Nedělní pečení a tak XVI.

O víkendu byla akce domácí hokus pokus, tentokrát ve znamení čokolády, oříšků a alkoholu. Já tedy na alkohol zase až tak nejsem, ale oříšky a čokoládu můžu ve velkém. Na jednu stranu je škoda, že u nás doma na sladké vlastně kromě capartů nikdo není, ale na druhou stranu to tak nějak jistí ti, kteří se nám potulují kolem domu :-)). Experiment se docela povedl, ale chybičky tam byly :-)).

Nejdřív jsem zkoušela recept na „Nebeské řezy“. Jsou asi z půl kila másla, litru šlehačky a valníku ořechů, tedy cenově docela nákladné. Rozhodně je to ale výborný moučník, který úžasně voní karamelem, ačkoli tam karamel není. Horní vrstva s medovými ořechy se překvapivě dobře krájí a krém ze svařené šlehačky a másla je mňamózní, jen bych asi vyměnila těsto. Je totiž hodně suché, a proto se musí nechat odležet alespoň jeden celý den, aby zvláčnělo. A nesmí se šetřit rumem, kterým se prokapává dolní plát. Příprava není zase až tak náročná, ale velká zábava to taky není. Oproti tomu čokoládový dort, který jsem si přejmenovala na „Dort pro alkoholiky“, tak ten je na přípravu docela jednoduchý. Čokoládový korpus z pravé čokolády, marmeláda svařená s vínem a kakaová poleva s rumem. Ta chutná jako čokoláda, akorát se mnohem lépe krájí. Zatímco řezy jsou sušší a krémové, dort je spíše vlhký a jakoby se táhne. Hlavně tedy ta poleva, které se může napatlat opravdu hodně. Bohužel se mi úplně nedopekl prostředek. Oba recepty jsou z kuchyně Lídlu a tentokrát jsem se držela návodů … až na pár maličkostí :-)).

Chudé léto s malým zázrakem

Nemám ráda léto. Pravdou je, že je to moje vůbec nejméně oblíbené roční období. Léto mi prostě není příjemné. Nemůžu strávit moc času na sluníčku. Nesnáším, když je dusno. Nemám v autě klimatizaci. Nekoupu se v bazénech a ani v rybnících. Mám okna na jih. Nerada nosím trička bez rukávů a krátké sukně. Je turistická sezóna. A nejsem festivalový fanda. Léto je proto pro mě osobně trochu chudé na jakékoli kulturní zážitky. Na druhou stranu se ale sem tam stane něco super úžasného.

Třeba tohle!

Není to nejrozkošnější miminko na světě? 
Můj nejmladší synovec. Narozen 14. 7. 2014, což musí být strašně šťastné datum :-)) 

Vedle něho tohle už skoro nestojí za zmínku, ale ... 

XI. ProART Festival 2014 

ProArtFestival

ProART MEZINÁRODNÍ DNY TANCE, ZPĚVU, HERECTVÍ a FOTOGRAFIE. Spíše studentský festival a workshop s večerními představeními v Divadle na Orlí. Hlavně tedy pro ty, kteří mají rádi moderní tanec, nejlépe spojený s divadlem. Šla jsem jen na jeden večer, ale myslím, že jsem si vybrala dobře. Bylo to celkově na téma boje proti nespravedlnosti, útlaku a lžím. Prostě pořádné drama a emoce :-)). Tři taneční představení. 

"Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to…" První s názvem Milada bylo nejkratší a inspirované soudním výslechem a následným posledním dopisem Milady Horákové. Silné. 

"Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí." Druhé s názvem Jan bylo věnováno památce a odkazu Jana Palacha. Trojice tanečníků se zapotila, ale líbilo se mi nejméně. 

"Vidím nás osm s naším tajným úkrytem, jak kdybychom byli malý kousek nebe obklopený velkými černými dešťovými mraky. Ten kulatý, jasně ohraničený flek, kde my stojíme je stále ještě bezpečný, ale ty mraky se přibližují stále blíž.“ Nejlepší na konec. Představení Budapest Dance Theatre s názvem My daughter, Anne Frank bylo strhující. A nejdelší. Na konci byli všichni tanečníci úplně propocení, ale ta energie byla prostě nakažlivá. Fakt zážitek, který bych doporučila i těm, kteří na tanec jinak nechodí. 

Facts: „Milada“; choreografie:  Martin Dvořák,  Irene Bauer; performance:  Irene Bauer (Divadlo na Orlí, 2014) 

Facts: „Jan“; choreografie:  Nir Ben Gal; performance: Irene Bauer, Martin Dvořák, Alena Pajasová (Divadlo na Orlí, 2014)

Facts: „My daughter, Anne Frank“; choreografie:  Béla Földi; performance: Budapest Dance Theatre (Divadlo na Orlí, 2014) 

Transformers: Zánik 

screencrush.com

„Jde o největší objev fyziky, od rozštěpení atomu.“ Pokud na tohle hned od začátku přistoupíte, bude se Vám to líbit. „Tati, nemůžeš furt utrácet za šrot.“ No a tady se za šrot utrácelo opravdu hodně. „Zeptám se jen jednou, kde je Optimus Prime.“ Jup, tady. Schovává se, jelikož lidi začali být zlí. Proto vypadá jako stará vétřieska. Ještěže ho našel Mark Wahlberg. „Tohle není válka, to je zánik lidstva“. I tak by se dala zápletka popsat. I když trefnější by asi bylo říct, že je to jedna skoro tříhodinová reklama na auta, hračky od Mattela a elektronická hejblátka, kde se hodně střílí a hodně věcí tam vybuchuje, vlastně skoro všechno tam vybuchuje a taky se tam do vzduchu zvedají lodě, aby s velkým rámusem zase padaly dolů, a do toho se řeší nějaké ty rodinné neshody. „Musíš věřit, Prime, ne tomu jací jsme, ale tomu jací můžeme být.“ Drsňáčtí. Samozřejmě. Daňoví poplatníci ty škody zaplatí, žádné starosti. „Potřebujeme novou armádu“. Doporučila bych nějaké hromady šrotu, co se umí proměnit na transformo-dinosaury. Stačí jen nalodit se ilegálně na nějakou tu mimozemskou loď a osvobodit pár zvířátek… Pokud jste trpěli u trojky, budete i tady. Pokud nikoli, tak doporučuji očekávat málo a pak můžete klidně dát víc, ale za mě jen 65% dát. V rámci žánru samozřejmě. 

Facts: „Transformers: Age of Extinction“; USA/Čína, 201; režie Michael Bay