Divadelní květen aneb když se to tak nějak sejde

Určitě se to stalo už každému. Naplánujete si nějaké aktivity ve stylu "nic moc nebudu dělat, je přeci jaro", ale najednou zjistíte, že jste si zapomněli zapsat tohle nebo tohle a nějak se Vám toho v tom diáři sešlo víc. V nejhorším případě všechno ve stejný den. Nebo je prostě konec divadelní sezóny a Vy nemůžete odolat lístkům za pusinku (což není myšleno doslova samozřejmě, nejsem taková nějaká, že), případně nemůžete odolat hezkému počasí a i přes únavu vyrazíte na Noc kostelů a ohňostroj (mimochodem úplně úžasný). Pozor, bude to dlouhé. 

Podivný případ se psem 

Podivný případ se psem

„Vyšetřuju, kdo zabil Wellingtona. To byl pes paní Shearsové.“ „Já žluté jídlo nejím“. „Nemám rád, když mě někdo drží za ruku“. Aneb jaký je život a vnitřní svět patnáctiletého autistického kluka jménem Christopher Booth. Pro mě zatím nejlepší činohra, kterou jsem v brněnském Městském divadle viděla. Vojtěch Blahuta byl v hlavní roli dítěte, které sice umí z hlavy spočítat kolik je 2 na 40, ale které se nikdy nesměje, nesnáší lidské dotyky a neumí projevovat city, naprosto úžasně uvěřitelný a svoji roli propůjčil jak dětskou zranitelnost, tak přesvědčivost jedince trpícího duševní nemocí. Nelze opomenout ani herce všech dalších rolí, kdy každý z nich si vystřihl hned několik postav, které Christopher během vyprávění potká. Rozhodne se totiž vyřešit záhadu vraždy psa své sousedky, ale následkem toho odkryje záhady své vlastní rodiny. Naprosto skvěle celý příběh doplňuje hudba a zejména pak scéna, která se v první polovině vůbec nemění, stejně jako zažité a přísně logické stereotypy hlavního hrdiny, aby se v druhé polovině, kdy se Christopher ocitá mimo to, co je mu známé, proměňovala až s nepříjemnou rychlostí. Příběh o tom, že soužití s postiženým dítětem může být i přes všechnu rodičovskou lásku složité a bolestivé, když jediný kontakt, který Vám Vaše dítě dovolí, je přitisknutí Vaší dlaně na jeho. Přesto není depresivní, ani tragický, je lidský a překvapivě vtipný, neboť Christopher si svůj přísně logický náhled nese s sebou všude a zachovává ho ve všech situacích.

Facts: „Podivný případ se psem“; Městské divadlo Brno (činoherní scéna), 2014; autor: Mark Haddon a Simon Stephens, režie: Mikoláš Tyc 

Jules a Jim 

Jules a Jim

„Ale já Vás miluji oba“. Milostný trojúhelník mezi Julesem, Jimem a Katty, kterou bych si neoblíbila, ani kdyby byla poslední ženská na světě. Taková Daisy v trochu jiném podání. Hra byla velikou improvizací tří protagonistů, kdy se sedělo přímo na jevišti a scéna byla ze ¾ obklopena publikem. Člověk tak mohl herce sledovat z naprosté blízkosti, což bylo nesmírně zajímavé, a někdy nepřímo, někdy přímo byl zapojen do hry. Já jsem zapojena byla, tedy já jako Lucie, které Jules věnoval telefonní číslo i krásnou růži. Představení bylo bez přestávky, ale dějově zde bylo jasné vymezení první a druhé poloviny příběhu, kdy dělítkem byl odchod obou hrdinů do války. Musím říct, že ono předválečné období bylo úžasné a nabité energií, u druhé části jsem se ale chvílemi trochu ztrácela a pravdou je, že i trochu nudila. Ale už jen kvůli té krásné růži to stálo za to. 
Facts: „Jules a Jim“; Národní divadlo Brno - Reduta, 2012; autor: Henri-Pierre Roché, režie: Anna Petrželková 

Víkend s Bohem 

Víkend s Bohem

„Ale to můžeš, Tomáši, stačí jen chtít“. Nemám problém s náboženskými tématy, mám problém s náboženskými dogmaty. Moc jsem chtěla, aby se mi tohle divadlo líbilo, ale bohužel mi to celé nesedělo. Jako kdyby autoři věděli lépe než Bůh sám, co si on myslí a o čem přemýšlí, co je správné a co ne, co si lidé mají myslet a jak se chovat. Žádné otázky. Celkově to bylo bohužel dějově nedotažené, kdy na jedné straně vtipy bez vtipu, na straně druhé až nepříjemná vážnost, která ale vyzněla poněkud ploše. Hercům jako kdyby některé repliky ani nešly z úst, navíc hudební kulisa byla opravdu zoufalá. Pokud by to bylo ochotnické představení, které napsal principál, brala bych to. Takhle to však bylo velké zklamání.  
Facts: „Víkend s Bohem“; Divadlo u Hasičů (Hostování v Divadle Bolka Polívky v Brně), 2013?; autor: Zdeňka Kafková a Mario Kubec, režie: Mario Kubec

Ze života hmyzu – OH! Jaká podívaná! 

