I´m baaaaaaack!

Ano, jsem zpět. Dala jsem si jako snad u všeho v mém životě deadline, že se k blogu vrátím v říjnu. Chtěla jsem totiž být trochu za rebelku, páč v září či lednu začínají kdejací saláti, tudíž říjen se mi zdál ideální. Vážně to nemá nic společného s tím, že se mi jednoduše nic nechtělo dělat a hledala jsem způsob, jak si nenápadně prodloužit svou absenci, tedy svoje téměř nicnedělání. To určitě ne 😉. Nicméně to přišlo tak nějak přirozeně poté, co se uklidnilo léto a konečně se mi venku dobře dýchá. 

Neříkám, že mi neschází sluníčko, svoboda holých nohou a absence ponožek, ale určitě se mi nebude stýskat po vedrech, zpocených dlaní v přeplněném trolejbusu uprostřed dopravní špičky a neustále zvlhlých vlasech na krku. Nejsem ráda součástí jakýchkoli extrémních pokusů a to, co si příroda letos v létě na mě zkoušela, se mi vůbec nelíbilo. Vcelku často jsem si připadala jako ty postavy pronásledovaných jedinců z filmů o římské říši, co byli vyhnáni do pouště, aby tam zhynuli. Nebo jako hrdinové apokalyptických příběhů z doby, kdy na světě už neroste nic jiného než kukuřice. Neustále přítomné vedro, sálající vyprahlé „trávníky“, ať už ty městské betonové nebo kdysi přírodní zelené, akutní nedostatek vody, lehce identifikovatelný odér městské hromadné dopravy a každodenní dilema, co si vzít na sebe, abych neměla pocit, že se do dvou minut venku mám chuť převléci. Prostě nic moc léto. 

Nic se mi nechtělo dělat a chvílemi jsem si říkala, že tohle léto, které vlastně začalo už v červnu, je pro mě takový dosti ztracený čas. Byla jsem totiž extrémně neproduktivní. Více než jindy, a to už je opravdu co říct, protože slovo „produktivita“ se v mé deskripci prakticky nikdy nevyskytuje 😏. 

Na jaře jsem měla v plánu jet na dovolenou, což se mi „podařilo“. Ty uvozovky jsou tu proto, že jsem měla volno, tedy nebyla jsem v práci, ale nikam do neznáma jsem na těch 10 dní nejela. Ale i tak to byla ta fajnová část. Ze všech plánů na kulturní akce pod širým nebem, toho jak budu chodit do klimatizovaného kina a klimatizované tělocvičny a posedávat na zahrádkách a pít citronády, přičemž jsem dokonce ve svých fantaskních plánech na chvíli zauvažovala o tom, že bych třeba mohla jednou zajít i na veřejné koupaliště, nakonec nebylo nic. Ne snad, že bych se nesnažila, ale… Musím přiznat, že mi to ale není vůbec líto, protože jsem tohle léto, což je obecně období, kterému se moje tělo odmítá přizpůsobit, prožila v zákrytu větráku, z dosahu slunečních paprsků a ve společnosti východoasijské kinematografie. Výsledkem je, že sice stále vypadám jako ředitelka vápenky, byť přirozeně stále bruneta, ale obohatila jsem svou znalost zejména japonské televizní a filmové produkce o pár desítek projektů. Což mi nakonec přišlo super, přičemž je téměř jisté, že mému okolí by to naopak přišlo jako naprostá ztráta času. Tak úplně s tím nesouhlasit tedy nemůžu, to přiznávám. Ale svůj volný čas prostě někdy prožívám opravdu volně 😎.

