Experimentální sever a vášnivý jih v hudbě i pohybu … a mně je zase zle

Nevím. Možná bych si měla přát, aby už tenhle rok skončil, ačkoli ani pořádně nezačal a já bych bez jeho prožití tak jako tak byla o rok blíž čtyřicítce (což zní naprosto strašně), ale zatím se neuskutečnilo nic moc, co by mě přesvědčilo o tom, že se od něho dá očekávat něco pozitivního. Například jsem už zase nemocná. Od Vánoc je to se mnou jako na houpačce. Dva týdny klidu, pak týden chřipka, a stále dokola. Díky tomu v práci nestíhám, nestíhám se současně ani z těch chřipek pořádně dostat, špatně spím a musím vynechat spousty akcí, na které jsem se chystala a vyznačila si je v kalendáři. Takže vlastně kromě neustálých nespokojeností nemám moc o čem psát 😄. Ale ne, není to zase vůbec tak zlé. Jen už mě prostě nebaví to smrkání 😜. 

Peer Gynt 

„Někde na severu, kde vše běží v kruhu …“ 

Jestli je někdo, kdo chce tvrdit, že tenhle příběh v baletním provedení se vší tou symbolikou pochopil bez jakýchkoli problémů, aniž by si musel přečíst program, pak s největší pravděpodobností trpí bludy. I když sice dílo podle jména znám, respektive vím, že se jedná o dílo Henrika Ibsena s hlavním hrdinou jménem Peer Gynt, to, že je to vlastně původně báseň, jsem opravdu netušila. O ději nemluvě. Děj to má opravdu barvitý a velmi velmi spletitý. Ne snad proto, že by se tam objevovalo až tak moc postav, ale prostě proto, že se tu do sebe vlévá pohádkový příběh s trolly, milostný příběh jako takový, vnitřní duševní svět hrdiny, jeho představy a nakonec i jeho pobyt v blázinci. A do toho tam pobíhá bílý jelen. Asi tak k ději. K baletu můžu pak říct jen … famózní. Jednalo se o hostování Slovinského národního baletu, a musím říct, že stylově je to úplně něco jiného, než na co jsme v naší kotlině zvyklí. Neříkám lepší nebo horší, je to prostě jiné, navíc velmi moderní a novátorské. Celé představení bylo hravé, chvílemi až bláznivé, a ač jsem byla z počátku trochu zaskočená, v průběhu představení jsem tomu všemu propadla. Není to nic, na co bych vzala někoho, kdo o baletu ví houby, případně má rád klasiku a moderní balet považuje za divný. Tanečníci, zejména představitel hlavního hrdiny, byli všeobecně skvělí. Objevovala se tam i spousta fyzických interakcí, které se v baletu moc nevidí. Jako třeba obyčejná facka. Představení je prý symbolem tanečního divadla 21.století. A s tím se nedá než souhlasit.

Facts: „Peer Gynt“; Balet Sloviského národního divadla Maribor (Janáčkovo divadlo v Brně – 22. 1. 2017); hudba: Edvard Grieg, choreografie: Edward Clug 

La Gioconda 

„Ó, matko má, na ostrově osudovém potlačila jsem kvůli tobě krvelačnou touhu zavržené sokyně. Teď strašnější je oběť má …, ó, matko má, já ji zachráním pro něj, pro něj, který ji miluje!“ 

