Barevné rituály

Já vím. Dnešní název originalitou neoplývá, ale po tomto víkendu je vůbec výkon, že jsem schopná rozeznat barvy na přechodu. Může za to samozřejmě lehká únava, nic jiného :-)). Ale když už jsem u těch barev a únavy …

Myslím, že sprchové gely od Dermacolu zná každá vůněmi omámitelná návštěvnice drogerií. Já osobně je naprosto zbožňuji. Mají krásné obaly a úžasné vůně, které mě osobně nepřipadají přehnaně výrazné nebo příliš umělé, i když pro milovnice klasické mýdlovky asi nejsou. A pokud je zrovna nějaká akce, dají se koupit za pár kaček. Naposledy je měli v DM za 39,90 Kč. Jinak jsou vcelku průměrné, ale tady jde hlavně o ty vůně, že? Ty s krémovější strukturou mi vyhovují víc, ale i ty klasicky gelové nijak přehnaně nevysušují (i když některé trochu stahují), a to je jinak moje suchá kůže dost vybíravá. Proto taky musím všechny přípravky na kůži pravidelně střídat. Postupně se mi jich sešlo devět. Podle všeho mi chybí jen jeden – povzbuzující růžový zázvor, což je jedna z mála vůni, která nemá základ v ovoci nebo zelenině. No nevypadají k sežrání? :-))

První tři. Osvěžující sprchový gel - vodní meloun (ten mám ze všech nejdéle a voní úplně nádherně), povzbuzující sprchový gel – černá třešeň (myslím, že někomu může vonět trochu uměle, ale já třešně ráda v jakékoli podobě) a novinka na jaro - svěží sprchový gel – rebarbora a jahody (na první pohled trochu zvláštní kombinace a trochu netypická vůně, která mi zpočátku nepřišla nic moc, ale teď se mi zdá jako jedna z nejpovedenějších).

Oživující sprchový gel – sladké mango (je také novinka z jara a mám ho zatím nejvíce, jelikož vůni manga, která je tu hodně intenzivní a sladká, vyhledávám spíš, když je venku chladněji. Mimochodem použítí slova “oživující“ v kombinaci se sprcháčem je podle mě vážně trochu divné), zklidňující sprchový gel – tibetský jasmín (jediná květinová vůně a voní opravdu super), antistresový sprchový gel - hrozny s limetkou (asi můj nejméně oblíbený, přitom mám hroznové víno i limetky ráda :-))

Poslední tři - harmonizující sprchový gel – belgická čokoláda (myslím, že je nejoblíběnější, protože ta vůně je úžasná, opravdu jako pomeranč v čokoládě, navíc je krémovější, což je u mě plus), revitalizační sprchový gel – sicilská pistácie (jeden z mých oblíbenců, už kdyby jen pro tu oříškovou vůni), a poslední je taky novika z jara - relaxační sprchový gel s kokosovým olejem, který má jako jediný trochu jiný název, a to „Karibský sen“ (jak název napovídá voní jako nějaký drink s kokosem, mě osobně připomíná Piňu Coladu).

Jinak všechny vůně mají svoje variace ještě v tělových mlékách, ale vyzkoušela jsem jen belgickou čokoládu a úplně mě to neohromilo. Mám ale tělový krém, který má jen dvě varianty, vodní meloun a belgickou čokoládu (mám čokoládu, překvapivě), a ten je lepší, jelikož má hutnější konzistenci a nemám z něj ulepený pocit. Jinak belgická čokoláda má taky ještě variantu tělového peelingu, který je podle mě lepší než sprchové gely, už jen proto, že je krémovější. Jinak řada Aroma Ritual má i další produkty, ale ty jsem zatím nezkoušela - krémy na ruce (černá třešeň, hrozny s limetkou, belgická čokoláda) a tělový olej - hrozny s limetkou.
Já vím, jen jsem to vyfotila a popsala, ale aspoň je to krásně barevné ... 

Nedělní pečení a tak XIV.

Dnešní post vlastně není ani nedělní a vlastně ani ne tak úplně o pečení. Je ale o sladkostech (a nejen těch). Před asi měsícem jsem totiž byla pověřena naprosto stěžejním úkolem, který prověřil mé schopnosti (a taky trpělivost). Taková malá zkouška toho, zda za ten uplynulý půlrok, kdy sem pravidelně zásobovala rodinu a přátele svými pekařskými pokusy, nastal nějaký pozitivní posun stran mého umu. V rámci takového třídenního polosoukromého rautování jsem totiž upekla skoro 40 minizávinů (mám raději slovo "štrůdl", ale blbě se to píše), což v kuchyni mé maminky znamená spoustu hodin v nepřiměřeně nahrbené poloze nad nízko položenou pracovní deskou (a následujících pár dní stařeckého hekání při jakékoli snaze se narovnat). Pak jsem pekla vanilkový cheesecake na plech, který bohužel vyfocený nemám, a višňovo kakaový dezert, což byla v podstatě buchta ze dvou těst a vrstvy višňového krému s celými višněmi. Tu jsem pekla dokonce dvakrát. A každý den jsem udělala 50 malých sladkých minidezertíků do malinkatých skleniček. Vespodu piškotek namočený ve šťávě z jahod, pak rebarborovo-jahodové pyré zahuštěné pudinkem a vrstva sladkého tvarohového krému se šlehačkou navrch. Zdobeno většinou čerstvou jahůdkou, lístečkem máty a domácím drceným karamelem. Ale sranda to byla veliká :-))

Jako vždy jsou fotky dělané mým malým foťáčkem, a proto zcela a naprosto mizerné. Ale byla jsem ráda, že jsem stihla alespoň tyhle :-))

Moje výtvory z posledního dne. Na fotce není samozřejmě všechno. Jenom jednotlivých porcí štrůdlu bylo 100 !

