. Chtělo to něco klasičtějšího. Něco s čokoládou 😋.

Poctivý oříškový korpus a kávový šlehačkový krém. A pak pořádná porce čokolády navrch. Nebyl nijak zvlášť sladký, což se ani ke kávě nehodí. Ozdobila jsem ho několika pralinkami a kuličkami mochyně. Tedy vzhled nic moc, ale začínám mít kávový krém v oblibě.

What you (don´t) need - 17.

Dostala jsem se do postele asi tak kolem čtvrté ráno, vzbudila se po desáté a vyrazila na nákup. Uvařila jsem si obědy a večeře na tři dny dopředu, upekla bábovku, vytřela a vyluxovala celý byt, převlékla postel, dala prát ručníky a povlečení, vyžehlila kopu prádla, odlakovala a nalakovala si nehty a umyla si vlasy. To na lenocha jako jsem já není vůbec špatné skóre. A teď se ještě se světem podělím o svoje kosmetické objevy. No nejsem prostě "wonderful"? 😎

*

Pokaždé, když přijde nějaká změna počasí nebo třeba zdravotního stavu, na mojí pleti je to hned poznat. Pleť potom vyžaduje více péče, nejen šetrné odlíčení, ale taky potřebnou hydrataci. Jedna z věcí, která se mi pro takové případy opravdu osvědčila, jsou korejské pleťové masky a peelingy. Tentokrát ale nemám na mysli ty plátýnkové, ale  klasické masky v kelímku. Mým objevem jsou ty od korejské značky Skinfood.

Vyzkoušela jsem jich v různých vzorcích i větších baleních asi šest druhů, ale nejvíce jsem si oblíbila "rýžovou" a pak jednu "cukrovou". 😍

Rýžová maska je na první pohled možná trochu zvláštní, ale je opravdu výborná. Je hodně tekutá, konzistencí podobná vysokoprocentní šlehačce, obsahuje drobné částečky rýže (které vypadají jako malé bublinky) a po rýži i voní. Na kůži je sametová a velice jemná. Já si ji většinou nechám působit a pak vlhkýma rukama krouživými pohyby zapracuji a drobné částečky, co ulpí na kůži, pak smyji. Je velice šetrná, takže ji mohu použít i v době, kdy mám opravdu podrážděnou pleť. Zdá se mi, že ji zklidní. 

Maska s černým cukrem je spíše jako peeling, i když já ji používám stejně jako tu rýžovou. S mojí pletí s ní musím opatrně, protože má onen peelingový obrušující účinek, který není pro moji pleť úplně ideální. Takže pro ty, kteří trpí na rozšířené žilky jako já, nebo jiné neduhy jako pupínky či akné, doporučuji vždy dostatečně zkombinovat s vodou a aplikovat jako masku, nikoli jako peeling. Maska nádherně voní, jako tmavý cukr s medem (ale chutná hnusně 😜) a konzistencí je jako namočený písek. Může trošinku barvit, ale nedám na ní dopustit, protože je po ní moje pleť v opravdu skvělé kondici 👍.

*

Objednávám si je přímo z Koreje, vyjde pak jedna asi na 230 Kč, nicméně se dají koupit třeba i v Sefoře nebo na e-shopech specializujících se na korejskou kosmetiku.

*

... a teď mi došlo, že bych je mohla zrovna využít ...

 

Biografie v kinech – Freedie, Mary, Čmelda a ten, co mluví s rybami

S biografickými filmy to mám tak, že je na jednu stranu ráda vyhledávám, na stranu druhou stranu z nich často mívám mindráky. Mám ráda filmy o zajímavých lidem, protože mám prostě a jednoduše ráda lidské příběhy. Něco skutečného a současně výjimečného. A ne nutně pozitivního, protože příběhy založené na skutečných událostech mají k idylce často daleko. Zajímaví lidé mívají barvitý život, většinou díky tomu, že něčím vynikají, někam odhodlaně směřují a něco úžasného se jim povedlo. Což mne přivádí k tomu druhému, a to, že z takových lidí mám často trochu pocit méněcennosti. Naštěstí biografie, co jsem viděla naposledy v kině, nejsou až na jednu výjimku tak úplně biografie, jelikož o nikom skutečném nevypráví. Ale kdyby ano, pak by to byla veliká sranda 😜. 