Po všech povedených operních počinech, které jsem od začátku sezóny viděla, začínám mít trochu obavy, že najednou přijde nějaké velké zklamání. Ale ani tentokrát se nekonalo a nová premiéra se povedla. Brněnské opeře se prostě daří a vedle méně známých oper uvádí i klasická díla, byť někdy pojatá vskutku originálním způsobem. La Gioconda je klasickou italskou operou konce 19.století s velkými áriemi, milostným víceúhelníkem, poněkud náhlými a překvapivými zvraty a zejména pak tragickým koncem. Giocondu chce protřelý Barnaba a neváhá využít hrdinčiny slepé matky a inkvizice k tomu, aby ji získal. Jenže Gioconda miluje Enza, který ji sice má rád, ale ve skutečnosti miluje Lauru, svou dávnou lásku, proti své vůli provdanou za Alvise, který ale na naléhání své ženy zachrání Giocondinu matku, a proto ji Gioconda nemůže nenávidět a rozhodne se Enzovi a Lauře pomoci… je to opravdu celé propletené, ale na druhou stranu se to všechno hnedle vyřeší, až je to poněkud komické. Scéna byla tvořena velkými kamennými kvádry, které se díky posouvání či otáčení měnily na různá pozadí. Zejména vynikaly ve scéně, kdy se Gioconda v jedné ze svých hlavních árií prochází v zelených šatech a s dlouhými rusými vlasy na pozadí šedého kamene s reliéfem portrétu dívky s vlajícími vlasy. Ačkoli možná orchestr ten den neměl úplně svůj nejlepší den, rozhodně se to nedalo říci o zpěvácích. Zejména Scilla Boross jako Giconda a Sung Kyu Park jako Enzo utkvěli v paměti. Takové hlasy pohledat. Ale ani místní interpreti se nenechali zahanbit. Takže to opravdu doporučuji k návštěvě.      

Facts: „La Gioconda“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo), 2017; autor: Amilcare Ponchielli, libreto: Arrigo Boito, režie: Tomáš Pilař  

*61 FJD *5 A Čarodějná láska 

Flamenco, španělská živočišnost a Filharmonie Brno v rámci cyklu „Filharmonie v divadle“. Poslední velký koncert, který měla Filharmonie Brno v Janáčkově divadle před jeho rekonstrukcí. Janáčkovo divadlo totiž čeká velká rekonstrukce, zejména technického zázemí, takže na 18 měsíců budu mít utrum, což znamená, že si nejspíš budu muset najít nějakou další večerní zábavu. A ne, myslím to zcela ve smyslu kulturního vzdělávání J. Koncert byl bezvadný, přestože jsem na něj šla s teplotami a chřipkou a druhý den už jsem z postele nevylezla vůbec. Na programu totiž byla nejen hudba, ale také tanec, pravý nefalšovaný vášnivý španělský tanec. A na to já slyším. Zejména poté, co jsem se snažila poslední půlrok proniknout do tajemství flamenca. Ne vůbec úspěšně, abych byla upřímná. První část koncertu byla suita z opery Mezkař a klavírní koncert Noci ve španělských zahradách, což bylo super. Klavír zklame málokdy. V druhé části pak Filharmonie doprovázela balet o jednom dějství nazvaný Čarodějná láska, tedy klasický španělský balet, tedy klasické taneční flamenco. Člověk musí sice uvyknout velmi specifickému zpěvu lidové španělské tvorby, ale i když jsem nerozuměla ani slovo, ty emoce jde slyšet zcela jasně 😍. A stejně tak byl vidět ve všech gestech tance. Pro více informací, jelikož nejsem v tomhle žádný znalec, zde.  

Facts: „*61 FJD *5 A Čarodějná láska“; Filharmonie Brno (Janáčkovo divadlo), 2017

zdroj: zde, zde, zde

Dámský večer s kinky fuckery

Píšu tu často o filmech. Ráda chodím na pohybující se obrázky do kina a většinou si vyberu dobře. Ani tentokrát jsem si nevybrala špatně, i když tomu je možná těžké uvěřit. Kulturní zážitky se prý mají sdílet s ostatními, s čímž naprosto souhlasím. Jen bych dodala, že u některých je to i otázka „přežití“. A vůbec toho, že se na nějaký vydáte. U filmu o padesáti odstínech špatné literární předlohy a ještě horšího scénáře to platí dvojnásobně. Takže tohle je dnešní recenze a je na ní zajímavé hlavně to, že je jak říkají realitní agenti „zcela exkluzivní“. Protože je jenom o jednom filmu, opravdu zábavné komedii 😄.