Vím, že se mi po létu bude v zimě stýskat. Ne po počasí jako takovém, protože k překvapení mnohých mi je stále milejší mráz a marast na silnicích než středoevropská verze saharských dní. Ale po tom stěžování si na počasí. Protože zcela určitě to dopadne tak, že podzim bude mít tak tři týdny a pak nastane zdlouhavá a zcela Ladovým obrázkům neodpovídající zima, a já budu každou konverzaci s neznámými lidmi začínat slovy „to je ale příšerný počasí, co?“, „tak se nám tedy dost ochladilo“, případně „ta příroda se úplně zbláznila“. Jelikož nejsem klimatolog, tak nevím, jestli se zbláznila nebo ne, ale po pár týdnech opakování se mám vždycky chuť začít říkat něco jiného, respektive mám chuť si stěžovat na počasí nějak nápaditěji, barevněji a zábavněji, ale počasí tomu nikdy nenahrává a nespolupracuje.

 

A tak se mi v zimě stýská po té letní nespokojenosti a naopak. Nicméně nejdůležitější je, že si můžu stěžovat a udělat z toho proces sbližování se s jinými lidmi. Protože na počasí si stěžuje čas od času každý a vždycky se najde někdo, komu se momentální rozpoložení mraků a teploty nelíbí. A je tutovka, že se za pár měsíců změní a konverzace tak nikdy neutichne a člověk se vždycky může těšit na změnu. Takže já se teď těším z podzimu, který přejde v zimu, o které vím, že přejde v mé oblíbené jaro, připravím se následně na mnou neoblíbené léto s tím, že v září skončí a přijde můj oblíbený podzim, a tak dále.

 

Proto je počasí lepší než politika. Protože na tu si sice stěžovat můžeme jak chceme, ale s těmi vyhlídkami už je to úplně jinak.

Italská krev, polské sychravo a tajemství při společné večeři

Jarní filmový klub. Na příští sezónu nemám do filmového klubu žádného parťáka. Ale i tak budu chodit i příští rok, třeba si to ještě někdo rozmyslí. Je pravda, že moc komedií a akčních záležitostí se v něm nevidí, což mnohé může odrazovat, ale většinou je program seskládán velmi pestře. Filmy jsou z různých žánrů, různého ražení a úplné podivnosti se v něm objevují opravdu sporadicky. Jedna klasika, jeden český snímek a určitě aspoň jedna komedie. Škoda jen, že kino Art, které mám od práce jen kousíček, už tenhle cyklus nejspíš hostit nebude, a tak cyklus zůstává v kině Lucerna. 

Suburra 

„Byls to Ty?“ „Byl to Řím.“ 

Filmy z mafiánského prostředí nejsou moje oblíbené. Hlavně proto, že je v nich spousta násilí, které, pokud je film aspoň trochu realistický, je také hodně realistické. A pak je tam spousta beznaděje, hlavně pro ty, kteří se do spár mafie dostanou. Což jsou většinou obyčejní lidé, jako jsem já. Je to prostě nějak osobnější, protože na rozdíl od vesmírných hrozeb, tohle je v mnoha koutech světa realita, a nejde jen tak mávnout rukou jakože sranda. Není to jednoduše řečeno čistá fikce. Osobně mám italskou mafii spojenou s Kmotrem a všemi těmi italskými filmy jako Chobotnice. Tedy, že je to sicilská záležitost rodinných klanů, kde skoro všichni nosí oblek a jedí lasagne. Suburra je ale v tomhle jiná. Je to neonová noční jízda Římem, kde vedle tisíců turistů existuje podsvětí, kde nejde o rodinnou čest, ale jenom o peníze a vliv. Provázanost politiky, Vatikánu a staré dobré ulice. Uvedení tohoto filmu mě v rámci filmového klubu trochu překvapilo, ale možná je to obrázek dnešního Říma, který je prostě turistům skrytý. I když se mi to chvílemi zdálo přehnané, nevím, jak moc přehnané to vlastně je. Nebo třeba není. Což je trochu děsivé. Film je to hodně brutální, a na můj vkus chvílemi trochu moc akční. Všechno začne smrtí jedné slečny, kterou nikdo nepostrádá, a plánem udělat z části Říma takové italské Las Vegas. A jedno vede k druhému a každý chce svůj díl a svoji pomstu. A to nikdy nedopadne dobře. Za mě 80%.