Bohemian Rhapsody

„A teď co?“ „Teď přijde operní pasáž.“  

Šílenství, které se u nás rozpoutalo kolem filmu o skupině Queen a životě jejího frontmana Freddieho Mercuryho, jsem už dlouho neviděla. Takhle vyprodané kino jsem zažila možná naposledy na „Padesáti odstínech čehosi“ druhý den po premiéře, přičemž návštěvníci byly jen ženy. Tady to bylo ale skoro dva měsíce po premiéře a diváci byli všech věkových skupin. Kritikům se prý film tolik nelíbí a ani američtí diváci z něj nejsou tak nadšení jako ty čeští, prý mají za to, že je tam málo skandálů z divokého života Mercuryho. Podle mě je to ale to, co dělá film tak zajímavým pro běžné diváky. Nesnaží se totiž šokovat nebo exhibovat, nesnaží se skandalizovat. Možná je trochu umírněný a některé události jsou lehce upravené, aby se udržel filmový styl vyprávění. Nemyslím ale, že by to něčemu škodilo. Vypráví totiž o Mercurym jako o velmi citlivém a vnitřně osamělém člověku, který se na pódiu měnil v showmana ovládajícího vyprodané stadióny. Stejně tak vypráví i o kapele jako takové a vztazích mezi členy. Nezaměřuje se na jeho homosexualitu, ani na skutečnost, že se Mercury díky svému nezřízenému divokému životu nakazil virem HIV. Není to exploatace života rockové hvězdy. Nikdy mi vlastně nepřišlo na mysl, kolik hitů Queen vlastně měli. I když píseň „I´m in Love with My Car“ unikla mé pozornosti 😀. „Jdi legenda, Freddie.“ „Všichni jsme legendy.“ Rami Malek si velmi zaslouženě odnesl Zlatý glóbus za nejlepší mužský herecký výkon. Jestli si film odnese i nějaké Oskary si netroufám odhadnout, ale pro mě je to jeden z nejlepších filmů roku. Za mě 90%.

Facts: „Bohemian Rhapsody“; VB/USA, 2018; režie Bryan Singer 

Marry Poppins se vrací 

 „Všechno je možné.“ „I to nemožné.“  

Původní filmovou verzi s Mary Poppins jsem viděla jako malá a od té doby jsem si ji připomněla několikrát v muzikálové verzi. Ta je velmi povedená, i když příběh samotný, přes všechny ty roztomilé momenty, je pro mě coby dospělého diváka daleko od bezchybného. Mary Poppins je kouzelná chůva, která ze své cestovní kabely dokáže vytáhnout prakticky cokoli, dokáže létat za pomoci svého deštníku a všechno vyléčí a zodpoví prostřednictvím té správné písničky. Juchú. Autorce námětu se prý filmové zpracování nelíbilo, a tak zakázala jakékoli další adaptace. Ani se moc nedivím, jelikož ta původní filmová verze mi přišla dokonce i dosti bizarní a postava Marry Poppins byla podivně nesympatická. Jenže před pár lety autorka zemřela, takže filmová studia se pustila do pokračování původního příběhu. Nicméně se to myslím docela hezky povedlo. Emily Blunt je jako Mary Poppins skvělá, má navíc lehce ironický humor a má docela cool triky v rukávu. „Je dobře, že jste se vrátila, Mary Poppins.“ „Nevypadáte ani o den starší.“ „No dovol, Michaeli, o věku dámy se nikdy nemluví.“ Dětští představitelé mi k srdci moc nepřirostli, stejně jako jejich tatínek, ale nevadí, protože je to hlavně vizuální film. Taneční čísla jsou skvělá, zejména pak velké taneční číslo Marry Poppins a londýnských kominíků, stejně jako sekvence odehrávající se na malované misce. Milý rodinný film ideální na vánoční svátky. Za mě 80%.