Padesát odstínů temnoty 

„Kinky fuckery.“ Pravděpodobně nejvtipnější podtitul valentýnského hitu překvapivě pochází z filmu samotného. Kinky fuckery tímto vejde do dějin. Celé se to seběhlo takhle. Poté, co jsem loni po zhlédnutí prvního dílu trilogie (pro mě samotnou bylo překvapení už to, že to má vůbec více dílů) došla k závěru, že erotický film dneska nejspíš znamená posílání emailů a vyjednávání smluvních podmínek stran toho, zda se budou používat anální hračky nebo ne, rozhodla jsem se letos nic neriskovat a zorganizovat k tomu malou ladies party, protože ve veselé společnosti jednomu otupí smysly. A každý, kdo mě a moje kamarádky aspoň trochu zná, ví, že se tím hlavně myslí někde si posedět a hezky se nadlábnout 😋. Minule jsem byla k filmu poměrně shovívavá, protože to prostě byl takový neškodný rádoby erotický bonbónek o dvou dosti nereálných lidech (zde). Druhé díly to nemají jednoduché. Finále je daleko, na závěrečné drama je brzy, hrdiny už známe, takže není moc co představovat, ale nějak se ty dvě hodiny musí zaplnit. Nemá cenu rozepisovat, že scénář tentokrát asi psal někdo, kdo o psaní scénářů ví asi tolik, co já o černých dírách. Teoreticky vím, o co jde, ale prakticky se pohybuji v úplně jiném oboru. Scénáristé si nedělali hlavu s tím, že by příběh měl mít nějaké zvraty, ale o to zase až tak nešlo, protože Christian Grey trochu zarostl a vůbec nevypadal špatně. Zejména tehdy, když cvičil jen v teplákách nebo se sprchoval 😍. Ani kamera, ani výprava, ani soundtrack složený z popových pecek filmu ostudu nedělaly. To jen ten scénář, v rámci něhož jinak podle mého nadaní a sympatičtí herci měli co dělat, aby neobraceli oči v sloup. Takže moje dojmy a postřehy.

Anastázie (mnou familiárně nazývaná Stázička) je nevyspělé velké dítě, které poté, co s pláčem zjistí, že největší perverznost ve světě BDSM je plácání po zadku, dramaticky odejde z života svého největšího fanouška, který jak se zdá vlastní půlku Manhattanu, s tím, že ona na tohle není a koupit se tedy rozhodně nedá, aby ji následně udolala kytice růží, nový lapťop a úplně cool smartphone od Applu, a ona přicupitala zpátky. Ale jinak holka taky chodí do práce, kde čte knížky. Sice byla po tom výprasku z minula trochu naštvaná, že tohle tedy jako ne, ale někdy přeci jenom asi jo, takže … je to holka zvídavá 😏.

Sebastian má problémy. A upřímně řečeno to, že ujíždí na BDSM praktikách, je ten nejmenší problém ze všech, jestli vůbec něco takového je problém nebo cosi, co by se mělo „léčit“, protože pravdou je, že vykazuje spousty znepokojujících rysů psychopatické osobnosti. Protože je tak trochu stalker, tak trochu rád ovládá lidi, má problémy s dominancí, kontrolou a žárlivostí, a k smrti rád si o všem promluví, ale až POZDĚJI a nejlépe při nějakém jídle. „Probereme to později u večeře.“ Ale je to vlastně docela romantický, vždyť to všechno dělá z lásky, ne snad? 😢 Také má na všechno lidi, což mu závidím. Od těch, co mu doma uklízí jeho BDSM komůrku, přes ty, co jeho jménem kupují letecké společnosti, až k těm, co zakopávají mrtvoly nápadníků jeho vyvolené v Mohavské poušti. „Moji lidé se o to postarají.“ Také je trochu znepokojující skutečnost, že si po těle kreslí mapy, aby jeho milá poznala, kde se ho může dotknout bez toho, aby ji neskočil po krku. Kdyby někoho zajímal můj názor, řekla bych, že už dávno měl zajít k nějakému psychologovi. ⏬ (hard truth)

Ve filmu jsou tři „zloduši“, ale ani jeden nestráví na plátně víc jak pět minut. A jejich zápletky se vyřeší mimo plátno za pár sekund. Ostatně Christian má na to lidi, takže se tomu vlastně divit nemám, ale jinak se tomu říká "scénaristická lenost".