Facts: „Suburra“; Itálie, 2015; režie Stefano Sollima 

Agnus Dei 

„Je to zkouška. A naším posláním je v ní obstát, i když to se to může zdát příliš velkým břemenem.“ 

Polsko v prosinci 1945. Část pod správou Rudé armády a francouzská polní nemocnice. Mladá francouzská lékařka je jednoho dne požádána jeptiškou místního kláštera o pomoc. Po chvilce váhání souhlasí s návštěvou, přičemž se ukáže, že jejím pacientem je mladá žena v porodních bolestech. Je jí řečeno, že se jedná o dívku, které se rodina zřekla poté, co přišla do jiného stavu. Jenže takových dívek je v klášteře víc, a ukáže se, že všechny nosí stejný černý šat a stejný bílý šátek. Zrůdností, kterých se Rudá armáda na nově osvobozeném území dopouštěla, byla celá řada. Znásilňování nevyjímaje. Nebyly ho ušetřeny ani kláštery s jejich obyvatelkami, pro které bylo dotýkat se vlastního těla téměř tabu, natož, aby se jich dotýkal kdokoli jiný. Děj filmu se odehrává v zimě, což atmosféře dodává ještě ponuřejší náladu, a symfonická a minimalistická hudba zároveň to vše dokresluje. Ačkoli se jedná o příběh inspirovaný skutečnými událostmi, o kterých hlavní postava francouzské medičky psala ve svých zápiscích, nemohla jsem si pomoc, ale přišlo mi, že příběh nebyl podán příliš věrohodně. Nemyslím samotnou premisu, ale třeba chování abatyše nebo některých dalších postav nebylo příliš uvěřitelné. Polská herecká elita však dokázala přesvědčit, o tom žádná. Film z nové polské vlny je pak další ukázkou toho, že i přes některé nedostatky, točí Poláci zajímavé filmy. Za mě 80%.  

Facts: „Agnus Dei“; Polsko/Francie, 2016; režie Anne Fontaine 

Naprostí cizinci 

„Každý z nás má tři životy. Ten veřejný, ten soukromý a ten tajný. Kolik toho o sobě nesmíme vědět, abychom mohli zůstat přáteli, milenci, manželi, rodiči...?“ 

Poslední snímek letošního cyklu byl jako každý rok věnovaný komedii. Překvapivě se jednalo o další italský titul, ale musím říct, že velmi povedený. Ačkoli čistokrevná komedie to tedy nebyla. Parta přátel ve středních letech, kteří se důvěrně znají a pravidelně se schází, by si u další společné večeře při příležitosti zatmění slunce mohla jen nostalgicky klábosit. Ale zrodí se na první pohled nevinný nápad. Dát na stůl své mobilní telefony, malé černé skříňky střežící naše nejtajnější tajemství, a s ostatními u stolu sdílet všechny příchozí sms a hovory. Co se ukáže jako nevinná hra k pobavení má ale trochu jiný spád, než protagonisté čekali. Najednou se o sobě dozví věci, které nečekali, a otázkou je, zda jsou schopni všechna ta tajemství pobrat. Je to hodně konverzační film, a musím říct, že italština se k tomu skvěle hodila. Samotná večeře, tolik atmosférou odlišná od toho, co je zvykem v našich končinách, byla sama o sobě super zajímavá. Některá odhalení byla milá, některá trochu šokující a některá prostě jen prozrazující naše skryté bolesti a nenaplněné touhy. Je pravdou, že mobilní telefony mají za svou krátkou dobu existence na triku více rozvodů a rozchodů než všechny ty nevěry, aférky se sekretářkami a dopisy adresované do tajných P.O.boxů. Mobil je skříňka našeho tajného života, pro mnohé možná i úplně jiná identita. O důvod víc, proč s tím smartphonem ještě počkám. Za mě 90%.

