Nedělní pečení a tak 28

Tenhle víkend je prostě ... vedro. Úplně se vidím někde u vody, jak se vystavuji sluníčku a zajišťuji si tak snědou pokožku do letní výbavy. Jako tolik lidí, které jsem během víkendu viděla ... z okna. Zatímco jim bylo venku pěkné vedro, mě bylo vedro u trouby. Hlavně tedy v pátek. Ale pak jsem troubu vypnula a oni se dál pekli na sluníčku, no a já ... já stěhovala židle... a slepovala 120 laskonek a dělala jiné zábavné věci ... zavřená doma. No nic. Tenhle víkend to nějak nevyšlo, ale ten příští si to vynahradím a budu chytat bronz a ... jasně, určitě bude pršet. 

Něco málo z pečení  

(některé fotky jsou trochu neostré, ale to je umělecký záměr ... fakt).

Čokoládový dort s višňovou marmeládou, vínem a čokoládovou polevou - prý je nejoblíbenější a jeden pán na něj pravidelně chodí

Ovocný - klasický vanilkový korpus s pudinkovo-šlehačkovým krémem a ovocem pod želatinou - přiznám se, že jsem ho ještě nikdy neochutnala :-)

Cheesecake - klasický vanilkový cheesecake s makovým podkladem - tuhle verzi jsem zkoušela poprvé. Nedávno jsem si totiž v kavárně dávala malinový cheesecake (kavárna V melounovém cukru v Brně), který měl spodní patro z máku a byl opravdu skvělý. Já jsem zatím dala mák jen napůl, abych vyzkoušela, zda to vůbec bude fungovat, ale myslím, že to s ohledem na tak výraznou chuť úplně stačilo.

Mrkvový dort s riccotou a ořechy - recept jsem zkoušela poprvé a asi u něj zůstanu, jelikož je jednoduchý a výsledný dort je hezky vláčný a dlouho vydrží čerstvý.

Banánový dort se smetanovým karamelem a mascarpone - pekla jsem ho dětem a vůbec je neoslovil. Pravda, nesnažila jsem se ho nijak zvlášť okrášlit, ale jim hlavně nechutnalo těsto, které je ze sušenek a banánů. A přitom jsem tam dala půl kila mascarpone a ten smetanový karamel se mi překvapivě povedl. No nic. Sním ho sama :-) Recept jako takový je pak z cukrárny Lídlu.

Až na banánový a mrkvový jsem je všechny pekla dvakrát :-))

Líný květen s vláčky, soudci, Tarantinem i dvojníky

Mám líné období. Nevím přesně čím to je, jelikož květen je takový ten krásný jarní měsíc, kdy mám chuť procházet se venku, setkávat se s lidmi, grilovat na zahradě a líbat se pod rozkvetlou třešní ☻, ale jsem jak tuleň na sluníčku. Možná to trochu způsobuje skutečnost, že v práci mi absentuje po celý květen šéf, který by mi zadával práci. Paradox trochu je to, že se mi na ni lépe soustředí a jde mi překvapivě dobře od ruky. Ale pak už se mi nic moc nechce dělat. Což vysvětluje tuhle třítýdenní pomlku tady na blogu. Nebylo tak nějak o čem psát, jelikož jsem se ven za kulturou moc často nevydávala, nic zajímavého nepodnikala (alespoň nic, o čem tu můžu psát ☻), nic moudrého mě nenapadalo a pekla jsem jen to, co už jsem zdokumentovala. Tedy za zmínku může stát snad jen to, že na konci dubna jsem byla na taneční soutěži Světlo orientu, nicméně naše umístění už za zmínku nestojí (poslední jsme sice nebyli, ale na vítěze jsme mávali z velké dálky ☻). Soutěže pro mě mimochodem opravdu nejsou. Zajímavá věc ale rozhodně byla Noc kostelů. Prošli jsme skoro všechny v okolí a bylo to fajn. Celá tahle akce je výborný nápad a některé z kostelů mají opravdu zajímavý program. Někde se rozdávaly i malé dobroty, takže pro ateistu jako já ta nejlepší motivace ☻. A co jsem v květnu viděla? Tedy kromě všech možných filmů na netu?   

Ostře sledované vlaky 

Ostře sledované vlaky

„Víte co jsou to Češi? Smějící se bestie!“ Knižní podobu Ostře sledovaných vlaků jsem četla před mnoha a mnoha lety, snad někdy v prvním ročníku na gymplu, i když tu filmovou, se slavnou scénou razítkování zadečku krásné slečny výpravčí, jsem viděla naposledy loni. Divadelní hra byla nastudována jako pocta Bohumilu Hrabalovi a drží se více knihy, než oscarového filmu. Moc se mi líbila scéna, která v sobě zahrnovala nádraží, kancelář, čekárnu i pokoj hlavního hrdiny. Doprovázely ji jak hudební vložky, tak digitální projekce, což bylo povedené. Herecky byl zádrhel jenom v hlavním představiteli, respektive v jeho dikci. Michala Daleckého mám ráda, zejména když účinkuje v Improvozovně, a myslím, že fyzicky se do role hodil, ale jeho projev byl pro vážnější téma trochu strojený a ne úplně přirozený. Hlavně to bylo znát v monolozích. Stejně jako kniha je i hra vtipná, ale takovým tím smutnějším způsobem („Inspektorská zahrádka je v prdeli!“), který je typicky hrabalovský. Celkově bych hru hodnotila pozitivně, přestože chvílemi jsem ztrácela pozornost.  