A erotické scény. Jsou tam, ne že ne. Hlavní protagonisté sice nevykazovali žádnou vzájemnou chemii budícího se erotického dusna, spíš budili dojem jako friends with benefits, ale ujali se toho s odhodláním. Všechny scény měly docela podobný průběh, kdy většinou ona byla nahá a on oblečený. Jeden z nich přišel s nějakou BDSM hračkou, při pohledu na níž mě napadaly naprosto příšerné věci (a určitě jsem nebyla sama – „To jsou skřipce na bradavky.“), aby následně Christian uvedenou věcičku použil tím nejnevinnějším způsobem, respektive svou milou té věcičky v podstatě hned vzápětí zbavil, protože jí stačí předehra tak na 15 sekund, a dojeli to naprosto klasickým způsobem. Každý druhý nezávislý snímek má víc odvážných scén, než spolu spáchali tihle dva.

Takhle to zní, že to byla blbost a špatný film, ale ve skutečnosti to sice byla veliká blbost a velice špatný film, ale v důsledku toho všeho opravdu zábava, byť si troufám tvrdit, že to vůbec nebylo úmyslem jeho autorů. Já se nasmála, a ještě jsem zjistila, že moje představivost je znepokojivě barvitější než ta autorčina. Nebo vlastně raději vůbec nechci nic o představivosti autorky vědět.

Facts: „Fifty Shades Darker“; USA, 2017; režie James Foley 

Zdroj: zde

Činoherní stmívání konce zimy

Poslední dobou jsem vůbec neměla čas a myšlenky na to, abych doplnila tenhle svůj kulturní deníček. Jsem totiž v procesu řešení zapeklité životní situace. Není vyloženě nepříjemná, jen je prostě velmi zásadní. Musím to nějak zpracovat, ale to neznamená, že bych nemusela řešit všechny ty každodenní záležitosti nebo že bych seděla doma na … gauči. Až všechny ty shony přejdou, snad se budu moci pochlubit nějakou hezkou novou zprávou, ale zatím jsou tu všechny činoherní resty od … no od posledního příspěvku 😃. 

Skleněný pokoj 

„Postavím Vám dům. Úžasný dům plný světla, plný života, moderní, dýchající, jedinečný.“ 

Představení Městského divadla je na motivy stejnojmenné knihy od britského spisovatele Simona Mawera, která získala několik literárních cen a která vypráví fiktivní příběh brněnské vily Tugendhat. Vlastně se jí „inspirovala“. A lidmi a jejich osudy, které jsou s ní svázány. Pro někoho, kdo tu úžasnou stavbu viděl, prošel a cítil, je to možná i povinná návštěva divadla. Pro mě tu jsou ale dvě zásadní ALE. První je dáno samotnou předlohou. Ta kniha je napsána krásně, barvitě a čtivě, ale já ji nikdy nedočetla. Vypráví totiž fiktivní příběh velmi konkrétní stavby, který se v mnoha ohledech, byť jména jsou změněna (což je dodrženo i v samotné hře), až příliš podobá osudům skutečných majitelů vily Tugendhat, kteří jí dali své jméno. A to je dost zvláštní, protože to čtenář často obecně neví, a proto ty osudy se všemi špatnostmi přisuzuje skutečným lidem. A to se mi nelíbilo. Navíc bez „kouzla“ historických zvratů 20.století by se jednalo o poněkud tuctový a současně přikrášlený milostný mnohoúhelník (majitel udržuje vztah s chudou židovskou prostitutkou, zatímco jeho žena hledá útěchu v přátelství se svou bisexuální kamarádkou, která jako manželka Žida přijde do jiného stavu s nacistickým oficírem, aby o dítě přišla v koncentračním táboře …atd.). Postavy nemají žádný extra vývoj, byť se děj odehrává v průběhu půl století. Druhé ALE je pak v tom, že je to opravdu dlouhé. Nejsem z těch, kdo po hodině a půl poposedávají nervózně na sedačkách. Divadlo miluju, ale tady se stále se dokola opakující změny scény, navíc velmi časté, stávají monotónními a namísto toho, aby se děj věnoval buď osudům vily, nebo osudům majitelů, snaží se o oboje, což tak úplně dobře nefunguje. Trochu mi to připomínalo promítání diapozitivů, které hostitel protáhl na dvojnásobek času, než by se u momentek z dovolené hodilo. Jestli bych to doporučila? Určitě ano, jen je potřeba nečekat od toho až tak moc.

