The Best of … kulturní deník 2017 (část II.)

Koncerty 

Letos budu víc chodit za hudbou, což jsem minulý rok nedělala skoro vůbec. Až na pár výjimek jsem si vystačila se svým iPodem. Protože jsem ale začala chodit pravidelně cvičit do fitka, tak mám bohužel docela přehled o tom, co zrovna letí za hudbu. Pokud tedy takovou hudbu hrají na stanici Óčko (asi jedno jakém), protože to je televizní stanice, která tam má výsadní postavení. Taky díky tomu vím i spousty drbů z hudebního showbusinessu. Třeba že Justin Bieber to dal dohromady se Selenou Gomez (zase). Nebo že existuje kapela Slza. To jsem třeba vůbec netušila. A hned jsem byla chytřejší. Co kdyby to bylo v nějakém testu. Jeden nikdy neví. Byla jsem jen na 7 koncertech + tedy na Lord of the Dance, což je v podstatě taky trochu koncert. 

Nejlepší koncert: *61 FJD *5 A Čarodějná láska (Filharmonie Brno) 

Nejpohodovější záležitost: Rocky Leon (na Špilberku) 

Zvuková klasika: Pink Floyd Night (v Sono Centru to vždycky zní dobře) 

Staré známé: Asonance (adventní koncert)

*  

Music 

Minulý rok byl pro mě ve znamení Imagine Dragons, BTS a Eda Sheerana, což byly tři alba z pěti, které jsem si koupila celá. A taky Kendricka Lamara a nahrávky symfonického orchestru. Já totiž většinou kupuji jen přímo písničky, co se mě něčím zaujmou. 

Evolve od Imagine Dragons prý podle kritiků není nic moc, ale mě přijde super, a moje nejoblíbenější písnička z alba je Roots.

 BTS jsou taková moje malá úchylka. Protože K-pop. Teď jsou z těch kluků hvězdy hvězd, což potvrzuje můj vytříbený hudební vkus, nebo chcete-li čuch, jelikož mne zaujali už při vydání první desky, což se mi tedy v tomhle žánru vážně nestává. No dobře, mně se líbily jejich choreografie přeci jen víc, než ta hudba, protože se na to dobře trénuje. Ale i tak. Koupila jsem si Love Yourself: Her, což tedy asi fakt není jejich nejlepší album (podle mě je tedy hodně nepovedený ten samotný název), ale jelikož pro mě jsou K-popová alba většinou naprosto nezajímavá (maximálně sáhnu po jedné písničce), byla to na mne docela odvážná volba. A song? Mic Drop … protože má cool choreografii. A taky má docela vtipný remix. A taky je i verze v japonštině. Je to srandovní.  

 

 Ed Sheeran byl všude, zejména pak loni, když vydal album Divide. Shape of You nebo Perfect zněly odevšud. A i já jsem podlehla, i když moje nejhranější písnička je Galway Girl.

A Kendric Lamar a jeho Humble má nejlepší taneční verzi vůbec (Kinjaz).

 A pak mi na iPodu stále dokola zní Rag'n'Bone Man a jeho Human a Skin. To dělá ten hlas.

A podle iPodu mi nejčastěji do sluchátek znělo Kichai - Tails, soundtrack k Akatsuki no Yona, Vivaldiho Čtvero ročních období, BTS a I See Fire z Hobita. Nějak mezi nimi nemůžu najít souvislost 😉.

*  

Knihy

Četla jsem, četla jsem. Skoro samé oddechovky – romantika a detektivky. Je to nejspíš důsledkem mé profese. Asi mám těch vražd málo 😒. Ještěže existují nemoci ... aspoň mám čas na čtení. 