Nicméně jsme vyráběli i další pochutiny. Ty tedy nejsou mými nápady, ale pochlubit se s nimi musím, jelikož se podle mého povedly na jedničku. A to jsem pomáhala jenom trošičku :-))

Ukázka kanapek. Od každého druhu alespoň čtyři talíře či tácy. Šunková pomazánka s paprikou a cherry rajčátky, mandlová paštika s brusinkami, hermelínová pomazánka s kyselou okurčičkou a salámem, sýrová pomazánka s paprikou a olivou, pomazánka z tvrdého poličanu s kyselou okurčičkou a cherry rajčátky, a jakási pomazánka (nejspíš opět šunková) s paprikou a olivami.

A nějaké ty piplavé záležitosti. Kuskus s pikantními kuřecími kousky, cherry rajčátkem, kukuřicí a majonézou (malá sklenička), norský uzený losos na míchaných vejcích (s mátou, ale k tomu došlo trochu nedopatřením .. mým) a ledovém salátu s toustem (větší sklenička), a pro milovníky masa a krve - tatarský biftek s česnekem a topinkami (mimochodem mňamózní).

A dostala jsem hlad .... tak jdu raději spát.

Chtělo by to svézt se hned

Všichni jsme neustále tak zaneprázdnění. Jako kdyby s těmi všemi tablety, smart-phoney, emaily, internetem a i-founy, namísto toho aby nám ubraly z toho shonu každodenních věcí, se náš život stával rychlejším a zaměstnanějším. „Nemám čas. Nemám čas.“ „Mám toho strašně moc“. „Promiňte, nemám čas ohlížet se zpět“. Vždycky se objeví něco, co nás vyruší a rozptýlí, odvede naši pozornost od toho, co bychom měli udělat, kde bychom měli být, s kým bychom měli být. Práce, nové projekty, doktorát, co Vám k ničemu vlastně nebude, opravy domu, co nejsou potřeba, kariéra, která není vlastně tak zajímavá, jak si namlouváme, … lenost. Ta se do toho všeho plete strašně moc. A pak najednou přijde ten moment, kdy Vás zasáhne realita toho, že jste se někde v tom všem shonu zapomněli zastavit, rozhlédnout se a zapamatovat si něco, co by Vás obohatilo víc, než celé Vaše povýšení v práci nebo víkend team buildingu. Tomu pocitu se říká lítost. Nejde o výčitky o minulosti. Není to o tom, že jsme měli jít na jinou školu, nevdávat se nebo jet tenkrát pomaleji. To jsou věci, které nemá cenu oplakávat či si vyčítat, jen se z nich můžeme maximálně poučit, ale musíme se jim přizpůsobit, ať chceme nebo ne. Je to o věcech, které máme čas si uvědomit a měnit, a někde hloubi naší zaneprázdněné hlavy jsme si toho vědomi. Ignorujeme ten hlásek, ale uvědomujeme si už v té chvíli, kdy se tak rozhodujeme, že jsme zrovna něco zanedbali, že jsme něco úmyslně pro vlastní pohodlí přehlédli, abychom se k tomu už nikdy nevrátili. „Co by se asi tak stalo? Další týden to udělám“. „Já bych docela ráda jela, ale mám práci, fakticky strašně důležitou.“ „Oni za námi taky moc nejezdili, tak co se stane, když letos nepojedeme? Navíc mě tyhle každoroční rodinné setkání nebaví.“ „Zavolám zítra. Nebo příští týden. Však se to nezblázní.“ „Tak ho pozdravujte. Příště určitě pojedu.“ „Mě se tam nechce. Však to ještě uvidím.“ „Nechce se mi dávat tři eura za vstup. Však se sem ještě podíváme.“ Jenže k tomu málokdy dojde. Ze dnů se stanou týdny, z týdnů měsíce, z měsíců roky a dekády jsou pryč. Ale tohle si člověk uvědomuje většinou až ve chvíli, kdy ho zasáhne fatalita života, kdy se z jeho života vytratí tiše někdo, kdo byl jeho součástí tak samozřejmou, že Vám ani po jeho odchodu nedochází, že ono „příště“ už nebude. A smutné je, že pak se většinou vrátíme zase do starých kolejí. „Máme strašně práce. Na to nemáme čas“. A vlak jede dál a Vy spoléháte na to, že Vám příště zase trochu přibrzdí, i když už vlastně možná nikdy Vaší stanicí neprojede. Chtělo by se svézt raději hned.

Můj strejda byl člověk, který neměl rád pozlátko, přetvářku a ceremonie. Měl rád les, humor a společnost. Měl zvláštní smysl pro humor a někdy překvapivé názory, současně měl ale velké srdce a nebylo mu vlastní myslet jen na sebe. V mých vzpomínkách se směje, má namalované vlasy tam, kde ty svoje neměl už dlouhá léta, a tmavé vousy. Bral život takový, jaký byl, i když pro nás kolem byl bohužel ten jeho příliš krátký.