Facts: „Skleněný pokoj“; Městské divadlo Brno (činoherní scéna), 2015; autor: Simon Mawer, režie: Stanislav Moša 

Směšná temnota 

„Sedíme tady uprostřed válečnýho území, o ničem z toho ale nic nevíme, protože tady nemáme televizi ani internet.“ 

Co asi tak dostanete za kulturní zážitek, když si vstupenky koupíte s 50% slevou na slevomatu? No dostanete třeba takovou Směšnou temnotu. A to je dobře, protože takových podivných divadel moc není, současně ale budete hodně váhat, zda ta cena i tak nebyla přehnaná, a pravděpodobně si řeknete, že je dobře, že jste si o tom vůbec nic předem nepřečetli, protože byste na tu hru asi jinak nešli. A to by byla právě škoda, protože … No, člověk má být otevřený novým věcem. O čem ta hra byla, jsme si po jejím skončení moc jisté nebyly, i když mám o tom svou teorii. Cesta do temnoty (pekla či jak jinak chcete) je dlážděna dobrými úmysly, zde konkrétně je to zaměřeno na matičku Evropu a její vztah k těm částem světa, které zná většina z nás jen z televizních zpravodajství. Sarkasmus, určitá hořkost, smutný humor a především pak velká dávka ironie se nedaly nepochopit. Vojáci tu podnikají cestu do nitra džungle v „Afghánistánu“ ve snaze najít vojína-zběha, a hodlají ho zlikvidovat. A přitom potkávají různé postavy, místní i přivandrovalé. A pak je tu ten příběh somálského piráta, co vystudoval vysokou školu v oboru pirátství a vyjel se svou loďkou na moře, a protože se nemohl se svou maličkou loďkou vyhnout té velké obchodní lodi, prostě mu nezbylo nic jiného, než aby v zájmu zachování si života tuhle loď obsadil, což slečna z neziskové organizace na vysokých podpatcích tak ochotně vysvětluje na své přednášce. Jak říkám, možná podivné, ale zvláštně známé.

Facts: „Směšná temnota“; HaDivadlo, 2017; autor: Wolfram Lotz, režie: Filip Nuckollsl 

Improvozovna 

„Poručíku, co budeme dělat?“ „Nebojte, chlapy. To dáme. Protože jsme jednotka. … Vojenská … taneční … jednotka.“ 

O Improvozovně jsem už jednou referovala (zde). Ale s tímhle divadelním počinem se to má tak, že je pokaždé jiný, respektive má pokaždé jiný děj, jinou zápletku, jinou náladu, jiný průběh a jiný závěr. Jen prezentující pětice zůstává stejná. Minule to byly želvy ninja a tentokrát to vtipně vyšlo na sv. Valentýna, což je svátek, který jsem, jak si všichni mohli všimnout, ignorovala stejně jako většinu předešlých let. Co o tomhle večeru říct? Snad jen, že to byla sranda veliká a dozvěděla jsem se spousty zajímavých věcí. Třeba, že nejromantičtějším místem je muzeum, kde je jediným exponátem mluvící kostra, že nejromantičtějším tvorem je labuť, zejména ta přežraná rohlíky od dotěrných turistů, a nejromantičtější jídlo jsou špagety. A nikdy to nakonec není o tom, co je vlastně nejromantičtější, ale z čeho se dá udělat dobrá improvizovaná sranda. To třeba ty špagety ukradnou vojenské taneční jednotce a ta to musí řešit, protože jejich špagety v plechovce jim nikdo krást nebude!