Za mě 90%. Facts: „Perfetti sconosciuti“; Itálie, 2016; režie Paolo Genovese

zdor: zde

Konečná – poslední sezónní divadelní zážitky

Koukám, koukám, že jsem měla trochu větší pauzu. Asi tak skoro dva měsíce 😔. Nu což. Pravdou je, že původním smyslem tohoto blogu byla taková moje osobní terapie psaním a zabavením se. Později jen zábava, zejména v tom, že jsem mohla psát cokoli jiného než právní argumentace. Stejně s mým kulturním deníčkem. Z každodenních zápisků se staly týdenní, pak měsíční a teď jsem tam dokonce zapomněla zapsat i bratrovu svatbu. Takže slouží hlavně jako sbírka mých vstupenek. A je to tak asi dobře. Pořídila jsem si totiž vážně moc pěknou vázu, se kterou si každý večer povídám, a vzájemně si sdělujeme zážitky z uplynulého dne, takže … jako velký krok kupředu 😇. Anebo … jsem s jarem zlenivěla ještě víc. Taky možnost.

*

Byla jsem znovu na Labutím jezeře, tentokrát v Mahenově divadle. Od příští sezóny bude nově krojované, takže se asi zase půjdu podívat. Taky to byla premiéra Hany Abram v hlavním sólu. Poznat to trochu bylo, vlastně docela dost, ale ty nervy by asi zvládal málokdo.  

Rozmarné léto 

„Způsob tohoto léta zdá se mi poněkud nešťastným …“

Mně se každý způsob léta zdá poněkud nešťastným. Buď je vedro, že se nedá ani chodit ven, nebo slovy klasika: chčije a chčije. Naštěstí uvedení tohohle kusu v rámci cyklu „Cirkus žije“ vůbec nešťastným nebylo. Klasika od Vančury, která je nejspíš neodmyslitelně spjata s její filmovou podobou s Rudolfem Hrušínským jako Antonínem Důrou a Jiřím Menzelem coby Arnoštkem provazochodcem se povedla. Musím říct, že převést takovou klasiku na divadelní prkna shledávám dosti obtížným. Představení se odehrávalo v cirkusovém šapitó, které se pro účely nejen této inscenace postavilo v Lužánkách, kde za doprovodu živé kapely (Sandonoriko) herci rozehráli rozmluvy tří přátel, kterým trochu nevlídné léto zpestří příjezd provazochodce Arnoštka s jeho schovankou Annou. Celý příběh v podstatě odpovídal své knižní předloze, která se trošinku liší od filmového ztvárnění. Nad rámec tu byly dvě postavičky mimů, kteří tomu dodávali nejen správnou cirkusovou atmosféru, ale především humor. Fyzický a chytrý humor nutno říci. Osobně mi to přišlo jako opravdu chytrý tah, který celé představení příjemně oživil. Herecky kromě mimů v podání Hany Brešťanské a Martina Siničáka utkvěla v paměti zejména Tereza Groszmannová, legračně vycpaná a elegantně na hrazdě cvičící 😉. Myslím, že příští rok by mohli šapitó zopakovat.

Facts: „Rozmarné léto“; Mahenovo divadlo (Šapitó v Lužánkách), 2018; autor: Vladislav Vančura, režie: Jakub Nvota 

