Looking forward 2016

Je tu konec roku 2015. Ať se ten následující rok 2016 vydaří a svět je aspoň o chloupek šťastnější, klidnější a smířlivější.

*

*

A stejně jako Luffy i já vyhlížím nějaké pozitivní změny.

*

Nedělní (Vánoční) pečení a tak (a nic) 36

Poslední letošní post o pečení se týká, jak jinak, vánočního cukroví. Stejně jako několik let zpátky, i letos jsem si říkala, že čím méně, tím lépe. Nakonec na cukroví a sladké obecně u nás doma nikdo dvakrát není. Na stranu druhou mě pečení vánočního cukroví baví. Alespoň do chvíle, než se mnou přestane spolupracovat trouba, případně se nijak nezmenšuje hromada malinkatých lineckých kytiček, které je ještě třeba slepit marmeládou. Pak si vždycky říkám, proč to vlastně dělám. Kdybych upekla jedny sladké vánoční sušenky o velikosti volského oka, možná by to ani nikdo nepoznal.

Stejně jako loni, i letos bylo všechno vánoční cukroví bezlepkové. Moje švagrová pak upekla úžasné vanilkové rohlíčky, pracičky a pár lineckých kokínek z klasické mouky, takže cukroví zbude až do Valentýna. Letošní Vánoce byly nicméně poznamenány tím, že značná část rodiny (neteř a synovci, kteří to nejvíce ocení) byla na dietě, a to díky prodělané, byť nezaznamenané, mononukleóze. Tedy co nejméně másla a čokolády. Takže to vlastně bylo takové dietní. Proto jsem toho letos tolik snědla. Abych podpořila svou dietu☻. Upekla jsem na pohled asi 19 druhů, nicméně některá těsta se samozřejmě opakovala.

Žádné přelomové novinky jsem nedělala. Měla jsem na to ale klid a dostatek času (pár dní dovolené), tak jsem si raději vyhrála s chutěmi, než se samotným zdobením. V mojí rodině nikdo není moc na krémové věci, klasické křupavé oříškové a sněhové cukroví je nejoblíbenější. A stejně tak zázvorky a pak samozřejmě čokoláda. Proto nepeču žádné košíčky, dortíčky a jakékoli hmoty ochucené rumem a podobně.

Klasické mandlové perníčky s mandlemi; mátové pusinky, kterých bylo požehnaně; klasické linecké kytičky, kterých jsem udělala hodně, jelikož loni se snědly hned, ale letos o ně takový zájem nebyl; nepečené kokosové kuličky Ferrero, které má moc ráda moje mamka; čokoládové rohlíčky slepované krémem z bílé čokolády, polité čokoládou a obalené v ořechách s hvězdičkou z marcipánu; zázvorky se žloutkovou polevou a zeleným kokosem, které vznikly tak, že jsem je nechala v troubě trochu déle, než jsem měla, a proto jsem je zvlhčila tou polevou; marmeládou slepovaná mandlová srdíčka s cukrovou polevou; švestky v čokoládě s mandlí uvnitř a obalené v mandlové moučce; oříškové mušličky, které jsou bezlepkovou verzí klasických praciček; klasické medové perníčky - houbičky, které má rád můj synovec.

Klasické zázvorky, které jsem loni pekla poprvé a měli úspěch; klasické pusinky, které díky nové troubě (ano, fakt to bylo troubou), chutnaly spíše jako cukrová vata; čokoládové hvězdičky slepované máslovým krémem, polité čokoládou a zdobené hvězdičkou z bílého marcipánu; klasický kokosový salám tří barev; oříškové pusinky s mandlí, které se nějak jmenují, ale je to vlastně jen pusinka s oříšky a můj tatínek je má moc rád; čokoládové košíčky z ledových kaštanů s mandlemi a kandovaným ovocem; ořechové rohlíčky namáčené v čokoládě (musím říct, že moje nové silikonové formičky jsou nejlepší kup za poslední léta); domácí bílá vánoční čokoláda ze salka a sušeného mléka (také z mých nových formiček); kakaové rohlíčky máčené v čokoládě a zdobené zeleným kokosem (taková bezlepková klasika).