Jiří Hájíček – Rybí krev (fiktivní příběh obcí, které zanikly, aby mohl vzniknout Temelín, a současně příběh jednoho života)

Michael Třeštík – Jen aby, řekla moje žena (krátká pousmání a postřehy prostřednictvím omezeného počtu znaků na Facebooku)

Jussi Adler-Olsen – Marco (severská detektivka z případů oddělení Q)

David Foenkinos – Něžnost (neromantická romantika neboli realita vztahu)

Julia Quinn – Because of Miss Bridgerton (nefalšovaná romantika v kostýmech) 

Horimiya – jedna z nejmilejších manga, tak trochu o lidech, tak trochu o ničem ... a taková nostalgie mládí 

* 

 A co si ještě zaslouží zmínku. Tak určitě výstava Kmeny 90, návštěva Technologického muzea a pak taky výstava Magický Himaláj. Rozhodně i jazzové večery ve Staré pekárně na Lidické, lektorské úvody Národního divadla, festival Smetanova Litomyšl a pohoda v Mariánských lázních se vším všudy.

*

The Best of … kulturní deník 2017 (část I.)

Je až neuvěřitelné, že jsem v lednu, tedy prvním měsíci v roce, o kterém se říká, že je předzvěstí toho, jak se bude celý následující rok vyvíjet, nebyla ani jednou v divadle. To se mi už posledních pár let nestalo. Nicméně už dávno není leden, takže už mám o čem psát, ale říkala jsem si, že než se pustím do svých tak záživných postřehů z plyšových sedaček a potemnělých sálů s Dolby Stereo v tomto roce, měla bych si udělat trochu revizi svých kulturních zážitků za minulý rok. A protože mám s tímhle příspěvkem poněkud zpoždění, vezmu to trochu zkrátka.

*

Můj červený kulturní zápisník během roku zezelenal (červený už nevyrábí), a přestože do něho lepím všechny svoje vstupenky i nadále (musím říct, že je to super, protože vždycky mi stačí se podívat a připomenu si často akce, které se mi tím hezky oživí … prostě je to fajn), klasické zápisky se smrskly tak na jeden obecný zápis měsíčně 😀. Osobně myslím, že je to tak dobře. Jeho původní účel byl nahrazen, a o to tak nějak od začátku šlo. Zpět ke kultuře. Která je mimochodem docela drahý koníček.

 * 

Divadlo

Za loňský rok jsem divadlo navštívila 29x, což je o něco méně než rok předtím. Nicméně mi asi není přáno vidět představení Želary, jelikož jsem na ně měla jít dokonce třikrát, ale vyšší moc pokaždé zasáhla a nic z toho nebylo. Nevadí. Zjistila jsem též, že muzikály prostě nejsou pro mě to pravé ořechové a na žádný jsem nešla, i když letos plánuji na základě pozitivních referencí dát muzikálu ještě šanci. Jelikož se opravuje (ještě stále) Janáčkovo divadlo, byl tento rok na balet poněkud chudší. Zato opera a činohra byla bohatá. Trochu mě mrzí, že jsem neviděla víc představení mimo Národní divadlo, ale s ohledem na všechny moje abonentky, které tam mám, se asi není co divit. Co bych tedy vybrala jako povedené, a co bylo naopak docela zklamání?

Nejlepší činohra(y): Králova řeč (MD), U kočičí bažiny (MD), Kmeny (DR)

Baletní radost: West Side Story (JD - Výstaviště)

Operní zážitek roku: La Gioconda (JD)

Nejpříjemnější překvapení: Faust a Markéta (JD - Výstaviště)

To jsem nečekala: Strach jíst duši (DR), Odyssea (MD)

A ty kostýmy!: Spící krasavice (MD), Nápoj lásky (MD), Skleněný pokoj (MsD)

Kdy jsem se nejvíc nasmála: Caveman! (Divadlo Bolka Polívky)

Co se nepovedlo: Paní z moře (MD), Směšná temnota (HaDivadlo)

Kdybych měla vybrat tři představení, která mi nejvíce utkvěla v paměti (v pozitivním světle samozřejmě): Kmeny, U kočičí bažiny, West Side Story

  *  

Film 

Tak letos to s tím kinem, jak už jsem psala několikrát, moc slavné nebylo. Pokud mám vybírat jen z toho, co jsem viděla v kině, tak toho moc není. V kině jsem totiž byla asi jen tak 25x, což někomu může přijít jako dost, ale je to stále skoro o polovinu méně, než třeba rok předtím. Filmový klub měl zkrácený program a pak … anime. Loňský rok jsem totiž místo klasických seriálů večer sledovala kreslené postavičky 😏. A že jich bylo.