Facts: „Improvozovna“; Divadlo Reduta, 2017; autor: Michal Dalecký, Roman Blumaier, Jiří Jelínek, Jiří Kniha, Alexandr Stankov 

Králova řeč 

„Král problémy mít může – řešit je však musí.“ 

Moje maminka má jen jediného oblíbeného herce – Colina Firtha. Abych řekla pravdu, vlastně moc netuším, kde se ta její náklonnost vzala, jelikož si jinak jména herců do paměti neukládá, ale mám podezření, že za to může jeho role pana Darcyho v Pýše a předsudku, v tom kultovním televizním zpracování slavného příběhu od Jane Austen z roku 1995. Colin Firth taky ztvárnil hlavní roli krále Jiřího ve filmu Králova řeč, který vypráví o jeho poměrně úspěšné snaze překonat koktavost a vyrovnat se s tím, že se po abdikaci svého bratra Davida stal trochu neočekávaně králem Velké Británie. Jiří, nikoli Colin. V Mahenově divadle se inspirovali stejnou knihou jako autoři filmu a dali vzniknout jedné z divácky nejúspěšnějších činoher v repertoáru. Takže když se naskytla možnost, koupila jsem lístky. A udělala jsem dobře. Je to nejen sympatický a z velké části pravdivý příběh, ale je také opravdu plný skvělého humoru. „Jen klid. Dlouhé pauzy dodávají projevu vážnosti.“ „Tak to jsem nejvážnější král v historii.“ Je to navíc zajímavý střet mezi dvěma světy, z nichž jeden je většině z nás stejně blízký jako království elfů. Navíc to bylo prostě velmi povedené i v mnoha jiných směrech. Třeba kostýmy byly super, zejména pak Eva Nová v roli budoucí Královny Matky (což se asi nemá psát s velkými písmeny) měla na sobě jen samé krásné kousky, hudba byla trefná a scéna byla přehledná. Žádné velké přemísťování, jen pohybující se opona. Martin Sláma se pro roli koktajícího krále snad narodil a Ladislav Frej si roli řečového terapeuta vyloženě užíval. Seděli jsme v prvním pořadí a musím říct, že chvílemi jsem měla trochu problém všechno slyšet. Přeci jen všechen ten červený samet pohlcuje zvuk. Ale to mi rozhodně nemohlo zkazit celkově opravdu pozitivní dojem z celého představení. „Pořád zadrháváte u W.“ „Musel jsem alespoň párkrát, aby poznali, že jsem to já.“ 

Facts: „Improvozovna“; Mahenovo divadlo (NdBrno), 2013; autor: David Seidler, režie:  Martin Stropnický

Zdroj: zde, zde, zde, zde

Cenzura v Teheránu, jazz v Hollywoodu, tanec v Paříži a samota v kosmu

Lednové filmy nemají mnoho společného. Ani příběhem, ani poselstvím, ani jazykem, ani místem, kde se odehrávají. Vlastně ani stylem. Je to pseudo dokument, muzikál, biografie a sci-fi. A mají i proměnlivou kvalitu. Chtěla jsem jít i na další filmy, hlavně v rámci festivalu severského filmu a cyklu věnovanému Hayao Miyazakimu, ale vůbec mi to nevychází. To ta moje pitomá vyhozená lopatka. Sportovat v lednu se prostě nemá. 