To bylo letos vše. Vánoční dort jsem s ohledem na malé nedobrovolné dietáře nepekla a vánočku jsme tentokrát dostali od mojí švagrové a byla úplně skvělá. Teď si dám na několik týdnů od pečení pokoj, abych se pak zase mohla na pečení těšit. Snad se do té doby spřátelím s tou novou troubou, jelikož pusinky jsou moje chlouba, ale letos se ty klasické úplně nevyvedly. Ale zase ta čokoláda se mi povedla ... Hlavně, že je to všechno domácí☻.

*

Svoboda třikrát jinak aneb poslední filmy roku

Nemůžu uvěřit, že tohle jsou poslední filmy roku. Vlastně můžu. Letos jsem toho totiž v kinech viděla opravdu hodně. A i poslední tři filmy tohoto roku měly jednu věc společnou. Byly všechny tak nějak o svobodě. O svobodě ducha, mysli, života jako takového, o svobodě vlastního rozhodnutí. A taky o boji za svobodu, byť hodně specifickou. Každý trochu jinak a v rámci úplně odlišného žánru. 

Mustang 
„Všechno se změnilo během okamžiku.“ Venkovská oblast severního Turecka a pět sester v péči své babičky a strýce. Sonay, Salma, Ece, Nur a Lale se jednoho letního dne cestou ze školy dají do nevinné hry se svými spolužáky. Přetahovaná ve vodě je jen projevem bezstarostného dětství všech zúčastněných, ale pro tradičně smýšlející komunitu včetně jejich strýce je ukázkou amorálního a pobuřujícího chování, které je pro dívky, zejména tři nejstarší tabu. Během chvíle se z domova stává vězení a dívky jsou izolovány od okolního světa. Místo školy se učí všemu, co by měly znát a umět ženy a manželky. Sonay a Salma jsou jako dvě nejstarší provdány, nebo spíše doručeny do rodin svých protějšků, a pak odejde i prostřední Ece. „To bylo naposledy, co jsme byly všechny spolu.“ Odbojná nejmladší Lale se vzrůstající úzkostí sleduje, jak se z domu jejího dětství vytrácí smích a uvolňuje se jedna postel za druhou. Když má být provdána i třináctiletá Nur, rozhodne se utéct. Vítězný film ceny Evropského parlamentu LUXPrize se stejně jako loni, kdy zvítězila později oscarová Ida, promítal spolu s dvěma dalšími finálovými snímky zdarma. Film je natočen bez zbytečného patosu a přehnaného dramatu. Netváří se, že zobrazuje každodenní realitu všech rodin v tureckém vnitrozemí, nicméně vypráví příběh, který pro některé dívky a ženy bolestnou realitou skutečně je. Všechny představitelky si se svými rolemi poradily dobře, zejména Salmy a Lale, a všechny byly opravdu krásné. Název filmu byl zpočátku trochu matoucí, protože ve filmu se žádní mustangové samozřejmě neobjevují, ale pak mi došlo, že mustang je divoce, tedy volně žijící kůň, pro kterého je typická dlouhá, ve větru vlající hříva, stejně jako byly pro všech pět sester typické dlouhé rozpuštěné vlasy a jejich touha po svobodě. Za mě 90%.