4 Elements 

„Čtyři strhující choreografie o ženách i mužích, o řádu i živelnosti.“ 

S balety to letos původně nevypadalo zase až tak růžově, ale po opravdu skvělém West Side Story jsem si přestala dělat starosti. Další letošní premiérou bylo představení 4 Elements, které se skládalo ze čtyř kusů představujících práci významných choreografů moderního baletu. První byl Hidden Order od slovenského choreografa Lukáše Timuláka, kde se tanec skloubil s vizuálními prvky, hrou světel a stínů a kontrasty. Někdy mi přišlo, že forma začala převažovat nad obsahem, zejména díky poslednímu obrazu s kuželem světla, ale nedá se tomu upřít to, že to bylo opravdu vizuálně strhující. Druhá část patřila Jiřímu Kyliánovi a jeho pojetí světa mužů a žen. V mužské části nazvané Sarabande podle Bachovy skladby, která ji doprovází, se ukazuje mužská síla i slabost. V ženské části za doprovodu bubnů nazvané Falling Angels se odehrává strhující a stále více gradující symfonie těla a rytmu. Nutno říci, že obě tyto části byly fyzicky pro tanečníky opravdu výzva, ostatně jako většina autorových projektů z tohoto období. Zejména se mi líbil ženský opus, nicméně mužskou část jsem viděla v premiéře, takže skvělé. Poslední část nejspíš představovala onu živelnost z úvodu. V choreografii Španěla  Nacho Duata (snad se tak skloňuje) obživly rytmy Severní Afriky a souznění člověka a přírody. Gnawa je nejen tanec, ale i rytmus, který je spjat s Marokem. Ženský a mužský prvek se tu prolíná se s spiritualismem muslimského světa ve Středomoří. Bylo to super, a rozhodně bych to doporučila všem, kteří se nebojí moderního baletu. 

Facts: „4 Elements“; Mahenovo divadlo v Brně, 2018; choreografie: Lukáš Timulák, Jiří Kylián, Nacho Duato, režie:  Lukáš Timulák, Jiří Kylián, Nacho Duato 

Kdo je pan Schmitt? 

„Tak co bych Vám o sobě ještě řekl? … Jsem rasista.“ 

Některé věci se prostě a jednoduše ztratí v překladu. A to dokonce i humor. Když jsem si přečetla, že v rámci činohry mám lupeny i na komedii, tak jsem byla nadšená. Je to asi jako s filmovým klubem, kde jsou taky komedie vzácné. Většinou je to dráma a dráma. Přestože nemám komedii příliš v lásce, ani v kině a ani na divadelních prknech, po všech těch dramatech si vždycky ráda dám trochu oddech. Navíc se má jednat o dílo jednoho z nejúspěšnějších německých dramatiků, mistra humoru a satiry. Nevím, ale někde se mi ten humor ztrácel. Neříkám, že jsem se nebavila. Hlavní představitelé svoje party náležitě představili, ale možná to je tím, že německý humor má jiné polohy, nebo se prostě při překladu ztratí i to základní kouzlo bezprostřednosti a slovních hříček. Jako komedie mi to totiž zase až tak nefungovalo, zejména pak v závěru, kde se rozehrávala jakási psychologická hra, která mi namísto potřebného vysvětlení, kdože to ten pan Schmitt vlastně je, a kde se tady vzal, přinesla další otázky, na které jsem už odpovědi vůbec nedostala. Soudě podle mnoha trochu zaražených tváří v hledišti, jsem asi nebyla sama.   

Facts: „Kdo je pan Schmitt?“; Mahenovo divadlo, 2018; autor: Sébastien Thiéry, režie: Jana Kališová 

Zázrak v černém domě 

„Jenže Vás nezajímalo nic, nic než tenhle barák, co nám teď padá na hlavu.“ 

Tam, kde pan Schmitt humor neměl, tam ho rozhodně v nenápadné formě, ironický a sarkasmem protkaný, mělo představení z pera Milana Uhdeho uvedené v rámci cyklu Spílání Brnu. Titulním němým hrdinou je zde dům, funkcionalistická vila patřící prominentní brněnské rodině, která je poznamenána starými osobními křivdami, tajemstvími a sváry, nevyslovenými omluvami a pohnutými osudy. Je to vlastně tak trochu autorova autobiografie, v rámci níž se vypořádává s pohnutým osudem své rodiny, zejména pak rodičů, židovské matky a otce, který nikdy nevyslovil to, co by on potřeboval slyšet. Možná právě proto, že se jedná o původní českou hru, jsou jazyk a veškeré dialogy zvláštně známými, kdy si umím představit, že nějaká taková podobná situace se může odehrát v mé vlastní rodině. Možná proto jsou interakce mezi postavami tak přirozené a reakce postav očekávané. I ty rozdíly mezi mladší a starší generací se zdají známé. Nebo jsem už prostě starší a věci vnímám jinak? Nevím, ale tohle je taková typická černá komedie. A česká. Chvílemi černá až moc, ale přeci jenom komedie. S humorem skrytým i v těch nejsmutnějších, nejtragičtějších a možná i nejnevhodnějších místech. 