Facts: „Ostře sledované vlaky“; Mahenovo divadlo, 2014; autor: Bohumil Hrabal, režie: Ivo Krobot 

Loupežníci 

Loupežníci  

„Ten, kdo nemá z ničeho strach, má stejně velkou moc jako ten, kterého se všichni bojí.“ Bratři, krev, Tarantino, cigarety, otcovrah, výčitky, pistole. Dva bratři soupeřící o lásku svého otce i přítelkyni z dětství. Jeden se stane „loupežníkem“ a spolu s pár kumpány (kteří by se mohli z fleku přidat k Reservoir Dogs) se ukryje v lese. Chtějí trestat zlo a pomáhat spravedlnosti, nicméně jsou vlastně těmi, kdo zlo páchají. Jeho bratra zatím ničí, že jejich otec stále upřednostňuje nepřítomného bratra před ním, což ho nakonec vede k činu, který se neodpouští. A pak dojde na zúčtování. Zpracování bylo rozhodně ojedinělé. Scénu vlastně tvořily jen zavěšené černé boxovací pytle a povedené světelné efekty. Kostýmy byly jednoduché a jak vystřižené z Tarantinových filmů, „loupežníci“ v kvádrech a bílých košilích, ostatní v saténu (bratr silně připomínal majitele striptýzového baru ☻). Co mě ale opravdu zaujalo, byl živý hudební doprovod – punková kytarová sóla. Ale nebylo to rušivé, prostě to dohromady pěkně klapalo. 

Facts: „Loupežníci“; Divadlo Reduta, 2014; autor: Friedrich Schiller, režie: Thomas Zielinski 

Rozbitý džbán 

Rozbitý džbán

„K pádu někdy stačí, abys měl dvě nohy…“ Poslední představení v rámci studentských úterků a kromě Černé labutě asi jediná trochu komediální hra. Vlastně je to komedie od začátku do konce, ale nemá ten prvoplánový humor, jehož příznivkyní zrovna nejsem. Je v něm právě ten humor, který mám ráda - ukrytý v dialozích a nespoléhající se na fyzickou pantomimu. Příběh soudce, který se ráno probudí potlučený ve své posteli. Bez paruky. Jako na potvoru přijede kontrola a soudce musí pod jejich dozorem projednat případ, v rámci něhož žalobkyně hodlá ztrestat toho, kdo jí v noci rozbil vzácný džbán, když se pokoušel pokoutně opustit pokoj její dcery. Má za to, že viníkem je dceřin snoubenec, ale soudce moc dobře ví, že viníkem je on sám. A snaží se z toho dostat. Trochu mi trvalo se do hry ponořit, ale pak se děj i dialogy hezky rozjely. Jediná opravdu zarážející a pro mě i opravdu nepříjemně rušivá věc, byly pěvecké vložky, které asi navíc byly v holandštině. Jejich začlenění do hry jsem moc nepochopila. Celkově to ale byl hezký závěr studentských úterků.   

Facts: „Rozbitý džbán“; Mahenovo divadlo, 2015; autor: Heinrich von Kleist, režie: Martin Františák

Dvojník 

Dvojník

„Všiml sis na něm něčeho zvláštního? Nepřipomínal Ti někoho?“ „Koho jako?“ „Mě.“ Filmový klub má jednu velkou výhodu. Donutí mě jít i na filmy, které by jinak úplně unikly mé pozornosti. Nebo bych na ně prostě neměla odvahu. Dvojník je přesně takový druh filmu. Je totiž trochu podivný, ale zábavný. Děj vychází z Dostojevského novely stejného jména, ale je zasazen do zcela jedinečně vypadajícího světa, který mi ze všeho nejvíc připomínal reálný socialismus, respektive socialistickou továrnu, kde navíc nikdy nesvítí přírodní světlo. Simon James je ušlápnutý a zcela přehlédnutelný mladík, který nemá žádné přátele a stará se o nemocnou matku („Vím, jaké to je cítit se ztracený, osamělý a neviditelný“ je věta, která ho zcela vystihuje). Jednou se v práci objeví jeho tělesná kopie James Simon, který je jeho charakterový opak. Zatímco Simona si nikdo nepamatuje, Jamese každý miluje. A oba mají zájem o stejnou dívku. I když je vizuální stránka zajímavá, jsou to herecké výkony, které film charakterizují (především skvělý Jesse Eisenberg). Nebudu předstírat, že jsme pochopili konec, tedy každý jsme to pochopili jinak, ale to bylo to kouzlo. Za mě 75%. 

Facts: „The Double“; Velká Británie, 203; režie Richard Ayoade   

      

Nedělné pečení a tak 27

První květnový týden, respektive minulý víkend, kdy se nicneděláním slavil Den práce. Nicneděláním jak u koho, protože já pekla v rámci projektu "domácí kavárna" dva dny ☻. Jen pár ukázek, které jsem stačila vyfotit.

Vanilkový cheesecake s čokoládou a jahodový dort s pudinkem - učíme se dělat ovocné dorty ☻

Mrkvový dort s ořechy a cukrovou polevou - vzala jsem starý recept a trochu ho upravila

Osvědčený - Čokoládový dort s marcipánovou plackou, banánovo-kakaovým krémem a banány - tentokrát ve dvou variantách - jednou s kandovanými pomeranči a podruhé s čerstvými jahodami

Po nedělním obědě - Věnec z odpalovaného těsta s jahodovou šlehačkou - zkoušela jsem poprvé a mohlo to tedy dopadnou lépe, ale chutnal moc dobře. Dala jsem do něj i pár čerstvých jahod a polila ho čokoládou.