Facts: „Mustang“; Francie/Německo/Turecko/Katar, 2015; režie Deniz Gamze Ergüven 

Aldabra: Byl jednou jeden ostrov 

„Příběh lidem dobře utajeného ostrova, který v průběhu miliónů let několikrát zmizel pod mořskou hladinou a znovu se vynořil.“ Na filmy ve 3D chodím zřídka, ale tento snímek by bez onoho 3D byl v podstatě jen sledem hezkých, ale opravdu hezkých obrázků atolu plného různorodé fauny a flóry. Překvapilo mě, že se jednalo o český film, stejně jako o reálný ostrov. Film byl opravdu natočený na ostrově, který leží více než 1000 kilometrů od nejbližší civilizace (konkrétně Seychel) a je v podstatě nedotčený přítomností člověka. Jeho nejvyšší vrchol je jen 19 metrů nad mořem a podle výzkumů už nejméně šestkrát zmizel celý pod hladinou. Žije zde také největší kolonie obřích želv a je také jedním z míst s nejbohatším podmořským životem. Film nemá v podstatě žádný děj, tedy ne v tom klasickém slova smyslu. Spíš je to takový o hodně delší večerníček z exotického prostředí, něco ve stylu Vydrýska či jak se ten večerníček se živou vydrou jmenoval. Filmová stopa je doprovázena komentářem Oldřicha Kaisera, který komentuje nejen dění na plátně, ale propůjčuje hlas i protagonistům – rybám, krabům, želvám apod. Někdy mi připadal jeho komentář trochu mimo, ale film je to hlavně pro děti, kterým se dle reakcí líbilo, takže proč ne. Abych ale řekla pravdu, nejsem si jistá, zda to za ty dvě stovky stojí. Film má navíc jen ani ne hodinku a půl. Nicméně jako český počin uvést film ve 3D je to povedené. Jen mě to trochu nudilo. Za mě 75%. 

Facts: „Aldabra: Byl jednou jeden ostrov“; ČR, 2014; režie Steve Lichtag 

Hvězdné války: Síla se probouzí 

„Existují příběhy o tom, co se stalo.“ „Jsou pravdivé. Všechny. Temná strana. Jediové. Jsou skuteční.“

Hell yeah, bro. Tak fajn. Zase tak velikánský fanda Hvězdných válek nejsem, ale rozhodně bych si je nenechala ujít. I když musím říct, že klasická otitulkovaná 2D verze mi úplně stačila. Ze všech těch vesmírných stříleček, letů nadsvětelnou rychlostí, výbuchů planet a utíkání všemi směry se mi hlava točila i tak. Nejsem si jistá, jak by se na to tvářila moje na migrény citlivá hlavička, kdyby to měla absolvovat ve 3D nebo dokonce ve 4D. Hvězdné války jsou klasika každého komiksového fanouška a fenoménem sami o sobě. V době uvedení prvního dílu (dějově byl čtvrtý, ano, je v tom zmatek) v roce 1977 to určitě bylo naprosto převratné, byť dějem je to prostě a jednoduše pohádka pro dospělé. Hodní a krásní versus zlí a oškliví, ve vesmíru, který umožňuje rozehrát fantazii na plné obrátky. Je to v podstatě černobílý svět, který má jen pár tajemství (Guess who is Luke´s father?). Nové Star Wars jsou povedeným pokračováním příběhu, který naštěstí nenavazuje na předešlou trilogii z let 1999 až 2005 (což ale byly dějově první tři díly - ano, stále zmatek), kde se až moc často řešila jakási mezigalaktická politika, zakázaná romance a emo teenagerské nálady. A bylo to opravdu hodně DiGi, tedy až moc trikové. Alespoň mě to tak přišlo. Nový příběh je v mnohém podobný původní trilogii z roku 1977, a to hlavně náladou. Což je dobře. Nevím sice, jestli si fenomén Hvězdných válek získá tímto dílem nové fanoušky, ale snad se podaří i následující dva a bude to povedená trilogie. „Síla se probouzí“ je totiž jen začátek. Ani teď nějak nevím, kolik filmu dát procent, ale spíše více, než méně☻. „Síla. Volá Tě. Nech ji do sebe vejít.“ 

Facts: „Star Wars: Episode VII. – The Force Awakens“; USA, 2015; režie J. J. Abrams

zdroje: zde,  zde, zde,  zde,

Tak a je po Vánocích (skoro)

Vánoce roku 2015 jsou (skoro) za mnou. Musím říct, že vcelku úspěšně. Měla jsem volno celý týden, což se vždycky hodí. Ačkoli si během roku povětšinou hlídám co a kdy jím (jinak řečeno si hlídám, abych nevynechala žádné jídlo a ani nepromeškala, když mají někde na meníčku rostbíf), tyhle Vánoce jsem se vesele cpala vším, co jsem si napekla a co mi maminka uvařila ☻. Jsem zvědavá, jak dlouho se pak zase budu dávat do formy, dá-li se tak moje „forma“ vůbec nazývat. Také jsem viděla i můj nejoblíbenější film z doby mého dětství  - Páni kluci. A stále je to super. A venku bylo docela příjemné brzké jaro. Bylo to vážně neuvěřitelný, protože na balkóně se blikotala světýlka na vánočním stromečku a v pozadí byla zelená louka ozářená sluníčkem.