Taxi Teherán 

„Točíte film, viďte? Jako taxikář, pane Panahi?“

Některé filmy jsou geniální tím úplně nejméně nápadným způsobem. A tohle je právě takový případ. Je to film, u kterého by se mohlo zdát, že je na první pohled tak trochu o ničem, jen o chlápkovi, co po Teheránu jezdí s taxíkem a přitom kamera zachycuje, co se v autě odehrává, ale ve skutečnosti je o mnohém. Jafar Panahi je íránský režisér a neoblíbenec tamního režimu. Oficiálně filmy točit nesmí, a pokud není ve vězení, je aspoň v tzv. domácím vězení. Tam byl ostatně i v době, kdy za tenhle film získal Zlatého medvěda na Berlinae. Stačilo mu jen auto a ruční kamera pověšená na zpětném zrcátku, kterou zachytil rozhovory s rozličnými klienty, kteří jeho taxikářských služeb využívají, aby vytvořil film plný upřímného humoru, lidskosti a výmluvnější, než kdejaký dokument. Každý dialog herců/neherců, každá jejich větička má svůj význam, a všechno to vypadá a zní nenuceně a přirozeně. Každá z těch někdy i poněkud bizarních postaviček odkrývá realitu života v Íránu víc, než televizní zpravodajství. Jak se má umělec chovat v zemi, která mu neumožňuje svobodně se vyjadřovat? Jak má popsat realitu každodenního života obyvatel státu, který každodennost zobrazovat zakazuje? Kde jde korupce a cenzura ruku v ruce a nad tím vším bdí náboženská policie? Kde jeden musí za překupníkem, aby si pustil filmy Woodyho Allena? Forma a obsah tu tančí v dokonalém souladu a musím říct, že to je bezvadná jízda. Za mě aspoň 90%. „Ze života Ti udělají peklo. Z nejlepších přátel nepřátelé. Nezbývá … než se na to vykašlat.“

Facts: „Taxi Teherán“; Írán, 2015; režie Jafar Panahi 

La La Land

“Here's to the ones who dream. / Foolish as they may seem. / Here's to the hearts that ache. / Here's to the mess we make.“  

Už dlouho jsem nezažila v kině Scala tak dlouhatánskou frontu. Největší favorit letošních Oskarů a vítěz Zlatých Glóbů byl v malých kinech paradoxně dřív, než v multiplexech. Byla jsem zvědavá, jestli ten rozruch opravdu stojí za to. A určitě stojí. I když chápu i opačný názor. S tímhle filmem se to má totiž tak, že buď přistoupíte na to, že je to moderněji pojatý klasický muzikál, což znamená, že nějaká hlubší psychologie postav zde nemá místo „Lidé milují to, do čeho jsou ostatní zapálení.“, všechno se vyřeší správnou písničkou a je to takové … prostě trochu kýčovité, nebo na to nepřistoupíte. A pokud ne, asi pak budete chválit vizuální stránku (pokud máte rádi technicolor), nejspíš i hudbu (pokud máte rádi jazz, klavír a pop) a taneční sekvence (kterých tam zase až tolik není), ale možná Vám Ti dva vlastně nepřijdou moc sympatičtí, jejich problémy shledáte banálními „Jak to myslíš, že se Ti nelíbí jazz?“ „Prostě když ho poslouchám, tak se mi nelíbí.“, a i když se budete snažit sebevíc, prostě Vám ta jejich romance přijde uspěchaná. Nebo se musíte rozhodnout mezi tím, zda v tom vidíte zlatou éru hollywoodského muzikálu ve vší jeho barevnosti a hravosti, nebo v tom vidíte romantický film, kde se sem tam tančí a zpívá. Já osobně jsem v tom hlavně viděla něco trochu jiného, jakousi snovou atmosféru, která se v kinech moc často nevidí, a to mě potěšilo. Romance? Podle mě vlastně ani moc ne, osobně jsem v tom zase až tak osudovou lásku neviděla. A upřímně, mezi těmi dvěma to podle mě moc nejiskřilo. Ale taneční scéna na mostě a závěrečná sekvence mi to bohatě vynahradily. Za mě 85%. 