 Nejlepší drama: Dunkirk 

Nejlepší popcorn: Strážci Galaxie Vol. 2 

Nejlepší dokument: Život začíná po stovce 

Nejlepší romance: V sedmnácti 

Nejlepší mrazivost: Mlha v srpnu 

Nejlepší komedie: …. Musím na ně začít chodit 

Nejlepší mix: Taxi Teherán 

Nejlepší krimi: Wind River 

Nejhorší filmový zážitek: Přání k mání, 50 odstínů nudy
* 

Anime 

Je spousta důvodů, proč mám ráda anime. Hodně lidí má tu mylnou představu, že jsou to pohádky pro děti (představí si Pokemóny a je to), ale to se opravdu hodně ošklivě pletou. Přestože je většina anime obsahem pro mladší publikum, je i spousta těch, které by svými příběhy byly označeny jako 18+. A vůbec tím nemyslím pornografii nebo jí podobná dílka 😠. Ale pro zájemce je tam určitě taky hodně pestrá nabídka. Jako u všeho je třeba si vybírat a já toho v loňském roce stihla hodně. Celkem asi 32 titulů, přičemž některé mají i více sezón (každý díl má max. 25 minut a sezóny mají většinou tak 13 dílů), ale někdy jde o klasicky samostatné filmy. byla to také spousta starších titulů, na které jsem předtím neměla čas, popřípadě trpělivost. A potom je tu samozřejmě také One Piece a Naruto: Next generation, které jdou každý týden. Pro případné zájemce:

Kdo chce film:  Kimi no Na Wa, Koe no Katachi 

Kdo chce nějakou tu klasickou romantiku a lá shoujo (google poradí): Kami-sama Hajimemashita, Akagami no Shirayuki-hime, Akatsuki no Yona, Soredemo Sekai wa Utsukushii 

Kdo nechce romantiku, ale akci a dobrodrůžo … tedy shounen (google poradí): Ao no Exorcist, Suisei no Gargantia, Owari no Serapth, Koutetsujou no Kabaneri, Bungou Stray Dogs 

Kdo chce něco drsnějšího a nevadí mu násilí: Michiko no Hatchin, Berserk, Btooom! 

A co se mi ještě líbilo: Oushitsu Kyoushi Haine, Orenchi no Furo Jijou, Donten ni Warau 

*

(a pokračování dále …)

Valentine´s Day

Je to tak. Dneska je Valentýn. Svátek má tlustý hošík s pidikřidýlky a slabostí pro růžovou barvu a medvídky se srdíčky.

Pokud máte co slavit, slavte. Já Valentýna neslavím.

Takže ...

 

Jaký je můj plán na rok 2018?

Jaký je můj plán na rok 2018? 

(být stejně úžasná jako každičký předešlý rok … vlastně ne, být ještě úžasnější … což je impossible☻) 

 

Když jsem si po roce přečetla svůj plán na uplynulý rok, došlo mi, že jsem to sepisovala v takové dosti obecné rovině. Žádné konkrétní cíle jsem si nestanovovala, což se s ohledem na můj tehdejší stav zdálo jako nejmoudřejší řešení. Stojím si za tím, že v rámci zachování si zdravé mysli a sebevědomí je nutné si klást jen takové cíle, které jste schopni alespoň částečně splnit, nicméně by Vás Vaše snažení nemělo posouvat vzad, tedy nějaké menší překážky a nepohodlí byste do svých plánů asi zařadit měli 👍. Tak jako tak to slovo „cíl“ nemám ráda, protože pro mě je to opravdu jen jakýsi ne nijak zvlášť zavazující plán, který mi ale pomáhá v tom, abych si stanovila priority, utřídila si svoje touhy, plnila si sny a zdokonalovala svoje už téměř (ale už vážně zbývá jen malinko) téměř dokonalé JÁ 😉. Nebojte, to poslední škrtám. O sebereflexi jsem ještě nepřišla. Pravdou je, že tenhle seznam mi hlavně pomáhá si připomínat, že jsou věci, které chci změnit, případně se jich úplně zbavit. A v tom se to celé malinko liší od všech novoročních předsevzetích, i když moje kamarádka říká, že jsem si to tak pojmenovala jen proto, abych neměla hned v únoru pocit, že jsem totální lůzr. Možná na tom něco bude … 