*

Přípravy na Vánoce letos probíhaly v relativním klidu. Napekla jsem cukroví, nákupu dárků jsem věnovala jen jeden víkend, vůbec nic jsem neuklízela a věnec jsme měli tzv. věčně zelený ☻. Ale některé své tradice jsem přeci jen dodržela. První byla vánoční přáníčka. Vyrábím je v posledních letech pravidelně a většinou zkomponuji polotovary s vlastní výrobou. Ty letošní byly s nálepkami.

Také jsem vyrobila i pár menších pro kamarádky.

Vánoční origami vyrábím jako malé upomínky. Loni to byly hvězdičky, letos jsem si vybrala mašličky. Jedny byly jednobarevné.

Další jsem vyrobila z klasického japonského hedvábného papíru, který je hodně barevný a vzorově pestrý. Sice se s ním pracuje hůř, jelikož je málo poddajný, ale vypadá krásně.

A pak jsem vyrobila srdíčka jako PFka. Roztomilé, co?

Myslím, že se povedly, i když bych si měla příště vybrat nějaké složitější ...

Dárky jsem letos plánovala v omezeném množství. Mám totiž docela početnou rodinu, ale stejně toho nakonec byla pěkná kopa.

A stromeček jsme letos měli tzv. staročeský.  A malý. Tedy oproti těm, které jsme měli v minulých letech. Jedinou vadou bylo, že strašně píchal, takže ty malé drobné slaměné ozdůbky a zejména mašličky nikdo nechtěl věšet.

*

A moje narozeninové kytice. Shodou okolností růže. Jedna kytice byla červeno-žlutá a druhá byla z velikánských růžových květů. Musela jsem se pochlubit ♥. 

 *

A příště to cukroví (než ho všechno sežerem ☻).

 

Tančící vločky, keltské balady i starý dobrý swing

Vánoce jsou za námi, alespoň tedy Štědrý den, ale o tom až někdy jindy. Teď ještě musím napravit resty stran prosincového kulturního shonu ☻. Mám kolem sebe spousty lidí, kteří nemají v lásce jakékoli koncerty nebo jakékoli živé hraní či zpívání. Pravidlem ale povětšinou bývá, že se nechají jednou ročně přemluvit a vyrazí na nějakou takovou akci právě v období Vánoc. Nejčastěji to bývá povinná návštěva školní besídky jejich ratolesti, případně se jejich účast vyžaduje na koncertech uměleckých škol nebo na půlnoční mši vánoční (což také často bývá jejich jediná návštěva kostela během roku ☻). I já jsem letos měla možnost navštívit vánoční koncert ZUŠ v  Litomyšli a bylo to opravdu moc roztomilé. Jelikož na nic hrát neumím, těžko si mohu stěžovat, že někteří z účinkujících trochu vrzali ☻. Trochu méně to vrzalo na Vánočním koncertu Konzervatoře Brno, i když vánoční náladu jsem si zažila spíše až na tradičním prosincovém koncertu Asonance. Také jsem byla na vánočním tanečním večírku a lesk Vánoc jsem si užila i při poslechu swingu v Mahenově divadle, kde koncertovali Melody Makers. A co ještě patří k Vánocům? Louskáček. Tentokrát ruská, trochu dospělejší verze. 