Facts: „Zázrak v černém domě“; Divadlo Reduta, 2018; autor: Milan Uhde, režie: Břetislav Rychlík 

zdroj: zde, zde, zde, zde

Obří roboti, obří opičky, obří prostě všechno, vole

Přiznám se, že mě už několikrát napadlo, že budu psát o filmech, které mě opravdu bavily a které mě něčím zaujaly, namísto filmů, které jsem prostě viděla v kině. Protože pak to vypadá, že co se týče filmů, dívám se jen na samé kraviny a blockbustery, s výjimkou několika pár filmů/dokumentů z festivalů (letos jsem například z časových důvodů zcela vynechala festival Jeden svět s tím, že se během roku na ty zajímavé dokumenty podívám, což se nejspíš ale nestane) a filmového klubu. Přitom doma, když mám čas, koukám na některé fajn filmy (Lady Bird, Logan Lucky, Okja, …). Jenže na takové nepotřebuji velké plátno. Jak poznamenal jakýsi mladík v trolejbusu při mé cestě do práce, v kině je „obří prostě všechno, vole“. No a já mám to velké plátno prostě taky ráda. 

Pacific Rim: Povstání 

„Pomůžete mi zachránit Zemi?“ „Jdeme na to!“ 

A konec. Tyto dvě věty zcela stačí, aby potencionální divák pochopil, o čem tenhle film je. Jedná se o sequel k „Pacific Rim: Útok na Zemi“ nebo tak nějak, což je film, který jsem viděla před mnoha lety a nikdy mi nepřišlo jako geniální vytvářet jakákoli pokračování. Ale technologie CGI pokročila a čínský filmový trh je lákadlo pro producenty, tudíž pokračování filmu o vesmírných monstrech a obřích robotech vzniklo. V prvním díle šlo o to, že se na Zemi vytvořily trhliny, jimiž se z vesmíru na Zemi dostala obří monstra, která byla vypuštěna mimozemskou rasou s touhou ovládnout planetu, a lidé jako protiváhu vytvořili obří roboty, kteří museli být ovládáni dvěma osobami s úzkou vazbou, protože … bla, bla, bla, něco s mozkem. No nic. Tenkrát vyhráli, samozřejmě, ale zdá se, že to bylo jen přechodné a monstra se vrátí. Z původní sestavy se vrací jen ženská hrdinka, nicméně jen na krátko, protože nic Vás nemotivuje víc, než smrt někoho blízkého, že. A protože žijeme ve světě politické korektnosti, jsou hlavní postavy jak z reklamy na Benneton, až na dvě jsou to vlastně jen děti a smrt se tu neukazuje a umírá se bez krve. Proč ne. S realitou to má málo společného a je to vlastně docela sranda. Celkově to bylo trochu jako Transfromers meets Godzilla a Gundam, ale já osobně nejsem fanda mecha anime, takže nejsem úplně ta správná cílová skupina 😒. Jenže na co asi tak chcete vzít dvanáctiletého kluka? 65%.