Facts: „Mary Poppins Returns“; USA, 2018; režie Bob Marshall 

Bumblebee 

„Bumblebee, je jen jedna možnost, jak ukončit tuto válku. Musíš ochránit Zemi a její obyvatele.“  

Jediné, co si po letech pamatuji z Transformers je, že první díl byl sice strašně hlasitý a nelogický, ale v podstatě cool, protože to bylo poprvé, co na velkém plátně ožila autíčka a roboti. Byl to prostě letní blockbuster, hodně přes čáru, kde o nějaký příběh moc nešlo, ale myslím, že to ani nikdo moc neočekával, jelikož přiznejme si, film, jehož podkladem jsou hračky pro děti, nebude oskarový aspirant. Pak se ale natočilo asi osm dalších pokračování, kde se objevilo asi tři sta dalších robotů, všechno vybuchovalo, střih byl rychlejší než rychlost světla a člověk přišel o ušní bubínky. Záběry na americkou vlajku se střídaly se záběry na zapadající slunce nad prérií, a to za přítomnosti různých krásek posedávajících na naleštěných bourácích/robotech, nicméně většina scén byly záběry na vzájemně se mlátící hory železa. Filmy se tak nějak začaly sami parodovat. Pak se toho ujal někdo nový a natočil prequel o oblíbeném žlutém robotovi jménem Bumblebee, který se odehrává v roce 1987 a objevuje se v něm jen minimum robotů. Hlavní dívčí postava je sympatická a je tam i pár vtipných scén. Jinými slovy, takhle mělo celé to šílenství kolem Transformers začít a bylo by to určitě lepší. Škoda. Za mě 77%.

Facts: „Bumblebee“; USA, 2018; režie Travis Knight 

Aquaman 

„Atlantida měla vždy krále. Ale teď je potřeba něco víc.“ „A co je víc, než král?“ „Hrdina.“ 

Fanoušci superhrdinských filmů se dělí na ty, co fandí Marvelu (X-Meni, Avengers, Thor, atd.), a ty, co fandí hrdinům z dílny DC Comics (Batman, Superman, Wonder Woman, atd.). Zatím se zdá, že Marvel vede, což je asi i díky tomu, že natočil už asi stopadesát filmů, nicméně poslední počin ze sekce DC Comics si v kinech vedl nad očekávání dobře. Přitom je o superhrdinovi, ze kterého si často dělají sami fanoušci často legraci. Je to ten trochu legrační chlápek, co umí mluvit s rybami. Jenže tady ho hraje dvoumetrový potetovaný Jason Momoa s břišáky, dlouhým hárem a nezanedbatelným charismatem, taková tmavá verze Thora. I díky tomu asi ani moc nevadí, že jako herec nijak zvlášť nevyniká,  hlavně se na něj hezky dívá 😜. Jinými slovy, není to žádný chlápek v elasťácích. Arthur Curry alias Aquaman je synem královny Atlantidy (ano, té ztracené země) a strážce majáku (člověka), který ho vychoval, takže docela dobře zapadne jak do místní hospody, tak do podmořského světa. Sympatické je, že od začátku ví, kdo je a v čem spočívají jeho super schopnosti. Trochu nesympatické je, že všechno řeší jen hrubou silou. „Jsem, kdo jsem. Jsem ochránce oceánu. Jsem Aquaman.“ Film samotný je pak směsice neustálé akce a humoru, všechno je prostě a jednoduše over the top. Řeší se tu rodinné spory, válka s lidmi, přepadávají se bývalí spojenci a vytváří se aliance. Jednu chvíli jsme pod vodou, pak zase na souši, pak navštívíme ztracené chrámy…, děje se toho prostě moc a nic nedává moc smysl, takže nejlepší je vypnout hlavu a moc u toho nepřemýšlet. Někdo film popsal jako „Hru o trůny pod vodou“ a mně to přišlo opravdu výstižné. Ale upřímně řečeno, je to vcelku jednoduchý film. Přibylo zde humoru, takže je jasné, že DC Comics se vydal směrem rodinné zábavy, což je asi dobře. Vizuálně je film možná trochu nevyrovnaný, ale záběry pod vodou a podmořské bitvy se žraloky a draky jsou zábavné, stejně jako většina filmu. A o to v tomhle filmu jde hlavně. Navíc motivace hlavního záporáka mi přišla velice sympatická. Za mě 85%.   

Facts „Aquaman“; USA, 2018; režie James Wan

zdroj: zde