Vánoční koncert Konzervatoře Brno 

Původně jsem vůbec neplánovala jít, ale lupen za 50 Kč mě přesvědčil. A také to, že se měla hrát Gershwinova „Rhapsody in Blue“. Jednalo se o koncert studentů brněnské konzervatoře, konkrétně symfonického dechového orchestru, což pro mě bylo rozhodně osvěžující, jelikož jako hudbou v podstatě nepolíbená jsem hudby dechových nástrojů zcela neznalá. První část koncertu tedy byla věnována i strunám. Koncert totiž zahajovalo Husakovo quarteto, což byli čtyři sympatičtí studenti (dvoje housle, viola, violoncello), kteří nevypadají na to, že by je bavila jen a pouze klasika, jelikož to rozbalili s Adele a jejím „Rolling in the Deep“. Jejich houslista pak doprovázel i dechový orchestr. A také si tam zazpívala Beseda Brněnská. Jen mi u „Rhapsody in Blue“ strašně moc chyběl klavír. Pro mě to byla taky první návštěva Sono centra v Brně, což má být nejlépe ozvučený sál u nás. Prý se to ale týká hlavně elektronické hudby. Osobně mi to taky tak přišlo. Ne snad, že by orchestr či zpěvy zněly špatně, ale měla jsem pocit, že pro orchestry tenhle prostor prostě není. Zvuk se mi tam vůbec hezky nenesl, i když to možná bylo i tím, že jsem seděla v nejvyšším patře. Prostor je to ale zajímavý, takže jsem zvědavá na leden, kdy máme jít na Vangelise. 

Facts: „Vánoční koncert Konzervatoře Brno“; Sono centrum v Brně, 2015 

Asonance: Vánoční koncert 

„Zuzana byla dívka, která žila v Amesburry. S jasnýma očima a řečmi pánům navzdory…“ Stejně jako loni a také předloni jsem si nenechala ani letos ujít vánoční koncert Asonance, který se konal tradičně v brněnském Semilassu. Oproti předešlým návštěvám už drtivou většinu písniček dobře znám, jelikož Asonanci v posledním roce pravidelně poslouchám, když jedu autem. Je to totiž strašně uklidňující, což může být současně i trochu překvapující. Když se totiž člověk zaposlouchá do textů, zjistí, že většina z nich je poněkud morbidní. Skotské a irské balady, které v českém překladu nejčastěji hrají, totiž málokdy dopadnou dobře. Jak bylo i na koncertě řečeno, pokud na konci příběhu umře méně než pět lidí, je to třeba brát jako happyend. A pokud se zpívá o tom, že ještě hlavní hrdina příběhu žije, tak ještě rozhodně není konec písně ☻. Přesto všechno mají koncerty vždycky skvělou atmosféru a ty necelé tři hodinky utečou jako nic. Letošní koncert měl jedinou vadu, a to bylo ozvučení v první části koncertu, což naštěstí zvukaři jakž takž napravili alespoň na druhou polovinu. I hlasy, které jinak nemají chybu, proto někdy zněly jinak, než jak jsem zvyklá. Koncert končil až těsně před jedenáctou, takže jsem se do postele dostala trochu promrzlá až těsně před půlnocí. Nicméně celou cesty mi písničky stále zněly v hlavě, takže mi to vůbec nevadilo. „Kilikelly, září tisíc osm set padesát, Petře, můj synu, buď zdráv….“ 

Facts: „Vánoční koncert Asonance“; Semilasso (Brno), 2015 

Ondřej Havelka a jeho Melody Makers uvádějí „Nás to tu furt baví!“ 

„Orkestru Melody Makers je dvacet. Krásný věk. Mládí v rozpuku a přitom již jisté zkušenosti.“ Ondřeje Havelku mám moc ráda a jeho koncerty se snažím vždycky včas podchytit, což se mi ale bohužel loni nepodařilo, jelikož v Brně koncertuje sporadicky. Letos jsem to také skoro nestihla, ale naštěstí Melody Makers letošní zastávku v Brně uskutečnili v Mahenově divadle, které je rozhodně větší, než dosavadní Semilasso. I tak jsem dostala lístek už jen na bidýlko hezky pěkně pod střechu. Byla to moje premiéra ve čtvrtém pořadí ☻. Musím říct, že na divadlo bych si takové místo rozhodně nevybrala, ale na koncert, když je navíc hezky vidět na celé jeviště, to nebylo zase tak špatné. Přestože mám Semilasso vcelku ráda, swingový koncert se mi mnohem víc hodil do červeného sametu. Kromě toho, že je útulnější a teplejší, také umožňuje hezky se na koncert vyfiknout. Já sice zvolila pohodlí a teplo, ale slečna za mnou na sobě měla dlouhé plesové šaty a krásný účes a lá 30.léta. Snad kromě dvou songů byl celý repertoár nový a nesl se v duchu vzpomínání a bilancování nad uplynulými dvaceti lety. Melody Makers totiž slavili 20 let od svého založení a soudě podle jejich nasazení a odezvy publika, vidím to minimálně na dalších dvacet let.