Facts: „Pacific Rim: Uprising“; USA, 2018; režie Steven S. DeKnight 

Ready Player One: Hra začíná 

„V roce 2045 neexistuje žádné místo kam jít. Žádné. Kromě Oasis. Je to jediné místo, kde cítím, že něco znamenám. Svět neomezené reality a své vlastní fantazie.“ 

Filmy Stevena Spielberga jsou buď tématem vážné jako Schindlerův seznam či Purpurová barva, nebo jsou totálně klukovské a plné dobrodrůža jako Jurský Park nebo Indiana Jones. Tenhle film spadá do té druhé kategorie a je určen hlavně všem, kdo milují videohry, filmy a hudbu 80.let nebo jsou tak trochu geekové. Je to také svým způsobem zvláštní film v tom, že přes všechnu tu virtuální realitu, kdy se snad dvě třetiny filmu odehrávají v prostoru jedniček a nul, má zvláštní retro atmosféru, neboť se v něm objevuje spousta detailů, které často vyvolají vlnu nostalgie. Je v něm nespočet tzv. easter eggs, tedy skrytých vtipů, bonusů a narážek. Jelikož videohry nehraji a nikdy jsem ani nepřičichla ke klasickým počítačovým hrám, určitě mi spousta narážek utekla, ale i tak mi kupříkladu jednotlivé světy v Oasis nebo atmosféra jednotlivých úkolů nepřišly úplně neznámé. Na stranu druhou jsem se pobavila u všech možných narážek  z různých filmů, a hlavně pak anime. Celá parta mi přišla vcelku sympatická (a jako to bylo vážně štěstí, že všichni v reálném světě bydleli takový kousíček od sebe 😏), i když musím říct, že mě ta živá lidská část filmu bavila o něco méně než ta virtuální. Když už jsem se totiž naladila na to, že se vlastně budu dívat na počítačové digitální dobrodrůžo, nechtělo se mi řešit politická a sociální témata reálného světa. Ale na pokračování klidně půjdu. 85%.

Facts: „Ready Player One“; USA, 2018; režie Steven Spilberg  

Rampage Ničitelé 

„Vytvořili jsme další kapitolu v přirozeném výběru. Projet Rampage funguje.“ ….. „Pojďme zachránit svět.“ (jak jinak) 

To bylo tak. Někdo kdysi viděl film „10 000 BC.“, což je naprostý masterpiece velkorozpočtového béčka, pak King Konga, ale líbila se mu jen ta část odehrávající se v New Yorku, a pak Dwayne Johnsona v čemkoli, kde ze sebe chrlil hlášky a ukazoval svaly, a to dalo vzniknout filmu Rampage Ničitelé. Český název je podivný, zcela by dostačovalo zvolit jedno nebo druhé, obojí je vcelku výstižné. Je to komedie, což je dobře, protože kdyby to bylo cokoli jiného, byla by to už totální katastrofa. Něco jako „Geostorm“. Tady je všechno víc a přes čáru, a díky tomu to funguje, i když je celý ten děj až roztomile naivní. Dwayne Johnson hraje ošetřovatele primátů a vychovává George, gorilího albína. Díky jakémusi experimentu se slučováním různorodých DNA, který mají v majetku jak jinak než zloduši na vesmírné stanici, dojde k tomu, že se poté, co se tři vzorky dostanou kamsi na Zemi a (doslova) k nim přičichnou tři zvířátka, stanou se z toho ustrašeného vlka, malého aligátorka a George geneticky modifikované obří potvory, jejichž jediným hobby je trhání všeho živého kolem a vandalismus té nejvyšší úrovně. Takže Dwayne Johnson se pokouší zachránit George, tedy zvrátit jeho proměnu, a George zatím spolu s vlkem, co létá, a aligátorem, co šplhá po mrakodrapech (beze srandy), boří jakési město … myslím, že to bylo Chicago, ale spíš asi ne. Vlastně to není podstatné, podstatné je, že to je úplná blbina, u níž se určitě divák odreaguje, a nějak nechápu, proč jsme na to šli 😕. Také mi přišlo, že se nějak pozapomnělo na ten lidský faktor. Ano, ta opička je v normálu roztomilá, ale i tak svým "rampagingem" určitě zabila tisíce lidí, což se zdá nikoho netrápí. Jo, a je to podle videohry. Jak jinak 😒. 65%.

Facts: „Rampage“; USA, 2018; režie Brad Peyton 

 zdroj: ZDE