1. Budu společenská a pokusím se dohledat staré kontakty, které jsem za posledních deset let poztrácela – okruh mých přátel je poměrně stabilní a okruh lidí, co znám, vždycky ráda rozšířím, ale zjistila jsem, že mi schází někteří lidé z minulosti, které se mi ze života vytratili. Zejména poté, co jsem dokončila vysokou a poté, co jsem se o pár let později rozvedla. Je mi jasné, že si beze mne žijí zcela spokojeně, ale i tak bych se jim chtěla do života vrátit alespoň na chvíli. I kdyby jen proto, abych věděla, že mě jejich nepřítomnost nemusí mrzet 😜. (Ještě někoho překvapuje můj cynismus?) 

2. Přetvořím si svůj byt k obrazu svému a začnu tím, že vyměním všechny dveře – mít vlastní byt je super, ale když ho koupíte po někom, kdo se s Vámi esteticky nesynchronizuje, pak musíte udělat pár změn. Na stranu druhou nejsem milionář, abych předělala byt od podlahy po strop, takže se pokusím krůček po krůčku o „estetickou rekonstrukci“.

3. Začnu chodit na schůzky s úsměvem a nebudu je považovat za ztrátu času – zní to divně, ale přesně tohle dělám, a to prý dokonce lidem, které vidím ráda. Během uplynulého roku jsem si vyslechla několikrát, že prý dávám okatě najevo, že se nechci vázat, což podle mě není pravda, ale i tak nechci, aby si to má drahá polovička myslela.

4. Budu častěji volat domů a svým sourozencům a jejich manželkám, dětem … - tohle mi sice nikdo nevyčítá, ale osobně cítím, že nejsme v kontaktu tak často, jak bych si přála. Zejména proto, že každý bydlíme jinde, že od doby, kdy mám vlastní byt, jezdím za rodinou mnohem sporadičtěji, a taky nemám ten smartphone, co umí i nakupovat, takže samozřejmě nejsem ani v chatovací skupině mojí švagrové jménem „holčičí odpoledne“ nebo tak něco … a tudíž jsem úplně mimo stan všeho důležitého 😁

5.  Zapojím se do moderních technologií – čímž mám na mysli, že se i nadále budu vyhýbat většině sociálních sítí, zejména facebooku, ale bez tohoto kroku se jen stěží mohu zapojovat do „holčičího odpoledne“ nebo bez mapy hledat cestu do Horní Dolní. Případně uprostřed neznámého místa hledat nejbližší spoj do civilizace. Takže si asi opravdu pořídím telefon chytřejší, než jsem já. 

6. Smířím se svými šedivými vlasy a přestanu je pronásledovat – mám sice vlasy až na zadek v barvě podzimního listí, ale nelze si nevšimnout, že kořínky začínají házet velmi jasně světlé odlesky. Pro někoho, kdo má za to, že vlasy jsou korunou krásy, je dost těžké si přiznat, že pokud se nechci barvit každých 14 dní, budu se muset smířit s tím, že ty šedivé vlasy jednou převládnou. Pro jistotu si připomínám, že šedivé postarší dámy bývají docela šmrncovní.

7. Přestanu vyhazovat jídlo, zejména pak banány – proč zrovna banány? To je tak. Na někoho, kdo opravdu z duše nesnáší, když se plýtvá jídlem, zejména jen proto, že už nevypadá cool, ho totiž do koše u mě putuje na můj vkus až moc. Připadám si pak jako pokrytec. A banány jsou to často, protože já mám ráda jen ty, které jsou ještě skoro zelené, a tudíž tvrdé, a pokud jsou pak krásně žluté a měkké, tak už mi nechutnají. Takže je pak nesním, ale je mi blbé je vyhodit, takže mi nakonec zčernají a já je vyhodím až v tomhle stádiu (přitom se ale dají ještě krásně jíst), a pak z toho mám morální kocovinu. A mandarinky se zrníčky. Ne, tohle musí skončit.