Facts: Ondřej Havelka a jeho Melody Makers uvádějí „Nás to tu furt baví!“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2015 

Louskáček 

Ačkoli to není česká tradice, pro milovníky baletu je Louskáček podobnou vánoční tradicí jako třeba pro moji maminku „Česká mše vánoční“ Jana Jakuba Ryby alias J. J. Fishe. Na přenos moskevského baletu jsem se vydala poslední den před odjezdem na Vysočinu, kde jsem trávila Vánoce, do Kina Art. Musím, říct, že se mi tyhle přímé přenosy a záznamy baletů nebo i činoher strašně líbí. Mají krásný zvuk, obraz i atmosféru, a můžete tam klidně jít i s neumytými vlasy. Na moskevskou verzi Louskáčka jsem byla zvědavá, neboť se mělo jednat o dospělejší verzi, než je ta, kterou uvádějí v Brně. Hlavní postava se jmenuje Marie, nikoli Klárka. Stejně jako Klárka i Marie dostane loutku Louskáčka, z níž se později vyklube Princ. Na rozdíl od brněnské verze, kde je ale Klárka malou holčičkou, které dělá Princ alias Louskáček průvodce Královstvím cukrovinek, s jejíž královnou pak tančí ono slavné pas de deux, tady se Marii stává partnerem a ve společnosti oživlých panenek, které ve dvojicích tančí národní tance (a skupiny, která tančí vídeňský valčík), společně cestují do Království vánočního stromu. A celé je to sen. Musím říct, že se mi ten příběh líbil méně, než ten s královnou cukrovinek, ale tanečně to bylo opravdu skvělé. Hlavně Louskáček/Princ byl ten nejprincovatější princ, kterého jsem kdy na pódiu viděla ♥. Během svátků jsem pak viděla i vídeňskou verzi, jejíž příběh byl té moskevské docela podobný.

Facts: „Louskáček“; Bolshoi Theatre (přenos z Kina Art), 1966; autor: Petr Iljič Čajkovskij, choreografie: Marius Pepita a Yuri Grigorovich

zdroj: zde 

zde , zde

                              

Pozdní listopadová dávka kultury

Jsem uprostřed pečení vánočního cukroví (zatím mám asi 12 druhů, což jsem ani neplánovala ☻) a navíc jsem v takové té podzimní líné náladě. To jen aby bylo jasno, proč post o listopadových návštěvách divadla píšu až uprostřed prosince. Taky se blíží moje narozeniny, což je vždycky o důvod víc, proč se tvářit, že se zastavil čas. V listopadu to bylo na divadlo opravdu bohaté, takže nebudu zdržovat a budu co možná nejstručnější ☻.

Made in USA 

„Od vrcholné baletní neoklasiky po strhující pohybově vizuální divadlo.“ Balety miluji. Mám opravdu ráda klasické výpravné věci, ale stále víc a víc přicházím na chuť modernějším projektům. „Made in USA“ je podzimní baletní premiéra, v rámci níž NdB představilo práci významných amerických choreografů. Celé představení je rozděleno na tři části, kdy první je novoklasika zakladatele americké baletní školy George Balanchina nazvaná Serenade. Je to naprostá klasika, kterou jsem samozřejmě viděla poprvé v životě ☻. Scéna je jednoduchá a kostýmy milé. Takové hodně chudě vypadající labutí hemžení, ale stran choreografie je to nádherně vyvážené, elegantní a současně dynamické. Druhá část nazvaná Sofa byla překvapivá. Sofa zde představovala podstatu partnerských vztahů, jejich zvraty, pády, úskalí, radost i smutek, které je provází. Bylo to srozumitelné a nápadité. Na straně druhé jsem byla trošinku rozpačitá z kostýmů, jelikož připomínaly gymnastické trikoty. Nějak mi to tam nepasovalo. Třetí část byla vizuální hra, kdy tanečníci tančili v černobílém a za pomoci osvětlení a černého pozadí vytvářeli vizuální show, v rámci níž to vypadalo, že dokonce i lítají. Bylo to hlavně o synchronizaci všech učínkujících a diváci to opravdu ocenili. Jaká část byla nejlepší? Doporučuji to zjistit osobně.