Facts: „La La Land“; USA, 2016; režie Damien Chazelle 

Tanečnice 

„Z temnoty a šera se vynořila oslepující záře.“ 

Biografické filmy mám ráda, protože jsou o konkrétních žijících (alespoň původně) lidech, jejichž život byl něčím (zpravidla pozitivním, ale pravidlo to není 😉) zajímavý. Jenže je to mnohem náročnější žánr, než by jeden čekal. Protože nacpat lidský život nebo celoživotní dílo kohokoli do dvou hodin filmu vyžaduje zručnost. Často je proto nutné zaměřit se jen na určité období hrdinova života a vyvarovat se tak zjednodušování a zplošťování příběhu. A to je podle mě trochu problém u Tanečnice. Francouzský snímek pojednává o hvězdě pařížského kabaretu Loïe Fuller, která se narodila v roce 1862 kdesi na americkém Středozápadu a stala se jednou ze zakladatelek moderního pojetí tance, taneční přípravy a divadelní techniky. Skrytá v metrech lehkého hedvábí, s dlouhými hůlkami v rukou a za pomoci barevných reflektorů a symfonické hudby vytvářela na pódiu tanec, který se označuje jako Serpentine Dance. „Tohle je můj tanec.“ Svá vystoupení si vymýšlela sama, od choreografie po technické provedení osvětlení (na které měla dokonce patent). A znala jí celá umělecká Paříž. Ve filmu toho ale o jejím novátorském přístupu k tanci zase tak moc není. A už vůbec v něm není zachyceno, jak slavnou se stala a jak opravdu žila (její dětství je tu vykresleno poněkud příliš dramaticky, její celoživotní vztah není zmíněn vůbec). Důraz je tu na její vztah s jednou z nejznámějších zakladatelek moderního tance – Isadorou Duncan a nevyjasněnou orientaci (ve skutečnosti se svou lesbickou orientací nijak netajila). Bylo to skvěle zahrané, taneční čísla, byť poněkud krátká, byla nádherná, ale o ní samotné toho ve filmu vlastně moc nebylo. Za mě 75%. „Bez svých šatů nejsem nic.“

Facts: „La Danseuse“; Francie/Belgie/ČR, 2016; režie Stéphanie di Giusto 

Pasažéři 

„Nevíš, co se stalo? Nikdo další se nevzbudil.“ „Vzbudili jsme se příliš brzy. O devadesát let.“ 

První věc, kterou mohu říct, je, že trailer je absolutně zavádějící. Podle traileru čekáte něco opravdu super dramatického, nějakou fakticky cool pointu, něco sci-fi adrenalinového, ale je to vlastně docela jinak. Ale ne že by to bylo vyloženě špatně. Jen je to prostě jiný film. Meziplanetární lety už nejsou nic zvláštního, lidstvo obydluje planety vzdálené 120 let letu téměř světelnou rychlostí (takže asi jako fakt daleko od Pluta) a lidé na ně cestují spící na super luxusních lodích, kde je prostě všechno. Restaurace, bazény, tělocvičny, bary, espreso, koktejly s deštníčkem … Jenže dojde k jakési chybě a jeden pasažér z 5000 se vzbudí. O devadesát let dříve. Což je dost špatná vyhlídka. A ještě horší je to, že se do limbu už znovu hodit nemůže a navíc má Jim palubní lístek jen do economy class, takže je odsouzen k tomu, aby až do smrti jedl k snídani jen cornflaky. A začne mu to trochu lézt na mozek. A pak se vzbudí i Aurora, ale trochu jinak, než on. A vypadá to, že super luxusní kosmická loď bude takový vesmírný Titanic. Přiznám se, že mě film opravdu sedl do nálady, přestože se tam dobré tři pětinu filmu vlastně nic moc neděje. Ale je to hrozná blbina 😁. Sice milá, ale blbina. Všechno je krásně naleštěný a příhodný. Už jen to, že Jim je probuzen zcela náhodně, ale jako vážně je štěstí, že je to technik, který si umí poradit i s jaderným reaktorem 😉. Kdyby to vzbudilo tu porodní asistentku nebo toho zahradníka, co leželi vedle, tak tedy fakt nevím. A pak je samozřejmě štěstí, že jsou ti dva takoví krásní mladí lidé. Je to romantické sci-fi. Je to film, jehož první tři pětiny mají potenciál psychologického dramatu, ale zůstane nevyužit, což by nevadilo, kdyby ty poslední dvě nesklouzly do letního blockbusteru, kde je víc akce než logiky. Ale docela to podle mě funguje. A scéna s bazénem ve stavu beztíže byla skvělá. Za mě asi tak 80%. Jen se obávám, že kdybych se takhle probudila já, tak první věta, kterou uslyším, bude: „Všichni jsou mrtví, Dave“ 😜. 

Facts: „Passengers“; USA, 2016; režie Morten Tyldum

zdroj: zde, zde