Ze života hmyzu

„Vždyť je to jenom hmyz“. Jako všechno od Vladimíra Morávka, trochu těžko se to celé popisuje. Tentokrát byl hracím prostorem celý sál, včetně balkónů, schodů a propadliště. Herci chodili kolem i dokola, šplhali po zábradlí, hasičské tyči, používali žebříky i zábradlí, akrobatické kousky byly chvílemi dechberoucí. Divák proto vnímá inscenaci opravdu všemi smysly. Herci hrají na maximum, pot se z nich lije a jdou až na dřeň, střídají role i kostýmy. Hlavně bylo znát, jak si to užívají, jak je to baví. Podívaná je to vskutku velkolepá. Nicméně i ta má své chybičky. Možná až časté opakování symboliky, replik i hudebních partů, které jsou sice jako vždy zcela přesné a výstižné, ale stejně jako vždy i trochu uřvané, kdy druhá polovina namísto toho, aby gradovala, trošinku ztrácí na síle. Pro ty, kdo mají rádi předlohu, mravence tam bohužel nenajdete.  

Facts: „Ze života hmyzu – OH! Jaká podívaná!“; Divadlo Husa na provázku, 2013; autor: Josef a Karel Čapkovi, režie: Vladimír Morávek 

Lazebník sevillský 

Lazebník sevillský

Přiznám se, že opeře moc nerozumím. Nicméně už jsem jich pár viděla i slyšela a podle poměrně vlažného potlesku na konci bych řekla, že jsem se nezmýlila v tom, že tomu něco chybělo. Hudba krásná. Provedení ve stylu comedie dell´arte trefné. Kostýmy povedené. Scéna poměrně jednoduchá, ale přehledná. Ale možná díky tomu, že celý ten příběh je tak trochu nudný, nebo proto, že to bylo nastudováno v originální italštině, kterou nikdo z interpretů očividně moc nevládne, zdálo se nám představení už poměrně dlouhé. Klobouk dolů, když se někdo naučí operu v cizím jazyce z paměti, ale chvílemi jsem měla pocit, že text je spíše odříkáván. Moc tomu nepomohlo ani to, že „herecky“ se snažila snad jen polovina, kdy druhá vypadala mimo svoje party tak trochu znuděně. Jak říkám, na operu nejsem velký expert. Příště to bude určitě lepší.

Facts: „Lazebník sevillský“; Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo), 2007; autor: Gioachino Rossini, libreto: Cesare Sterbini, režie: Santo Santillo – nastudováno v italštině 

Shen Yun – 5000 let civilizace znovu ožívá 

O Falun Gong nebo také Falun Dafa toho moc nevím, ale rozhodně vím, že se jedná o náboženský směr, jehož vyznavači jsou v Číně nehezky pronásledováni. A taky vím, že v Číně proběhla tzv. kulturní revoluce, která mnoho starých čínských tradic pohřbila. Shen Yun je organizace, která sídlí v New Yorku a zabývá se zachováním tradice klasického čínského tance. A při té příležitosti seznamuje veřejnost s problematikou lidských práv v Číně. Představení bylo mimochodem pekelně drahé, a to i když jsme měli lístky hezky na bidýlko. Ale nakonec to stálo za to. Představení se nám líbilo moc, bylo super krásně barevné, obrazné a exotické. Mezi jednotlivými vstupy byl vždy komentář, hezky česky a čínsky, takže se člověk v obrazech neztratil, navíc byla zapojena i projekce v pozadí, která scénu vždycky zajímavě dotvářela. Nechyběla živá hudba, kombinace západního orchestru s tradičními čínskými nástroji, a dokonce i nějaký ten operní zpěv. Bylo to akorát tak dlouhé, a i když bychom uvítali trochu méně politického apelu (zejména v úplném závěru), byl to moc hezký večer. 

Facts: „Shen Yun - Reviving Five Thhousands Years of Civilizaton – Shen Yun Performing arts“; Janáčkovo divadlo Brno, 2014 - http://cs.shenyunperformingarts.org/