Facts: „Made in USA“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo), 2015; choreografie: George Balanchine (Serenade), Olivier Wevers (Sofa), Moses Pendleton (Lunar Sea – Noir Blanc), režie: Olivier Wevers

 

Tosca + Noc divadel 2015 

„Umění i lásce obětovala vše a nakonec zůstala jen prázdnota a smrt…“ Představení Toscy bylo součástí předplatného a zrovna to vyšlo i na Noc divadel. Tosca je jednou z nejslavnějších oper, zejména pak pro operní árie. Je to také opera, kterou prý nade všechno milovala Maria Callas, pro níž to byla první velká role. A vystupuje i zde. Její postava se zde prochází, aniž by však jednou promluvila, spíš jen jako připomínka, kdo byla nejslavnější Tosca, a jak pomíjivá je světská sláva. Musím říct, že Jiří Heřman, jinak šéf opery NdB, má rád všechno velkolepé. V Tosce stejně jako třeba v Hrách o Marii si vyhrál s prostorem, respektive využil celou hloubku a velkolepost pódia Janáčkova divadla. Vše je zde laděno do černého a bílého hávu, s výjimkou zářivě zelené a modré, které obléká hlavní postava. Jeviště pak bylo koncipováno jako vnitřek kostela Sant'Andrea della Valle
Zdroj: http://www.denik.cz/divadlo/osud-callasove-operu-tosca-pusobive-zdvojuje-20150527-2w8t.html, osvětlené svíčkami a proměňující se v další prostory, a to včetně samotného Andělského hradu, kde bolestí utrápená Tosca tragicky ukončí svůj život.  Iveta Jiříková byla v hlavní roli skvělá a Jiří Sulženko v roli Scarpia jí výborně sekundoval. Představitel Cavaradossiho se během představení zranil, ale na jeho výkonu to znát nebylo a dopajdal to statečně až do konce. I můj tatínek byl nadšený, a to je poměrně velký kritik. Jediné, co bylo rušivé, bylo přenesení děje z doby napoleonských válek do šedesátých let minulého století. 

Jinak Noc divadel byla příjemně strávená hodinka s ukázkami baletu, procházkou mezi kulisami z Toscy a krátkou ukázkou hry orchestru. 

Facts: „Tosca“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo), 2015; autor: Giacomo Puccini, libreto: Luigi Illica, Giuseppe Giacosa, režie: Jiří Heřman 

Hry o Marii 
„O pannách, démonu, vraždě a milosti.“ Tak tohle jsem strašně moc chtěla vidět. Velkolepá opera pro sbory na jevišti Janáčkova divadla, které je pro velkolepé produkce jako stvořené. A v režii Jiřího Heřmana, který má velkolepost opravdu rád. Bohužel ji hrají jen asi pětkrát do roka, a navíc je to poměrně drahé představení. Ale dostala jsem lístek na listopadové představení jako předčasný dárek k narozeninám od kamarádek. Je vidět, že mě opravdu znají ☻. Byl to pro mě úžasný dárek, protože to bylo i úžasné představení. „Hry o Marii“ jsou v podstatě opera skládající se ze čtyř příběhů s náboženským motivem - Panny moudré a panny pošetilé, Mariken z Nimegue, Narození Páně a Sestra Paskalina. Každý má trochu jiný původ a odehrává se v jiné době, všechny jsou ale nějakým způsobem spojovány s postavou panny Marie. Každý z příběhů má i svou hlavní roli, ale to, co je dominantní, jsou právě sbory. Část sborů byla na ochozech a člověk měl proto pocit, že ho hudba doslova obklopuje. Navíc scéna a nasvětlení byly prostě nádherné a společně utvářely jedinečnou atmosféru. S hudbou Bohuslava Martinů moc seznámená nejsem, ale zněla velkolepě, aniž by měl člověk pocit, že ho zadupe do země. Líbila se mi i postava vypravěče v podání Daniela Bambase, který posouval děj prostřednictvím mluveného, nebo spíše rýmovaného slova. Pohyboval se po scéně a zapojoval do děje bez jakýchkoliv rušivých momentů. Měla jsem veliká očekávání a ta se mi i naplnila. Udělalo to na mě velký dojem.
Facts: „Hry o Marii“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo), 2015; autor: Bohuslav Martinů, režie: Jiří Heřman  
 