8. Založím si instagram … nebo raději twitter – prostě jen tak. Protože musím jít s dobou a tyhle platformy mi prý poskytnout přeci jen více soukromí. 

9. Udělám si kurz sebeobrany nebo čehokoli podobného – nedávno se mě někdo zeptal, jestli jsem se někdy vážně s někým poprala, a já řekla, že samozřejmě … že ne. Nemám ráda fyzické násilí ani ve virtuální podobě, třeba ve filmu, natož tedy nějaké reálné. Nicméně kurz sebeobrany nebo základy nějakého bojového umění mne lákají už dlouho. Moje neteř a můj synovec dělají karate a mně to přijde bezva. 

10. Chci vidět alespoň 30 divadel, 30 filmů v kině, přečíst alespoň 12 knih, z toho aspoň čtvrtinu v nějakém cizím jazyce, zajít alespoň na 6 výstav, absolvovat přinejmenším 6 koncertů (jedno jaké hudby), vymyslet choreografii na novou hudbu a veřejně s ní vystoupit, dokoukat One Piece do aktuálního dílu a trochu víc se věnovat svému oboru – nezní to jako moc, ale nakonec je toho k běžnému dni a každodenním povinnostem dost. A hlavně chci víc číst věci, které se týkají mého oboru, i když to žádné extra zábavné čtení není. Většinou díky autorům 👎. 

11. Naučím se svíčkovou, guláš a domácí knedlíky – vařím docela obstojně, o něco lépe mi jde pečení dortů, o něco hůře pak jiných laskomin, ale nikdy jsem nevařila svíčkovou a nikdy jsem nedělala klasický domácí knedlík. A tak se to chci naučit. A guláš jsem sice vařila mnohokrát, ale prostě ho neumím.   

12. Nejdřív práce, potom zábava – mít benevolentního šéfa a flexibilní pracovní dobu je sice super, ale mně to často vede k tomu, že práci odkládám na úkor nějakých jiných aktivit, a musím přiznat, že mně to samotné vadí. Protože se mi nelíbí, když to dělají ostatní, nechci to dělat ani já. 

13. Budu pokračovat v debordelizaci – zbavovat se věcí, které v mém životě jen zabírají místo a nic mi nepřinášejí, jsem začala před dvěma lety a ještě nejsem u konce. A debordalizace se týká jak věcí materiálních, tak i těch nemateriálních, což mi přijde, že přináší mnohem těžší dilema. 

14. Nebudu zapomínat deštník a kartu IKEA family – zní to jako maličkost, ale není v mém okolí nikdo, kdo by tak často využíval erární deštníky v budově, jako já. A pokud už si svůj vezmu, někde ho nechám. Jen loni jsem ztratila dva a třikrát jsem se po pár dnech dostavila někam, kde jsem si deštník vyzvedla. Není nadto jet do hlavního depa MHD a popisovat jim můj malý deštník s Hello Kitty. A kartu IKEA, tu vždycky nechám doma.
15. Kamarádce pomůžu připravit super svatbu, která se jí bude líbit – protože mě o to požádala, a mě to moc potěšilo, protože se jí jen tak něco nelíbí, protože mě takové věci baví, protože cizí svatby jsou i pro cynika jako já velmi romantická záležitost.

*

Takže tak. Letos žádné konkrétní plány na cestování, protože přednost má teď byt, který mě bude stát hodně z mých úspor. Taky žádné plány, že zhubnu, protože o to mi nejde a cvičím vcelku pravidelně. Zatímco ten minulý rok byl hodně v rovině duševního i psychického zdraví (což se docela podařilo), tenhle rok se hodlám zaměřit na praktičnost. Uvidím za rok, jak to dopadne 😉.