Mrtvé duše

„Chtěl bych od Vás ty mrtvé duše koupit.“ „A k čemu by Vám byly? Vždyť jsou to jen mrtvé duše.“ Moje poslední listopadová činohra byla v Městském divadle a byl to skoro dárek od mého zaměstnavatele. Na něm mám ráda to, že je schopen zajistit opravdu dobrá místa ☻, což se podařilo i tentokrát. Michal Isteník dostal za svou roli Čičikova v roce 2014 Cenu Thálie. Někoho to po zhlédnutí představení trochu překvapilo, ale pravdou je, že při udělování ocenění jako je Thálie nebo Oskar asi hrají vedle samotného hereckého výkonu velkou roli i jiné aspekty. Nicméně mně se představitel hlavní role líbil, i když chvílemi nahrával publiku až příliš. Tak trochu ve stylu Miroslava Donutila. Na druhou stranu to je to, co velkou část diváků viditelně těšilo. Scéna byla velmi jednoduchá a herci si ji během střídání obrazů v podstatě přestavovali sami. Kostymérky a vlásenkářky se v tomto případě opravdu vyřádily a herce oblékly do některých trochu bizarních kostýmů a na hlavě jim vytvořily vysokánské kreace, kterými mohly jejich nositelky oprašovat lustry. To jen podpořilo dojem z celé plejády charakterů, kde hlavním vypravěčem, jakýmsi moderátorem, byl Čičikov sám. I když jsou „Mrtvé duše“ komedie, mají onen tragický podtext. Vlastně už ona samotná otázka „Kolik máte duší?“ je ve své podstatě děsivá, jelikož se tu mluví o lidech, o lidech, kteří se tu prodávají jako zboží a vyškrtávají z vlastnických listin, když zemřou. Takže je to taková hodně hořká komedie. Ale mrazivě vtipná ☻.

Facts: „Mrtvé duše“; Městské divadlo Brno (Činoherní scéna), 2014; autor: Nikolaj Vasiljevič Gogol, režie: Hana Burešová 

Ensemble Opera Diversa: Chameleon aneb Joseph Fouché

„Přísahám věrnost.“ „Fouché, už zase?“ Kamarád mě pozval, ať se přijdu podívat, jak vypadá opera bez zkoušení. Bez zkoušení proto, že jednoduše neměli příliš času na zkoušení, a současně proto, že se jednalo o koncept, v rámci něhož celé představení z dob francouzské revoluce bylo aranžováno. Herci totiž měli s sebou desky s textem, který ale samozřejmě povětšinou dobře znali, a součástí celého představení bylo, že předstírali, že čas od času musí do desek nakouknout. Technicky vzato to vypadalo jako zkouška opery. Zároveň to ale mělo i příběh, byť jak už to u Miroslava Štědroně bývá, ten měl kritický nádech zejména politických poměrů doby, v níž byla hra původně uváděna, což byl rok 1997. Ne snad, že by podtext korupce, převlékání kabátů a prospěchářství přestal být aktuální i dneska. Hlavní postavou je tu Joseph Fouché, který je i oním chameleonem. Původně ministr Napoleona Bonaparta, který se vždy přidal k těm, kteří zrovna měli navrch, po bitvě u Waterloo se stal ministrem policie ve službách monarchie a nakonec svůj život zakončil jako diplomat. Byť to bylo spíš politické vyhnanství, hlava mu na krku zůstala. Zábavné, jednoaktové a v Mozartově sále za doprovodu živé hudby v rámci cyklu Ensemble Opera Diversa - více  zde.

Facts: „Chameleon aneb Joseph Fouché“; Divadlo Reduta, 2015; autor: Miroslav Štědroň, režie: Jiří Heřman  

zdroj: Made in USA, Tosca, Hry o Marii, Mrtvé duše, Opera Diversa